čtvrtek 9. února 2017

Její anděl strážný - 24. kapitola


Marcus máchl stříbrno modrými křídly, zrychloval skrz vrstvy vzduchu, které se měnily z teplé na chladné, když se pod ním svět vzdaloval. Apollyon letěl pár metrů napravo, jeho ušlechtilý profil byl otočený vzhůru, zaměřený na konečnou destinaci. Mraky se rozevřely a Marcusovi světle modré oči se rozšířily, když spatřil, co bylo před ním.

Bylo to peklo. Brána Nebes byla pod obležením stovek Veironova druhu, jejich černé formy se rojily u velkých světlých stěn tvrze, která se vznášela nad mraky.
Mezi nimi byli andělé, divoce bojovali proti nepříteli, který hrozil, že nejenže prorazí stěnu a vstoupí do Nebe, ale že si vezme, co Nebe ukradlo Marcusovi.
Byli tu pro Amélii.
„Mohli by být užiteční.“ Apollyon se na něj podíval a vytáhl jedno zakřivené zlaté ostří od pasu. Kývl ke shromážděným armádám.
Marcus nezpomalil. Tasil svůj meč u pravého boku, sevřel stříbrno modrou rukojeť pevně v levé ruce a zúžil oči na svůj cíl.
Apollyon měl pravdu. Nebe bylo zaměřeno na démonické vetřelce.
To byla šance, aby se dostali do Nebe bez povšimnutí. Museli jen projít kolem bitvy a vklouznout dovnitř. První vlna vojáků se přiblížila a zvuk boje zvonil vzduchem, symfonie kovu proti kovu zvonila, pach krve k němu dosáhl.
Snadněji se to řekne, než udělá.
„Měl by ses vrátit,“ řekl Marcus a Apollyon mu na oplátku nabídl chmurný pohled. Marcus se několikrát pokusil přesvědčit Apollyona, aby se vrátil do smrtelného světa, takže se s Nebem nedostane do víc problému, ale bývalý anděl smrti neposlouchal. Chtěl se pomstít za to, co ho Nebe přinutilo udělat.
Z většiny byl Marcus vděčný za jeho pomoc v boji, ale taky tu byl kousek viny, a on si přál, aby se vrátil. Už své přátele do tohoto bordelu zatáhl a nechtěl, aby trpěli trestem Nebe za to, že mu pomáhali.
„Pokus se se mnou držet krok.“ Apollyon máchl černými křídly a vystřelil do boje. O moment později explodovalo jasné světlo, poslalo jak anděly tak démoni všemi směry.
Marcusovo srdce vyrazilo do akce, bušilo mu adrenalinem a on se zaměřil na boj.
Další výbuch a démoničtí andělé se hnali pryč. Marcus švihl levou rukou, prodloužil krátkou rukojeť stříbrného ostří do dlouhé hole, vzal ji oběma rukama a máchl jí ostrým obloukem.
Chytil démonického anděla mezi obsidiánovou hrudní zbroj a bederní roušku, tvrdě udeřil do černé kůže žaludku a poslal ho vzduchem. Marcus máchl křídly a vystřelil k další vlně boje, kroutil se dovnitř a ven a procházel mezery mezi vojáky, kteří se rojili v chladném vzduchu.
Spatřil Apollyona vpředu, jak srší temným vztekem nad těmi, kteří mu blokovali cestu.
Světlo vypalovalo cestičku mezi nimi a ti dost rychlí unikli, nechali Marcusovi širokou mezeru, aby proletěl.
Apollyon ho následoval, tasil druhý meč a Marcus udělal to stejné. Držel si ho blízko v pravé ruce, využíval ho, aby se uchránil před démonickými anděly, kteří k nim stočili svou pozornost.
Kousek horkého výbuchu bílého světla do něj udeřil, poslal ho do vzduchu, točil s ním, dokud mu nebylo zle.
Marcus roztáhl křídla, zastavil se vysoko nad potyčkou a zíral na Nebe. Těžké dělostřelectvo se zapojilo do boje pod ním, vypalovalo široké pásy. Pokud by ho přímo udeřili, zabilo by ho to.
„Myslím, že nás spatřili.“ Zastavil se Apollyon vedle něj ve vzduchu, máchl širokými černými křídly, aby se udržel na místě.
Marcus si prohlédl bitvu pod sebou a pak oslnivě bílé zdi, které obklopovaly Nebe. Andělé, kteří je v úsecích lemovali, byli jedněmi z nejsilnějších v Nebi, soupeřili s Apollyonovou silou. Bude těžké je prorazit, aby se dostali dovnitř pevnosti, ale nebylo to nemožné.
Sledoval těch pár démonických andělů, kteří dosáhli stěny, kterou se pokoušeli přeletět.
Silové pole vytvářené anděli na druhé straně bylo ale příliš pevné, aby bylo fyzicky prolomeno. Chtělo by to velkou sílu, aby pronikla skrz, a porazilo jednoho z andělů, kteří ho vytvořili, a vznikl tak otvor v kupolovitém štítu.
Apollyon přejel tmavomodrým pohledem přes bitvu, stěny a bílou pevnost před nimi, která stoupala spirálovitě vzhůru, vysoké věže zlatě zářily ve špičkách, když zachytávaly slunce.
„Cítíš se na to?“ Apollyon pohlédl na Marcuse. Přikývl. Kamarád se nemusel obávat. Marcus měl v úmyslu vstoupit do pevnosti a zachránit Amélii.
Využije každou unci síly, aby toho dosáhl. Neměl jí tolik, co Apollyon, ale bude to dost, aby se dostal skrz boj.
„Pak mě následuj. Budeš mít jedinou šanci. Jakmile jeden z nich padne, přesunou se, aby znovu obnovili porušení.“
Marcus znovu přikývl, přemýšlel, co měl Apollyon v plánu, a následoval ho.
Zatáhl křídla a padal, když Apollyon taky, prořezávali se chladným vzduchem.
Oči se mu zalévaly z neustálého proudu větru do tváře, ale dál je držel otevřené a zaměřené na Apollyonovi. Znovu se dostali k boji a Apollyon vrhl další kouli do ní, pak mávl k největší části boje, kde byla shromážděna většina vojáků.
Zářivě bílý paprsek prostřelil znovu vojáky a Marcus máchl křídly a přetočil se na stranu, aby se mu vyhnul, svištěl kolem démonů a andělů s očima zaměřenýma na Apollyonovi.
Nabíral rychlost a nechal Marcuse za sebou. Marcus se snažil víc, střídavě řezal ho kohokoli, kdo se mu dostal do cesty, a mával pravou čepelí ve vzduchu v oblouku, čímž posílal další vlnu síly, aby je odhodil z cesty.
Démoničtí andělé vrčeli, když je míjel, byli ale až moc pomalí, aby ho zasáhli svými útoky.
Další paprsek světla vystřelil k němu a on se vrhl dolů do jejich řad, využíval je jako štít a vyletěl pod hlavním bojem. Sekce andělů, kteří bojovali, se odtrhla, a šli po něm.
Letěl rychleji, aby se jim vyhnul, ale dostali se mu na kobylku, když hledal Apollyona. Nic nebude stát mezi ním a Amélií, než bude příliš pozdě, ani jeho vlastní druh. Ostře se na zádech otočil, švihl čepelí jejich směrem, vypustil další šokovou vlnu a pak uskočil doprava.
Kam se poděl Apollyon?
Marcus se znovu otočil na zádech, letěl pod bojištěm a hledal Apollyona. Divize zúčastněných andělů byla různá, nejen strážci ale i mediátoři se svými bílými křídly a lovci se svými hnědými podobným orlům. Kromě Apollyona tu nebyl žádný další anděl smrti, ale Marcus ho nikde neviděl.
Jeho pronásledovatelé ho dohnali a Marcus se na místě otočil a vystřelil do boje, srážel tolik andělů a démonů potáhnutím za nohy kolik mohl a táhl je dolů na pronásledující anděly.
Vystřelil jedním směrem, když do něj někdo vrazil, a vykřikl, jak narazil do dalších vojáků. Křídla se mu bolestivě zkroutila, když se přes ně valil. Zastavila ho široká hruď, vzhlédl, oči se mu rozšířily, když vstřebával obrovské černé tělo před sebou. Těžká pěst se na něj rozmáchla s bezbožným zavrčením a Marcus uhnul. Narazila do anděla za ním a Marcus se vrhl za to monstrum, pokoušel se vyhnout dalšímu útoku a uniknout. Nebyl tady, aby bojoval s démony. Jeho boj byl s anděli.
Démonický anděl se otočil a popadl ho za levé křídlo, zatáhl ho zpět do boje. Marcus zavrčel a otočil se, čepelí v pravé ruce se ve stejnou dobu ohnal. Prorazil démonickou tuhou zbroj a pak otočil zápěstím a řezal až k žaludku.
Démonický anděl zavrčel a udeřil do něj levým hákem, Marcus letěl do skupiny strážných andělů.
To nebylo dobré.
Jednou mrkli na Marcuse, zastavili se s prázdnými výrazy na tváři, které Marcuse varovali, že dostávají rozkazy, a pak zaútočili.
Marcus uhnul většině ranám a úderům, které dělali svými kopí, ale jeden z mladších mužů mu uštědřil dobrou ránu do čelisti.
Odletěla mu hlava dozadu. Marcus se s tím úderem zvedl a skončil pár metrů od zbytku. Máchl unavenými křídly, aby nabral výšku, a připojil jeden konec kopí v levé ruce k rukojeti té v pravé, takže tvořili dvousečné kopí, a střelil k nim pohledem, posuzoval jejich pozice pod ním.
Tohle nebyla technika, o které si myslel, že využije na svůj vlastní druh, ale stáli mu v cestě a Amélii běžel čas.
Marcus roztáhl křídla, zhluboka se nadechl, aby si vyčistil mysl, a natáhl se do hlubin své síly.
Točil kopím rychleji a rychleji v kruhu nad hlavou těsně nad křídly a zařval, když ho točící poslal do skupiny pod sebou. Jasná exploze světla ho oslepila a křik se rozezněl nad bitevní vřavou. Marcus držel nataženou ruku, jak si přivolal dvousečné kopí. Narazilo mu do levé ruky a on vystřelil vzhůru, nechtěl vidět ten hrůzný rozsah jeho útoku.
Slunce ho oslepilo, když setřásal bitvu, a dělal si cestu do otevřeného prostoru, mířil vzhůru. Na slunci se zformoval malý stín a oči se mu znovu rozšířily.
Apollyon.
Byl vysoko nad bojem, těla, která byla dost hloupá na to, aby ho následovala, padala z nebe kolem Marcuse, než zmizela.
Co měl dělat?
Marcus pohlédl na stěnu. Byl k ní blíž, než si myslel. Jasné místo za štítem ho varovalo, že se chystá další devastující výbuch světla. Štít se na slunci zaleskl a pak zmizel. Otvíral se, aby dovolil projít útoku.
Než mohl anděl na druhé straně uvolnit svou sílu, vrhla se obrovská dávka nazlátlého světla vysoko na kus stěny, rozbila ji a vyslala šokovou vlnu prachu a světla všemi směry. Apollyon.
Byla to stejná síla, kterou na něj využil Apollyon při zabíjení Amélie, jenom teď byla nekonečně silnější. Marcusovo srdce explodovalo do akce, vystřelil vzhůru s očima na vlně síly, která decimovala všechno, co jí stálo v cestě, a mířila přímo na něj, sotva se jí vyhnul. Horko mu spálilo podrážky bot a zahřálo mu nohy.
Černá tečka padala z oblohy a Marcus se mohl jenom dívat, jak Apollyon propadával vrstvami vzduchu, černá křídla měl na cáry a peří se snášelo za ním.
„Apollyone!“ Marcus se vrhl za ním, ale zastavil se, když obdržel jeho zprávu.
Běž. Zachraň ji.
Marcus vystřelil k narušené bílé stěně Nebe, ale nenechal přítele bez pomoci. Apollyon mu dal každý kousek své moci, aby měl Marcus šanci, a skoro zemřel. Nebude schopný zpomalit pád s polámanými křídly.
Marcus se zaměřil na Lukase, obětoval něco ze své síly, aby na něj do takové dálky dosáhl, a poslal mu zprávu. Apollyon potřeboval pomoc.
Vrátila se mu slabá odpověď, sotva rozpoznatelná, ale pochopil dost, aby věděl, že Lukas obdržel příkaz a byl na cestě.
Doufal, že to stihne a že Serenity obnovila své síly, protože je teď Apollyon oboje potřeboval víc než kdy jindy.
Dal Marcusovi všechno a on ho nezklame. Byl dost silný, aby to zvládl. Zachrání Amélii.
Marcus se hnal dírou ve stěně, nezpomaloval, když dorazil do bílých zahrad na druhé straně. Uhýbal a přeskakoval přes čekající hordu modře ozbrojených andělů, poslal je do vzduchu jak svou silou, tak rychlostí. Nepoleví. Ne, dokud nebude znovu Amélie v bezpečí jeho náruče.
Proletěl dveřmi do Nebeské pevnosti a mával křídly, vystřelil do jasné chodby, následoval instinkty k Amélii.
Tenhle kousek pevnosti mu nebyl známý, ale něco hluboko uvnitř mu říkalo, že tohle byla ta správná cesta. Zastavil, když dorazil do zúžené bílé mramorové chodby a už nemohl využívat křídla.
Marcus dal před sebe kopí, zaměřil se, aby se zkrátilo a pak ho rozpojil znovu ve dvě čepele. Kopí mu bylo v tak úzké chodbě k ničemu. Bušil nohama v bludišti chodeb, a kdykoli spatřil anděla, zaplul do dveří. Jeho misí nebylo bojovat s kýmkoli, kdo mu stál v cestě. Bylo rychlejší se vyhnout co nejvíc andělům a ušetřit si energii.
I když to nebude možné, až se přiblíží k Amélii. Bude pod velkou ochranou. Bude si muset probojovat cestu mezi nimi a pak z Nebe.
Běžel chodbou a vešel do další s dvěma řadami oblouků po stranách, které odhalovaly nádvoří a krásné bílé stromy. Byl blíž. Marcus se rozhlédl a pokoušel se přijít na to, kterým směrem jít dál.
Zastavil se, když vycítil, jak se k němu někdo přibližuje, a pak uslyšel kroky v ozvěně. Byla jich až moc, aby přicházely z této chodby. Pohlédl nalevo k druhé dlouhé chodbě. Ať už bylo tím směrem cokoli, bylo to tak jasné, že nic neviděl.
Marcus tím směrem zamířil, následoval to, dokud nedošel ke klenutému vchodu.
Zastavil se, když světlo vybledlo dost na to, aby mu ukázalo obrovskou obdélníkovou místnost s bílými mramorovými sloupy, které se tyčily do nebes, že neviděl ani jejich konce.
Podíval se dolů na anděla, kterého slyšel.
Lysander.
„Kde je?“ Marcus šel vpřed, zatáhl křídla a připravil se. Dal jednu černou čepel do pochvy u pasu a protáhl si prsty levé ruky kolem té druhé.
Vztek se přes něj převalil, mocnější než kdy předtím, šílel.
Jeho kroky byly v místnosti podobné katedrále hlasité, nekonečně se odrážely, nezpomalil, když Lysander zvedl ruku. Marcus rozvinul stříbrno modrá křídla, máchl jimi a vystřelil k Lysanderovi.
Chytil anděla smrti pod krkem, svíral ho pevněji, dokud se nedusil, a letěl s ním. Praštil jím do vzdálené zdi na druhé straně místnosti. Mramor se pod tím náporem roztříštil a Lysander zabručel.
„Řekni mi to!“ Marcus ho chytil pevněji, škrtil Lysandera, ledově modré oči držely pohled mladého anděla a pak povolil uzdu trochu jeho síle.
Lysanderovi se roztáhly a pohlédl na Marcusovu ruku. Pokud Lysander brzo nepromluví, použije svou sílu, aby mu odřízla hlavu.
Černá část jeho srdce chtěla, aby zůstal Lysander zticha. Nutkání po násilí, ta temná touha roztrhnout Lysandera jako platbu za jeho roli v tomto všem, byly až moc velké, aby je ignoroval. Vzplály v něm, oheň v jeho žilách kontroloval jeho činy.
Pomalu utahoval prsty kolem hrdla Lysandera a uvolnil trochu síly. Pokroucená spokojenost ho zaplavila, když se zpanikařený kousek mladého anděla změnil v přímý strach v rozšířených očích.
Chtělo by to uvolnit víc energie, kterou si nemohl dovolit ztratit, ale byl v pokušení ho pustit a přinutit ho bojovat, takže mohl uspokojit svůj hlad po odplatě.
Marcus zúžil pohled a Lysander se zakuckal zvukem, který zněl pozitivně.
Zastavil potřebu uvolnit plný hněv své síly na Lysandera. Zabralo dlouhé sekundy jeho vzteku, aby dost povolil, a on se mohl přesvědčit, aby povolil sevření, ale nakonec pustil mladého anděla a nechal ho sklouznout po stěně na nohy.
„Zabijí mě, když ti to řeknu,“ zaskřehotal Lysander a tentokrát nebyl strach v očích inspirován Marcusem.
Vyhrožovali tomu mladému andělu, aby ho přinutili poslouchat? Ty věci, které teď o Nebi věděl, a jak daleko by zašlo, aby dosáhlo svých cílů, nepromine mu to.
„Zabiju tě, pokud mi to neřekneš. Tvá volba.“
Lysanderův pohled sklouzl na jednu stranu a Marcus se podíval doprava. Další chodba, ten pohled ho naplnil hrůzou.
Věděl to.
S řevem se otočil a odhodil Lysandera, poslal ho na druhý konec místnosti blíž k nádvoří, dost daleko, aby ho mladý anděl nebyl schopný chytit, než se dostane do chodby.
Vrhl se doprava, běžel chodbou plnou parou se zbraní v pohotovosti. Zpomalil do klusu, když spatřil konec v dáli. Nikdo tu nebyl. Pletl se? Byl si jistý, že tu najde Amélii, cítil, že je to to správné místo, ale nebyly tu stráže.
Proč by ji nehlídali?
Marcus zabrzdil a ustoupil, když minul jasně bílou místnost. Na prahu se zastavil, ztěžka dýchal a úleva mu vykvetla v srdci, když spatřil Amélii ležet na vyvýšeném mramorovém podstavci se zavřenýma očima, její tvář byla mírumilovná navzdory jejímu stavu.
Těžké řetězy jí zajišťovaly kotníky a zápěstí nad hlavou, které se jí zaplétaly do dlouhých stříbrných vlasů. Rychle ji zkontroloval. Žádná stopa po krvi.
Srdce se mu začalo uklidňovat, ale odolával touze vběhnout si pro ni, místo toho šel vyměřenými kroky přes místnost, byl opatrný až do konce. Nebyla tu žádná stráž, něco mu tu nehrálo. Nechali ji tu jen se slabým Lysanderem, aby ji ochraňoval. Nedávalo to smysl.
Nechali ji jen tak, aby mohl jít přímo za ní.
Do něčeho šlápl, zamračil se na bledě mramorovou zem a na drážky v ní. Vycházely z oltáře, kde ležela Amélie, tvořily složitý obrazec, který vedl do kruhu. V oltáři byly drážky taky, hluboké řezy ve stejných intervalech na okrajích a dolů po stranách.
Aby měla její krev kudy odtěkat.
Marcus sevřel pevněji stříbrnou čepel a udělal krok vpřed.
V ten moment, kdy vstoupil do kruhu, zasvítilo z něj bílo modré světlo a on padl na kolena. Čepel padla na zem vedle něj a on se stočil do klubíčka, svíral si spánky, když mu bolest trhala hlavu a pak záda, propalovala se skrz něj, dokud nebyl na pokraji omdlení.
Ne.
Marcus zavřel oči a bojoval se slovy v hlavě, odmítal je poslouchat a splnit příkaz.
Neměl sem chodit.
Byl blázen, když si myslel, že byl dost silný na to, aby odmítl svou povinnost.
Byla blbost strážit Amélii, když ho tu chtěli mít, v této místnosti s ní v tomto kruhu. Jeho síla ním proudila, slzy mu vhrkly do očí, když se pokoušel odolat příkazu proudícím mu v krvi. Tlačil ho, aby si stoupl a vzal kopí.
Nevezme.
Nepřišel sem, aby zabil Amélii.
Přišel, aby ji zachránil.
Apollyon kvůli němu riskoval svůj život, aby mu dal šanci, věřil v něj. Amélie v něj věřila. Věřila mu a musel teď dokázat, že za tu důvěru stojí. Bude tím mužem, kterým věřila, že je. Mohl být dobrým mužem. Zaslouží si její lásku.
Další vlna síly se v něm protrhla, tentokrát silnější a přinutila ho, si stoupnout.
Zavrtěl hlavou a bojoval, bolest mu bušila v srdci při pomyšlení, že zradí Amélii. Nebe ho využilo, podvedlo a roztříštilo jeho svět a zlomilo mu srdce, roztrhalo duši. Nemohl jí to udělat taky. Až moc ji milovat, aby ji obětoval.
Marcus se na ten pocit zaměřil a pohlédl na ni, využil toho pohledu, aby znovu získal sílu, když na ni myslel a miloval ji.
Bojoval s příkazem, aby vzal kopí ze země a propíchl jím její srdce. Popadl se za hlavu a zaškubal černými vlasy. Neudělá to. Nepřinutí ho k tomu.
Příkaz, který přišel tentokrát, byl silnější, že nemohl neuposlechnout.
Nohy se mu sami pohnuly, neposlouchaly, natáhl levou ruku. Stříbrná rukojeť mu do ní vklouzla a v ten moment kolem ní sevřel prsty, kopí se prodloužilo.
Nechtěl.
Ale to ani Apollyon a jeho přítel se nebyl schopen taky zastavit.
Bylo to nevyhnutelné.
Zlomilo mu to srdce.
Améliiny oči se s třepotáním otevřely a klidně na něm spočinuly, všechen smutek v jeho srdci se odrážel ve stříbrných zorničkách.
„Přišel jsi mě znovu zabít?“ zašeptala a Marcus zavřel oči, nebyl schopný snést bolest v jejím pohledu. Zabodla se mu hluboko do srdce, dokud neměl pocit, že zevnitř krvácí.
Byl odsouzen k neúspěchu.
„Zemřeš se mnou,“ řekla tichým hlasem a pak se roztřeseně nadechla.
„Třikrát, co jsi mě zabil, jsi odpadl. Vzala jsem tě s sebou do temnoty.“
Ta slova mu bodala do srdce, dokud už nedokázal snést víc. Slzy mu padaly, pohlédl na ni, musel vidět, že si vzpomínala na ty hrozné věci, které jí udělal, a že nebyla pravda, že ho nenáviděla.
Na jejích tvářích byly taky slzy, kapky diamantů, které se leskly v jasném světle místnosti.
To sedlo, že umřel s ní. Neměl jinou volbu, protože ji miloval a nedokázal snést, co jí udělal, nebo protože zaplatil cenu za to, že prolil její krev?
Jeho srdce říkalo, že to první.
Tyhle říše byly bez ní po jeho boku ničím. Nemohl žít s vědomím, co jí udělal. Zasloužil si zemřít.
Příkaz přišel znovu a on proti němu bojoval, skřípal zuby a držel si levé zápěstí. Zoufale se snažil nepohnout. Bez jeho vědomí se posunulo, bojoval, pokoušel se držet zpátky. Byl silnější. Nemohl ji zabít.
Bojoval s příkazem, se svou rukou a pokoušel se získat kontrolu, proklínal Nebe za to, co ho nutilo udělat.
Levá ruka se pohnula a sevření pravé ruky začalo povolovat. Tentokrát vyplivl kletbu zaměřenou na sebe. Hořel v něm vztek, nenávist k Nebi ho plnila temnou touhou rozcupovat tuto říši na cucky a zničit ji.
Takhle jeho mise neměla skončit. Tohle nebylo správné. Nemohl jí ublížit. Až moc ji celým srdcem miloval. Teď bylo její. On byl její.
Jeho srdce, duše i tělo. Celý. Ona byla jeho paní, tím, kdo mu přikazoval, a tím, pro koho by udělal cokoli.
Marcusova pravá ruka se posunula, aby sevřela rukojeť kopí, a zvedl ho. Nebyl schopný přestat se hýbat. Amélie na něj zírala se strachem rozšířenýma očima, znovu byly šedé, ne stříbrné jako když byla andělem. Slzy ho pálily v očích, zavrčel skrz sevřené zuby, když otočil kopím, aby byla čepel k její hrudi. Nedokázal se zastavit.
Její pohled se setkal s jejím, mráz mu přejel po zádech a šířil se mu končetinami.
Amélie.
Skrz slzy se na něj usmála.
Tím úsměvem, který posledních pár dnů toužil vidět.
„Miluju tě, Marcusi.“

12 komentářů:

  1. Děkuji za překlad další kapitoly. :-) Renča

    OdpovědětVymazat
  2. Dakujem za dalsi super preklad kapitoly....

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za další skvělou kapitolku!!!💜💜💜

    OdpovědětVymazat
  4. Super !!! Díky moc za překlad a korekci další kapitolky !!!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  6. D9ky za překald a korekci.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  8. to je tak napínavé a som zvedavá či sa rozhodne poslúchnuť Nebo ????
    Už nech je štvrtok, aby som sa dozvedala ako to bude pokračovať:-D
    Vďaka za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  10. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat