čtvrtek 2. února 2017

Její anděl strážný - 23. kapitola


Marcusovy stříbrno modré oči se pomalu přesunuly k Veironovi.
Přešel k zčernalé oblasti kamenů směrem k němu, viděl jeho obsidiánovou zbroj a podobné drakům kožená křídla složená za zády, jejich konce s drápy zářily ve světle ohně.
„Co tím myslíš?“ řekl Einar a držel Lukase zpátky, když si vytvořil v ruce zlato bílé kopí.
„To je Veiron… ten, který předvídal Améliinu smrt.“

Lukas a Apollyon pohlédli na Veirona a ani jeden nevypadal, že na ně udělal dojem.
Marcusovi se to taky nelíbilo, ale potřebovali Veironovu pomoc, a začínal si myslet, že byl důvěryhodnější než jakýkoli anděl v Nebi.
Veiron jasně řekl, co se stane Amélii. Nelhal, aspoň co si Marcus myslel, ale už si nepřišel, že je dobrý soudce charakterů. Byl tak lehce ošálen těmi, ve které vložil důvěru.
„Je to andělská kletba,“ řekl Marcus a všechny oči se k němu obrátily.
Apollyon nevypadal, že je v šoku, stejně jako Einar.
Po rozhovoru, který s nimi měl, mu ho to ani nepřekvapilo. Všichni tři měli pochybnosti, co se týče Nebe, a teď byly dokázány.
Lukas pohlédl mezi Marcuse a Veirona, zelené oči plné nevěřícnosti. Marcus slyšel Lukasův příběh od Einara o tom, jak jiný anděl využil Lukase, aby na něj hodil vraždu stovky lidí, a jaký trest kvůli tomu vytrpěl.
Muselo být pro Lukase těžké vložit do Nebe znovu důvěru a teď se jeho vírou znovu otřásá ještě víc.
Marcus pocítil kousek jeho bolesti a zmatku, něco takového taky cítil. Jeho vlastní víra ležela v troskách a všechno, za co bojoval, bylo pryč, poznamenáno lží a podvodem a měl pocit, že kvůli tomu ztratil kousek sebe. Nebo víc než jen kousek.
Teď se cítil jako jiný člověk. Kdysi oddaný a loajální voják, který rád uposlechl příkazy a věřil ve všechno, co mu bylo řečeno, byl pryč. Naivní. Hloupý. Jak mohl být tak slepý ke všemu, co se kolem něj dělo? Jak mohl být tak hloupý a lpět na víře a nikdy se neptat na to, co mu bylo řečeno? I když požadoval odpovědi, postrádal přesvědčení, byl lehce pod vlivem nadřízeného, aby se vzdal dotazů o pravdě jeho mise, věřil, že věděli, co dělali, a ten chodníček, který pro něj vybrali, byl ten pravý.
„Chudák malá dušička,“ řekl Veiron sladkým hlasem a Marcus dal ruce v pěst, jak na něj zíral.
„Jen silný démon nebo anděl může vrhnout takovou kletbu, ale něco mi říká, že jsi sem nepřišel, aby požádal Ďábla, aby ti ji sundal, že ne? Nevěděl jsi to.“
Marcus zaťal zuby a napnul se, bojoval se zvedající touhou popadnout Veirona za hrdlo a vytřást z něj odpovědi. Nic dobrého by z toho nevzešlo.
Pekelný anděl odešel, když na něj byla Taylor hnusná, nemohl riskovat, že by zdrhl. I když to nesnášel, přežije démonovy posměšky pro Améliino dobro.
„Jaký důvod měli, aby tě prokleli?“
Veiron po něm přejížděl pohledem. Byl v něm okraj, který Marcus cítil, jako by už Veiron věděl odpověď na tu otázku.
„Musel jsi udělat něco špatného… třeba něco, co se jim nelíbilo.“
Marcus pomyslel na tu noc, kdy se opil se svými takzvanými přáteli, a probudil se s kletbou. Mluvil s nimi o jeho poslední misi, něco, co pro něj bylo v té době důležité.
Mluvil o tom, že si podá žádost o změnu povinností a pozice, takže by mohl být vojákem Nebe, jedním z mnoha, kteří ho ochraňovali proti vetřelcům, a že by šel v době války do boje. To byl jeho sen. Tu noc ho prokleli a místo toho skončil při sledování ve smrtelném světě, připoutaný k Nebi bez schopnosti létat, bez křídel byl nepoužitelný.
Pokud by nebylo té kletby, požádal by o změnu povinností a zamířil by do role, která neměla nic společného se smrtelníky nebo jejich strážení, v oblasti poddanství, kde by neměl důvod setkat se s Amélií.
Měla ta kletba s ní něco společného?
Křídla se mu vrátila, když ji měl hlídat, a kletba zůstala neúčinná, dokud se s ní nesetkal.
Čím víc nad tím přemýšlel, tím víc si uvědomoval, že když kletba bránila jeho křídlům, bylo to vždycky spojeno s ní.
Došlo mu něco jiného a ani trochu se mu to nelíbilo.
Když porazil ty Pekelné anděly a skočil s Amélií, očekával, že se mu křídla rozevřou, když je zavolá, myslel na to, jak s ní odejde, vezme ji někam pryč, kde pro ně bude těžké je najít.
V ten moment se křídla neobjevila, jeho plán se změnil. Místo toho se rozhodl jít za Einarem.
Když Amélie zemřela, vzbudila se do něčeho andělského, zmínila se, že je všechny zná.
Mráz mu přešel po páteři.
Kletba změnila jeho plány a vedla ho k Einarovi. Einar pro změnu je zavedl k Apollyonovi a Lukasovi. Nebe využilo kletbu, aby je čtyři svedlo dohromady, takže Apollyonova povinnost bude zaktivována a nebude mít na výběr, než splnit příkaz a zabít Amélii.
Marcus zíral so Veironových rudých očí a snažil se pochopit, nad čím přemýšlí.
„Dřív jsem pracoval jako ta kletba, kterou máš.“ Povzdechl si ztěžka Veiron. „Teď už chápeš, proč jsem změnil strany. Už jsem dělal Ďáblovu práci.“
„Musím vědět, co se děje, Veirone, a taky potřebuju zjistit, jak se této kletby zbavit.“ Marcus k němu udělal krok a ignoroval černý hlas, který se linul z jámy, nabízel mu přitom pomoc.
„Viděl jsi Taylor?“ řekl Einar a Marcus nedokázal uvěřit tomu, že na ni zapomněl.
Byl tak chycený ve vlastních problémech, že nepomyslel na skutečnost, že byla v Pekle a hledala muže před ním.
„Ne, proč?“ Veiron se na něj zamračil.
„Hádám, že si hraje na domácnost v Londýně, bez křídel.“
„Nehraje. Šla sem dolů s námi, aby tě našla. Neviděl jsi ji?“
Veironův pohled potemněl a rudé oči se mu rozjasňovaly, dokud nezářily jako uhlíky v nízkém světle.
„Co tím myslím, že je tam dole? Jak jsi mohl být tak nezodpovědný?“
Marcus zasáhl, když po něm Einar vyletěl, a skočil mezi ně.
„Jsem si jistý, že bude brzo zpátky, Einare… jsme tu, abychom zjistili, co se stane s Amélií teď, když zemřela, takže –“
„Ještě nezemřela.“
Veironova slova na něj padla jako mrtvá váha, každý kousek ho stahoval o trochu dolů. Pomalu se otočil k pekelnému andělovi.
„Co tím sakra myslíš?“ zašeptal a udělal další krok jeho směrem.
„Viděl jsem ji zemřít a zrodit se jako anděl.“
„Anděl?“ zasmál se Veiron.
„Není to, čím bys nazval anděla, a ještě není mrtvá. Viděl jsem její smrt, pamatuješ? Myslíš, že bych tu stál a zdržoval vás prázdnými kecy, kdyby se to už stalo?“
„Zdržoval? Není mrtvá?“ Marcus si odplivl další kletbu a Ďábel se tentokrát zasmál, jeho hlas stoupal z jámy a zesměšňoval ho. Jeho armáda byla nadosah Nebe. Veironův druh se ho chystal napadnout, aby získal Amélii. Proč?
Marcus frustrovaně zavrčel, přeběhl k Veironovi a připevnil ho k zemi.
Hrubý čedič mu poškrábal kolena, když si obkročmo sedl na Veirona a poškrábal mu záda, když pekelný démon použil kožená černá křídla, aby ho srazil. Než si mohl Marcus stoupnout, Veiron na něm klečel, ruce mu tvrdě tiskl do ramen, držel ho na ostré zemi.
„Řekni mi, o čem to sakra mluvíš!“
Marcus bojoval, pokoušel se osvobodit, kameny pod ním ho bodaly. Pach krve se připojil k síře v dusivém horkém vzduchu.
Apollyon z něj strhl Veirona a držel ho za krk u země. Veiron máchl křídly a Apollyon zavrčel a jedno popadl, zkroutil ho Veironovi za zády. Pekelný anděl z bolesti zavrčel. Veironovy zuby se zaostřily a změnily v barvu krve, oči mu zářily jasněji, hořely ohněm jako jáma.
„Dost.“ Apollyon ho hodil stranou, valil se přes černou spálenou zem.
Veiron byl na chvíli v klidu, ležel na boku a pak se pomalu zvedl. Marcus vzal Einara za ruku a vytáhl ho taky na nohy. Mračil se na Veirona, který mu to stonásobně vracel.
Pekelný anděl si tentokrát udržoval odstup, opatrně se na něj díval a ostatní tři anděly.
„Proč není Amélie andělem?“ Marcus tomu chtěl věřit, protože by jí pak Nebe nemělo důvod ublížit, alespoň si to myslel v době, kdy mu ji vzali. Teď si nebyl už tak jistý.
Udělali mu něco hrozného, prokleli ho, aby mohli kontrolovat jeho a jeho činy. Co bylo jejich cílem? Chtěli zabít Amélii?
Panika mu projela srdcem, ale odmítal podvolit potřebě vyletět z Nebe a jít za ní.
Potřeboval vědět, s čím bojoval. Potřeboval plán, pokud měl Amélii zachránit, a to znamenalo zůstat, kde byl, dokud mu o ní neřekne Veiron pravdu bez ohledu na to, jak moc ho bolelo zůstat.
„Neexistují ženy andělé. Myslel jsem, že to všichni věděli?“ Veiron se na ně na oplátku podíval a pak se usadil pohledem na Marcusovi.
„My jsme věděli.“
„Možná vypadá andělsky, ale vzhled může klamat, ne?“
Usmál se Veiron a roztáhl křídla, černá peří na nich začala růst, skrývala kožovitou membránu. Když bylo peří na místě, zrudlo.
Zíral do dáli za Marcuse, jeho výraz se změnil v zamyšlený.
„Kdysi měla křídla jako my… byla nádherná a kapala z nich krev, která pro nás byla konečná. Žena anděl. Původní bytost. Naše předchůdkyně. Bůh věřil, že žena bude perfektním andělem, jemná, pečující, mateřská a ochraňující. Bůh jí dal všechno, obdařil ji silou, kterou od té doby žádný anděl neměl. Až moc pozdě si uvědomil svou chybu. Místo aby pomáhala lidstvu ve své současné podobě, vedla je k hříchu a k destrukci. Bůh ji zničil, ale andělé jsou věční. Nemohl vzít zpátky svou chybu.“
„Je andělem jako my.“
Veiron zakroutil hlavou.
„Během jejího stvoření s ní bylo manipulováno. Zatímco její tělo bylo zrozeno v Nebi, její duše byla z Pekla. Síla, která proudila její krví, z ní udělala pěšáka ve věčné hře.“
Veiron se na ně znovu zaměřil.
„Je pěšákem, Marcusi, stejně jako ty nebo já, akorát že ona je božským nástrojem. Zbraní.“
„Zbraní?“
Marcusovo srdce se rozběhlo, tvrdě mu bušilo v hrudi a touha opustit Peklo a jít za ní, mu zaplavila žíly a hořela mu v duši ta silně, že ji tentokrát nedokázal ignorovat.
Pokusil se přivolat křídla, ale nešla ven. Značky na jeho zádech vzplály a on sebou při tom intenzivním teple trhnul, sevřel zuby, aby to vydržel bez povšimnutí ostatních.
„Marcusi?“
Einar se dotkl jeho ramene. Pohlédl na něj a viděl, že se mu dívá na záda. Marcus vzdal boj, aby skryl bolest a zavrčel. Bylo to k ničemu. Měnící se barvy značek ukazovaly, na co myslí, a že byla kletba aktivní, a oni o jeho bolesti věděli.
„Přestaň.“
Marcus se znovu zaměřil na Veirona, z touhy opustit Peklo a jít si pro Amélii.
„Nemůže být nástrojem,“ zašeptal, srdce ho bolelo při pomyšlení, že ji Nebe využívá. Bylo mu jedno, kde byla stvořena, nebo čím byla. Pro něj byla Amélií. Ženou, kterou miloval.
„Obávám se, že je. Stala se zbraní v momentě, kdy si obě strany uvědomily její potenciál krve. Byla první stvořenou Bohem a Ďáblem, svazkem nekonečné síly a moci. Její krev je posvátná. Uvnitř ní drží fenomenální sílu, větší, než si oba mysleli, že je možné.“
„Jakou sílu?“ řekl Marcus s Veiron se usmál, když se Ďáblův hlas zvedl z jámy.
Marcus nerozuměl, co říkal, ale Apollyon určitě ano, protože se pohnul vpřed s pohledem uzamčeným na jámě a se zábleskem v modrých očích.
„Co?“ Marcus ho popadl za paži a Apollyon se na něj ohlédl, černá křídla mu částečně zatemňovala tvář.
„Je pečetí.“
„Pečetí?“ Marcus se ohlédl na Veirona a démonický anděl přikývl.
„Její krev může zpečetit tento svět?“
„Nejen tento.“ Veiron ukázal vzhůru.
„Zpečetila váš vlastní v minulosti. Pokud je její krev prolita v jednom světě, ničí ten druhý, dokud neztratí krev svou sílu. Nakonec je znovuzrozená a hon k jejímu nalezení začíná znovu.“
„Chystají se ji zabít.“ Marcus se otočil zády k Veironovi a zaklel, když se křídla neobjevila. Veiron měl pravdu. Amélie nebyla ještě mrtvá. Byla jen probuzená. Události její smrti teprve přijdou. Kvůli tomu jeho mise ještě neskončila smrtí Amélie Apollyonovýma rukama.
„Ne oni,“ řekl Veiron.
„Ty.“
Marcuse zamrazilo až do morku kostí. Srdce mu hlasitě v tiché mysli bušilo. Ruce se mu třásly. Prázdně zíral do černého pole plného vybuchujícího magma, jak se pokoušel vstřebat to jediné nevinné slovíčko, které drželo bolest a předtuchu.
„Ty, Marcusi,“ zopakoval Veiron, hlas mu klesl a naplnil se temnotou.
„Řekl jsem, že ty jsi byl u její smrti.“
„Ne… já ji nezabiju. Miluju ji! Zachráním ji.“ Marcus se na podpatku otočil, aby byl k němu čelem.
„Nezabiju ji.“
„Silná slova, když zvážíme to, že jsi ji naposledy zabil.“
V rudých očích bylo takové přesvědčení, že si Marcus zakryl uši.
„Ne. Lžeš. Nikdy jsem se s ní nesetkal. Nevím, o čem to mluvíš, ale nezabiju ji!“ Marcus se na něj mračil a pak se otočil ke kamarádům andělům.
„Apollyone… řekni mi, že lže. Byl jsi naživu, když jsem byl znovuzrozen.“
Apollyon zíral na rozbitou zem, oči se mu postupně rozjasňovaly, až byly jasně modré, a Marcus vycítil jeho vztek.
„Nevzpomínám si na její zabití, nebo cokoli, co následovalo, ale… teď, když nad tím tak přemýšlím, mám pocit, že se pak něco stalo… jen si nemůžu vzpomenout.“
Marcus padl na kolena. To se nedělo.
„Tys byl zrozen v době míru?“ řekl Veiron a Marcus svěsil hlavu a přikývl s rukami mezi koleny.
Byl znovuzrozen v době, kdy svět byl klidný a krásný, a Einar byl pak zrozen taky.
„Doba míru vždycky následuje její smrt, pokud nebe proleje její krev.“
„Já to neudělal.“
„Tvůj důkaz je přímo tady. Podívej se sám.“
Veiron ukázal k malému bazénku v dálce blízko robustního půlkruhového ochozu černých skal. Jasně se třpytil, měnil barvy, když odrážel události, které nastaly na Zemi.
Marcus zaváhal. Bazének odhalí pravdu, ale nebyl si jistý, jestli ji chtěl vidět.
Zranilo ho, když si uvědomil, že ho nebe zradilo. Nebude schopný unést tu bolest, když zjistí, že měl Veiron pravdu a on zabil Amélii v předchozím životě.
„Je to hrozný osud, který prožíváme, Marcusi,“ řekl s
povzdechem Veiron.
„Pokaždé, kdy jsem znovuzrozen, podlehnu Ďáblu a jeho výzvě k této hře. Unavuje mě to a vzpomínky se mi vracejí, když hra pokračuje. Nejsi jediný, kdo ji zabil.“
Kolikrát ji zabil? Chtěl se na to zeptat, ale bál se. Už bylo dost hrozné vědět, že ji jednou zabil.
„I když jsem si nikdy nemyslel, že by to zašlo až tak daleko.“
Marcus už neposlouchal.
Zíral do bazénku, budoval si odvahu, aby přijal osud, a co možná v minulosti udělal.
Pokud ji zabil naposledy, zradil ji, neznamená to, že se minulost musí opakovat a následovat svůj osud a udělat to znovu.
Nechtěl vidět ty hrozné věci, které jí asi udělal, ale táhl nohy a přešel k nerovnému okraji bazénku, zastavil Einara a Apollyona, když s emu pokusili zabránit.
Padl na kolena na okraji malého oválu a zvedl nad něj třesoucí se ruku, zaměřil se na bod jeho znovuzrození před dvěma tisíci lety a pak to, co se stalo předtím.
Zaměřil se na jeho existenci v té době a přestal, když spatřil Nebe potřísněné krví.
Marcus se odvrátil, nebyl schopný snést pohled na sebe.
Přikryl si pusu rukou a zíral do země, vrtěl hlavou, byl zmrazený až na kost. Zabil ji.
Pohledem se vplížil zpátky ke zmrazenému obrazu a nedokázal z něj sundat oči, když vypíchl její krví nasáklou hruď.
Zabil ji.
„Pojď pryč,“ řekl Apollyon uklidňujícím tlumeným hlasem a přitáhl si ho blíž, nutil ho, odvrátit se od výjevu. Vypálil se mu do mysli a srdce, sežehl ho na věčnost.
Zradil ji.
Co když si na to vzpomene?
„Viděl jsi krátkou ukázku hry, do které jsme zapleteni, Marcusi?“ Veironův tón byl chladný a temný a vypadal vztekle, stejně jako se cítil Marcus. Víc temných slov se valilo z jámy a Veiron pohlédl přes rameno a vyštěkl na Ďábla kletbu.
„Všichni jsme pěšáky. Hrají si s námi… s našimi vzpomínkami… překrucují náš osud, abychom činili podle jejich vůle.“
Marcus se vytáhl z Apollyonovy náruče a přikývl. Teď viděl rozsah toho všeho.
V té době Apollyonovi změnili vzpomínky a prokleli Marcuse, takže nikdy neselže na cestě, kterou mu vybrali, vedli ho až do této chvíle.
Krutě je využili, ze všech nejvíc Amélii. Nebylo její chybou, že byla takto zrozena. Bylo to jejich chybou a využili ji jako zbraň, když měli najít způsob, jak odčinit, co napáchali, nebo ji nechat v míru žít a zemřít přirozenou smrtí.
Nedovolí, aby to tak pokračovalo.
Zachrání Amélii, i kdyby musel bojovat s Nebem i Peklem.
„Viděl jsi její smrt mými rukama… kdy se to stane?“
Marcus zíral na Veirona a pokoušel se přivolat křídla. Nebyl překvapený, když se neobjevila a značky mu začaly hořet.
„Planetární vyrovnání brzo přijde. Její krev musí být prolita dřív, než se planety přesunou z vyrovnání za sedm dní.“
„Sedm dní.“
Pokud by ji na tak dlouho udržel naživu, znamenalo by to, že bude volná? Pohled Veirona říkal, že si nebyl jistý okolnostmi jejího obětování.
Kousek něj se chtělo zeptat Ďábla. Ale nemohl věřit ani Nebi ani Peklu.
„Můžeš mě zbavit této kletby?“ řekl Marcus a Veiron zaváhal.
„Co je?“
„Řekl jsem, že tentokrát zašli daleko, a kvůli tomu nechci figurovat v jejich hře. Je jedna věc pamatovat si všechno, co jsem udělal při službě Ďáblu, kdykoli se připojím k jeho řadám, ale druhá je mě využít proti tobě. Já ti dal tu kletbu a byl jsem tam, když ti vymazali vzpomínky.“
Marcusovi se rozšířily oči a pokoušel se vzpomenout si na Veirona. Nemohl si vzpomenout, ale Veiron mu přišel povědomí, když se setkali před domem Einara v Londýně.
„Jednou jsem byl jako ty,“ zašeptal Veiron a peří na jeho křídlech začalo odtékat barvou a znovu opadat, odhalilo temnou membránu.
„Strážce… vždycky jsme začínali spolu, víš, zrozeni do řad strážců ve stejnou dobu. A pak jsem padl. I když nikdy předtím mě nepřinutili tě proklet, nebo ti pomíchat vzpomínky… ale třeba jsi byl v nebezpečí ke změně svého osudu. S tou kletbou ti můžu pomoct. Už jsem unavený z toho, že vždycky zvítězíš. Není jedinou, kdo přitom zemře.“
Marcus na něj zíral.
Co za odpornou hru s nimi hráli? Byl zrozen v době míru. Zemřel krátce po její smrti a z toho, co řekl Veiron, taky on.
Jejich účel byl splněn. Nebe a Peklo, dočista otřelo talíř, a začalo hru znovu.
Zaklel a Ďábel mu to vrátil zpátky. Veiron se posunul od okraje plošiny, když se kousek okraje propadl do ohnivé propasti a poslal vzhůru spršku živě oranžových jisker s intenzivním teplem.
„Myslím, že bych se kvůli tomu mohl dostat do problémů.“ Veiron se usmál a odhalil ostré rudé zuby.
„Nelíbí se mu, když neuposlechnu, a ani tvému pánu.“
„Pracovali jsme někdy spolu?“ Marcus pohlédl k jámě a pak ke stropu jeskyně.
Veiron se kolem něj pohnul a dotkl se značek. Znovu vzplály.
„Nikdy… ale stojí to za to. Opravdu teď nechci umřít, ne, když se život zrovna začal lepšit. Jen si drž čistou hlavu, až ji znovu uvidíš, a pamatuj, proč jsi tam. Pokud to uděláš, je šance, že to můžeš porazit.“
Marcus přikývl. Udělá to. Bude si pamatovat svou lásku k ní, a že přišel, aby ji odtud vzal a ona se pak cítila v bezpečí a usmála se na něj, tak jako kdysi.
Takže by mohli být spolu.
Bolest v ramenech vybledla a křídla vyletěla ven.
„Budeš muset být rychlý. Nebe zjistí, co jsem udělal, a udělá všechno ve své moci, aby ti zabránili na dostatečně dlouhou dobu, aby mohli prolít její krev a aktivovat zpečetění.“
Veiron tasil meč z pochvy u pasu a pohlédl na Einara.
„Nemáme moc času, pokud Marcus selže. Neodejdu bez Taylor a myslím, že ty jsi na tom stejně.“
Einar přikývl a vytáhl svůj meč. Setkal se s Marcusovým pohledem a usmál se.
„Spoléhám na tebe… neopovažuj se, že bych tam měl zůstat.“
Marcus se na něj usmál zpátky a Einar se otočil, než mohl něco říct, a běžel do daleké temnoty s Veironem, který vedl.
Marcus se ohlédl na Apollyona a Lukase a jeho rozhodnost se rozpadla. Co když jeho láska k Amélii nebyla dost silná, aby unikl osudu, který mu Nebe přichystalo?
Apollyon nebyl schopný bojovat se svým osudem při smrti Amélii. Pokud mu seberou kontrolu, nebude dost silný, aby se jim vymanil zpod velení a ji zachránil.
Nechtěl ji znovu zradit a zabít ji. Tak moc ji miloval. Pokud ji zabije, bude to taky jeho smrt. Nemohl by žít s tím, co udělal.
„Tentokrát to může být jiné.“
Apollyon roztáhl černá křídla a máchl jimi, hnal horký vzduch Marcusovi k nohám.
Důvěra v Apollyonových modrých očích posílila jeho a ona se zhluboka nadechl a rozvinul modro stříbrná křídla. Máchl jimi, a tiše je prosil, aby nezmizela.
Pokud Ďáblova armáda útočila na Nebe, mohla to být šance, na kterou čeká. Pozornost Nebe bude na boji. Možná si nevšimnou, že je své kletby zproštěn a byl na cestě tam.
Hlas v koutku mysli mu říkal, že tu byl možná další důvod, proč mu neodstranili křídla úplně.
Chtěli, aby teď přišel, když šly planety do vyrovnání, takže může v Nebi prolít Améliinu krev.
Marcus se podruhé zhluboka nadechl a přivolal si zbroj, takže mu pokryla hruď a záda. To se nestane. Zachrání ji, nezabije ji.
„Můžeš to udělat správně. Historie se nemusí opakovat. Věř ve své city a budoucnost, po které toužíš, a budeš dost silný, abys bojoval,“ řekl Apollyon a díra se objevila v černém stropu velké jeskyně.
Lukas se zvedl.
„Půjdu napřed a vrátím se k Annelii a Serenity, dám jim vědět, co se děje.“
Apollyon přikývl a pohlédl na Marcuse.
„Nejdeš s ním?“ řekl Marcus, když Apollyon máchl širokými modrými křídly a nohy zvedl ze země, ale nenásledoval Lukase.
Apollyon tentokrát zavrtěl hlavou a usmál se. Temnota v něm ho znervóznila.
„Mám nevyřízené účty.“
Apollyon vystřelil vzhůru a strop se před ním otevřel, odhalil zubaté pruhy modré. Marcus máchl křídly a následoval ho, mířil ho smrtelného světa a byl rád, že opouští Peklo.
Nezklame Einara ani Veirona, nebo Amélii. S Apollyonem po boku si byl jistý, že najde sílu ukončit tohle jednou pro vždy.


10 komentářů:

  1. Moc děkuji za další skvělou kapitolku!!!💜💜💜

    OdpovědětVymazat
  2. Uvidíme ako ten boj dopadne ;-)
    vdaka za preklad a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky !!!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad.Katka

    OdpovědětVymazat
  6. dakujem za preklad a korekciu

    OdpovědětVymazat
  7. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat