čtvrtek 26. ledna 2017

Její anděl strážný - 22. kapitola


Marcus byl zpola zaměřený na svá stříbrno modrá křídla, když pod nimi šedý asfalt začínal praskat a otevírat se. Odhaloval nekonečnou temnotu. Byla tohle opravdu cesta do Pekla?
Apollyon se vznášel jen pár metrů před ním s rukou nataženou a očima zavřenýma. Žhavý vzduch vystřelil z trhliny, pocuchal mu tmavá pera a dlouhé černé vlasy. Marcusovi a Lukasovi se taky vlasy motaly. Taylor se přisunula blíž k Marcusovi k jeho hrudní zbroji.

Bylo obtížné ji nést kvůli řadě nožů bez toho, aby se pořezal, ale něco mu říkalo, že by se od nich nevzdálila. Cítil, jak jí srdce buší.
Nasadila si statečnou tvář a nebyla jedinou. Marcus si nedokázal vzpomenout, kdy se cítil tak nervózní.
Lukas držel Einara, svíral ho pod pažemi, takže Einar visel pod ním. Taylor se rozesmála při pohledu na svého milence, který byl tak směšně držený, ale pak utichla, když Apollyon začal s rituálem otevírání cesty do Pekla.
Nikdo neřekl ani slovo, co se trhlina objevila. Teď mohl Marcus vidět drobné oranžové klikaté čáry. Buď se otevře víc, nebo to byla dlouhá cesta do Země. Marcus nebyl v Pekle nikdy, ale věděl, že Lukas ano, a když se ho na to zeptal, řekl, že se musí mít na pozoru před hlasem Ďábla. Opravdu představoval takové pokušení?
Apollyon se k nim otočil čelem.
„Dávejte pozor na stěny po cestě dolů. Někdy se posouvají. Tomu starému zmetku se nelíbí, když jdeme dolů. Slyšel jsem, že se to s ním zhoršilo, co jsem odešel. Několik andělů už bylo svedeno jeho nabídkami.“
Marcus předpokládal, že myslí Ďábla. Apollyon a Ďábel měli speciální vztah. Tolik staletí bojoval Apollyon proti Ďáblu, aby ho udržel uzamčeného v bezedné jámě.
Bývaly případy, kdy Ďábel vyhrál, zabil Apollyona a toulal se po smrtelné říši, působil mor a bavil se tím, že ničil lidské životy, dokud se Apollyon znovu nezrodil a neporazil ho.
Chtělo to silné srdce, a ještě silnější víru odolat pokušení, které Ďábel nabízel Andělům, kteří vstoupili do jeho říše. Apollyon toho byl svědkem po milénia. Marcus při tom žasl, když temný anděl vzal Einara od Lukase a začal sestupovat do Pekla.
Lukas toho byl svědkem během své krátké návštěvy. Pokud to nováček ve skupině ustál proti Ďáblu, pak Marcus musel taky. Pro Amélii bude silný. Pro její dobro to vydrží a odolá Ďáblovým nabídkám bez ohledu na to, jaké budou.
Pochybnosti se k němu začaly vkrádat, když letěl dolů, po většinu času jen klouzal.
Taylor se ho držela za brnění, prsty pevně svírala modro stříbrnou zbroj. Šeptala si pro sebe něco, co znělo jako ochranná kouzla. Bála se Ďábla? Myslel si, že bude vůči jeho hlasu imunní. Část v ní byla démonem. Nebyla to dost velká ochrana?
Pohlédl na Apollyona a Einara a pak na Lukase, který letěl vedle něj. Lukas ukázal dolů a Marcus spatřil drobnou oranžovou zlomovou linii, která rostla do ohnivých zářivých záblesků. Přibližovali se. Pach síry kazil vzduch, dusil ho, s každým metrem byl hustší k Peklu. Teplota vzrostla, když klesal, a žhavý vzduch do něj udeřil, hrozil, že ho pošle stoupáním vzhůru. Máchl křídly, aby se přinutil pokračovat dolů, a upravil si sevření Taylor, když se mu dlaně začaly potit.
„Neměla jsem si brát tu bundu. Neuvědomila jsem si, že to bude tak vlahý večer,“ řekla Taylor s falešnou lehkostí v hlase a on na ni pohlédl. Strach v očích odrážel to, co cítil v srdci.
„Už jsi někdy byla v Pekle?“ zeptal se s obavami, když si třela hřbetem ruky čelo, aby smetla krůpěje potu.
„Jednou nebo dvakrát, ale ne tady. Většina se nás drží dál. Nemá rád vyrušení.“
Marcus shlédl dolů. Jasné zářivé světlo polevilo a odhalilo velkou rozlehlou drsnou kamenitou zem, viděl okraje. Padali do ohnivé jámy stovky metrů dolů.
Apollyon přistál první, nejdřív pustil Einara, než dosedl. Ještě párkrát máchl černými křídly, než je složil za zády. Teplota se znovu zvedla, když Marcus míjel konec černých stěn, které měli kolem, co opustili smrtelnou říši a vstoupili do obrovské jeskyně. Táhla se daleko, kam až oko dohlédlo, pokrývala černé úlomky kamenů a chrlící jámy ohně.
Položil Taylor na nerovný terén a pak přistál a zatáhl křídla. Pohledem se potuloval po okrajích plošiny. Bezedná jáma. Cítil dole démony a sílu, kterou vládli, silnější, než měla většina andělů. Zamrazilo ho. Lukas přistál vedle něj a přikryl si pusu a nos rukou se zamračením na tváři.
„Smrdí to tu o hodně víc, než jsem si pamatoval.“
Marcus sotva dokázal dýchat skrz štiplavý zápach síry. Pálila mu plíce a oči se mu zalévaly slzami. Nedokázal si vůbec představit, jak tu Apollyon přežil tak dlouho.
„Je to ještě horší blízko jámy.“ Pokynul jim Apollyon směrem k východu z drsných černých kamenů od okraje plošiny.
Lukas ho následoval. Marcus zůstal, dělal Taylor společnost, zatímco se dívala do ohnivé záře jámy. Einar se k nim připojil a položil Taylor ruku kolem ramen.
„Jsi si jistá, že nechceš, abych šel s tebou?“ řekl Einar a držel si ji blízko, třel jí záda.
Marcus cítil jeho neklid a sdílel obavy. I když byla Taylor na půl démon, taky byla na půl smrtelná, což znamenalo, že nebyla stejně silná jako ty bestie, které číhali v Pekle. A byla vyděšená.
„Budu v pořádku, Romeo.“ Její úsměv zaváhal, přejela prsty po Einarově hrudi a pak mu vzhlédla do očí.
„Bude lepší, když půjdu sama… pokud půjdeš se mnou, budou problémy. Budu držet hlavu dole a najdu si pár Veironových kamarádů a předám jim pro něj zprávu, pokud toho hlupáka nenajdu. Budu zpátky dřív, než se naděješ.“
Einar ji pohladil po tváři a držel pohled. „Jen buď opatrná.“
Přikývla a opřela se do jeho doteku, zavřela oči, když položila ruku na jeho a držela si ji na tváři. „Budu. Miluju tě, ty velké nemehlo.“
„Já tebe taky.“ Měkce ji políbil a pak udělala krok vzad z jeho náruče, její druhá ruka zůstávala v jeho.
Einar si zhmotnil meč a podal jí ho. Modré oči se jí rozšířily.
„Ale to je tvůj oblíbený.“
Lehce pokrčil rameny, sotva se o kousek pohnuly a usmál se na ni. „Je dost požehnaný na to, aby si většina démonů útok rozmyslela. Vem si ho.“
Taylor si ho vzala, párkrát s ním máchla a pak přešla zpět k Einarovi, stoupla si na špičky a políbila ho na tvář.
„Je to ta nejsladší věc, kterou jsi mi kdy dal. Jsi tak romantický.“
Marcus se zamračil. Dát ženě meč je romantické? Nepřišlo mu to. Byl si jistý, že většina žen by si myslela, že je ten muž šílený. I když většina žen se nechystala vydat na nebezpečnou misi dolním tokem Pekla za hledáním démonického anděla, který byl taky její bývalý milenec.
Taylor na ně oba mávla a pak zamířila do tmy.
Když byla mimo dohled, Einar se k němu otočil. „Miluje, když jí dávám zbraně.“
„Proč? Chci říct, určitě své nože a zbraně miluje, ale co je romantického na meči?“
Einar ho poplácal po rameni. „Ukazuje jí, že ji miluju a starám se o ni.“
„Určitě je to romantičtější, než ji doprovázet?“
„Chápu tě, ale Taylor by to brala, potom co mi jasně řekla, abych nešel, jako podkopávání její síly. To není romantické. Taylor je silná a má pravdu, zvládne to a bude bezpečnější, když půjde sama.
Obyvatelé této oblasti ji nebudou obtěžovat, když půjde sama. Pokud bych byl s ní, viděli by ji jako nepřítele, i když jsem technicky padlým andělem.“
Teď už tomu Marcus rozuměl, když to řekl takto, ale pořád neviděl Einarovo gesto jako romantické. Zdůvodnil si to tím, že Einar byl lovec a Taylor taky. Byli stavěni, aby pracovali sami, stopovali a chytali, nebo zabíjeli svou kořist.
On byl strážce a bylo pro něj nejspíš přirozené, že bylo romantičtější nabídnout někomu ochranu a jít s ním, než ho nechat jít samotného s požehnaným mečem jako společností.
Einar ukázal směrem, kam šel Apollyon a Lukas. Marcus přikývl a šel s ním, pak se zastavil, když se temná slova vynořila z jámy za ním, plula kolem něj.
Ohlédl se přes rameno na okraj planiny a hořící prázdnotu za ní, pokoušel se neposlouchat, co mu Ďábel říká, ale nebyl schopný pohybu. Horké prsty vzduchu kolem něj plynuly, hladily ho po pažích a hrudi a pak po zádech. Plížily se mu pod zadním plátem, měl pocit, že se mu propalují do kůže, že hoří.
Značky na zádech žhavě pálily a Marcus padl na zem do špíny a rozeklaných kamenů, které se mu bořily do holých kolem. Stočil se do klubíčka a sevřel si hlavu, když v ní projela obrovská bolest a každý kousek ho pálil.
Výkřik bolesti se ozýval po jeskyni, zesměšňoval ho spolu s Ďáblovým hlasem.
Marcus zavřel oči a pokusil se uzavřít mysl před slovy, která kolem něj plynuly, a srdce před bolestí. Nedokázal ani jedno.
Křídla mu zmizela a oheň zintenzivnil, dokud mu nepálil kůži, vytahoval vzpomínky na to, jak se mu během boje s Apollyonem začalo odlupovat maso. Ďáblův hlas zesílil a projasnil se stejně jako Améliin, a Marcus to nedokázal snést. Zabořil si nehty do hlavy a zakňučel, záda měl v jednom ohni, byla stejně žhavá jako plameny, které mu tancovaly po kůži.
Ďábel.
Nebyl dost silný, aby snesl jeho hlas. Bude to jeho konec.
Nedokázal to snést.
„Marcusi!“ Einarův hlas prolomil těžký opar agónie v jeho mysli a on se ho chytil, divoce se ho držel a využíval ho, aby odtlačil silnější hlas Ďábla.
„Nech ho na pokoji.“ Velitelský hlas Apollyona způsobil, že se zem zatřásla a černá slova se z jámy znovu vynořila.
„Ignoruj ho, Marcusi. Jsi silnější.“
„Nemůžu.“ Marcus dokázal sotva dýchat, když ho čerstvá bolest pohltila, trhala mu ramena, prohnul záda a zařval do stropu jeskyně.
„Bastarde,“ vyštěkl Apollyon a zavrčel něco do temnoty ve starém jazyce, na což se zem znovu zatřásla.
„Marcusi, poslouchej mě,“ řekl mu Einar a on se pokusil, chtěl se na něj zaměřit a ignorovat hlas v jeho mysli, ale nemohl. Pokaždé, když se přiblížil k tomu, aby ho zavřel, objevil se znovu, silnější a víc jako Amélie.
Zakřičel, když se křídla objevila, protrhla mu záda tak rychle, že mu to způsobilo další bolest a odtrhlo zbroj. Tvrdě dýchal, bojoval s bolestí a Ďáblovými pokoušejícími slovy, bojoval, aby překonal oboje.
Améliin hlas mu šeptal v mysli a on ho nedokázal zablokovat.
Hnusná malá kletbo.
Marcus nasál ostrý doušek štiplavého vzduchu a polkl, bojoval s bolestí. Pokud by to dokázal zablokovat, byl by schopný se pohnout a zaměřit všechno, aby Ďábla zavřel.
Nejsi jako oni, nemusí to zajít tak daleko.
Přestal dýchat a ztuhl, když bolest začala ustupovat. Nebylo to ním. Nebral věci tak daleko?
Zaměřil se na jámu a zíral do rozmazaných očí, cítil Ďábla, jak ho sleduje, ale neviděl jeho formu. Jeho horké prsty větru se stáčely kolem peří a on se přestal dívat při mlhavém pocitu, jak se ho dotýkají. Einar k němu promluvil, Marcusovým uším byl vzdálený, neslyšel, co říkal.
Znovu k němu přišel Améliin hlas.
Brzdí tě.
Marcusovi se rozšířily oči. Nemohl tomu uvěřit. Ďáblův hlas mu lhal, využíval jeho pochybnosti, aby ho přetáhl na svou stranu. Nebyla to pravda.
Nebyla?
Nepamatuješ se?
Svět před ním ztmavl a byl nahrazen jiným, rostl kousek po kousku ze země, dokud nebyl vnitřek dřevěné budovy lehce osvícen.
Lidé byli oblečení do špinavého oblečení, tlačili se kolem nízkých dřevěných stolů a plnili místnost hlasitým smíchem a hlučným hovorem. Smrad z odpadu a alkoholu zaútočil na jeho smysly. Medovina. Marcus zíral na džbán ve své ruce a nedokázal se zastavit, zvedl ho ke rtům.
Smál se s muži kolem, s jeho kolegy bojovníky, byl nadšený tím, co dělali, a historkami bojů, které sdíleli.
Vzpomínky mu přišli jako záplava zpátky. Popíjel se svým druhem, porušoval příkaz a zvětšil si moment svobody, za který pak draze zaplatil. Všichni porušili příkazy tu noc a pili, dokud nemohli chodit, a strávili noc v nedaleké stodole.
Až teď, když si ten moment znovu přehrával, uvědomil si, že události šly v jiném sledu, než si je pamatoval, a nebyla to lež způsobená Ďáblem.
Teď si to jasně vybavoval. Pamatoval si všechno, co se stalo, a jeho podezření, že mu kamarádi andělé klamali. Jen předstírali, že pijí. V té době se přesvědčil, že nemají důvod mu lhát, když to byl jejich nápad porušit pravidla a dopřát si něco bezbožného ve svých životech.
Vize před Marcusem se rozpadla a Peklo se vrátilo, on stočený na černém čediči. Ostré hrany skal pod ním mu škrábaly bok, ale jemu to bylo jedno. Jeho bratři ho podvedli. Proč?
Améliin hlas se k němu vrátil, jasný a krásný.
Protože oni ti tohle způsobili.
Ne. Tomu nevěřil. Nechtěl, ani když si vzpomněl, jak šel v hlubokou noc kolem stodole a zjistil, že dělají něco za jeho zády.
Tehdy mu řekli, že tam byli, protože něco zaslechli a přišli ho zkontrolovat. Měl bolesti.
Marcusovi zaplály lopatky a křídla mu zmizela. Značky se rozehřívaly, dokud už to ohnivé peklo nezvládl a nezařval. Zem se otřásla a bolest znovu polevila stejně jako hlas v jeho mysli. Cítil, jak Ďáblovo sevření polevuje a otevřel oči.
Apollyon stál k němu zády na okraji plošiny, černá křídla roztažená a zlatě lemované čepele v jeho rukou. Temná slova mu splývala z jazyka, otřásala zemí a Ďábel ho proklínal. Apollyon přitahoval jeho pozornost, dával Marcusovi šanci získat nad sebou kontrolu a najít sílu uzavřít se před Ďáblovým hlasem.
Od bolesti byl slabý, necitlivý až do morku kostí z vědomí, co mu jeho druh udělal, ale nepoddá se Ďáblu. Vytlačil se na kolena a pak mu ramena sevřely silné paže a pomohly mu na nohy. Klopýtal od okraje jámy, nechal tam Apollyona posmívat se Ďáblu a znovu si přál, aby byl stejně silný jako jeho přítel.
Einar a Lukas ho vedli kolem rohu horniny a pak ho na ni posadili. Marcus se opřel, ztěžka dýchal, bylo mu jedno, že vzduch byl jako jed. Musel dýchat a zaměřil se na to, uklidňoval srdce, aby našel sílu ignorovat Ďábla.
Tlukot srdce se začínal zpomalovat a bolest odezněla, zůstal jen třesot.
„Co se stalo?“ řekl Apollyon a Marcus otevřel oči a pohlédl na něj. Stál po druhém boku Lukase, blíž k jámě než zbytek s výrazem temným jako kletby, které házel na Ďábla.
Marcus se natáhl přes rameno a dotkl se nahých zad, cítil teplo na kůži.
„Prokletý,“ vyštěkl to slovo a vztek se přes něj převalil, silnější než cokoli, co předtím cítil.
Zem se mu pod nohama otřásla a on se odtlačil z kamenů a šel kolem Apollyona, unaveně tahal nohy. Zíral na jasný oheň v jámě a cítil, jak ho pořád Ďábel sleduje, i když neudělal žádný pokus mluvit s Marcusem. Byl spokojený se svou prací? Dostal Marcuse ze zoufalství do čisté temnoty, víc nebezpečné.
„Prokleli mě.“ Marcus zavřel oči a popadl význam za těmi dvěma slovy. Všechno, čemu věřil, ho zradilo a zařízlo se mu do kosti. Pěsti se mu po bocích třásly. Tohle mu provedli.
Proč?
„Démoni?“ Lukasův tón byl nízký a opatrný, jako by vycítil, jak v Marcusovi stoupá hněv, a bál se, co by to v něm mohlo rozpoutat.
„Ne.“ Marcus naklonil hlavu na pravou stranu a zíral na černý strop jeskyně, díval se skrz lidský svět do Nebe.
„Ne démoni.“
Veironův hlas se rozléhal černou jeskyní.
„Andělé.“


12 komentářů:

  1. Ďakujem pekne za preklad a som zvedavá ako to bude ďalej...

    OdpovědětVymazat
  2. Super, díky za překlad, konečně se někam dostáváme, bylo jasné, že nebe hraje nějakou špinavou hru, teď jen přijít na to jakou a proč to někdo dělá.

    OdpovědětVymazat
  3. Takže sa konečne dočkáme vysvetlenia???
    Vďaka za preklad a korektúru a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za překlad a korekci !!!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za další kapitolku!!!💜💜💜

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  8. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  9. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat