pondělí 23. ledna 2017

Studium jedů - 32. kapitola 3/4

Milí čtenáři,
pomalu ale jistě se blížíme ke konci. Příště už to bude jen taková jednohubka na závěr, na kterou už mi nezbyl čas ani síly. Všechno podstatné už ale řečeno bylo nebo bude v této části, tak doufám, že si ji užijete.
Mějte se pěkně
Paty

Tu noc jsme s Valekem informovali Velitele o všem, co se událo od setkání Generálů. Valek vyslechl Brzella a zjistil, že s Mogkanem plánovali převrat posledních deset let.
„Brazell vypověděl, že se Mogkan ukázal se skupinou dětí u jeho sídla,“ řekl Valek. „Hledal místo, kam by se schoval a uzavřel s Brazellem dohodu, že mu pomůže stát se dalším Velitelem. Jakmile Mogkan získal dostatek moci, abys mohl být ovládán z VK-5, začali ti dodávat Criollo, pane.“
„Co se stalo s továrnou?“ zeptal se Velitel.
„Zastavili jsme výrobu,“ odpověděl Valek.
„Dobře. Zachraňte, co se dá, hlavně vybavení, a pak továrnu spalte i se vším Criollem.
„Ano, pane.“
„Ještě něco?“
„Dozvěděl jsem se ještě jednu zajímavou informaci. Brazell s Mogkanem měli v plánu po převzetí vlády v Ixii udělat to samé se Sitií.“
Další den se konal soud. Valek stál po boku Velitele. Brazell byl předveden, aby čelil obviněním. Jak se dalo očekávat, byl Brazell zbaven hodnosti a odsouzen strávit zbytek svého života ve Velitelově žaláři.
Brazell měl svolení, aby promluvil, místo toho však vykřikoval na ostatní: „Jste blázni. Velitel je podvodník. Lhal vám celá léta! Je to žena oblečená za muže!“
V místnosti se rozhostilo ticho, ale Velitelův výraz byl stále vyrovnaný. Za chvíli se smích začal odrážet od stěn. Brazell byl vyvlečen uprostřed bouřlivého chechotu a s posměšky. Kdo by věřil blouznění šílence? Zřejmě nikdo.
Uvažovala jsem nad jejich posměšky. Nesmáli se, protože by byla myšlenka na to, že jim vládne žena tak absurdní, ale proto, že Velitel Ambrose vládne takovou silou. Jeho upřímné a příkré jednání bylo tak čestné a přímé, že jen myšlenka na to, jak by někoho obelhával, byla směšná. A vzhledem k jeho víře a přesvědčení, i když jsem věděla pravdu, nemohla jsem o něm smýšlet jinak.
Později toho dne jsem zašla na návštěvu do sirotčince. Našla jsem v ložnici May. Tentokrát mě zaplavovaly krásné vzpomínky, když jsem procházela pokoji, kde sirotci přebývali.
„Yeleno, myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím,“ vychrlila.
Pevně jsem ji objala. Když se ode mě odtáhla, pousmála jsem se nad její skrčenou sukní a střapatým copem. Když jsem jí zaplétala vlasy, May mi povídala, co se stalo od doby, kdy jsem odešla. Její nadšení ustoupilo, když mluvila o Kaře. V tu chvíli jsem uviděla, jak moc vyrostla.
Když jsem jí dodělala účes, řekla: „Půjdeme s tebou do Sitie!“ May se zatočila na místě, neschopná vydržet v klidu. Mávla směrem k podlaze, kde ležel kufr.
„Cože?“
„Ta paní z jihu nám řekla, že nás vezme domů. Abychom našli své rodiny!“
Píchlo mě u srdce. Rodina pro mě měla zcela jiný význam. Valek, Ari a Janco byli jako má rodina, a dokonce i Mren bych mohla považovat za nevrlou starší sestru.
„To je skvělé,“ řekla jsem May, a pokusila se napodobit její nadšení.
May se zastavila. „Zůstalo nás tak málo,“ řekla klidnějším hlasem.
„Valek se postará o to, aby Kara i ostatní měli vše, co potřebují.“
„Valek! Je tak pohledný,“ zasmála se May. Byla tak úžasná, že jsem neodolala a znovu ji objala.
Na druhou stranu, když jsem se zastavila za Jancem, pozdravil mě s ponurým výrazem ve tvři. Irys se nemohla dočkat, až zamíří zpátky na jih, takže chtěla, abychom ráno vyrazili.
Ari převzal mou roli pečovatelky a seděl vedle Janca.
„Co se stalo se: Společně přežít, společně bojovat, přátelé navždy?“ zeptala jsem se ho a ocitovala jeho zprávu na mém vystřelovacím noži.
Jancovy oči se rozzářily. „Ty malá liško. Už jsi na to přišla, co?“
Ušklíbla jsem se.
„Jakmile bude Jancovi lépe, zamíříme na jih,“ řekl Ari.
„A co tam budete dělat?“ zeptala jsem se.
„Zapracujeme na našem opálení,“ řekl Janco s úsměvem. „Docela bych uvítal dovolenou.“
„Chránit tě,“ řekl ve stejnou chvíli Ari.
„Na jihu nepotřebuji ochranu,“ podivila jsem se. „A pokud si dobře vzpomínám, není to tak dávno, co jsem vás dva porazila.“
„Už teď má nos nahoru,“ povzdechl si Janco. „Nemůžeme s ní jít, bude to k nevydržení, když si bude pyšně vykračovat a celkově bude pěkně nepříjemná. Už tak je dost špatné, že to musím snášet u Ariho. Dva takové bych fakt nezvládl.“
„Kromě toho,“ pokračovala jsem, „byste se nudili.“
Ari zamručel a založil si mohutné paže na hrudi, pak se na mě kysele zadíval. „S první známkou nějakých potíží nám podáš zprávu a my přijdeme. Je to jasné?“ zeptal se.
„Ano, pane,“ odpověděla jsem. „Neboj se o mě, Ari. Budu v pořádku. A vrátím se.“
„To bys radši měla,“ odfrknul si Janco, „chci odvetu.“
Ale jak se ukázalo, o návratu jsem uvažovala příliš brzo. Valek, Irys a já jsme mou budoucnost probrali, ale Velitel měl očividně jiný plán. Na večer svolal Velitel Ambrose formální setkání. Jen za přítomnosti Valeka, Ariho a Irys v bývalé Brazellově pracovně, Velitel souhlasil, že bude ctít obchodní dohodu, i když ji přijal pod Mogkanovým vlivem. Potom mi sdělil můj osud.
„Yeleno,“ začal formálně, „zachránila jsi mi život a za to ti děkuji. Ale vzhledem k tomu, že máš magické schopnosti, které v Ixii netolerujeme, nemám jinou možnost, než podepsat tvůj rozsudek smrti.“
Valek varovně chytil Ariho za rameno, aby mu zabránil vyzvat Velitele. Ari zůstal stát, ale jeho vztek byl naprosto evidentní. Když Velitel podal Valekovi papír, sevřel mě chlad a zanechal po sobě strnulý pocit strach.
Valek se ani nepohnul. „Pane, vždycky jsem věřil tomu, že by bylo přínosem, kdybychom měli ve svých řadách kouzelníka, abychom předcházeli situacím, jako byla tahle,“ řekl Valek. „Můžeme jí věřit.“
„To je pravda.“ Velitel stáhl ruku a položil ji na stůl. „I když jí můžeme věřit, i když mi zachránila život, musím dodržovat Kodex chování. V opačném případě by to byla známka slabosti, což si teď nemohu dovolit, zejména po té katastrofě s Mogkanem. Navíc, generálové a moji poradci jí věřit nebudou.“
Velitel znovu podával Valekovi podepsaný rozsudek smrti. Ve své vyplašené mysli jsem slyšela Irys, jak mi říká, abych utekla. Mohla by Valeka zpomalit. Ne, řekla jsem ji. Chci to vidět do konce. Už nebudu utíkat.
„Nepřijmu ho,“ řekl Valek plochým hlasem. Nedával na sobě nic znát.
„Neuposlechl bys přímý rozkaz?“ zeptal se Velitel.
„Ne. Pokud rozkaz nepřijmu, pak jej nemůžu ani neuposlechnout.“
„A kdybych ti dal slovní příkaz?“
„Poslechnu. Ale bude to poslední úkol, který pro tebe vykonám.“ Valek vytáhl nůž z opasku.
Zazvonila ocel, když Ari tasil svůj meč. „Nejdříve budeš muset projít přese mě,“ řekl a stoupnul si přede mě. Ari měl více než dobrou šanci Valeka porazit, ale věděla jsem, že by nevyhrál. A nechtěla jsem ani, aby se o to pokoušel.
„Ne, Ari,“ řekla jsem. Odstrčila jsem jeho ruku s mečem a postavila se vedle Valeka. Naše pohledy se setkaly. Chápala jsem, že Valekova loajalita vůči Veliteli byla nezpochybnitelná. V jeho modrých očích jsem viděla odhodlání a ve své duši jsem cítila, že by si Valek vzal život, pokud by mě musel zabít.
Velitel se na nás díval a v tichosti uvažoval. Měla jsem pocit, jako by se čas na jeho rozkaz zastavil.
„Podle Kodexu jsem ten rozkaz podepsal,“ řekl konečně Velitel. „Pověřím někoho jiného, aby jej vykonal. Může mi trvat několik dní, než najdu vhodnou osobu.“ Podíval se na mě a Irys. Byla to připomínka, abychom se na cestu vydali co nejdříve. „Rozkaz je platný pouze v Ixii. Můžete jít.“
Místnost se v rychlosti vyprázdnila. Byla jsem slabá úlevou, když mě Ari vzal do svého medvědího objetí a zavýskal radostí. Ale potom se mé srdce bolestně sevřelo, když jsem si uvědomila, že budu od Valeka oddělena tak krátce po tom, co jsme k sobě našli cestu. Jakmile Ari a Irys odešli zorganizovat „útěk“, Valek mě vzal stranou. Vášnivě jsme se políbili se zoufalou naléhavostí.
Poté, co jsme se od sebe odtáhli, abychom popadli dech, řekla jsem tiše: „Pojď se mnou.“ Nebyla to prosba, ani otázka. Bylo to pozvání.
Viděla jsem bolest v očích, než je Valek zavřel. „Nemůžu.“
Odvrátila jsem se. Cítila jsem se jako jedna z Valekových sošek, ale přitáhl si mě zpátky.
„Yeleno, musíš se učit, musíš najít svou rodinu, potřebuješ roztáhnout křídla a zjistit, jak daleko doletíš. Ty mě teď nepotřebuješ, ale Velitel ano.“
Objala jsem jej. Valek měl pravdu. Nepotřebovala jsem ho, ale chtěla jsem, aby byl navždy se mnou.

*   *   *

10 komentářů:

  1. Díky moc. Už se těším na konec. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za preklad. Ach to je na nič, že sa hneď musia rozísť. Ale určite nie dlho či? :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Valeka si ještě užijeme v povídce, která je situována tuším pár hodin od odchodu Yeleny, ale potom bude trvat téměř půlku druhého dílu, než se zase setkají. Na druhou stranu se toho v knize děje tolik, že to člověku ani nepřijde. :)

      Vymazat
  4. Moc děkuji za další překlad, jsem moc ráda , že se kniha dopřeloží, aby jsem věděla jak to dopadne. Lvice

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad celé knihy a těším se na konec.... díky Jana

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  8. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat