čtvrtek 23. února 2017

Její anděl strážný - 26. kapitola


Marcus měl pocit, že má těžkou hlavu a slabé ruce, bezvládně vedle něj ležely ve tmě. Jeho duše byla v bolestech, roztrhaná a zbitá a byl to boj dýchat. Nezvažoval důsledky svých činů. Myslel jen na ukončení povinnosti a zachránění Amélie.

Byla to božská bytost stvořená Bohem a Ďáblem, slyšel sílu jejího hlasu, když ji odřízl od řetězů, které ji poutaly.
Natáhl se hluboko dovnitř něj, plnil ho představami bezpočtu smrtí, které spolu zažili, a jejím strachem, že znovu zemře. Chtěla s ním žít. Chtěla, aby to skončilo, a oni mohli být konečně spolu.
Taky to chtěl.
Chtělo to jen hrstku slov, aby mu dala sílu bojovat proti Nebeské vládě a pak jen malé množství síly, aby změnil směr svého kopí, takže udeřilo místo toho do řetězů.
Ale Nebe nepolevilo.
Zatlačilo je při jejich útěku do otevřených zahrad, které obklopovaly bílou pevnost, a pak, když letěli do říše smrtelníků, věděl, že to nikdy nevzdají. Budou dál tlačit a posílat ty stejné příkazy, dokud nebude dost slabý, aby přestal bojovat a znovu podlehne.
Jeho síla a moc ho opustily v momentě, kdy se rozhodl a uvědomil si, že už nebude schopný bojovat s příkazy, které mu Nebe tlouklo do hlavy. Přinutilo ho to udělal jedinou věc v naději, že zabere a zachrání ji.
Všechno kvůli ní obětoval.
Křídla okamžitě zmizela.
Zbroj a zbraně taky.
Přesto se pořád necítil jako smrtelník.
Necítil vůbec nic z té slabosti, kterou cítil, když mu Nebe ohraničilo jeho sílu.
Takovéto je být padlým?
Einar to věděl, ale Marcus neměl energii otevřít oči a vyhledat bývalého anděla.
Přelil se přes něj chladný vánek od nohou vzhůru.
„Marcusi.“ Její hlas byl tichý, jako by ho k ní donesl ten vánek, s tím se mu obnovovala síla a on pomalu otevřel oči a pohlédl na ni.
Sestoupila z inkoustově měsíční oblohy nad něj s nataženými pažemi a úsměvem, který zakřivil sladké růžové rty.
Stříbrné vlasy jí zachycovaly měsíc a jasně zářily, když se za ní třepotaly. Mávala křídly, ale měnily se, něco z těch dlouhých stříbrných per opadalo a odhalilo kožovitou membránu. S obavou se na ně podívala a pak se pohledem setkala s jeho, tentokrát víc zářily.
„Marcusi.“ Amélie se snášela a zastavila sotva metr nad ním. Zavřel oči při prvním doteku její ruky jeho tváře a pak se do ní opřel.
„Amélie,“ zašeptal a povzdechl si, když její dotek do něj vyslal teplo. Kamkoli se pohnula, tam se mu vracela síla.
Bolest v duši se začala zmenšovat, když rukou přejela přes srdce, a přistála vedle něj. Poklekla mezi jeho pravou paži a bok.
„Jsem tak unavený.“
Otevřel oči a vyhledal její. Pořád se usmívala, zahřívala mu hrudník a kradla srdce. Už tak bylo její. Kvůli ní se všeho zřekl, aby mohli být spolu, bez hry Nebe a Pekla. Jen doufal, že jejich společný čas bude trvat víc než pár chvil. Chtěl, aby trval navěky.
„Pak si odpočiň, má lásko.“ Naklonila se a políbila ho a bolest v jeho srdci zmizela.
„Můj strážný anděli.“
Marcus zavřel oči a truchlil nad ztrátou její pusy na jeho, když se odtáhla. Roztáhla se na něm, položila si hlavu na jeho hrudník a ruku na srdce.
Zem se otřásla a ona se napjala.
„Co se děje?“ Zíral do černé dálky nebe nad nimi. Hvězdy jiskřily a měsíc v úplňku byl jasný až oslňující. Tohle nebyl skutečný svět.
„Myslím, že jsme tu v bezpečí,“ zašeptala Amélie a dělala mu vzory na hrudi, sledovala linie svalů a obkroužila mu prvou bradavku.
„Taylor nás poslala znovu spát.“
„Jsme v Paříži?“ Úleva mu bušila v srdci, když přikývla. Po svém pádu si nic nepamatoval. Okamžitě odpadl, zůstal v bezvědomí a pak přišel k sobě, když spadli. Spadli. Pohlédl na Amélii. Ležela s hlavou na jeho levém prsním svalu s očima zavřenýma. Přes levou tvář měla škrábanec a on se toho jemně dotkl. „Jsi zraněná.“
„Jen trošku,“ řekla a otevřela oči, okamžitě se setkala s jeho.
Byly tmavé v nízkém světle, ale nevypadaly stříbrně. Teď byla znovu Amélií? Pořád si nebyl jistý, jak to fungovalo, ale zdálo se, že má dvě podoby, anděl a smrtelnice. Právě teď vypadala jako směs obojího, jako by se obě strany slily do jedné krásky ležící mu na hrudi.
„Jsi v pořádku? Vypadáš unaveně?“
Přikývl, aby se nebála.
„Měli bychom jít zpátky, ne? Všichni bojují kvůli nám.“ Strach její oči neopustil.
Marcus tentokrát zavrtěl hlavou a uvědomil si, že ležel na něčem měkkém a teplém, co se pod ním pohybovalo. Otočil volnou ruku, která mu ležela u boku. Písek. Taylor je znovu poslala do Améliina vnitřního světa.
„Boj nebude dlouho trvat,“ řekl s měkkým úsměvem, aby ji uklidnil.
„Tenhle svět nás skryje před Nebem a Peklem.“
„Nezastaví se, dokud mě nedostanou. Můžu to zastavit. Nechci, aby byl kdokoli další kvůli mně zraněn.“ Amélie se sunula vzhůru, dokud mu netiskla prsa na břicho, a podívala se na něj.
„To tě nenechám udělat… a oni taky ne.“ Marcus přejel hřbetem ruky její tvář, odsouval dlouhé prameny stříbrných vlasů.
„Bojují pro tebe, Amélie. Já pro tebe bojoval.“
„Kvůli mně jsi padl.“ Odvrátila se a slzy jí naplnily oči.
„To jsi udělal, že ano? Všeho jsi se kvůli mně vzdal a já si to nezasloužím… nezasloužím si někoho, jako jsi ty.“
Teď se usmál. „Ale ano… zasloužíš si někoho lepšího než jsem já.“
Amélie na něj znovu pohlédla koutkem oka, vyzařovala z ní nejistota.
Marcus pohladil hřbetem ruky měkká stříbrná pírka na vrcholu jejích křídel, odvrátila se, dívala se dolů, jako kdyby byla v rozpacích.
„Nechápu, jak se na mě teď můžeš dívat. Přeju si, abych tak nevypadala.“
Při těch slovech a pocitech za nimi se zamračil. Bylo v nich tolik bolesti.
„Proč?“ Marcus ji znovu vzal tváře do dlaní, pokoušel se ji přinutit, aby se na něj podívala. Odmítala, pevně od něj držela otočenou hlavu.
Křídla se jí smrskla do zad a zmizela.
„Jak ke mně můžeš něco cítit, když víš, co jsem… když jsem tě do tohoto všeho zatáhla… když vypadám jako démon?“
Démon? Viděl ji jako anděla.
„Jsi nádherná, Amélie,“ zašeptal a ona se zamračila, slzy se jí koulely po tváři. Jasně v měsíčním světle zářily, stejně jako její stříbrné vlasy.
Přejel prsty po dlouhých hedvábných vlnách. „Miluju na tobě všechno. Tvé vlasy barvy měsíčního světla… a tvá křídla jsou nádherná… nemusíš se přede mnou schovávat. Pořád jsi žena, které jsem propadl.“
Malý úsměv se dotkl jejích rtů. „Opravdu jsi kvůli mně padl.“
Vzal do dlaně její tvář a lehce přes ni přejel polštářkem palce, stíral jí slzy. „To opravdu ano.“
„Doufám, že toho jednoho dne nebudeš litovat.“
„Nikdy nebudu litovat ničeho, co se týče tebe. Tolik pro mě znamenáš, a to se nikdy nezmění bez ohledu na to, jak dlouho budeme spolu. Vždycky tě budu milovat, Amélie.“
Nakonec se na něj podívala, strach se pořád vznášel v šedých očích a on si při tom pohledu povzdechl. Co mohl říct, aby si uvědomila, že na ní všechno miloval?
Marcus vklouzl rukou pod její bradu a otočil jí hlavu, aby se na něj znovu podívala.
„Necháš mě, ať se znovu podívám na tvá křídla? Nelíbí se mi, že je přede mnou skrýváš.“
Zaváhání jí problesklo přes tvář a pak se její křídla pomalu objevila.
Hvězdy zablikaly, haló třpytivých teček, které měly podobnou barvu jako její vlasy. Stříbrná pera na vrcholcích křídel také zářila, čistě a jasně stejně jako její srdce a duše. Dech beroucí. Nádhera.
Marcus ji držel za tvář a usmíval se jí do očí.
 „Ve svém životě si zasloužíš o tolik víc, než je bolest a utrpení, a já ti to chci poskytnout. Chci být mužem, který je hoden tvé lásky… a já… přeju si, abych jím byl… nevím, jestli jsem, nebo někdy budu, ale chci být pro tebe dobrým mužem. Miluju tě, Amélie. Tebe celou.“
Rozzářeně se usmála a sklonila, aby ho políbila. Pusou si jemně a pomalu hrála s jeho, vdechovala život do jeho znaveného těla.
Marcus kolem ní obtočil paže a držel si ji nablízku, vychutnával si ten pocit, a jak bylo skvělé mít ji znovu v náruči. Kvůli ní padl, ale nebyl si jistý, jestli to zastaví Nebe, aby ho přestalo volat, nebo jestli to má něco společného s tím, kam je Taylor poslala.
Amélie byla v tomto světě ve vedení. Měla tu nad ním naprostou kontrolu.
Apollyon mu řekl, že se Nebe jen tak nevzdá a ani jeho povinnost. Až tento svět opustí, bude ho Nebe znovu volat, nebo si pro něj přijde? Pokusí se ho přinutit zabít Amélii?
„Bojíš se,“ řekla Amélie a měkce ho políbila do koutka rtů.
„Cítím to.“
Nebylo to jen proto, že tohle byl její svět. Bylo to kvůli tomu, že ten byla v některých ohledech jako on a vycítila pramen emocí lidí, když k nim byla blízko.
„Přemýšlel jsem, jak dlouho nás dokáže udržet Taylor skrytých.“
„Určitě ne navěky. Až se odsud dostaneme, andělé budou čekat, pokud nás do té doby nenajdou a nevezmou naše těla.“ Její tón byl tak vážný, Marcus to nesnášel, měl pocit, že už to vzdala. Aspoň jí poskytne kuráž a důvod naděje.
„Potřebujeme zůstat ukrytí, až do planetárního vyrovnání.“
Stříbrné obočí se zvedlo. „To, o kterém jsem ti říkala?“
Marcus si teď vzpomínal, že se mu o tom pokoušela něco říkat v kavárně v Londýně o programu, který pozorovala.
 V té době byl tak ztracen v její kráse a v boji s rostoucími pocity, že se stěží koncentroval na jejich konverzaci. Přikývl.
„Sedm dní. Pokud do té doby zůstaneme mimo jejich dosah, pak jim tvá krev už nebude k ničemu.“
„Co způsobí?“ Pohlédla si na ruce, které jí spočívaly v klíně.
 „Na co mě chtějí?“
Oni jí to neřekli? Přece měla vzpomínky zpátky, což znamenalo, že pokud nevěděla, proč ji Nebe polapilo a chtělo prolít její krev, nevěděla to nikdy. Pokaždé umřela bez toho, aby věděla, co od ní chtěli.
Marcus si ji přitáhl blíž, když se zem znovu otřásla, a pokusil se ji přesměrovat na něj, než na útok na místo, kde byla jejich těla. Měl ve své přátele důvěru, že tohle všechno přežijí. Nebe nebylo dost hloupé na to, aby začalo válku na Zemi. Šlo to proti veškerým zásadám a víře, proti sobě.
Bylo těžké soustředit se na něco jiného než útok, když se toužil vrátit do smrtelného světa a přidat se k boji, který mu bušil hluboko v srdci. Nebyl přesvědčený, že je Nebe nechá na pokoji, jakmile bude planetárnímu vyrovnání konec a pořád toužil po odplatě pro dobro jeho a Améliina. Chtěl, aby se všechno usadilo a skončilo, aby se mohl vrátit do Nebe a nějak se ujistit, že po Amélii znovu nepůjdou.
I když jak s nimi teď mohl bojovat? Neměl křídla, aby se dostal do Nebe, a ani sílu, kdyby se tam náhodou dostal. Bylo to nemožné.
Amélie se v jeho náruči pohnula, její srdce bušilo proti jeho hrudi. Pohladil ji po tváři, aby uklidnil její strach, a odtlačil vzrůstající touhu po odplatě, místo toho se zaměřil na ni.
„Tvá krev může zaktivovat zpečetění, které by uzavřelo Nebe, pokud by byla tvá krev prolita na správném místě v Pekle, a pro Peklo je to na správném místě v Nebi… ale jen pokud se tvá krev dotkne ve správnou chvíli značek, a bude to trvat jen do chvíle, kdy vyteče poslední kapka krve a opustí pečeť.“ Hladil ji hřbetem prstů po měkké linii brady a držel její soustředění na sobě, její oči uzamčené s jeho.
„Pokud tě udržíme v bezpečí, až ta doba pomine, pak už nebudou mít důvod po tobě znovu jít.“
Pokud ji nebudou chtít zabít, aby to začalo znovu.  Marcus by to nikdy nedovolil. Budou se přesunovat, budou se držet z dohledu jak Nebeských, tak Pekelných andělů. Navěky ji ochrání, pokud bude muset.
Pokud to bude moct mít.
„Vždycky půjdou po mně, že jo?“ zašeptala a on jí nedokázal lhát.
„Ochráním tě, Amélie. Slíbil jsem ti to, pamatuješ?“
Její úsměv říkal, že si to pamatuje. Pomalu ji pohladil po tváři, vstřebával měkkost její kůže a teplo. Moře se převalilo přes jeho nahé nohy až po holeně, a to mu připomenulo, že je nahý už od chvíle, co zavrhl Nebe.
Amélie nevypadala, že by si toho všímala. Ležela na něm s krásným úsměvem a zničenými šaty, křídly hladila jeho stehna a písek pod nohama.
„Nevím, co se stane, až odsud odejdeme.“ Přejel jí pravou rukou po nahém stehnu ke koleni. „Nebe bude možná mít pořád sílu, aby mi poroučelo.“
Zamračení jí problesklo ve tváři a pak se rozplynulo.
„Serenity dávala příkazy Apollyonovi, když mě chtěl zabít… když udělám to stejné, bude to fungovat?“
Nebyl si tím jistý. Jednou se pro něj natáhla a dala mu sílu bojovat s nebeskými příkazy, měla tu sílu. Byla šance, že pokud s ním stvrdí smlouvu, pak překoná příkazy, které k němu Nebe možná vyšle, třeba i ty, které jsou připojeny k jeho věčné povinnosti.
„Možná. Pokud mě zavoláš a svážeš nás smlouvou, možná to bude fungovat.“
„Smlouvou?“
„Serenity volá na Apollyona, žádá po něm něco a on souhlasí. Tak můžou být spolu, a tak má nad ním Serenity kontrolu. Pokud uděláš to stejné, pak je tu šance, že to posílí pouto mezi námi… nebo možná něco silnějšího.“
„Silnějšího?“
Měla moc nad andělským zúčtováním. Bylo možné, že by na něj mohla zavolat a svázat je jako paní a sluhu? Marcusovi při té představě bušilo srdce. Stálo to za zkoušku.
„Mohla by sis mě přivolat na svou stranu. Jsi silná, Amélie. Mohla bys udělat víc než nás jen spojit. Mohla bys mě přeměnit, jako Ďábel může anděla.“
„Chceš říct… udělat z tebe něco, jako jsem já?“ Chvění v hlase zradilo její nervy.
Marcus přikývl. „Pořád to je to, co chci, Amélie. Přeju si, abych byl jako ty… přeju si mít sílu, abych tě mohl ochránit. Ty mi to můžeš dát.“
Odtáhla se od něj, zvedla na kolena a pak na nohy, byla obrazem polovičních andělsko démonických křídel s dlouhými stříbrnými vlasy zářícími ve měsíčním světle.
Amélie k němu natáhla ruku. Vklouzl do ní jeho a ona ho překvapila, když ho lehce zvedla na nohy a vrhla plachý pohled k jeho rozkroku.
„Myslím, že bych měla začít s tvým vzhledem. Trochu mě rozptyluješ.“
Zamračila se na jeho tělo a Marcus pohlédl dolů na nohy, jak mu mravenčily a zahřívaly se. Řezy a škrábance zmizely, následovaly ty na stehnech, těle a pažích, a nakonec na tváři. Amélie se na něj usmála. „O moc lepší.“
„Co to děláš?“ řekl, pokoušel se zjistit, jestli to bylo opravdové, nebo jen fantazie možná ve vnitřním světě Amélie.
„Dělám tě mým.“ Tváře se jí zbarvily a pak se narovnala a pohlédla mu hluboko do očí. Šedé oči měla plné důvěry a síly, které mu byly tak povědomé.
Tohle byla jeho Amélie. Nebojácná. Vždycky čelila všemu před sebou. Měla sílu jako žádný smrtelný nebo nesmrtelný. Vzala mu srdce, které dlouho patřilo Nebi, vytrhla jim ho, a tolik ho změnila.
Muselo to být možné.
Chtěl, aby bylo.
„Tvůj rytíř?“ řekl a ona přikývla.
„Můj rytíř… by měl mít zbroj.“
Marcus se divil sám sobě, když se mu povědomé boty objevily na nohou, následované chrániči holení. Jen byly jinačí než ty, na které byl zvyklý. Spíš, než aby byly modré se stříbrným rytím, byly jasně stříbrné s královsky modrým rytím a na obou vrcholcích byl okřídlený kůň. Pořád se na ně díval, když cítil, že se objevily stejné chrániče předloktí. Vzpínající okřídlený kůň teď zdobil oba chrániče.
Královsky modrá bederní rouška ho přikryla a pak se objevilo nádherné špičaté ostří z čistého stříbra s modrým vzorem a samo se připevnilo k opasku u pasu. Následovala hrudní zbroj a Marcus nebyl překvapený, když viděl okřídleného koně na obou prsních svalech stříbrné zbroje.
Překvapilo ho pak to, co se stalo, když Amélie pohlédla na jeho ramena.
Křídla mu vyrašila ze zad.
Ohlédl se na ně přes ramena, očekával, že budou jako její. Nebyla. Byla stejná, jaké měl, když byl andělem.
Marcus se k ní otočil zpátky.
„Líbí se ti?“ řekla s úsměvem.
„Ne.“
Úsměv jí opadl a zranění se objevilo v její tváři. Vykročil k ní, vzal ji za ruku a pohlédl jí do očí.
„Myslel jsem tím… abys mi dala křídla, jaké máš ty, Amélie… takže budou všichni vědět, že jsme jedním a ty nebudeš mít nikdy pocit, že tvá křídla jednou vejdou mezi nás. Jsou nádherná a já chci, aby má byla taky taková.“
Slzy se jí zaleskly na řasách a přikývla.
Marcus couvnul a síla se přes něj převalila, když mu pohlédla na ramena. Čekal, až zeslábne, a pak se podíval na křídla. Byla stejně pěkná jako ty její, jasně stříbrná pera chytala měsíční světlo a odhalovala tmavou kožovitou membránu a drápy na špičkách.
Amélie vypadala nervózně a pak podržela před sebou ruce a v nich se objevily zakřivené stříbrné čepele podobné těm, které měla předtím v rukou. Shlédla na ně.
„Nemůžu ti dát zpátky to, co jsi pro mě obětoval. Část mě to ví… na nějaké úrovni… nějak. Ještě si nejsem jistá, kým jsem, nebo co budu dělat, ale vím, že tě chci při mém putování po boku. Nechci pokračovat bez tebe, Marcusi.“
Zavřela oči, slzy jí pruhovaly tváře a padaly na meče. Jasně zazářily a pak znovu zbledly.
„Věřím, že jsi mě hoden. Jsi jediným rytířem, kterého potřebuju… jediným mužem, kterého potřebuju. Celým srdcem tě miluju a chci, abys tentokrát zůstal se mnou… už nechci, abychom dál trpěli.“
Usmál se, padl před ní na kolena a držel ruce nad hlavou dlaněmi vzhůru.
Položila do nich dva meče a on k ní vzhlédl. Setkal se s jejím pohledem a pak znovu sklonil hlavu a nabídl jí ty dvě čepele.
Zavřel oči, když se jich dotkla a ucítil sílu, která z ní skrz ně do něj proudila.
„Marcusi, nabízím ti věčnou povinnost mě ochraňovat, být mým strážcem a rytířem a výměnou za to ti nabízím své srdce.“
Marcusovi se třásly ruce, dlouze se nadechl, když ta slova slyšel hluboko ve svém srdci, odrážela se tam a volala na něj.
Znal jen hlas svého pána. Améliin byl měkčí, ale o nic míň, slabší. Zahříval ho stejně jako její dotek a uklidňoval ho víc než cokoli jiného.
Zvedl oči, aby se setkal s jejími, a nervozita v nich ho zatahala za koutky rtů. Potlačil touhu se usmát při tom, jak nejistě vypadala.
Byla to dobrá řeč, i když stačilo jen říct jeho jméno a nechat její srdce, aby udělalo ten zbytek. Říkalo o tolik víc než její slova. Její srdce volalo na to jeho, plnilo ho jejími city a láskou a přesně to chtěl výměnou za svou poslušnost.
Chtěl, aby její srdce bylo navěky jeho.
„Přijímám, má paní.“ Marcus znovu sklonil hlavu a pak se zvedl na nohy, stál od ní sotva pár centimetrů. Pohlédl jí do očí a usmál se, chtěl, aby viděla a cítila, co to pro něj znamená.
„Miluju tě.“
Úsměv jí vlétl na rty, stoupla si na špičky, obtočila mu paže kolem krku a políbila ho.
Marcus upustil dva meče do pásku, vklouzl rukama kolem jejího pasu a přitáhl si ji do dlouhého vřelého polibku, těžil z této chvíle s ní co nejvíc.
Jazykem mu přejela přes rty, škádlila ho a on se ponořil do její pusy, aby se mohl proplést s ní. Chutnala stejně sladce, jak si pamatoval, umíral po tom, udělat s ní tohle znovu, myslel si, že už se to nikdy nestane poté, co se vzbudila jako anděl. Přišlo mu to až moc dobré, aby to byla realita, a nechtěl ji nechat jít v případě, že to byl jen sen a Taylor ve skutečnosti nic neudělala.
Zem se znovu otřásla a Amélie zalapala po dechu a schovala se mu do hrudi, když otřes trval tentokrát déle.
Marcus se rozhlédl a zamračil se. Okolí se změnilo. Místo moře a pobřeží se objevilo slunné zelené údolí. Kopec, na kterém stáli, se svažoval dolů, slyšel daleko pod nimi řeku a skrz stromy ji zahlédl, lemovala dno údolí. Kopce byly všude kolem, táhly se až do dálky.
„Tohle je tvůj svět?“ řekla Amélie a Marcus se zamračil.
„To si nemyslím.“
„Je můj.“ Povědomý hlas zaburácel dolů kopcem a Marcus se s Amélií otočil a pohlédl vzhůru po svěžím zeleném svahu k jeho majiteli.
Einar stál nad nimi v tmavě hnědé zbarvené zbroji anděla lovce se světle hnědými křídly zataženými za zády. Ohlédl se na křídla a usmál se.
„Taylor mě ráda nechává jednou za čas se proletět.“
Marcus se na uklidnění přítele usmál. Nemusel nic vysvětlovat. Žil po pět staletí bez křídel a věděl, jak to může být bolestivé. Einar si ho se zdviženým obočím prohlédl.
„Nesu zprávu,“ řekl nakonec a pohled přesunul k Amélii.
 „Taylor se unavuje, ale Serenity vás přesunula jinam. Apollyon odešel, aby prosil za tvůj případ – “
„Apollyon?“ vložil se do toho Marcus. Naposledy, co svého temného přítele viděl, padal z oblohy, protože vypustil všechnu svou sílu. „Co má v plánu?“
„Odešel udělat obchod.“ Einar se posadil na trávu a protáhl se. Neskrylo to před Marcusem únavu v jeho očích. Einar kvůli nim bojoval taky.
 „Šel zdůvodnit to, že je Amélie naživu a pod ochranou, takže se Nebe nemusí bát, že ji Peklo chytí a zabije, aby resetovalo, jak Veiron říká, jejich hru.“
„Proč by ho poslouchali?“
„Protože pokud to neudělají, propustí Ďábla z bezedné jámy a taky bude pomáhat Amélie při pustošení Nebe.“
Amélii vystřelilo obočí.
„Nijak zvlášť se mi to místo nechce ničit… chci říct… k něčemu slouží a nesnáším je za to, co udělali mně a Marcusovi, ale – “
„Apollyon to ví, ale Nebe ne,“ odřízl ji Einar.
 „I když tě nemůžou sem lehce vystopovat, vidí změny, které prochází jejich řadami.“
Marcus se zamračil.
„To je pěkná zbroj a křídla, starý příteli,“ řekl Einar s úsměvem.
„Naprosto jste Serenity vyděsili, když na vás nakoukla a viděla všechny ty změny.“
„Ony se tam taky dějí?“ Marcus vykročil, vzal Amélii za ruku a vedl ji po kopci nahoru k Einarovi, který přikývl a jeho úsměv se roztáhl.
„Běžela do Apollyonova pokoje, odtáhla ho ode mě, zatímco jsem se ho ještě pokoušel léčit, a vedla ho za vámi. Apollyon se okamžitě rozhodl jít do Nebe.“
Einar roztáhl křídla, jeho únava se zvětšovala. Marcus ji cítil. Byla vypsaná v každém stéblu trávy a listu v tomto světě, plula skrz něj. „Andělé zastavili svůj útok, když ho spatřili, a souhlasili, že ho s sebou vezmou, a pak jsme vás přestěhovali, aby vás Pekelní andělé nebyli schopni najít, zatímco je v Nebi.“
„Kvůli mně si procházíte tolika problémy,“ řekla s povzdechem Amélie a Marcus jí zmáčkl ruku, aby ji uklidnil.
„Apollyon má rád problémy. Nejspíš ti za to později poděkuje.“ Marcus se na ni usmál a ona v odpověď taky.
Teplý vánek poslal několik modrých motýlu v tanci mezi Marcuse a Einara a pak zaburácel hlas z oblohy.
„Dostaňte se zpátky, Romeo a spol.“
Svět kolem nich potemněl a Marcus se zamračil, když do něj narazila neuvěřitelná únava a pronikla mu až na kost. Otevřel oči a viděl, jak se dívá na doškový strop, který vypadal jako z větviček. Kolem se vznášel teplý vzduch, hučel zvukem hmyzu a nesl vůni moře.
Kam je to Serenity přenesla?
Pohlédl doleva, když se tam něco pohnulo, a usmál se na Amélii ležící vedle něj se stejně zmateným pohledem, jako měl on. Její křídla byla pryč, ale věděl, že to tak vždycky nebude. Kdykoli je potřebovala, stačilo jen zavolat stejně jako u něj. Vždycky tu pro ni bude, připravený udělat cokoli, oč ho požádá, bude ji ochraňovat až do konce.
Pohlédla na něj a úsměv jí zkřivil rty, dosáhl až do šedých očí.
Jak se cítíš?“ řekla a přetřela si tvář. „Mám pocit, že jsme spali věčnost.“
Jemu to přišlo jako pár hodin.
Marcus se natáhl, vzal ji za zápěstí a přitáhl k sobě. Zachichotala se, když ji políbil, a on si vychutnával, jaké je to v realitě. Teď budou navěky spolu. Nedovolí nikomu, aby je znovu rozdělil, a nedovolí, aby se cokoli Amélii stalo. Dodrží slib. Bude pro ni dobrým mužem. A začíná teď.
Stoupl si, vytáhl ji na nohy a máchl křídly, aby si na ně zvykl.
Améliin úsměv zaváhal. „Jdeš tam zpátky, že ano?“
Přikývl.
Ten pohled v jejích očích a city, které do něj pluly, říkaly, že to nechce, ale věděl, že ho nezastaví.
„Musím,“ řekl a usmál se na ni. Proudila v něm síla, větší, než jakou kdy cítil, a zhluboka se nadechl, vychutnával si ten pocit.
„Cítím se neuvěřitelně… udělalas to ty?“
Amélie zavrtěla hlavou, překvapila ho.
„Ne. Nedala jsem ti nic z mé síly. Nevěděla bych jak. Byl jsi vždycky silný, Marcusi, jen jsi tomu nikdy nevěřil. Víra je silná věc.“
Marcus pocítil pravdu v srdci za těmi slovy. Když byl v té místnosti v Nebi na pokraji poslechnutí příkazu, bylo to Améliino přiznání lásky a jeho víra v hloubku těch a svých citů, co mu dalo sílu bojovat.
Věřil v jejich lásku a v ni a věděl, že by ho nikdy nezradila a že v něj věřila taky. Měla víru v jeho sílu a slib, že ji ochrání. Vyzbrojen tou vírou se cítil neporazitelný.
Měl pocit, že nebe zvládne a vyhraje.
Amélie k němu přistoupila, položila mu ruka na tvář a usmála se mu do očí, náklonnost zářila v teplých hloubkách jejích šedých očí.
„Našel jsi důvod, abys věřil ve svou sílu a důvod bojovat, a proto se cítíš silnější. A kvůli tomu se ke mně musíš vrátit, chápeš? Slib mi, že se vrátíš zpátky.“
Marcus položil ruku přes její, držel si ji na tváři a sklonil hlavu. Přejel svými rty přes její, vychutnával si jejich měkkost, a jak sladce odpovídala na jeho polibek, a pak se odtáhl.
„Tenhle příkaz snadno splním,“ zašeptal a usmál se na ni, její krása mu brala dech. „Nikdy tě neopustím, Amélie.“
Couvl, pustil její ruku a vedl ji z chatky. Tyrkysově modré moře se rozprostíralo do dáli až za písčitě bílé pobřeží lemované houpajícími se palmami. Ostrov. Jaké lepší místo na schování, než nějaké vzdálené a malé?
Amélie tady bude v bezpečí, dokud se nevrátí.
Marcus se rozhlédl po břehu vedle chatky.
„Lukasi,“ řekl a muž s písčitě hnědými vlasy pohlédl jeho směrem a pak odešel od Serenity a Annelie.
„Rád vás vidím zpátky s námi.“ Lukas poplácal Marcuse po rameni.
„Prokážeš mi laskavost?“ Marcus pohlédl k nekonečně modré obloze.
„Potřebuju se dostat do Nebe, ale mám takový pocit, že mě přesně s otevřenou náručí nepřivítají, a potřebuju se dostat do pevnosti k Apollyonovi co nejdřív.“
Pohlédl na Lukase. Serenity a Annelie se k nim připojily, jejich výrazy byly stejně zvědavé jako jeho přítele.
„Můžu tě poslat dovnitř, ale budeš v zadržovacím bloku,“ řekl Lukas.
Marcus přikývl. „Jo, to jde. S tím si poradím.“
Lukas nevypadal přesvědčeně.
Amélie vklouzla rukou do jeho a on ji jemně zmáčkl, aby ji uklidnil.
„Jdeš zpátky?“ řekl Einar a připojil se k nim s Taylor v závěsu. Bylo hezké ji vidět bezpečně pryč z Pekla.
„Musím.“
Einar přikývl, porozumění mu vyzařovalo z tmavě hnědých očí.
„Udělal bych to stejné.“
Marcus pohlédl na Amélii, přejel jí lehce palcem přes tvář a pak ji pustil. Pár kroků couvl, vložil mezi ně trochu vzdálenosti a vydechl, aby se uklidnil. Byl dost silný, aby to udělal. Pohlédl Amélii do očí a ta víra v nich posílila jeho sílu, plnila mu srdce rozhodností a posilovala ho.
„Jsem připravený, až ty budeš taky, Lukasi.“

Jasně bílé světlo ho oslepilo.

10 komentářů:

  1. Děkuji moc.. chudáci to mají těžký

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za další skvělou kapitolku!!!💜💜💜

    OdpovědětVymazat
  3. Vdaka za skvelý preklad a som zvedavá na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Perfektní !!!! Díky moc za skvělou kapitolku !!!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  7. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za skvělý překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat