čtvrtek 12. ledna 2017

Její anděl strážný - 20. kapitola


Jasné světlo ustoupilo, ale místo toho, aby byla na zemi, stála na nadýchaných bílých mracích a zlaté slunce na ni zářilo.

Amélie zjistila, že je obklopena velkou vstupní halou. Světlý mramor způsoboval, že se všechno promíchávalo, dokud sotva nerozeznala propracované schodiště, které vedlo nahoru obklopené stěnami. Před ní plnil prostor velký oblouk pod balkónem na vrcholu schodiště. Za ním byl dlouhý koridor ze stejně ohromujícího bílého mramoru.
Jak tam stála s andělem nazývaným Lysander svírajícím jí paži, začalo všechno blednout do rozumné barvy, jako by se jí oči konečně přizpůsobovaly obscénní jasnosti toho všeho. Světlu trvalo jen pár sekund, aby ji z toho rozbolela hlava.
Další vzpomínka na Marcuse jí vyskočila v hlavě a přehrávala se, odhalovala momenty, které jí vehnaly ruměnec do tváří.
Třeba jí způsobovaly bolest hlavy vzpomínky. Od vzpomínky z toho druhého světa, kam je Taylor poslala, aby zůstali skrytí, si vzpomněla minimálně na dalších šest.
Na boj se dvěma Pekelnými anděli na střeše nad městem, setkání s dalším Pekelným andělem, který byl o hodně pohlednější než jeho předchůdci, a Taylor ho asi znala, na čas, kdy byla vysoko nad zemí v Marcusově náruči, jejich let kolem Eiffelovky, to, na co si zrovna před chvíli vzpomněla, a pak tu byla ještě jedna, který ji dnes ráno vzbudila.
Nejdřív byla jako noční můra a pak jí srdce bolestivě tlouklo.
Marcus před ní se svými stříbrno modrými křídly zakrvácenými a roztrhanými, jeho zbroj zdecimovaná. Trpěl bolestí a ona ve svém srdci, cítila, že ji roztrhne zevnitř a pořád jí přetrvávala v hrudi.
Nebyla schopná snést pohled na něj, jak trpí pod rukama svého kamaráda. Nechtěla, aby zemřel kvůli ní, ale váhala, bála se vzít na sebe tu bolest a smrt. Když se síla na něj proudící zvýšila a začala mu trhat maso, zareagovala instinktivně a našla kuráž vzít na sebe tu odpovědnost a čelit svému osudu.
Skočila před něj, zoufale se ho snažila zaštítit, takže by neumřel. Obětovala se.
Ve smrti se s trhnutím probudila a panikařila, když tam nebyl Marcus s ní. V místnosti se ozval zvýšené hlasy.
Seděla uprostřed postele, svírala přikrývku až u brady a bojovala se dvěma stranami její duše. Ta, kterou Marcus miloval, se vrátila, přinesla s sebou záplavu emocí, které hrozily, že ji strhnou do bezvědomí. Bylo těžké s nimi bojovat a najít rovnováhu, přijmout je stejně jako vzpomínky. Byly chvíle, kdy se cítila jako dva lidé v jednom těle.
Nebyly to jen vzpomínky na její život jako Amélie, co se vrátily. Viděla ve spánku záblesky, o kterých věděla, že jsou to vzpomínky na její předchozí život. Už si tímto jednou prošla. Scénář byl podobný a rostla v ní předtucha.
Nedokázala setřást pocit, že byl důvod, proč smýšlela o andělech jako o nástrojích pro zničení a že to byly kruté bytosti.
„Tudy,“ řekl Lysander, čímž ji vhodil zpět do reality.
Skoro zapomněla, kde byla. Jak jen mohla? Přišla na místo, kde nařídili její smrt Apollyonovou rukou, a nebyla si jistá, co teď bude dělat. Odejít s Lysanderem ušetřilo Marcuse, ale ranilo ho to, a část v ní, chtěla jít zpátky a změnit minulost. Pokud by to mohla udělat znovu, odešla by s tím, že by věděl, že si na něj vzpomněla. Té bolesti by ho taky ušetřila.
Už trpěl dost kvůli ní. Bylo na čase, aby vzala osud do vlastních rukou a nesla jeho váhu. Bylo na čase, aby čelila Nebi a zjistila, proč ji zabilo.
Rostoucí pramínek strachu v srdci při každém kroku se ptal a vysílal pochybnosti do její hlavy, hrozil, že jí vezme i zbytek síly a kuráže, které našla.
Čím dýl byla v bílé pevnosti, tím víc sílil pocit předtuchy, dokud nedokázala setřást pocit, že už tu byla.
Několikrát.
Amélie šla s Lysanderem a rozhlížela se, prohlížela si chodbu, která vedla z dlouhé sloupové chodby a mizela v dáli, konec byl tak daleko, že nešel ani vidět.
Z těch chodeb vedly otevřené dveře, některé ukazovaly další chodby. Tohle místo bylo jako bludiště. Nedokázala si pamatovat cestu, když jednou chodbou Lysander zabočil a pak další a pak po pár mramorových schodech nahoru. Bylo chladné pod nahýma nohama.
Pohlédla na svého strážce. Vypadal tak moc, že se sem nehodí do tak ostře bílého prostředí.
Kvůli vší té jasnosti vypadala jeho zbroj ještě temněji a zlaté detaily zářily tak plameně, až to bolelo. Koutkem oka na ni pohlédl, jeho modré se setkaly s jejíma očima na dost dlouho, aby si uvědomila, že nebyla jedinou, kdo měl pochybnosti o tom, co tu dělala, a pak pohlédl znovu kupředu.
Amélie se tam taky podívala.
Přicházeli k dalšímu uzlu beztvarého labyrintu chodeb. Nebyla tu žádná okna. Jak to vypadalo mimo pevnost, a kde byli další andělé?
Neviděla nikoho kromě muže, který ji doprovázel. Ani ty anděly, který hrozili Apollyonovi a Marcusovi bojem.
Zachvěla se při závanu studeného vzduchu a pak se zastavila, když vešla do další chodby.
Stěnu před ní lemovala dvojitá řada oblouků, jedna řada na druhé odhalovala velké světlé nádvoří. Celý ten obraz jí přišel falešný.
Stromy měly zelené listy, a ne stříbrno bílé, které se mihotají a září zlatým slunečním světlem zaplavující nádvoří. Jasně bílé kmeny a tráva se třpytily kolem jejích kořenů jako diamanty kvůli světlu pronikající skrz větve.
Byla to nádhera, a přesto ji ten pohled plnil smutkem a definitivností. Proč?
Lysander ji zatahal za paži a ona šla dál s ním, pohled zaměřený na obloucích. Na druhé straně nádvoří byli andělé, stejně jako ona ho obcházeli. Měli modrou zbroj jako Marcus. Znali by ho, kdyby se vytrhla Marcusovu sevření a přeběhla za ni přes nádvoří, aby se zeptala? Nejspíš bylo jeho druhu tisíce a ti tři andělé, kteří mu byli nejbližší, byli všichni jiného druhu.
Mediátor, lovec, ničitel a strážce.
Proč je znala? Nebyly to jen vzpomínky Amélie. V minulém životě je taky znala, byla si vědoma toho, že tu byli vždycky při jejím začátku, ale nikdy u konce. Zemřeli? Na konci byl vždycky jenom jeden, strážce.
Marcus.
V koutku mysli se jí zaleskla vzpomínka, tak akorát mimo dosah, a ona s tím bojovala, chtěla ji vidět. Záblesk barev a jasnosti, které zbledly do červené tak tmavé jako krev, jí naplnil vizi a ona se zastavila. Zavřela oči. Nedokázala uzavřít srdce před tou bolestí, která přes ni proudila. Zářila v její hrudi, propalovala jí žíly, chvěla se.
Znala Marcuse.
Ne v tomto životě.
Ale v jejím minulém.
Proč?
Už se s nimi setkala ve svém předchozím životě?
Lysander ji zatahal za paži a vedl další chodbou, ztratila z dohledu druhé anděly.
Ohlédla se, doufala, že zahlédne další, ale nikdy tam nebyl. Čas ztratil význam, když šla s ním. Nebyla si jistá, kam mířili, ale nohy jí teď mrzly a byly unavené, třásly se pod ní.
Amélie prohledávala mysl, pokoušela se vidět, proč měla pocit, že tyto chodby a to nádvoří zná, a proč znala Marcuse a ostatní.
Hlavu měla zamlženou a těžkou a pokaždé, když se pokusila zaměřit, myšlenky se jí pomíchaly. Třeba je nebo tohle místo neznala. Třeba se jí v hlavě pletly věci. Bylo těžké vstřebat dvoje rozdílné vzpomínky a smysli.
Pohlédla před sebe nakonec chodby do jasné místnosti. Srdce jí začalo bušit. Dlaně se jí potily. Zpomalila kroky, když se skrz ni přehnalo uvědomění, a Lysander ji znovu zatahal za paži. Její kroky zaváhaly. Strach se jí plížil žilami.
Znala tohle místo.
Pohledem šla vzhůru po hustě propletených bílých sloupech, které se vzpínaly do jasného nebe nad ní a mizely tam. Sluneční světlo na ni proudilo, oteplovalo ji kůži, i když to byl příval paniky, který ji zahřál.
Tohle místo bylo povědomé.
Bolelo ji to.
Proč?
Šla kupředu, mířila k širokému oblouku mezi gargantuanským sloupem, který se vypínal do oslňující oblohy.
Její srdce vynechalo úder, znovu zaváhala, náhlá vlna strachu připíchla její nohy k zemi. V hrudi jí pulzovala ostrá bolest a touha otočit se plnila její tělo.
„Pojď,“ řekl Lysander a Amélie zavrtěla hlavou.
Zatahal ji za paži, ale ona se nepohnula.
Nemohla.“
Ať už měla na toto místo jakékoli vzpomínky, byly plné bolesti, jako by její zkušenosti byly špatné.
Udělala chybu.
A velkou.
Vycouvala od Lysandera, vrhala kolem sebe vystrašené pohledy. Neměla sem chodit. Měla zůstat s Marcusem, nebo ho požádat, aby šel s ní. Lysander by to možná dovolil. Chtěla jít zpátky za Marcusem.
„Děje se něco?“ Lysander vypadal, že se upřímně bojí, jeho modré oči to vyzařovaly.
„Kam mě to bereš?“ zašeptala a tvrdě polkla, pohledem vrhala po sloupech a strach, že tu nebyla sama, se jí plížil po páteři.
Sledovali to další.
Cítila to.
„Chci vědět, kam jdeme, a co se mi stane.“
Znovu couvla, když k ní vykročil, a vrhla pohled ke dveřím, kterými vstoupili. Pokud by byla dost rychlá, možná by to k nim stihla, než by ji Lysander chytil. Ale co pak?
Nedokázala si zapamatovat cestu k východu, a i kdyby ano, nevěděla, jak se dostat zpátky na Zem. Mohla tam doletět?
Lopatky ji bolely a první peří vyšlo ven, rostlo, až se jí žaludek převracel. Lysander udělal další krok k ní a z ní odpověď vyletěla křídla. Vykřikla bolesti a sevřela si ramena. Ostré pulzující vlny se jí šířily kůží lopatek, ale rychle vymizely.
„Není důvod k panice,“ řekl Lysander uklidňujícím tónem a její pohled k němu přeletěl. Držel ruce nahoře dlaněmi k ní a zastavil se tím stejným způsobem jako Marcus, když k němu mluvil Einar telepaticky. Dostával příkazy od těch, kteří je sledovali? Usmál se.
„Musíme tě tu jen na chvíli zdržet.“
„Proč? Do kdy?“ Dveře začínaly vypadat jako dobrá volba. Z něčeho na tomto místě se jí dělala husina a měla nutkání uniknout, které volalo na její instinkty letět a vypadnout sakra odsud. Proč si nemohla vzpomenout, co se jí tu stalo?
„Dokud Marcus nepřijde.“
Ztuhla, strach se snížil při jeho jménu a pomyšlení, že ho znovu uvidí.
„Marcus přijde?“ řekla, obočí se jí nakrčilo a dýchání ustálilo, takže panika začala opadávat.
Možná jen přeháněla a to, že tu byla bez Marcuse, ji strašilo víc než vzpomínky na toto místo.
Lysander přikývl. „Bude tu. Měli bychom ti udělat pohodlí a oni ti zavolají Marcuse.“
Amélie pohlédla znovu ke dveřím. Pomyšlení na to, že Marcus přijde, jí snížil strach, ale ne všechen.
Ten nepokoj, který měla, kdykoli pohlédla na sloupce táhnoucí se do dáli, nešel pryč, a ani pocit, že tohle bylo špatné místo. Bez ohledu na to, co si říkala, bez ohledu na to, co chtěla, nedokázala popřít, že už tu byla, stejně jako že v minulosti znala Marcuse.
Lysander k ní natáhl ruku.
Amélie zaváhala a pak udělala krok vpřed.
Teď už se nemohla otočit. Přišla sem ze své svobodné vůle, aby zjistila, co se to s ní dělo, a aby uchránila Marcuse před další bolestí.
Jenže pokud Marcus přijde.
Vůbec ho neušetřila.
Amélie si říkala, že to bylo jen strachem z těch, kteří ji sledovali, a ze svého okolí, co ji znepokojovalo, a přinutila se tomu věřit, takže mohla pokračovat v cestě.
Půjde s Lysanderem a počká na Marcusův příchod. Jakmile tu bude, bude se znovu cítit v bezpečí, silnější a budou čelit Nebi společně a odkryjí pravdu za její existencí.
Marcusovi věřila. Ochrání ji před jakýmkoli nebezpečím, které na ni v Nebi číhá. Dodrží svůj slib, který, jak si pamatovala, řekl.
Nervy nepolevovaly, když šla uličkou s Lysanderem. Stabilně se zhoršovaly, když se uvnitř ní pocit nebezpečí zvyšoval. Dál si říkala, že za ní Marcus brzo přijde a ona se bude cítit jako hlupák, že byla tak vyděšené. Bude ji považovat za hloupou, že nevěřila lidem, pro které pracoval, když mu až moc věřila.
Co bylo hloupého na tom, že nevěřila lidem, kteří nařídili její smrt a přinutili jednoho z vlastních k jejímu zabití?
Amélie zavřela oči, znovu se zhluboka nadechla, aby uklidnila nervy, a ignorovala otázky a vzpomínky, které vypadaly, že se vynoří napovrch.
Nebe ji zabilo a Marcuse skoro taky.
Ruce se jí třásly, když je sevřela v pěst, aby je uklidnila.
Nedokázala si lhát.
Ale bude svému strachu čelit.
Amélie zvedla bradu, narovnala se a přitáhla křídla k zádům. Kráčela s hlavou vzpřímenou. Srdce ji tvrdě v hrudi bušilo a krev jí hučela v uších. Marcus tu brzo bude. Jen do té doby musí vydržet a bude v bezpečí.
Lysander zabočil vpravo na konci dlouhé chodby a ona ho následovala do další lemované sloupy po pravé straně a stěnou po levé.
Jasné zlaté světlo vyzařovalo v intervalech ze dveří, zahřálo ji, když ho míjela.
Pohlédla do jednoho z pokojů a zamrzla, chlad se přes ni zezadu prohnal.
Amélie zírala na vyvýšený bíle mramorový oltář uprostřed velké jasné místnosti, oči se jí roztáhly, když byl náhle pokrytý krví, karmínová byla jasná proti čistému mramoru. Srdce jí klopýtlo a nemohla skoro dýchat, když se před ní objevil anděl, byl k ní zády, stříbřitě modrá křídla měl roztažená, takže jí zakrývaly výhled na jeho paže.
Spustil ruku k boku a s tím i její pohled klesl. Při tom pohledu ji zamrazilo, měla pocit, že se jí srdce zastaví.
Krev stékala po stříbrné čepele, odkapávala ze špičky do jímky z bílé mramorové země. Tvrdě lapala po dechu, panika ji tlačila k okraji. Přinutila se pohlédnout na jeho hlavu.
Otočil hlavu na stranu, ale ve stejnou chvíli se i pohnul a jeho křídla před ní ukrývala jeho tvář
Byl tak povědomý.
Mráz jí běhal po páteři, šířil se jí pažemi a stehny, dosahoval až do konečků prstů.
Lysander ji zatahal za paži a vize vybledla, zůstal jen prázdný bílý pokoj. Zírala na oltář, nebyla schopna setřást hrůzu, která ji sevřela.
Byla v nebezpečí.
Lysander jí paží trhl a ona k němu klopýtla. Popadl ji za druhou paži a ona se mu pokusila vytrhnout, projížděl jí strach, aby unikla.
Dupla Lysanderovi na nohu, kopla ho do holeně a pak ho tvrdě kopla do rozkroku. Pustil ji a ona se otočila a běžela do sloupového pokoje. Udělala jen pár kroků, než ji popadl zezadu a spoutal jí ruce.
S nízkým zavrčením frustrace, máchla stříbrnými křídly, bitím se ho pokoušela donutit, aby ji pustil. Jeho sevření se utahovalo, dokud nevykřikla a on jí zkroutil pravou ruku za záda.
Starší anděl s pískovými vlasy v modré zbroji jako Marcus, se objevil na konci chodby blízko místnosti, co vypadala jako katedrála, ke které běžela. Dvě jasné stříbrné čepele mu visely u pasu. Chladné oči ji fixovaly.
Améliin pohled se vrhl na oltář v místnosti po její pravici, strach jí běžel žilami. Hlava se jí točila.
Znovu se ji chystají zabít.
Bojovala, seč jí síly stačily, kopala, kroutila se a máchala křídly, když se k ní starší anděl přibližoval, jeho kroky byly vyměřené a pomalé, strach v ní ještě víc rostl.
Lysander utáhl sevření na jejích pažích a ona znovu vykřikla, když jí pravé rameno skoro vyskočilo. Prohnala se jí intenzivní bolest a ona se na moment předklonila, pak se dala dohromady a hodila hlavou vzad, praštila Lysandera do nosu. Klopýtl vzad a ona se od něj dostala.
Než mohla máchnout křídly, chytil ji za zápěstí a zakroutil jím, přinutil se ji sklonit, aby jí paže nevyskočila. Kolena jí vypověděla službu a tvrdě padla na bíle mramorovou zem, ten kontakt jí vibroval páteří.
Lysander obtočil jednu ruku kolem jejích křídel blízko lopatek, efektivně je znehybnil a vzal do ruky plnou hrst jejích stříbrných vlasů volnou rukou. Trhnutím jí zaklonil hlavu a ona vzhlédla do chladných očí strážného anděla.
Tyčil se nad ní, jeho nesmírná síla ji omývala, držela ji na zemi stejně jako Lysandera.
Zírala na něj. Možná byl mocný, ale jeho moc nebyla ničím v porovnání s tou, kterou v Marcusovi cítila. Srdce se pro něj natáhlo. Její jediná naděje. Její strážný anděl.
Starší anděl se pomalu usmál a vytáhl jednu ze zakřivených stříbrných ostří.
Amélie vykřikla.
„Marcusi!“


11 komentářů:

  1. Moc děkuji za další skvělou kapitolku!!!♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  2. furt neviem o čo Nebu ide ???? a som zvedavá ako a či sa to dozvieme :-)
    vďaka za preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další skvělé kapitoly !!!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad a kroekci.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad.Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  7. Dakujem velmi penke za preklad a korekciu

    OdpovědětVymazat
  8. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat