čtvrtek 19. ledna 2017

Její anděl strážný - 21. kapitola


Blesk rozdělil oblohu nad Paříží a Marcus vzhlédl k zuřícím mrakům. Byla to jeho práce?  Ve světě a v jeho srdci bylo tolik temnoty a vzteku, které hrozily, že nad ním převezmou kontrolu a rozpoutají planoucí touhu k ničení.

Ten pocit v něm bušil jako buben, rytmus, podle kterého se řídilo jeho srdce, vteřinu za vteřinou potemňovalo, jak sledoval bouřku.
Zařval do oblohy a světle fialová vidlice blesku udeřila do srdce města, otřásla zemí a auta začala houkat. Nebylo to dost. Temnota uvnitř něj potřebovala být nasycena a jeho unavovalo potlačování nutkání roztáhnout křídla a letět za Amélií.
Chtěl ji znovu vidět a udělá cokoli, aby toho dosáhl. Neuposlechne rozkazy a půjde do Nebe. Byly tu způsoby, metody, které mohl použít.
Potřeboval vidět Amélii.
Co by si o něm myslela, kdyby ho takto viděla a znala by černé pocity, které držel v srdci? Pokud by znala limity jeho touhy jít si pro ni, a co by udělal, aby toho dosáhl, už by nevěřila, že je dobrým mužem.
Nebyl.
Představa, kterou o něm měla, byla lží.
Zabil by všechno, co by mu stálo v cestě, aby ji znovu našel. Nemohl být tím dobrým mužem, kterým chtěla, aby byl, ne když se cítil takto. Ta touha po násilí byla až příliš silná, aby ji ignoroval.
Nebyl schopný ji vstřebat v průběhu hovoru s ostatními a odešel, když ženy vypadaly, že se znovu bojí, vyhledal balkón, takže mohl být sám se svými černými myšlenkami.
Blesk znovu proťal oblohu, tentokrát mnohem dál, osvětlil krajinu okolí Paříže. Mraky byly tak černé, že blokovaly denní světlo a musely se rozsvítit lampy. Déšť se lil, promáčel ho, lepil černé vlasy k hlavě, ale bylo mu to jedno. Vychutnával si mrazivý pocit na kůži oslabující jeho teplo. Stál a díval se na město, srdce mu v hrudi pálilo plameny touhou po pomstě.
Lysander mu odvedl Amélii. Nebe mu ji vzalo.
Chtěl ji zpátky.
Ulice pod ním byly prázdné. Park byl bez života. Rozumní obyvatelé Paříže zůstávali doma. To vědomí jen oslabilo jeho moc nad svou silou.
S tolika lidmi schovanými v budovách mohl rozpoutat peklo na zemi jen s minimálními ztrátami. Pokud byl někdo dost hloupý, aby byl venku, když bouřka tohoto rozsahu byla nad městem, pak si zasloužil, co dostane.
Marcus se zamračil a sevřel ruce v pěst. Amélie by ho za takovéto myšlenky nenáviděla. Nabídla mu odpuštění a jeho to nezměnilo. Přál si, aby ano. Chtěl být pro ni dobrým mužem, takovým, kterého by mohla milovat, ale bylo to nemožné, když cítil tolik bolesti.
„Nezaslouží si tvůj hněv,“ řekl Einar zpoza něj a Marcus se ohlédl přes rameno.
Einarovy hnědé dlouhé vlasy už byly promočené, smotané je měl v drdolu za ušima. Hluboké hnědé oči držely Marcusovi stříbrno modré, rostl v něm pocit míru, který zaháněl temnotu v srdci.
„Začínáš dokonce děsit Taylor… i když se co nejlíp snaží, aby to neukázala.“ Einar udělal krok vpřed a opřel si lokty o zkroucené černé zábradlí.
Déšť se dál valil, lepil Einarovy černé tričko k hrudi. Voda tekla v proudech po Marcusově kůži pod modrou hrudní zbrojí a promočila mu bederní roušku, bylo mu to nepříjemné.
Zavřel oči a zhluboka se nadechl, aby se uklidnil a získal znovu kontrolu nad svou silou.
Blesky se zmírnily a déšť se zmenšil do mrholení, které mu ochlazovalo kůží. Minuly dlouhé minuty, než se blesky úplně zredukovaly a ona našel trochu rovnováhy. Brzo vstoupí do Pekla a bude schopný zjistit víc o Améliině osudu, a proč přinutilo Nebe Apollyona ji zabít. Při té vzpomínce málem znovu ztratil kontrolu, hluboká bolest mu šla do srdce, dokud neměl pocit, že znovu umírá.
Amélie.
Chtěl ji vidět. Chtěl, aby se usmála a měla pocit, že je při něm v bezpečí.
Byla tak vyděšená.
Teď si to uvědomoval.
Když odešla s Lysanderem a Marcus viděl, že jsou její oči znovu normální, že se stávala ženou, kterou miloval, byl až moc zmatený, aby viděl pocity v jejích šedých očích. Až teď, když si ten moment přehrál nesčetněkrát, viděl, že se ho bála opustit, ale i tak to udělala, udělala to proto, aby on a jeho kolegové bojovníci nemuseli znovu bojovat.
Chtěla ho ušetřit bolesti, ale trpěl tím víc, než kdyby měla následovat bitva.
Potřeboval ji vidět.
Příkazy pro něj už nic neznamenaly. Chtěl věřit v Nebe stejně jako Lukas, ale jejich činy ho zbavily víry a nechaly ho zlomeného. Už jim nevěřil. Po staletí jako jejich poslušný vojáček, jako poslušný syn Nebe, se konečně řídil vlastními pravidly. Bylo pro něj těžké se přizpůsobit a poslouchat svého pána, ale musel. Přinutili ho k tomu.
Déšť polevil a mraky se začaly prosvětlovat, pluly pryč a prolamovaly se. Objevovaly se skvrny modrého nebe.
Marcus se zhluboka nadechl a rozhodl se.
Nemohl se dočkat, až zjistí, co mu Peklo odhalí.
Potřeboval jít za Amélií.
Chtěl rozvinout svá křídla, ale nešla ven. Tentokrát se vůbec neukázala, ani na chviličku. Soustředil se a povědomé svědění se zformovalo na jejich místech. Kletba. Předtím ho štvala taky, důležitější pro Nebe bylo, aby zůstal na Zemi.
Proč?
Potřeboval svá křídla.
Marcus pohlédl na Einara. „Pomoz mi s něčím.“
Einar přikývl a pak se mu hnědé oči rozšířily, když si Marcus sundal hrudní zbroj a zadní plášť. Ohlédl se přes rameno, pokoušel se zahlédnout značky prokletí, ale byly příliš daleko.
„Moje křídla nechtějí ven,“ řekl Marcus a otočil se zády k Einarovi. „Jak vypadají?“
Einar udělal krok k němu a přejel mu prsty po propracovaných značkách na zádech. „Mění se jako sluneční světlo na vodě. Na co myslíš?“
Marcus se na ně pokusil znovu podívat. Už viděl ty značky v zrcadle, když byla kletba aktivní a měnila barvy, vlnila se světlými a tmavými odstíny modré.
„Chystal jsem se porušit příkazy zůstat mimo Nebe a jít si pro Amélii.“ Marcus pohlédl na Einara, aby odhadl jeho reakci.
Einarův výraz byl prázdný. „A kdy jsi s nimi měl předtím problém?“
„Když Amélie zemřela… chtěl jsem jí do Nebe a zeptat se velitele.“ Marcus vzhlédl na lámající se mraky a paprsky slunce padající na Paříž. „Předtím to bylo, když útočili na Amélii a já ji zachránil, těsně předtím, než jsem šel za vámi.“
„Když jste unikali Pekelným andělům?“
Marcus se zamračil při směru té poznámky. „Myslíš, že ta kletba je jejich dílem? Způsob, jak mě zabrzdit, takže mohou chytit Amélii?“
Einar na něj na moment přes rameno zíral a pak pokrčil rameny. „Nevím. Ale proč by tě chtěli brzdit? Amélie zemřela. Veiron chtěl, aby se to nestalo, a selhal.“
Marcus zíral dolů na ulice. Musel najít Veirona a zeptat se ho na Amélii a taky na kletbu. Taylor si myslela, že byla démonická, ale čím víc se nořil do své mise, tím větší pochybnosti o tom měl. Mohla to být práce pekelných andělů?
Znovu vzhlédl k obloze.
I když toužil jít do Nebe za Amélií, musel nejdřív odkrýt pravdu o jejím osudu a své mise a něco mu říkalo, že mu s tím mohl Veiron pomoct. Zpráva z Nebe říkala, že k nim a Amélii bude včas zavolán. Musel tomu věřit, že byla v bezpečí. Jakmile ho zavolají, znovu ji uvidí a zachrání ji od čehokoli, co si na ni osud přichystal.
„Je čas.“ Vkročil Apollyon na malý balkónek, oblečený v černě zlaté zbroji s křídly složenými za zády. „Měli bychom jít.“
Stříbrná křídla se Marcusovi rozvinula ze zad, udeřila Einara a skoro ho srazila přes zábradlí. Marcus na ně zíral, nebyl schopný věřit tomu, že tu byla, když před chvílí neodpovídala na jeho volání. Co se mu to sakra dělo?
Potřeboval najít Veirona a rychle. Einarovy otázky mu do hlavy přihodily další brouky a on chtěl odpovědi.
Přehrávaly se mu v mysli, když šel za Einarem a Apollyonem do bytu a ve stejnou chvíli si přivolal hrudní a zadní plát. Modro stříbrná zbroj se mu zhmotnila na těle, zaměřil se na křídla a zatáhl je. Teď byla v pohodě, ale na jak dlouho?
Nedokázal setřást pocit, že na něj kletba působila přesně, jak říkali doktoři, ale nespouštěla se podle jeho emocí. Spouštěčem bylo rozhodnutí, které se chystal udělat, věci, které chtěl udělat. Bylo zmanipulováno, aby odpovídalo na některé myšlenky a na další ne. Nespočetněkrát, když chtěl použít křídla, byla v pořádku, jen v hrstce případů nepřišla na zavolání. Jen ho to víc mátlo. Položil levou ruku na jílec visící mu u pasu a pevně ho sevřel. Vlévala se do něj rozhodnost. Musel tu být způsob, jak prolomit kletbu, něco, co ještě nezkusil, a byl rozhodnutý to zjistit a osvobodit se.
Taylor mu luskla před obličejem. „Země volá Marcuse.“
Oči se mu rozšířily a nechápavě se na ni podíval.
„Pro dnešní večer jsi můj doprovod.“ Usmála se na něj a dopletla si vlasy. Byla od hlavy k patě znovu v černém s ošklivě vypadajícími noži v pouzdrech, které měla těsně přes černé tričko. Na každé straně napočítal čtyři, každý měl malý kroužek na konci, takže je mohla rychle vytáhnout a hodit, a velký nůž na noze. Pohled mu padl na její bojové boty a přemýšlel, kde dál měla ostří. Dala si na sebe koženou bundu, čímž skryla krátké čepele na zádech. Úsměv se jí rozšířil, rozjasnil jí modré oči.
Nebyl si jistý, kdo bude doprovázet koho. S takovým arzenálem na jejím těle mohla lehce sundat většinu nepřátel bez problémů nebo potřebě po asistenci.
„Pořád se mi nelíbí, že poletíš s jiným chlapem,“ řekl Einar a Taylor otočila svůj úsměv na něj. Zahřál se a roztáhl.
„Jsem si jistá, že bude Marcus gentleman, a je to tvá chyba, že jsi ztratil křídla.“ Její úsměv se změnil ve zlomyslný.
„Máš pravdu, je to má chyba… třeba jsem je neměl obětovat, abychom byly spolu. Jen pošlu zprávu do Nebe, že jsem změnil názor.“
Taylořin úsměv opadl a ona na něj zírala. „To by ses neopovážil… jsi můj, Romeo, a to by sis měl radši zapamatovat.“
„Podívejme se, kdo teď mluví. Mluvíš s Marcusem jako bys mu dělala návrhy a pak -“  Einar neměl šanci to doříct. Taylor se rozběhla, hodila mu paže kolem krku a pak ho skoro srazila na zem.
Einar se zazubil a sevřel ji v náruči, držel si ji u sebe a klesl pusou, aby ji políbil. Vykroutila se mu.
„Zatraceně, Einare, jsi celý mokrý!“ Její zamračení ho zastavilo uprostřed pokusu ji znovu popadnout a ona ho místo toho popadla za zápěstí a vedla ho k jejich batohům na béžové pohovce.
„Pršelo,“ zabručel Einar a pak se jí rychlým pohybem vymanil, popadl ji za zápěstí a přitáhl si ji znovu k sobě.
Tentokrát nebojovala, když se k ní Einar sklonil, rukama ji svíral za pas a políbil ji. Taylor zabořila prsty do světle hnědých vlasů a tahala, dokud mu kožený řemínek nestáhla. Einar vypadal neohromený, když ji pustil, dal ji zpátky na zem a spravil si vlasy.
Marcus se usmál, když hodila Einarovi tričko do tváře a pak začala vytahovat ještě víc krátkých mečíků a nožů a zasouvala je do bundy. Einar musel použít svou sílu, aby skryl všechny ty zbraně před lidskýma očima na letišti. Bylo nemožné, aby změnil obsah batohů.
Odvrátil se od nich a pohledem padl na Apollyona a Serenity. V tu chvíli se Apollyon sklonil, obtočil paže kolem drobné blondýnky a zvedl si ji pro polibek, Marcus se od nich taky odvrátil. Lukas s ním nebyl, protože zrovna dostával polibek pro štěstí od Annelie, měla ruky zabořené v jeho písčitých vlasech, zatímco on ty svoje v jejích rudých loknách, čímž si ji držel u sebe.
Marcus se otočil a zíral na balkón, nedokázal snést pohled na tři páry. Bylo to mučení. Chtěl znovu Amélii ve své náruči, její sladké rty a tělo u sebe. Byli spolu jen krátce, ale ty chvíle, které spolu sdílely, byly blažeností a změnily mu život. Už bez ní nedokázal žít. Svět byl temný, šedý, když s ním nebyla a nedokázal myslet jasně. Potřeboval ji, znovu začínal váhat, touha najít ji bojovala s potřebou jít do Pekla s ostatními a zjistit víc o tom, co se dělo.
Amélie byla v bezpečí v Nebi. Řekli mu to a on se přinutil tomu věřit. Nikdy předtím mu nelhali. Jen mu některé věci zatajovali. Nemohl tohle držet proti nim. Když jeho mise začala, řekli mu, aby sledoval Amélii, a že mu včas poskytnou další informace. Dodrželi slovo, říkali mu, že bude okamžik, do kterého ji bude muset ochraňovat. Ten bod byla její smrt Apollyonovýma rukama? Pokud ano, pak Marcus svou část mise skončil, ale jeho povinnosti ještě nebyl konec. Nebe znělo, že je toho ještě víc. Co když Améliina smrt nebyla koncem ale jen začátkem něčeho? Byla zrozena jako bytost podobná andělu. Musel být pro to důvod.
Pokud se teď rozletí do Nebe s úmyslem zabít každého, kdo mu stojí v cestě, a zachrání Amélii před osudem, o kterém nic neví, mohl by zničit celý její osud. I ta nejmenší věc mohla vést ke katastrofě. Nebe mělo důvod pro to, co udělalo, a museli mít důvod, aby zůstal mimo, dokud ho nezavolají. Zjistí, jak na tom jsou, a pak se rozhodne – ať už následovat jejich příkazy, nebo příkazy své touhy.
Bylo těžké se přinutit jim znovu věřit, když ji potřeboval znovu vidět, a že byla v bezpečí.
Čím dýl čekal, až Apollyon oznámí jejich odchod, tím silnější byla jít touha do Nebe místo do Pekla. Musel odejít teď dolů do útrob podsvětí. Jen to ho zachrání před poddáním se touhy vidět Amélii. Všechno by bylo v pohodě, pokud by ten pocit zmizel, až by byli v Pekle. Taylor by našla Veirona a Apollyon by prohlédl bazének, který odkazoval k událostem ve smrtelném světě, a oni by pak využili těch vědomostí, aby zjistili pravdu o Améliině osudu. Vyzbrojený tou znalostí by byl schopný ji zachránit před ohrožujícím životem.
Do té doby se musí udržet.
Peklo bylo pro anděla nebezpečným místem.
Pokud tam půjde s rozvířenými city, jeho srdce se nechá lehce zviklat.
Ďábel měl silný hlas.
A Marcus se nikdy necítil tak slabý.


12 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad!!!♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  2. děkuji moc :) napínavé.. jsem zvědavá, co pro Amélii Nebe plánuje

    OdpovědětVymazat
  3. Veľká vdaka za opäť napínavú kapitolu a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem pekne za super preklad som veľmi zvedavá ako to dopadne...

    OdpovědětVymazat
  5. Dškuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad a korekci další kapitoly !!!!!

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat