neděle 22. ledna 2017

Vzdor - 56. kapitola



RACHEL
Seděla jsem u Melkinova těla, zatímco se po nebi šířil rozbřesk. Quinn seděl vedle mě, zatímco Willow zůstávala na stráži někde na stromě.
Nežádala jsem ho, aby si vedle mě sedl. Ale tak nějak to, že byl vedle mě v tichu a nesoudil mě, mi pomohlo ty strašně bolestivé okraje trochu utišit. Od chvíle, kdy jsem Melkinovi řekla poslední slova, jsem nepromluvila, ale když nakonec tma zmizela úplně, zvedla jsem oči ke Quinnovi.


„Zabila jsem ho.“
Přikývl.
„Myslela jsem si, že mě chce zabít. Napadl mě. Měl vytáhnutou zbraň. Byla jsem si jistá, že se mě chystá zabít.“ Byla jsem si jistá, ale už nejsem. Nyní jsem se dívala zpět do vzpomínek a viděla, jak jsem vyskočila ze své cestovní rohožky s nožem v ruce připravená na boj, zatímco on byl stále na zemi. Skočila jsem na něj s vytáhnutým ostřím dřív, než zvedl meč.
Snažil se mě odzbrojit, ne se bránit. A já ho zabila.
Vydrápala jsem se na nohy a běžela k okraji stromů, kde jsem padla na kolena a zvracela.
Zabila jsem ho.
Měla jsem prázdný žaludek, ale stejně jsem pořád dávila.
Zabila jsem ho.
Třásla jsem se, zuby o sebe klepaly, když mě Quinnovy pevné paže chytily, omotaly se kolem mě zezadu a držely mě na jeho hrudi.
„Myslela sis, že se bráníš.“
To jsem si skutečně myslela, ale to mi moc nepomohlo a ani to nepomůže Eloisii.
„Stalo se to tak rychle. Udělala bys lepší rozhodnutí, kdybys měla informace, které máš teď?“
Otočila jsem hlavou, abych se na něj podívala. Jeho teplé hnědé oči se opíraly o mé, jeho rovné černé vlasy zářily v ranním světle. „Nechci rozhřešení.“
„To ti ani nenabízím. Vezmi si vinu jen za to, co jsi opravdu udělala, nic víc. Žádám tě, aby ses podívala na celou věc objektivně.“
To jsem ale nezvládla. Ještě ne. Pokud bych to udělala, ničilo by mě to a z mých vzpomínek by se dostalo i všechno ostatní. Oliver. Táta. Melkin. Logan ve vězení závislý na milosrdenství velitele. Všechno by se to slilo do jednoho velkého pocitu ztráty, destrukce a zármutku, a pokud bych to všechno cítila, tak bych nebyla schopná ochránit to zařízení a přinést spravedlnost.
Dokonce jsem ani nemusela žádat ticho, aby si ty pocity ode mě vzalo. Už to udělalo. Klouzala jsem do prázdna dřív, než jsem stihla učinit vědomou volbu a prázdnota mě znecitlivěla.
Odtáhla jsem se od Quinna a on mě nechal. Proč by neměl? Nic jsem pro něj neznamenala. Jsem jen zlomenou dívkou, která ztratila svého otce a pak zabila muže. A chystám se zabít dalšího.
Posbírala jsem své věci, hodila je zpátky do batohu a pak se otočila ke Quinnovi a Willow, kteří si také balili, stojící u Melkinova těla.
Nemohla jsem ho tu nechat jako žrádlo pro lesní zvířata. Položila jsem svůj batoh vedle otcova hrobu a začala rýt o kousek dál nožem do země, abych vyhrabala nový. Brzy se ke mně Willow s Quinnem připojili.
„Já to udělám.“ Nechtěla jsem jejich pomoc. Musela jsem to pro Melkina udělat. Sama. Jako malý kousek smíření za čin, který jsem udělala a za který budu trpět celý život.
„Můžeme ti pomoci. Bude to trvat mnohem kratší dobu,“ ozvala se Willow, ale Quinn jí položil ruku na paži a oba se přemístili.
Zabralo mi to téměř hodinu. Hrob jsem dokončila holýma rukama, nechávajíc hlínu promísit se s Melkinovou krví na mých rukách. Pak jsme ho my tři zvedli a jemně položili do hrobu. Když Willow zvedla jeho podpůrnou hůl, aby mu ji dala na hruď, vzala jsem si ji od ní.
Při našem prvním dni v Pustině spálil Prokletý všechno, kromě Melkinových zbraní. Jeho je pro mě moc těžký, abych ho nosila, ale tohle jsem mohla přinést zpět. Jako připomínku toho, čeho jsem byla schopná. A pozůstatek pro jeho manželku.
Společně jsme půdu vrátili zpět na místo, dokud tam nebyl vytvořen malý kopeček. Quinn stál vedle mě jako spolehlivá a uklidňující přítomnost, o kterou jsem se odmítala opřít. Willow stála naproti nás, pozorujíc okolní lesy s lukem v ruce. Měla bych něco říct. Nějaká poslední slova chvály. Rozloučení. Ale Melkin si zasloužil být vzpomínán někým jiným, než dívkou, která mu vzala život a tak jsem nevěděla, jak vložit do slov tíhu svého činu.
Odvrátila jsem se. Musela jsem dokončit misi. Až bude konec, pak budu hledat rozhřešení. Až bude konec, budu hledat, zdali pro mě ještě existuje nějaká útěcha.
Odmítla jsem si otřít špínu z rukou. Hodila jsem si batoh na záda, vložila Switch do pouzdra, takže jsem mohla mít v ruce Melkinovu ebenovou hůl. Když si Quinn s Willow připevnili na záda své batohy, zamračila jsem se na ně.
„Nemusíte jít se mnou. Najdu cestu zpátky sama.“
„Zvládneš to?“ zeptal se Quinn.
„Mohu najít cokoliv, co najít potřebuji.“
„Půjdeme s tebou.“
„Proč? Vždyť mě ani neznáte.“
„Znali jsme tvého otce.“ Jeho hlas byl klidný, ale v pozadí zněla bolest. „A měla jsi pravdu, když jsi říkala, že ještě máme vůči němu dluh. Rád bych splatil dluh tím, že tě provedu Pustinou.“
V jeho hlase byla naléhavost a já jsem byla příliš unavená, abych odporovala. Navíc, co je mi po dvou Stromových lidech, kteří se mnou půjdou? Nezpomalí mě to, ani mi to nezmění plány.

„Dobře. Ale pamatujte, jak jste naléhali, že se mnou půjdete, až zjistíte, že se nacházím přímo uprostřed zuřící bitvy.“

13 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za další kapitolku!!!💜💜

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za nový překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Melkina je mi opravdu líto...děkuji moc za kapitolu 😉

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ona to byla jenom otázka času, kdy se to muselo nějak vyřešit, protože Melkin měl rozkaz zabít Rachel. Takže buď by to byla Rachel nebo Melkin. Nebo ještě jedna možnost, že by Melkin sebral to zařízení, šel s tím k velitel, tvrdil mu, že Rachel zabil, tam by se ale Rachel nějak dobelhala, tak by velitel zabil jeho i s manželkou. Ono moc východisek z té situace nebylo.

      Vymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  6. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat