pátek 6. ledna 2017

Pavoukova odplata - 9. kapitola


Kontejnery na odpad byly přesně tam, kde mi Roslyn řekla. Schovali jsme se s Finnem za jeden z nich a nakrčili nosy nad zápachem zvětralého piva, přepáleného tuku a zvratků. Přestože mě studený vzduch pálil v plicích, začala jsem dýchat ústy, pořád to bylo snesitelnější než frontální pachový útok na moje čichové buňky.

„Perfektní místo na útok ze zálohy.“ zamumlal Finn
Měl pravdu. Kontejnery oddělovaly pozemek Nothern Aggression od okolní zástavby a parkoviště bylo na téhle straně úplně opuštěné. Někdo při pokusu aspoň částečně odklidit sníh vytvořil ve zmrzlé krustě několik nepravidelných rýh až k linii námrazou pokrytých stromů na opačné straně parkoviště s výjezdem na zledovatělou silnici a dvěma zaparkovanými SUV. Jejich majitelé museli dorazit nedávno, protože okna byly čistá, bez námrazy. Dunění hudby doléhalo až sem, ale už nebylo tak hlasité jako uvnitř - pořád dost aby přehlušilo pár výkřiků.
Kolem žaludku se mi usadil nepříjemný pocit a pro jistotu jsem v ruce sevřela jeden ze svých nožů.
Ozvaly se kroky a zpoza budovy se objevila Bria kráčející rozhodným krokem k parkovišti. Rozhlížela se do stran a zkoumala okolí úplně stejně jako předtím já s Finnem. To, co viděla, se nelíbilo ani jí. Ústa se jí sevřela do pevné linky a ruka jí vklouzla do kapsy kabátu, kde nejspíš odpočívala její zbraň.
Bria nás na našem stanovišti nemohla vidět, ale věděla, že tam někde jsme. Namířila si to doprostřed prázdné plochy, kde zastavila a snažila se pohledem proniknout okolním šerem.
„Lincolne?“ zavolala. „Jsi tady?“
Bez odpovědi.
Bria se rozhlížela a naslouchala, ale v tmavé studené noci se nic nehýbalo, mrazivé ticho narušovalo jen dunění hudby z klubu.
Zatímco jsme čekali, až se Jenkins ukáže, Finn nespouštěl z Brii oči a prohlížel si ji stejně jako předtím v Nothern Aggression. Snažil se tvářit, jako že hledá známky čehokoliv podezřelého, kohokoliv, kdo by mohl mít nezdravý zájem o Briu, nebo jejího informátora, jenomže stejně jako v klubu, kde zapomněl jako obvykle sledovat tančící dívky, nespouštěl oči z její tváře.
Dívala jsem se na Finna, jak sleduje moji sestru přecházející po parkovišti. Možná bych měla žárlit. Koneckonců kdysi dávno, když jsem ještě byla mladá a hloupá jsme spolu prožili krátký románek. Jemu bylo devatenáct, mě sedmnáct a poznáváním sebe navzájem jsme velmi příjemně strávili léto. Jenomže vzápětí jsme si oba uvědomili, že nám vyhovuje spíš přátelský, než milenecký vztah. Během let se naše pouto změnilo na sourozenecké a bylo pro mě velmi důležité. Nejspíš důležitější, než Finn tušil.
Navzdory své lásce k němu jsem se mu nesnažila zatnout tipec, i když pokud by taková chvíle někdy nastala, bylo by to právě teď. Báječný Finnegan Lane, známý svůdník, vzdychá po mé sestře, která si hraje na nedostupnou a nechá se uhánět víc, než si kdy dokázal představit.
„Přede mnou nemusíš nic předstírat,“ řekla jsem tiše, aby nás nebylo za kontejnery slyšet.
„Předstírat co?“ zašeptal Finn s pohledem pořád upřeným na Briu.
„Že moje sestra pro tebe neznamená nic víc, než další zářez na pažbě, výzva, kterou musíš pokořit, než se přesuneš k další kořisti.“
Bylo to, jako bych ho na místě zmrazila. Finnovi ztuhnul každý sval v těle, ani nemrknul, dokonce se ani nenadechl. Pak se ke mně otočil, se zelenýma očima jasně zářícími z pohledné tváře navzdory okolní tmě.
„Co tím myslíš?“
Pokoušel se o odlehčený, škádlivý tón, ale já jsem pod ním rozeznala náznak obav. Finn se sice vyžíval v odhalování nejtemnějších lidských tajemství, považoval to za zábavu, ale nechtěl, aby kdokoliv věděl, co cítí. Dokonce ani já. Možná se toho co cítil tak trochu bál, nebo hůř, možná nechtěl narušit nově vznikající vztah mezi mnou a mou sestrou. Taky mě to trochu zneklidňovalo, ale nemínila jsem si mezi Briou a Finnem vybírat.
„Nedělej přede mnou hloupého, Finne, na to ti neskočím.“ Řekla jsem mu uštěpačně. „Vidím, že jsi v tom až po uši a cítíš něco víc než jen chtíč. Je to zřejmé z každého pohledu, který na ni vrháš. Předstíráš, že jsi jen šarmantní, příjemný a zdvořilý, ale v očích máš něco víc. Zamotala ti hlavu jako žádná jiná.“
„City.“ Finn se otřásl a to slovo přímo vyplivnul. „Víš, co si o nich myslím. Přeceňované, přehnané emoce, z kterých nic nemáš. Já jsem hlavně perfektně spokojený s pouhým chtíčem. Je to jasný, jednoduchý, svým způsobem poctivý.“
Jen jsem se na něj dívala a čekala.
Po chvíli si vzdychl, uhnul pohledem a zavrtěl hlavou.
„Znáš mě zatraceně dobře, Gin.“ zabručel.
Nadzvedla jsem obočí. „Na to můžeš vsadit svou sladkou prdelku, že znám. A právě proto si myslím, že je to naprosto úžasné. Po všech těch letech, co ses honil za každou sukní, se stane tohle? Zamiluješ se do mé sestry ještě před tím, než se jí dostaneš do kalhotek.“
Finn se prudce nadechl. „Láska? Kdo tu mluví o lásce? Prosím tě, Gin. Víš, jak tohle konkrétní slovo nesnáším.“
Znovu se otřásl jako by se mu někdo prošel po hrobě, ale tentokrát zněl trochu zamyšleně. Potlačila jsem úsměv. Finn byl do Brii blázen.
„Nemusíš se stydět, že na tebe taky došlo,“ řekla jsem. „Bria je kus. Chytrá, krásná, tvrdý oříšek. Mohlo to být horší.“
Finn se na mě podezřívavě díval. Rád byl za světáka, ale když došlo na řeči o citech, necítil se zrovna nejlíp. V tomhle jsme si byli docela podobní.
„A jak to, že ti najednou nevadí, že se ti pokouším svést sestru? Pokud si to dobře pamatuju, není to tak dlouho, co jsi chtěla, abych byl s malou sladkou Briou opatrný.“
„To bylo před tím, než jsem si uvědomila, že už není sladká a malá,“ řekla jsem. „Kromě toho vidím, jak se na tebe dívá. Zdaleka není vůči tvému kouzlu tak imunní, jak se tváří.“
Finnovi se po tváři rozlil úsměv. „Opravdu? To bys mi neměla říkat, Gin, protože o to víc se teď budu snažit. I když je to tvoje sestra.“
Jeho hlas zněl lehce, byl zpátky ve své roli neodolatelného svůdce žen, před kterým každá padne na kolena, ale přede mnou nedokázal zakrýt naději, kterou cítil.
Pokrčila jsem rameny, jako by mi nezáleželo na tom, co Finn s mojí sestrou udělá nebo neudělá, Neřekla jsem mu skutečný důvod, proč jsem najednou s jejich hypotetickým vztahem smířená – že ve skutečnosti chci, aby měli jeden v druhém oporu. Protože až se konečně střetnu s Mab, pravděpodobně nikoho jiného mít nebudou, takže pro ně bude lepší, když budou mít jeden druhého. Bylo by lepší, aby se dali dohromady dřív, než aby přišli na to, že si můžou navzájem důvěřovat, až by bylo pozdě a ze mě zbyla jen hromádka popela.
„A co Owen?“ zeptal se Finn. „Jo-Jo říkala, že se na tebe přišel podívat, když jsi u ní ležela a že byl pěkně naštvaný, že jsi mu neřekla, že se chceš pokusit dostat Mab. Očividně nejsem jediný, koho jsi včera večer zazdila.“
Neklidně jsem se ošila. Finn mě znal skrz naskrz, což znamenalo, že mě dokázal přečíst stejně jako já jeho. Ale pro jednou mi jeho vyzvídání nevadilo. Potřebovala jsem svou situaci s někým probrat, protože co se týče vážných vztahů, tak jsem byla naprostý nováček.
„Owen mi skoro řekl, že mě miluje,“ řekla jsem tiše.
Finn ztuhnul. „Co tím myslíš, skoro řekl?“
Zhluboka jsem se nadechla a všechno mu řekla. O tom, jak byl Owen naštvaný a jak už mu málem uklouzla ta slova – slova, o kterých jsem si nebyla jistá, jestli je chci slyšet, natož na ně stejně odpovědět.
„Záleží mu na tobě, Gin,“ řekl Finn. „Je to jasné pokaždé, když se na tebe podívá.“
„Nevím proč. Nejsem zrovna ukázková představa ideální přítelkyně.“
„Ale prosím tě,“ ušklíbl se Finn. „Chytrá, krásná, něco vydržíš. Nepřipomíná ti to něco? Neplatí to jenom o Brie, ale i o tobě. Jste si docela podobné.“
Pokrčila jsem rameny. „Možná, ale nic to nemění na tom, co jsem zač.“
„Myslel jsem, že to Owen neřeší. To že jsi vlastně Pavouk.“
„Možná ne, ale nechci mu to pořád dokola otloukat o hlavu. Každou chvíli se ocitnu v nějakém maléru, a jestli si to nepamatuješ, tak to byl přesně ten důvod, proč mě Donovan Caine nechal.“ Připomněla jsem mu neslavný konec své předešlé známosti.
Finn otevřel ústa, nejspíš aby se ještě trochu povrtal v mých spletitých pocitech, když v tom se něco pohnulo mezi stromy.
„Hej,“ přerušila jsem ho. „Podívej, konečně se něco děje.“
Zpoza stromů vyklouzla mužská postava a zamířila přes parkoviště k Brie. Podle toho, jak se narovnala, to musel být její informátor.
Lincoln Jenkins byl malý, extrémně hubený chlapík s rozcuchanými blond vlasy a pár chlupy na bradě, které se snažily vypadat jako kozí bradka. V uchu se mu blýskal kámen kapku velký na diamant a kolem hubeného krčku měl navěšené tlusté řetězy z kočičího zlata, které se otíraly o bílé tričko pod, na jeho postavu velkou, sportovní bundou. Na vychrtlých bocích mu visely džíny tak nízko, že si po nohavicích šlapal značkovými teniskami.
„Vypadá jako rádoby člen nějakého pouličního gangu,“ řekla jsem.
„Takhle dnes vypadají v Ashlandu všichni zlodějíčci,“ odpověděl Finn
Zamračila jsem se. „Fajn, jestli je Jenkins druhořadý pobuda, jak by se dostal k nějaké důležité informaci o tom, o co tady v posledních dnech jde?“
„I svině občas narazí na perlu,“ řekl, „dokonce i taková bezvýznamná jako Jenkins.“
Finn rádoby gangstera nepřestával sledovat, ale já jsem svůj pohled zaměřila za něj, mezi husté stromy a do stínů, které vrhaly na parkoviště. Nezdálo se, že by tam číhalo nějaké nebezpečí, ale i tak mě neopouštěl pocit, že je něco naprosto, ale naprosto špatně.
Lincoln Jenkins se doploužil k Brie. Má sestra si ho změřila pohledem.
„Jdeš pozdě,“ štěkla. „Říkal jsi, že tu budeš už před deseti minutami. Nebaví mě čekat tu na tebe v mraze, Lincolne.“
„Ale no tak, nebuď taková. Přece bys nechtěla, abych uklouznul na náledí?“ Navzdory okázalým hadrům měl Jenkins venkovský přízvuk.
Sice na Briu mluvil, ale ve skutečnosti jí nevěnoval pozornost. Místo toho těkal očima po okolí, jakoby se chtěl ujistit, že Bria přišla sama. Po chvíli se mu na rtech objevil úsměv. Palcem jsem kroužila po jílci nože. Jeho úsměv se mi nelíbil. Ani trochu.
„Tak jakou informaci pro mě máš? Tak důležitou a tajnou, že jsi mi to nemohl říct po telefonu? Co tak převratného se děje v Ashlandském podsvětí, že jsou z toho všichni jako na jehlách?“ zeptala se Bria hlasem tak chladným, jako byla okolní tma.
„Rovnou k věci? To se mě ani nezeptáš, jak jsem se měl a tak?“
Vzdychla si. „Vím, jak ses měl, Lincolne. Ukradl jsi všechno, co ti přišlo pod ruku, navzdory tomu, že jsem ti nabídla práci. Práci, kterou jsem ti složitě sehnala, abys nemusel vybírat kapsy a mohl se živit poctivě.“
Jenkins pokrčil rameny a ani se nenamáhal odporovat. „A kde máš dnes večer parťáka? Vždyť víš, toho velkého chlápka?“
Bria sevřela rty. „Je někde poblíž.“
„Poblíž?“ Jenkins naklonil hlavu na stranu. „To je legrační, protože já jsem viděl, že má šichtu u vchodu.“
Zlodějíček ustoupil a vytáhnul ruce z kapes bundy. Bria, Finn a já jsme ztuhli, ale žádnou zbraň v nich neměl.
„To je dneska ale zima, že ano?“ řekl vesele.
Zvedl si ruce před obličej, třikrát tlesknul, zamnul si je a větu zopakoval.
Překvapeně jsem zamrkala.
Finn si toho všimnul taky, protože na něj mezi dvěma kontejnery namířil prstem.
„Viděla jsi to? Co udělal s těma rukama?“ zeptal se. „To vypadalo jako nějaký signál...“
A v tom se na parkoviště vřítilo tmavé SUV.


14 komentářů:

  1. Moc děkuji za další skvělou kapitolku!!!♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Super !!!! Díky moc za překlad a korekci další kapitolky !!!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za skvělý překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Úžasná kapitola díky moc. :)

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  8. díky za preklad :-D

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  10. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat