neděle 15. ledna 2017

Vzdor - 54. kapitola


Moji milí, nejmilejší,
Rachel se nám teď začíná pěkně vybarvovat... aby z ní pak ještě nakonec nebyl Darth Vader v sukni... :D

To byla první věc, která mě u téhle kapitolky napadla. A pak mě napadla ještě jedna. Pokud se tady sejde 10 a více komentíků, tak Vám další kapitolku přidám již toto úterý a ne až za týden. Takže pokud chcete vědět dřív, jak to bylo dál, komentujte, komentujte. :D




Děkuji za všechnu Vaši podporu! 
Vaše přímo ďábelská Katuš :D



RACHEL
Melkin a já jsme spolu nemluvili od chvíle, kdy jsem ho vyzvala, aby se na celou věc podíval jinak. Vykládala jsem si jeho mlčení jako souhlas, ačkoliv mi bylo jedno, jestli to přijme nebo ne. Můj cíl byl daný. Pokud chce dát to zařízení veliteli, stane se to jen přes mou mrtvolu.
Quinn s Willow spali na stromě vedle sebe. Předpokládala jsem, že se ráno vrátí k normálnímu životu. A ani to mě nezajímalo.
Vše, na čem mi záleželo, byl způsob, jak donutit velitele zaplatit za všechno, co udělal. Ten vztek uvnitř mě byl při té myšlence až krutě triumfální.
 Nechávajíc Melkina, aby držel jako první hlídku, roztáhla jsem si svou cestovní rohožku vedle otcova hrobu a ležela s tváří u dřevěného kříže. Měsíční svit se na něm třpytil, pozlacujíc jeho jméno krásou, která mě zraňovala. Natáhla jsem se a chytila dřevo holou rukou, držíc ho tak pevně, až se mi třísky zarývaly do dlaně.
Ta bolest byla vítaná, ale stejně mi neulevila z té tiché tíhy. Povolila jsem sevření a otočila se obličejem od kříže, od Melkina, pryč od všech a zavřela oči.
Vítr vzdychal na vrších stromů a do uší mi zpíval ukolébavku, ale stejně jsem nemohla usnout. Brzy budu mít svou spravedlnost. Život za život. Nebude to však stačit k tomu, aby se ve mně všechno vrátilo na své místo. Nebude to stačit na roztříštění ticha a truchlení v poklidu.
Nebude to stačit, ale je to vše, co mám a já se k tomu upnula se zoufalou touhou.
Vítr utichl a já jsem za sebou na popelu uslyšela tiché křupnutí. Napjala jsem se a znovu se zaposlouchala, ale neslyšela jsem nic přes řev adrenalinu v uších.
Bezzvučně jsem vytáhla nůž, podepřela se loktem, švihla nožem ostřím vzhůru a odrazila se od země.
Za mnou stál Melkin s nožem u boku, jeho oči zářily vztekem a utrpením.
Chtěl mi vzít ten přístroj. Zničit mou šanci na spravedlnost. Proměnit oběť mého otce v prach.
Zvedla jsem svou zbraň. „Ustup,“ zavrčela jsem na něj hlasem, který jsem stěží rozeznávala. Ledový. Prázdný.
„Řekla jsi, že dodrží své slovo, pokud udělám, co mi nařídil.“
Jeho hlas byl také ledový a prázdný.
„Lhala jsem.“
Jeho tvář se zkřivila, tělo se třáslo, nohy se napjaly.
„Běž. Pryč,“ řekla jsem.
Sledoval mě. Ruka, ve které měl nůž, se třásla tak mocně, že by mě nebyl schopen bodnout dřív, než bych ho odzbrojila, spoutala a nechala ho Quinnnovi a Willow, aby se s ním vypořádali. Zhoupla jsem se na patách a vyrazila proti jeho pravé ruce.
Jeho levá ruka vyletěla, stříbro se zalesklo v měsíčním světle, a já si vzpomněla na jeho dovednosti s obouručním mečem o milisekundu dřív, než mě jím mohl zranit. Uskočila jsem na stranu a utekla mu o několik yardů.
Nesnažil se mi vzít to zařízení. Snažil se mě zabít.
Dřepla jsem si a vytáhla ostří. Proudilo mnou něco divokého, vymazávajíc mi z hlavy Eloisii, jeho nenarozené dítě, typ dívky, kterou jsem jednou chtěla být, i každé slovo opatrnosti, které mi Logan věnoval, nezanechávajíc ve mně nic než čistou, spalující krvežíznivost.
Melkin kroužil mečem a chvátal ke mně. Počkala jsem, dokud nebyl skoro u mě, a pak vyskočila kupředu, snížila se k zemi, narážejíc do jeho noh tak, že přese mě doslova přeletěl. Jeho ostří mě řízlo, když nade mnou prolétával, ale bolest jsem necítila. Při dopadu upustil meč.
To už jsem křičela. Byl to divoký nářek plný agónie, který zaplnil vzduch zuřivostí. Koutka svého oka jsem zachytila Quinna a Willow, jak k nám běží, ale neměla jsem na ně čas. Otáčejíc se, vyrazila jsem k Melkinovi, který se snažil dosáhnout na svůj meč. Uviděl mě a vytáhl proti mně nůž. Ostří protrhlo látku mého kabátku, ale nezpomalila jsem se.
Nemohla jsem.
Vedla jsem botu k jeho zápěstí a rozdrtila mu malé kůstky v něm. Zařval a upustil nůž.
Padla jsem koleny na jeho hrudník a vyrazila mu vzduch z plic.
Vyrazil levou ruku vzhůru a udeřil mě do obličeje, čímž poslal k zemi. Rychle vstal a šel si pro mě.  Neviděla jsem jeho zbraně. Nevěděla jsem, kterou ruku použije. A neměla jsem čas vstát.
Vyskočil do vzduchu, jeho tvář byla zkřivena do vražedné masky.
Zlomila jsem mu pravé zápěstí. Zbraň musí mít v levé. Odkulila jsem k jeho pravé straně, když přistával vedle mě, jeho levá ruka se už pohybovala ke mně. Obrátila jsem ostří, odstrčila se od země a zabodla mu nůž hluboko do hrudi.
Zeslábnul, pomalu klesal do prachu vedle mě a prázdnou levou rukou se natáhl pro můj nůž v jeho hrudi.
On ten meč neměl. Prozkoumala jsem oblast a zahlédla kousek od nás. Jeho nůž ležel vedle meče.
„Chtěl jsem ti ho vzít.“ Jeho oči zíraly do mých jako dítě snažící se pochopit, co udělalo špatně. „To bylo vše.“
„Snažil ses mě zabít!“
To chtěl. Věděla jsem to. Věděla jsem to. Přece bych fatálně nezranila neozbrojeného muže, který mě chtěl jen okrást.
Krev mu tekla z místa, kde byl nůž, vazká a teplá, a zakrývala mi ruce.
„Snažil ses mě zabít.“ Hlas se mi třásl.
„Odzbrojit. Vzít ho.“ Zakašlal hrozivým mokrým kašlem, který mě postříkal krví.
„Ne. Ne.“ Vytáhla jsem mu nůž z břicha a on spadl na zem. „Ne.“
Mé ruce nemohly zastavit to krvácení, ale zkusily to. Mačkala jsem mu ránu, snažila se v tom celém najít smysl. Smysl v něm, ve mně, v tom, co jsme udělali.
Smysl v tom, co jsem já udělala.
Zvedl ruku, dlouhé prsty mu zářily ve svitu měsíce. „Eloisie?“
Nemohla jsem se na něj podívat. Nemohla jsem. Ale už jsem mu lhala dřív, tak můžu zalhat ještě jednou. „Ano.“
„Nemůžu tě zachránit.“ Z jeho hlasu zbyl už jen šepot protknutý mokrými bublinami krve.
„To už jsi udělal.“ Nemohla jsem mluvit při té vině, která mě náhle obmyla. Zabila jsem ho. Zoufalého muže. Velitelova pěšáka, který chtěl jen zachránit milovanou ženu.

Už znovu nepromluvil a já zakrývala bodnou ránu svou rukou, dokud jeho hrudník zcela neznehybněl.

19 komentářů:

  1. Moc děkuji za další kapitolku!!!♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Tyjo, to jsem teda necekala... dekuju moc za prudani dalsi kapitolky :)

    OdpovědětVymazat
  4. Katuš, moc děkuji za nový překlad, super čarodějnice. Katka

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  6. A počítá se i můj, když jsem to nečetla, ale chci, abys udělala čtenářům radost? :P :D
    Zbožňuju tě Kači, hlavně za to, že si vždycky dokážeš najít na překlad čas, i když toho máš moc. Mám se od tebe ještě co učit. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mno... že jsi to Ty, tak počítá :D. Sím tě... prokratsinace je někdy dobrá věc... alespoň pro čtenáře, když už ne pro mě :D

      Vymazat
  7. Ale sakra...tak to jsem opravdu nečekala,věřila jsem,že by ji doopravdy nezabil a myslím,že to asi bylo z jeho strany víceméně nevinné..děkuji za kapitolu 😉

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Z jeho strany to fakt bylo jen o odzbrojení a vyjasnění si situace. Proto jsem i na začátku psala o Rachel jako o Darth Vaderovi :D

      Vymazat
  8. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  9. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat