pátek 17. února 2017

Pavoukova odplata - 10. kapitola


Okamžitě po Jenkinsově signálu se rozsvítila světla dvou SUV, kterých jsem si všimla už předtím. Auta se vřítila přes sněhovou bariéru na zledovatělý povrch parkoviště a já jsem na chvíli dostala strach, že jedno z nich Briu srazí. Řidič ale na poslední chvíli dupnul na brzdy a smykem zastavil sotva na pár stop od ní. Druhé auto podobným manévrem zastavilo o kus dál a uvěznilo tak Briu s Jenkinsem mezi vozy a kontejnery za kterými jsme se s Finnem schovávali.

„Zatraceně,“ zamumlala jsem, když se můj špatný pocit ukázal jako oprávněný, „od začátku to bylo nastražené.“
„Jo,“ zašeptal Finn a sáhnul do kapsy kabátu pro pistoli. „Ale na koho? Na Briu nebo na Jenkinse? Někoho mohlo naštvat, že jí chce zazpívat.“
„Na tom nezáleží,“ řekla jsem. „Protože pokud se pokusí Brii jen dotknout, je po nich. Zůstaň tady a dávej pozor. Jestli se některý z nich pohne jejím směrem, vystřel mu mozek z hlavy. Já to vezmu dokola, možná z nich dostanu něco o tom, co chtějí a pro koho pracují před tím, než to s nimi skončíme.“
Finn kývnul a zaujal střeleckou polohu, zatímco já jsem pevněji sevřela nůž a vklouzla mezi stíny.
Dveře obou SUV se otevřely a ven vystoupilo pět trpaslíků, dva z prvního a tři z druhého auta. Bria ustoupila, opřela se o kontejner a šátrala v kapse po zbrani. Jenkins zůstal stát na místě a úšklebek na jeho tváři se ještě prohloubil. Bylo jasné, že celou dobu věděl, co má přijít.
Muži se rozestavěli do půlkruhu kolem mojí sestry. Všichni měli zbraň, ale byli tolik soustředění na Briu, že zapomněli na jednu důležitou věc – zkontrolovat, jestli sebou nemá někoho jako zálohu. Nebo to možná měl za úkol ověřit Jenkins, který se spokojil s tím, že Xavier má službu u vchodu a ujistil svoje společníky, že Bria bude snadný cíl. Blázni. Neměli ani ponětí, jak nebezpečná Bria ve skutečnosti je – ani že je tu s ní její velká sestra Genevieve, která udělá cokoliv, aby svou mladší sestřičku ochránila. Cokoliv.
Každopádně pro mě nebylo nic těžkého nepozorovaně obejít parkoviště, proklouznout mezi stromy a schovat se za rozměrné auto s nožem v ruce, dalším v rukávu, a po jednom v každé botě a pouzdru na zádech. Pět mužů, pět nožů. Ideální stav.
„Proč tu zbraň radši nenecháte být a nejdete bez povyku s námi, detektive?“ pronesl hlubokým hlasem jeden z trpaslíků. Nosový, huhňavý přízrak mi prozradil, že rozhodně není zdejší. „Strašně nerad bych vám pocuchal tu hezkou tvářičku.“
Bria se napjala a ve tváři se jí objevil vztek. „Co jste sakra zač a co ode mě chcete? Oslovujete mě detektive, takže víte, že jsem policistka. To jste vážně tak stupidní, že mi chcete vyhrožovat?“
Muž se krátce, zle zasmál a podíval se po ostatních, kteří se přidali. Z nějakého důvodu jim situace přišla zábavná.
Využila jsem zvukové kulisy, abych se dostala za druhé auto – to, které bylo blíž k Brie. Vykoukla jsem, abych si líp prohlédla muže, kteří ohrožovali mou sestru.
Připomínali mi sadu ruských matriošek, tak si byli podobní svými sporými svalnatými postavami typickými pro trpaslíky. Ani jeden z nich neměl víc jak pět stop, ale to nijak neovlivňovalo jejich mimořádnou sílu. Dokonce se jeden druhému i podobali – měli naolejované ulízané černé vlasy sčesané dozadu, snědou kůži a tmavé oči. Nejspíš byli bratři nebo možná bratranci. Byli i podobně oblečení – ve sportovních větrovkách v neonových barvách a ladících teniskách. Kolem krků jim visely masivní zlaté řetězy. Vypadali, jako by utekli z epizody seriálu Sopránovi, jen místo horkého léta kolem panovala tuhá zima. Horší by to mohlo být jen v případě, že by jich bylo sedm. Hej- hou, hej – hou.
Oči mi klesly ke zbraním v jejich rukou, které drželi namířené na Briu. Většinou glocky. Jejich vůdce, ten co mluvil s Briou, měl revolver s krátkou hlavní. Nevěděla jsem, co byli ti muži zač, nikdy předtím jsem je neviděla, ale i tak mi připadali povědomí. Vyzařoval z nich stejný druh nebezpečí jako z hostů Mab Monroe, kteří se předešlý večer nedočkali večeře. Probouzelo to ve mně jen větší zvědavost. Chtěla jsem o to víc vědět, proč ohrožují moji sestru a hned jak se to dozvím, se jich zbavit.
Jejich vůdce se na Briu zašklebil úsměvem stejně slizkým, jako byly jeho mastné vlasy. „Zlatíčko, zná tě celý Ashland, všichni vědí, že jsi policajtka. Proto nás taky tak zajímáš.“
Bria při jeho slovech ztuhla. „O čem to mluvíš? Co to má znamenat?“
Muž se znovu zasmál, jako by šlo o nějaký hodně dobrý soukromý vtip. Na první pohled chytrák.
Vůdce ukázal hlavou na Jenkinse, který se připojil k půlkruhu trpaslíků kolem mé sestry. „Proč se nezeptáš tady toho? Koneckonců jsi tady kvůli němu.
Bria se podívala na Jenkinse, ale ten se jejího ledově modrého rozzlobeného pohledu nezalekl. „O co jde, Lincolne? Myslela jsem, že mi chceš říct, o co v Ashlandu poslední dobou jde. Co to na mě zkoušíš?“
„Nic nezkouším,“ řekl. „Jenom chci zkasírovat deset táců za to, že tě seznámím se svými novými přáteli.“
To mě překvapilo. Někdo obětoval za setkání s Briou pěkný balík. Proč? Co s ní mají za úmysly?
Bria se na něj mračila. „Tys mě prodal, ty zkurvysynu.“
Jenkins roztáhl rty do širokého úsměvu, který odhalil jeho zažloutlé zkažené zuby. „Sorry, ale dostal jsem tady od Dona zaplaceno.“
Prsty se mi sevřely kolem nože. Zaplaceno dnes večer rozhodně dostane. Jen trochu jinak, než si představoval.
„Proč?“ obrátila se Bria znovu k vůdci trpaslíků. „Proč dávat Lincolnovi deset táců, stačilo zavolat a ráda bych se s vámi sešla.“
Bria tiskla zbraň tak silně, až jí zbělely kotníky. Dávala tak najevo, jak přesně by ta schůzka skončila. Navzdory vážnosti situace jsem se neubránila pocitu pýchy nad statečností mé sestry. Bria nebyla stejně jako já žádný zbabělec. Jenomže proti pěti trpaslíkům jí její zbraň nebyla nic platná. Stejně jako obři, měli trpaslíci tak bytelnou stavbu těla, že jim pár kulek přímo do hrudi nijak zvlášť neublížilo.
„Vlastně,“ pokračoval Don se svým huhňavým přízvukem, „nás ty osobně až tak nezajímáš, ale usoudili jsme, že nejjednodušší cesta k osobě, kterou doopravdy chceme, vede přes tebe. Takže dost toho žvanění a polož tu pistoli opatrně na zem. Jinak se o to postarají mí chlapci a pak už to nebude po dobrém.“
Ani jsem si nemusela představovat, co by se dělo, kdyby se Bria pokusila o odpor. Jeden vedle druhého si ji měřili očima, jakoby už byla nahá. Moje sestra nejevila známky toho, že by se chtěla své zbraně vzdát, na to byla příliš chytrá. Věděla, jaké mají ti muži úmysly a nemínila jim nic usnadnit. Bylo jí jasné, že by okamžitě využili jakéhokoliv náznaku slabosti z její strany.
Místo aby se vzdala, jsem cítila tenký pramínek magie, jak se chystala zaútočit. Moje sestra stejně jako já zdědila po naší matce magii Ledu a teď se ji chystala proti svým protivníkům použít. Magie byla stejně účinná zbraň, jako pistole v její ruce – a také stejně smrtelně nebezpečná. Už jednou jsem narazila na obra, kterého Bria zneškodnila svou magií – vypadal jako lidský rampouch a byla jsem si jistá, že trpaslíci, kterým čelila dnes, by nedopadli o nic líp. Problém byl, že jich na ni bylo najednou moc.
Don si musel všimnout modré záře v Briiných očích, protože mu ztvrdnul výraz. „Počítám do tří. Pak nechám svoje chlapce, aby si s tebou trochu pohráli. A až budeš na lopatkách, věř mi, nebude se ti líbit, co se bude dít pak.“
Bria nepromluvila, ale zbraní pořád mířila přímo na Donovo srdce.
„Jedna,“ řekl Don, „dva…“
Na tři už jsem nečekala. Vyběhla jsem zpoza kontejneru, chytila nejbližšího muže za vlasy, zvrátila mu hlavu a prořízla hrdlo. Ani trpaslík nezvládne tepenné krvácení. Muž vykřikl a všichni se podívali naším směrem
Na moment ztuhli překvapením a pak se stalo všechno najednou.
Jeden z trpaslíků ke mně obrátil zbraň v úmyslu střelit po mě přes svého umírajícího společníka.
Ozvaly se dvě tlumené rány a o sekundu později se zhroutil k zemi, Finn mu poslal dvě kulky přímo do oka. Odhodila jsem podříznutého trpaslíka. Narazil do boku auta a ve smrtelné křeči se sesul k zemi.
„Postarejte se o tu mrchu s nožem,“ vykřikl Don, „já si poddám tu policajtku!“
Don zmáčknul spoušť. Prásk! Prásk!
Bria se vrhla stranou a kulky zazvonily o kontejner za jejími zády. Moje sestra se na zemi přetočila do kleku, aby po Donovi vypálila. Z druhé ruky, kterou měla nataženou před sebou, jí vycházela namodralá záře. Chystala si na Dona ledovou kouli. Dokonce i přes parkoviště jsem cítila její magii souznící s tou mojí.
Jenomže ten mizera byl rychlejší. Přiskočil k ní a vyrazil jí zbraň z ruky dřív, než mu stihla vyprázdnit zásobník do hrudi. Rána narušila její koncentraci a ledová koule se rozprskla na tisíc kousků. Bria se zapřela rukou o zem a vykopla. Zasáhla Dona do kolene, ten zavrávoral a narazil na kapotu auta. Moc ho to nezpomalilo. Během chvilky byl znovu v pohybu a připravoval se nový výpad.
Zazněly další výstřely a Don zasténal, jak se mu do ramene zavrtaly kulky. Na Finna hodně nepřesné rány, nepochybovala jsem, že mířil na oko, ale trpaslík byl v pohybu. Vzduchem prosvištěly další kulky, Don se schoulil a vrhnul se k Brii. Kulky zasáhly chladič a do vzduchu se vyvalil oblak páry.
Lincoln Jenkins se krčil za nárazníkem, jako by to byl štít, který by ho mohl ochránit.
To se odehrálo během tří vteřin, než si další dva trpaslíci uvědomili, co se děje a otočili se ke mně.
Oba vystřelili mým směrem, ale já už jsem se mezi tím stihla obrnit svou magií Kamene a z mé kůže se stala neproniknutelná skořápka.
Prásk! Prásk! Prásk!
Kulky se ode mě odrazily a zmizely ve tmě. Trpaslíci si vyměnili udivené pohledy, ale nedostali příležitost zjistit, co se děje, už jsem byla s nožem v ruce u nich.
Prvnímu jsem přejela nožem přes břicho. Zařval bolestí a pokusil se mě praštit pěstí do obličeje. Vyhnula jsem se chabému úderu a nůž, který jsem držela v druhé ruce, jsem mu zabořila do srdce. Ještě jsem s ním otočila, abych se dostala přes tuhé svaly tam, kam bylo potřeba. Znovu zařval, i když už mu ochabovaly svaly a sunul se k zemi.
Druhý muž vztekle zavrčel a vrhnul se na mě. Vyrazil mi nože z rukou a trpasličí silou mě přimáčknul ke kapotě SUV. Zvedl zbraň, aby mi vpálil kulky do tváře, ale zachytila jsem hlaveň a vrazila mu pistoli do nosu, až prasknul. Uvolnil stisk, pistole mu vypadla z ruky a zarachotila o zem. Do tváře mi stříkla krev jako už stokrát předtím. Tisíckrát. Zašklebila jsem se. Odnikud nestříká krev tak, jako z rozbitého nosu.
Chlápek ale ještě neměl dost, Znovu po mě vystartoval, tentokrát se mi pokusil sevřít ruce kolem krku a udusit mě. Udeřila jsem ho hranou ruky do průdušnice. Zavrávoral, lapal po dechu, dokud nůž z mé boty neukončil jeho trápení.
Znovu jsem obrátila pozornost k Brie a Donovi, kteří spolu stále zápasili. Váleli se po zemi a snažili se jeden druhého zasáhnout pěstmi, i když Don Briiny údery sotva vnímal. Vzhledem k jeho trpasličí odolnosti na tom nebylo nic divného. Oba byli zbrocení krví a na dálku se nedalo poznat, komu většina z ní patří. Žádné další výstřely se neozývaly, Finn nechtěl riskovat, že by místo Dona zasáhnul Briu.
Ještě že jsem měla po ruce nože.
Doběhla jsem k nim a v momentě, kdy byl Don nahoře, jsem ho z ní skopla. Trpaslík se dvakrát převalil, než se mu podařilo znovu se vyškrábat na nohy, ale navzdory tomu, že měl jasně modrou bundu na rameni nasáklou krví, vypadal, že je ve střehu a připravený k dalšímu boji.
I když mě nejvíc ze všeho zajímalo, jak je na tom moje sestra, soustředila jsem se na Dona a stoupla si mezi něj a Briu. Teď, když byli ostatní trpaslíci mimo hru, mohl Finn opustit svůj úkryt za kontejnerem a Briu zkontrolovat.
„Hej,“ zavrčela jsem. „Jestli si chceš hrát, proč to nezkusíš se mnou?“
Don zakroužil hlavou, až mu křupaly obratle a snažil se odhadnout jak mě, tak zkrvavené nože v mé ruce. „No tak to vypadá, že jsem měl nakonec pravdu. Nejrychlejší cesta, jak se dostat k těm prachům, byla tady přes tu malou policajtku.“
Pustili jsme se do tance.
Vyrazil proti mně a já mu vyšla vstříc. Don byl mnohem lepší, než jsem si myslela, pohyboval se s grácií rozeného bojovníka, nebo někoho, kdo má za sebou důkladný trénink a spoustu praxe. Pod tou levnou nylonovou bundou se schovávalo tělo opravdového atleta.
Tím pádem byly moje plány na rychlý konec za pomoci nože k ničemu. Normálně bych se boji zblízka s trpaslíkem pokusila vyhnout, díky jejich ohromné síle dokázali svými pěstmi napáchat víc škody než já, ale teď jsem byla obrněná magií Kamene a moje kůže byla tvrdá jako mramor. Rány sice pořád bolely, ale nenapáchaly žádnou zásadní škodu.
Pohybovali jsme se po rozpraskaném betonu sem a tam, vyměňovali si úder za úderem. Praštila jsem ho do obličeje, on mi oplatil ranou na žaludek. Zasáhla jsem ho do brady, on mi vrazil loket pod hrudní kost. Kroužili jsme kolem sebe, oba zkrvavení a samá modřina.
„Na mrtvolu to není špatné,“ zamumlala jsem. „Nechceš mi říct, proč se zajímáš o místní policistku, než to s tebou skončím?“
Don se usmál a vycenil na mě krvavé zuby, „Proč? To by pak nebyla žádná zábava.“
Než jsem mohla odpovědět, znovu se na mě vrhnul a zasypal mě sérií tvrdých úderů. Prvním dvěma jsem se stihla vyhnout, třetí jsem schválně nechala dopadnout. Jeho pěst se mi zabořila do břicha a já jsem se svalila na zem. Nevstávala jsem.
Jenomže Don nebyl tak hloupý, aby mi na to skočil. Vykopnul nohou proti mé hlavě. Nedala jsem mu šanci. Překulila jsem se a nožem mu přeťala stehenní tepnu. Don vykřikl, ale ještě se mu podařilo mě znovu tvrdě zasáhnout do prsou, než mu noha uvízla v prasklině, ztratil rovnováhu a spadnul na zem. Svíjel se, proklínal mě a pokoušel se zmáčknout ránu na noze. Stála jsem tam a pozorovala, jak krvácí. Netrvalo to dlouho, rána byla hluboká a ztráta krve ho oslabila natolik, že už nepředstavoval žádnou hrozbu. Předklonila jsem se a jen pro jistotu mu podřízla krk.
„Stálo to za to?“ zeptala jsem se chladně.
Don zachrčel, obrátil oči v sloup a zůstal nehybně ležet.


8 komentářů:

  1. Dakujem za kapitolu. Gin mi naozaj v piatky chybala. VV

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Skvělé !!!! Díky moc za překlad a korekci další kapitolky !!!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem pekne za pokračovanie už sa teším na ďalšiu

    OdpovědětVymazat
  5. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat