čtvrtek 16. února 2017

Její anděl strážný - 25. kapitola


Amélie ucukla a připravila se na náraz, když Marcus upustil kopí. Zvuk zvonícího kopí se jí odrážel v uších, až už ho vůbec neslyšela a odrážela se jí tělem, dokud se jí nezkroutily prsty. Čekala, až přijde bolest, srdce se jí lámalo, čím Nebe přinutilo Marcuse projít, a přála si, aby se tak nestalo. Milovala ho tak moc a vidět ho trpět kvůli ní bylo nesnesitelné, ale teď byl konec.
Ne?

Otevřela na škvírku oko a pak ho zavřela, když Marcus znovu snesl dolů kopí s takovou silou, až se jí nohy třásly silným úderem a nohy brněly.
Zvonění s sebou přineslo vzpomínky, o kterých si přála, aby si na ně nikdy nevzpomněla, obrazy toho, jak se tohle tolikrát stalo.
Pamatovala si, jak v jeho náručí umírala tolikrát a jak ji na rozloučenou líbal, bral její krev do svého těla při jejím konečném výdechu a tím se zničil. Nechtěla, aby se to znovu stalo. Chtěla s ním žít, milovat ho a být s ním a uniknout tomuto nekonečnému mučení.
Jeho teplé prsty sevřely její pravou ruku, chladné řetězy z ní spadly a pak byla v jeho náruči.
„Musíme odsud,“ řekl jí do ucha a přes ni se převalila nedůvěra, pomalu se měnila v úlevu tak sladkou, až se jí naplnily oči slzami.
Bojoval s touhou, bála se, že je to jen nějaký krutý trik a že to každou chvílí skončí krveprolitím a bolestí, že si s ní jen Nebe hraje, aby věřila, že je v bezpečí, a pak se tomu podvolila a obtočila mu ruce kolem krku, zabořila mu do něj tvář.
Marcusova pravá paže jí sklouzla po zádech, držel si ji u sebe a ona mu plakala do kůže, nadechovala se jeho vůně pokaždé, kdy se ostře nadechla, aby dostala kontrolu a nevypadala jako naprostý slaboch.
Tak moc se bála, bojovala s těmi pocity, aby je držela uzamčené hluboko v srdci, takže je nikdo neuvidí, ale teď ji zaplavily, nesly ji pryč a odizolovali ji od její síly.
Marcus jí měkce mumlal do vlasů, šeptal jí slova plná vřelostí a náklonosti a ujišťování a vtiskl jí polibek.
Držel ji o chvilku dýl a pak řekl něco, kvůli čemu přestala brečet a připomenula si, že ještě nebyli z nebezpečí.
„Můžeš letět?“
Amélie nad tím přemýšlela. Od té doby, co přišla do Nebe, se její podvědomí a ta druhá strana pomalu proplétaly v jedno, až se teď cítila jako člověk. Nebyla si jistá, jestli se jí podaří letět, jestli si vzpomene jak. Úplně zapomněla, že měla křídla.
„Není čas.“ Marcus ji vzal za ruku, strčil jí do ní jednu stříbrnou čepel a pak pravou popadl její levou. Pevně ji držel, když utíkali a Amélii se snažila držet krok. Nohy se jí pletly do dlouhých, modro bílých šatů, bylo těžké držet je z cesty, když nesla těžký meč. Ta věc vážila víc, než zvládala, a bála se, že v boji k ničemu nebude.
Ale bude.
Nemůže Marcusovi přenechat všechen boj. Dva meče byly lepší než jeden, i když nikdy žádný nedržela. Pomůže mu. Byli v tom spolu.
Amélie zastavila Marcuse. Chtěl jí něco říct, když se k ní otočil čelem, ale přestal, když použila čepel, aby odřízla dráždivou sukni šatů. Bylo to trochu výš na stehnech, než zamýšlela. Když skončila s trháním materiálu, sotva ho měla pod zadkem a Marcus jí zíral se širokýma očima na nohy.
Zorničky se mu rozšířily, stříbrno modré oči potemněly, chtěla ho políbit, když se na ni takto díval, s takovou vášní a touhou. Chtěla ho políbit za to, že je tu s ní, že jí přišel na pomoc. Bojoval s rozkazy a kvůli ní je překonal, ale ještě se bude mít před ním na pozoru. Nebyla si jistá, jestli už ho opustilo nutkání ji zabít, nebo jestli s tím ještě bojoval.
Kývla, znovu se rozběhli bok po boku bludištěm světlých chodeb.
„Jaký je plán,“ zafuněla, když se snažila mu stíhat.
„Pryč odsud a pak vzhůru.“
„Předními dveřmi?“ To neznělo jako dobrý plán. Opravdu nebyla bojovnice a nechtěla, aby si Marcus ublížil při její ochraně, nebo aby ztratil koncentraci.
Podíval se na ni. Kapičky potu mu lemovaly obočí a bolest v očích nebyla určitě z běhu.
Pořád bojoval s příkazy a bolelo ho to.
Pohled na něj s takovými bolestmi, jak moc trpěl, v ní rozvířil temnotu, hněv, který nikdy dřív necítila. Vztek. Chtěla Nebe zničit za to, čím ho přinutili si projít, a co udělali jí.
Nikdy na nikoho nevztáhla ruku, ale to se změní. Nebe pocítí její hněv. Zaplatí za to.
Vynořili se u otevřeného bílo travnatého prostranství před budovou a Améliina zuřivost se zahrotila při pohledu na řady strážných andělů, kteří jim blokovali cestu, jejich modro stříbrná zbroj, jasně na slunci zářila. Marcus se přesunul před ni s jedním mečem připraveným, vycítila jeho únav z místa, kde se jí dotýkal. Bralo mu všechnu sílu bojovat s příkazy. Neměl energii, aby bojoval ještě s anděly.
Pustil její ruku a protáhl čepel do kopí.
Amélii to stačilo.
Nenechá ho kvůli ní trpět. Nebe je nemělo nechat trpět.
Proto bude Nebe trpět.
Stříbrná křídla se jí ze zad rozvinula a bez váhání a beze strachu s nimi máchla, pomalu se zvedla ze země, vztek jí dodal palivo.
Upustila Marcusův meč a otevřela se pocitům, které se v ní srážely, nechala plný průtok hněvu. Vycházel jí ze srdce, dokud nedosáhl po špičky prstů a pak se otočil zpátky do sebe,
Nenechá je ublížit Marcusovi.
Zlost se v ní odrážela tam a zpátky, rostla s každou vteřinou, která minula, a s každým máchnutím jejích křídel, která ji zvedala výš do vzduchu. Dívala se na počet andělů pod ní.
Pod ní.
Amélie uvolnila své pocity s výkřikem čiré zuřivosti a natáhla ruku, prořízla s ní vzduch.
Oči se jí rozšířily, když neviditelná vlna síly prořízla anděly ve stejné dráze, jak máchla její ruka, takže létali všemi směry. Klopýtali přes bílou trávu, točili se vysoko ve vzduchu nebo se rozplácli o bílou zeď Nebeské pevnosti a vytvořili při tom nárazu díru.
Úsměv jí zkřivil rty díky pocitu síly, která v ní proudila.
Andělé, kteří jejímu útoku unikli, k ní vzhlédli, vytáhli stříbrné meče a roztáhli křídla.
Čas vyzkoušet meze moci. Nebyla si jistá, jak to fungovalo, ale nebude se ptát.
Instinkt kontroloval její činy a byla si jistá, že to bude tak i tentokrát. Bude vědět, jak použít svou sílu, pokud se ji nechá zaplavit a nebude nad tím moc přemýšlet, stejně jak věděla, jak používat křídla.
Mávala křídly, aby ji vzala výš, a polovina andělů vzlétla a následovala ji, opustila děsivě bílou zem pevnosti. Když byla na úrovni nejvyšší věže, otočila se a pohlédla na závratný spád. Andělé vyplnili prostor mezi ní a zemí a Marcusem, který bojoval s tím zbytkem.
Slzy jí naplnily oči, když ho sledovala, hořká příchuť vzteku jí pokryla jazyk. Tak to nemělo být.
Marcus neměl bojovat se svým vlastním druhem. Ubližovalo mu to. Cítila jeho bolest a boj, když ji držel za ruku.
Pocit bolesti jí pořád bušil v srdci, posiloval její hněv proti Nebi a kontroloval její činy. Nebe s ním tak nemělo zacházet. Pro Marcuse byla jeho povinnost vším, jeho celým světem. Byl svému Pánu tak loajální, věřil Nebi i svému veliteli, věřil v ně.
Tu loajalitu vzali a využili ji proti němu, přinutili ho udělat věci proti jeho vůli, i když mu to ubližovalo. Nikdo by takto neměl být využívaný a zrazený.
Hlavně ne někdo tak báječný a milý jako Marcus.
Amélie natáhla křídla, aby zastavila, dala ruce před sebe a zaměřila se na prostor mezi dlaněmi. Přiblížila je k sobě, když se do nich vlévala její síla. Oslnivé modré a bílé jiskry jí poletovaly po kůži a končily u paží.
Jiskry přeskakovaly z jedné dlaně na druhou, narážely do jejího těla a práskaly, když se zvětšily a zintenzivnily.
Zamračila se, když energie povyskočila a skroutila se, vytvořila malý orb v prostoru mezi jejíma rukama. Jasně modře zářil, vyhazoval paprsky světla, jak se točil rychleji a rychleji.
Amélie pomalu rozdělovala ruce a zhluboka se nadechla, směřovala všechen vztek a pocity do sféry bílo modré energie, která jí mezi dlaněmi rostla.
Když měla koule v průměru třicet centimetrů, soustředila se a přesunula ruce za ni. Jemně máchla křídly, aby se dostala výš, a pohlédla na anděly, kteří se hrnuli za ní.
Nebe zaplatí.
Modravá koule světla se změnila do třpytivě stříbrné a vystřelila k andělům, kteří se k ní přibližovali, rostla, jak se k nim přibližovala.
Pokusili se jí vyhnout, ale rostla příliš rychle, dokud je všechny nepohltila. Ale pak se nezastavila. Rozjasnila se, až ji oslepila, a hrnula se k ní, rychle se roztahovala do šířky padesáti metrů. Amélie natáhla ruku, bála se, že ji taky vsaje.
Modré světlo na povrchu tancovalo, když se zastavilo kousek od její dlaně, a pak zkolabovalo do sebe tak rychle, že ji to spolu s okolním vzduchem vtahovalo. Zastavila se s trhnutím na místě a o pár metrů couvla. Oslňující záblesk světla jí probodl oči a pak mihnutím oka byl pryč. Pomalu se jí zrak vrátil.
Hlava se jí točila.
Křídla kolabovala.
Nejspíš měla nejdřív otestovat limity své síly.
Amélie padala, očekávala, že padne z oblohy, ale místo toho zůstala na místě, byla zastavena za pas s křídly rozprostírajícími se pod ní.
„Příště ne tolik. Nech si něco pro sebe,“ řekl jí Marcus s napětím v hlase a Amélie ucítila jeho ruce, když se jí pomalu vrátila pozornost.
Letěl s ní dolů, oči se jí rozšířily, když viděla, co provedla.
Nejen, že sundala anděly.
Orb síly se taky provrtal zemí a tlustou bílou kamennou zdí, a dokonce i chvějivě modrým štítem kolem celé oblasti.
Mohla zabít Marcuse.
Přitáhl si ji blíž, když klesali velkou dírou, kterou vytvořila v zemi, a pak zatáhl křídla, jakmile byli na druhé straně. Padali spolu střemhlav dolů.
Marcus tvrdě letěl, vítr jí zchladil tváře, nohy i prsty. Kapky vlhkosti jí pokrývaly kůži, když padali mraky. Byly ledové a propíjely se jejími lehkými šaty. Mraky prořídly a pak zmizely, odhalily svět pod nimi. Byli skoro doma.
„Tak moc tě miluju.“
Usmál se, ale bylo v tom tolik smutku a bolesti.
„Chyť si mě.“
Nechápala.
Zastavil se s ní, držel si ji jednou rukou u sebe a vzal ji za druhou. Úsměv mu povadl, vtiskl jí polibek na hřbet ruky a pak se jí díval do očí. Zorničky mu hořely jasně modrou, jak se zazubil, zavřel oči a pak se na ni znovu podíval. Ruka se mu v její třásla, což jí odhalilo jeho boj. Nebe se nad ní znovu pokoušelo převzít kontrolu.
Marcus přejel rty po jejích tak měkce, že se jí žaludek přetočil, a pak se odtáhl a usmál.
„Zřekl jsem se svého Pána a povinnosti… miluju tě, Amélie.“
Zavřel oči a pak rychle klesali.
Marcus se s ní otočil a oči se jí rozšířily, když viděla, že mu křídla zmizela stejně jako zbroj a zbraně. Vyklouzl jí ze sevření a padal. Améliino srdce tvrdě bušilo, natáhla se pro něj, slzy ji pálily v očích a kalily jí vidění. Padal barevnými mraky a ona za ním do teplého vzduchu vysoko nad Zemí.
Ta vzdálenost k nezřetelné zelené a modré pod ní jí přetočila žaludek.
Padal spolu s jejím srdcem, když spatřila, že byl Marcus ještě dál.
Amélie se ostře nadechla a soustředila se. Chyť ho. Všechno jí oznámil a padl. Musela ho chytit. Vložil jí do rukou osud a ona ho nezklame, ne jako Nebe.
Složila křídla za záda a vystřelila za ním, prořezávala se vzduchem tak rychle, že jí zmrzla mokrá kůže. Přibližovala se. Zem se přibližovala tak rychle, že poznávala zem pod nimi. Evropa. Domov. Zdálo se nereálné ho takto vidět. Máchla křídly a zaťala zuby, využívala všechno, co měla, musela zrychlit a zmenšit vzdálenost mezi nimi.
Bičoval ji teplejší vzduch, stříbrné vlasy jí kvůli němu létaly do obličeje a tahal ji za oblečení.
Marcus dál pod ní padal, nohy a paže natažené k ní, záda pobírala nápor větru, když se řítil k zemi.
Amélie zavrčela a vším se soustředila, vším, co v sobě nechápala, v posledním pokusu se k němu dostat. Mávala křídly a pak si je zatáhla za zády a vystřelila k Marcusovi.
A proletěla přímo kolem něj.
Sakra.
Otevřela křídla dost na to, aby vystřelila vzhůru, znovu kolem něj a pak zase padala. Natahovala k němu ruce a vzala ho za jeho a pak posunula sevření na jeho zápěstí, která pevně popadla, aby jí nemohl uniknout.
„Marcusi!“ zakřičela přes vítr, ale on se ani nepohnul.
Zem se rychle přibližovala.
Proletěli kolem osobního letadla, doufala, že byla lidským očím neviditelná stejně jako andělé, a že lidé na palubě neviděli anděla, jak padá a drží nahého muže.
Amélie bojovala a táhla si Marcus blíž, aby jí dal paže kolem krku. Něco zamumlal, krátce se jejího srdce dotkla úleva, ale pak země pod nimi začínala nabývat tvar a barvu, a začínala pod nimi rozeznávat města a vesnice. To nebylo dobré.
S tichým zavrčením kvůli vynaloženému úsilí trhla Marcusem, obtočila paže kolem něj a pak roztáhl křídla. Zpomalila, ale pořád se rychle přibližovali, a držení Marcuse bylo nic moc. Byl těžký, klouzal jí v sevření a táhl ji dolů.
Amélie zoufale mávala křídly, pokoušela se zpomalit jejich sestup. Města už měla ostřejší tvar a jedno poznala.
Paříž.
Marcus zamumlal něco jako ‚stoupej‘ a ona se snažila, ale byl tak těžký a ona ještě neuměla dobře létat. Nebyla si jistá, jak má stoupat. Naklonil se k ní, narovnala ramena a nohy měla dolů.
Stromy.
Mířila přímo do nich.
Tohle nebude dobré první přistání.
Amélie vyjekla, když do nich narazila, nohy jí zasáhly nejvyšší větve, a pak vykřikla, když se převrátila vzhůru nohama. Točila se ve vzduchu, až padla do zelené louky na druhé straně shluku stromů.
Marcus narazil do země první a ona ho následovala, točili se a naráželi, křídla se pod ní kroutila a bolela. Přestala se kutálet, ale svět se nepřestal točit.
Pár vteřin ležela, zírala na špínu s trávou v puse a s bolestí, která tepala v každém kousku těla. Pak zavřela oči.
„Žádný odpočinek.“
Kvůli těm dvěma slovům otevřela oči a pohlédla přes trávu na Marcuse, kde ležel rozpláclý nahý na zádech a přikrytý zelenými skvrnami a špínou.
„Co se děje?“ Vytlačila se na kolena a lezla za ním.
„Musíme jít.“ Kývl vzhůru.
Amélie se tam podívala a nelíbilo se jí, co viděla.
Andělé.
Byli drobnými tečkami na obloze, ale rychle se k nim přibližovali.
Už neměla sílu, aby se jich zbavila. A i kdyby, nemohla ji rozpoutat na Zemi. V Nebi to způsobilo až moc devastace. Nechtěla si představovat, kolik lidí by to zabilo, kdyby to stejné udělala tady.
Amélie se s obtížemi postavila, vytáhla Marcuse na nohy a přehodila si jeho paži přes rameno.
„Vydrž,“ řekla a běžela, pokoušela se nabrat rychlost, takže by mohla vzlétnout.
Mávala stříbrnými křídly a zvedla se s Marcusem do vzduchu, držela si ho blízko, ale podařilo se jí letět jen pár metrů nad zemí. Jak s ní mohl sakra letět tak lehce? V její náruči byl mrtvou váhou a ona se unavovala.
Paříž se před nimi tyčila, Eiffelovka byla majákem naděje. Pokud by se dostali do civilizace, určitě by na ni andělé nezaútočili. Neublížili by smrtelníkům. Že ne?
Temná tečka se objevila na horizontu.
Další anděl?
Dál letěla. Pokud ano, vypořádá se s ním, ale teď nemohla zpomalit. Musela dostat Marcuse do bezpečí. Nebyla si jistá, jakou ránu si způsobil tím, že se všeho zřekl, ale určitě mu tím přistáním ublížila. Krvácel a měl bolesti, viděla, že je slabý.
Byl teď smrtelníkem?
Znamenalo to, že mohl umřít?
Modlila se, aby ho jejich pád nezabil, a zdvojnásobila úsilí, byla rozhodnutá dostat ho k Serenity, aby ho čarodějka vyléčila.
Tmavá tečka se zvětšila do muže, kterého poznávala.
Veiron.
Přišel, aby ji dokončil?
Připravila se na jeho útok, když se přibližovali, a pak se zamračila, když na ni kývl a vystřelil kolem ní k andělům.
Hlasitá exploze zasáhla o moment později mírumilovné letní ráno. Ohlédla se přes rameno. Bojoval s hordou andělů, kryl jim záda. Teď byl na jejich straně?
Amélie letěla dál, mířila k městu. Marcus znovu přišel k sobě a zatahal ji za ramena, čímž ji natočil vpravo.
„Další,“ zašeptal a ona přikývla.
Věděla, kam jít, jenom neznala cestu. Spoléhala se, že Marcus zůstane při vědomí na dost dlouho, aby ji navedl k Serenitinu a Apollyonovu domu.
Na horizontu nad šedými břidlicovými střechami se objevila jasné tečka, až šla rozpoznat.
„Lukasi!“ Nedokázala ovládnout úlevu. I když toho anděla sotva znala, věděla, že ji zavede k Apollyonovu domu a neublíží jí.
Na místě se zastavil a ona do něj skoro narazila. Stoprocentně si potřebovala procvičit zastavování stejně jako přistání.
„Co se stalo?“ řekl Lukas s pohledem na Marcuse a pak jí ho vzal.
„Zavržen.“ Bylo to jediné slovo, které mezi nádechy dokázala ze sebe dostat. Znovu pocítila slabost a nebyla si jistá, o kolik dýl ještě může letět.
„Pospěš si. Měli bychom přenechat anděly Veironovi. Zadrží je na dost dlouho, abychom se dostali nepozorováni do bezpečí.“ Lukas se otočil a letěl směrem, odkud přišel.
Amélie ho následovala. Další exploze otřásla vzduchem, ohlédla se na Veirona, který bojoval s anděly.
Byl na jejich straně. Zjistila, že je tomu těžké uvěřit, ale nestěžovala si. Veiron rozsvěcoval oblohu svými útoky, cítila jejich sílu bez ohledu na vzdálenost. Byl to mocný spojenec a teď potřebovala každého.
Unikla Nebi, ale ještě nevyhrála.
Amélie klesla na vykachlíčkovaný balkón Apollyonova střešního bytu a následovala Lukase dovnitř. Zamračila se, když se přes ni něco přelinulo, pohlédla na francouzské dveře. Chvělo se tam fialové světlo. Bariéra?
„Jste naživu!“ Serenitino vysoké vyjeknutí pořád drželo krok s hutným francouzským přízvukem a přivedlo Amélii úsměv na tvář.
Amélie šla přímo k ní, ale pak se jí křídla zmenšila a zasunula do zad, a i poslední zbytek sil ji opustil.
Einar ji zachytil za pas a ona se mu pokusila poděkovat, ale nenašla hlas. Pohlédla na Marcuse v Lukasově náruči a sáhla po něm.
„Vemte je do pokoje,“ řekla Serenity a pak pohlédla na Lukase.
„Budu tě tu hned potřebovat.“
Lukas přikývl a nesl Marcuse do pokoje, ve kterém s Amélií předtím spali. Položil Marcuse na bílou dřevěnou manželskou postel a přikryl ho bledě modrou přikrývkou. Einar jí pomohl na postel vedle něj. Polštáře byly na její chladné kůži teplé a pohodlné.
„Andělé přicházejí,“ zašeptala a Einar přikývl.
„Máme to pod kontrolou. Odpočiň si. Postarám se o Marcuse.“ Einar se na ni usmál a pak obešel postel na druhou stranu.
Amélie ho pohledem sledovala a pak se dívala, jak odtáhl přikrývky z Marcuse a držel nad ním ruce. Bledé světlo se neslo z jeho dlaní, omývalo Marcusovy modřiny a špinavou kůži.
„Bude v pořádku?“ naklonila Amélie hlavu na jednu stranu a dívala se na Marcusův profil.
„Bude.“
Ta slova uklidnila její srdce a zdálo se, že ji nechala se poddat boji s únavou, která procházela celým jejím bolavým tělem.
Vklouzla rukou pod přikrývky k Marcusově a propletla jejich prsty.
„Pošleme vás spát, co na to říkáš?“ Taylořin hlas prořízl temnotu, která jí zavírala oči a Amélie si povzdechla a uvolnila se do polštářů, když se jí čela dotkla teplá ruka.
Spánek zněl dobře.
Chtěla spát navěky v Marcusově silné náruči.

Konečně bezpečí.

14 komentářů:

  1. Ďakujem veľmi pekne za ďalšiu kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji mnohokrát za ořeklad a korekci další kapitolky !!!!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  4. Mockrát děkuji za překlad další kapitoly. :-) Renča

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za další skvělou kapitolku!!!💜💜💜

    OdpovědětVymazat
  6. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Tak to som zvedavá ako to všetko dopadne???
    Vdaka ta preklad a korektúru :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  9. Napínavé , ďakujem za kapitolu 👍

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  11. moc ďakujem za pokračovanie

    OdpovědětVymazat