čtvrtek 5. ledna 2017

Její anděl strážný - 19. kapitola


Marcus se vzbudil za zvuků hádky. Spíš, než aby slyšel dva známé hlasy v hlučném boji, poznal jen jeden – Apollyonův.

Předmětem jeho hněvu byl mladý mužský hlas, ale taky naplněný vztekem, který se skoro shodoval s Apollyonovým.
Marcus nedokázal vycítit sílu druhého anděla. Apollyonova ji zastiňovala, tiskla ji k zemi tak tvrdě, že byl Marcus překvapený, že ho to nevzbudilo dřív než ten křik.
Zvedl se na kolena na nepohodlném provizorním lůžku na zemi vedle Améliiny postele.
Měl ztuhlé a bolavé svaly z léčení, zkontroloval, jestli spí. Měla zavřené oči a nevypadala, že by se měla vzbudit, i když jak mohla spát během takového randálu, nechápal.
 Ospale si projel rukou vlasy a pak zachytil hlavní téma hádky. To ho okamžitě probralo. Stoupl si a přivolal si zbroj, když kráčel ke dveřím, které otevřel.
Apollyon stál uprostřed prostorného obýváku zády k němu, jeho černá zbroj a křídla ho dělala ještě temnějším a ostrým kontrastem k bledému okolí.
Marcus druhého anděla nepoznal. Měl na sobě zbroj podobnou Apollyonově, černou se zlatým lemováním, ale vypadal mladší a nejen vzhledem. Jak byl starý? Až příliš mladý, aby byl vpuštěn do tohoto světa, pokud byl dost hloupý na to, aby se kvůli něčemu hádal s Apollyonem.
Rozhodnost, která zářila z mladých modrých očí, Marcuse překvapila. Nezakolísala, když na sebe s Apollyonem zírali.
„Nemůžu bez ní odejít,“ řekl nakonec blonďák a vrhl pohledem po Marcusovi.
 „Mise je mise.“
„Odejdi,“ zavrčel Apollyon a pokoj na chvíli potemněl, pocit vzteku prostoupila intenzita a pak se vytratila.
Marcus pohlédl přes pokoj ke kuchyňským dveřím. Einar, Taylor, Lukas, Annelie a Serenity stáli u sebe.
Einar s Taylor měli na sobě asi to, v čem spali, tmavé kraťasy a vytahaná trika a Serenity krátké růžové šaty. Lukas byl ve své zbroji.
Nad ránem vystřídal v hlídání Marcuse. Marcus pohlédl k mosaznému slunci jako hodiny visícím blízko skupinky. Jen před pár hodinami. Kdy nově příchozí dorazil?
Soudě pohled skutečnosti, že jedny duchny byly pořád ještě v obýváku na jedné straně elkového béžového gauče a druhé u Apollyona, který stál u druhého konce, který byl otočený zády k předním dveřím, musel host přijít, když většina ještě spala.
„Říkám, že nemůžu.“ Blonďák si zkřížil paže přes hrudník. Byl hubenější než většina z nich, vychrtlý v porovnání s většinou andělů, které Marcus znal.
Bylo divné vidět tak slabě vypadajícího muže čelit Apollyonovi. Marcus ho nebyl schopný porazit. Tenhle chlapec by neměl šanci. Nepřežil by ani počáteční výbuch Apollyonovy síly.
„Nenechám tě si ji vzít,“ řekl Apollyon a lehce naklonil hlavu, dost, aby pohlédl přes rameno na Marcuse.
„Nenechám. Už jsem udělal dost tím, že jsem druhým způsobil bolest. Tohle nedopustím.“
„Promiň, staříku… nedal jsem ti na výběr.“
Apollyon se zasmál. „Zdá se mi, že to poslední dobou slyším často. To nic nemění. Můžeš si ji zkusit vzít, Lysandere, a při tom pokusu zemřeš.“
Serenity se pohnula k Apollyonovi, ale Einar ji chytil za paži, držel ji zpátky. Nakrčila obočí, oříškové oči uzamčené na muži, kterého milovala, a Marcus ucítil jiskřičku bolesti v její síle. Bála se, že by znovu bojoval.
 Muselo být pro ni těžké, vidět Apollyona snažit se ho a Amélii zabít a nebýt schopná udělat nic, aby ho zastavila. Muselo to být těžké pro ně všechny.
Marcus pohlédl na Apollyonova záda a široká černá křídla. Hlavně pro jeho přítele.
„Poslouchej, dítě-“ začal Apollyon.
„Říkal jsem ti, ať mi tak už nikdy neříkáš.“ Přerušil ho Lysander a místnost znovu potemněla. Marcus vycítil ten nejodvážnější paprsek Lysanderovy síly skrz Apollyonovu masku. Kdyby to bylo potřeba, sejmul by ho, ale soudě podle Apollyonova chování, to nebude nutné.  Apollyon se s tímto mužem vypořádá sám. Lysander zvedl bradu. „Byl jsem pod tvými křídly po šest století a už nejsem dítě. Nikdy jsem nebyl.“
Apollyon odmítavě mávl rukou.
„V každém případě máš jaké právo mi přikazovat? Odešel jsi. Jsi mimo hru, pamatuješ?“ řekl Lysander a Serenity vypadala nervózně. Co viděla přeběhnout Apollyonovi přes tvář? Einar a Lukas vypadali, že mají taky obavy.
„Jestli jsem ‚mimo hru,‘ jak jsi to nazval, pak co to mělo včera znamenat?“ Apollyon udělal krok k Lysanderovi a mladý blonďák udělal krok vzad, udržoval mezi nimi stabilní vzdálenost. Zdálo se, že nakonec má trochu rozumu.
Apollyon byl dost silný na to, aby jednou ranou sundal tak slabého anděla, a navíc hledal někoho, na koho by zaměřil svůj vztek ze včerejších událostí.
„Co tím myslíš?“ Marcus se kvůli zmatení v Lysanderových modrých očích zamračil.
Nebe muselo udělat pořádné krytí, aby skrylo Apollyonův boj před anděli smrti, nebo anděli vůbec.
Apollyonova síla byla tak destruktivní, a tak úzce související s Nebem a Pánem, že si jí měla být většina vědomá.
 Odstínilo Nebe nějak tu sílu, před ostatními anděli, aby se neuvědomili, co se děje? Proč by něco takového dělali? Část z něj byla Nebi loajální a jeho povinnost za všechna staletí mu říkala, aby se neptal a poslechl příkazy, ale začínalo být čím dál víc nemožnější jim věřit. Chtěli Amélii mrtvou a uspěli, a teď poslali anděla smrti, aby ji získali.
Apollyon si ztěžka povzdechl.
 „Běž domů, Lysandře, a řekni jim, že jsi tu nikdy nebyl.“
„Vědí, že jsem tady… a teď chci vědět, proč. Řekli mi, abych šel do tvého bytu, a že tu najdu duši, která potřebuje transport do Nebe… a pak mi ty řekneš, že si ji nemůžu vzít… a všichni tady vypadají, že vědí něco, co já ne. Chci vědět, co to je.“
Marcus sympatizoval s Lysanderem. Cítil se stejně už po dlouhou dobu. I když byl jeho požadavek zamítnut. Nikdo tady nevěděl, co se děje.
„Ne, nechceš. Jen běž pryč z mého bytu a jdi domů. Tohle není tvůj boj, dítě. Odejdi.“ Apollyon mávl ke dveřím.
„Neodejdu, dokud mi neřekneš-“
„Zabil jsem ji,“ přerušil ho Apollyon a kráčel k Lysanderovi, popadl ho za hrdlo a máchl křídly.
Praštil Lysanderem o zeď vedle dveří, na což Serenity zalapala po dechu a natáhla se pro něj. Sevřel pevněji hrdlo mladého anděla.
„Chápeš to? Už je ti to jasné? Přinutili mě ji zabít a já ti nedovolím si ji vzít… ne znovu… ne od Marcuse. Už jsem mu ji jednou vzal… a musím mu to nějak vynahradit.“
„Přinutili tě?“ řekl Lysander s očima rozšířenýma, když zíral do Apollyonových.
Mon ange,“ zašeptala Serenity a natahovala k němu ruku s prosbou v pohledu.
Můj anděli.
Apollyon se zhluboka nadechl, ohlédl se přes rameno na Serenity a pak pustil Lysandera. Mladý anděl padl na nohy a opřel se o zeď, třel si hrdlo.
Apollyon se kysele usmál. „Byl jsem hlupák. Nebude žádný odchod. Nikdy. Zabilo mě to udělat, a navíc ještě proti přání přítele, kvůli tomu mu to musím teď nějak vynahradit… a proto si nemůžeš vzít Amélii.“
Marcus se lekl, když kolem něj prošla Amélie, její stříbrné oči plné spánku a zmatení.
Rozzářily se, když všechno vstřebávala, a pak se zúžily, když spatřila Lysandera. Marcus se přesunul před ni, blokoval Lysanderovi cestu. Pochyboval, že by Apollyon vycouval bez boje, mělo to být dost, aby to Lysandera zahnalo, ale nebude riskovat. Nebyl ochotný Lysandera nechat vzít si Amélii. Už si prošla hodně věcmi.
Apollyon udělal další krok vzad. „Nezpůsob boj, dítě. Nevyhrál bys.“
Lysander zůstal rozumně přitlačený na zeď, ale nepohnul se ke dveří.
„Nemůžu bez ní odejít. Je mi to líto, opravdu, ale vědí, že jsem tady. Sledují mě.“ Lysander vzhlédl a pak pohlédl zpět na Apollyona a pak za něj na Marcuse.
„Nezáleží na tom, co všichni chcete. Nemůžu bez ní odejít. Pokud mi ji nedáte, pak s vámi budu muset bojovat a nebudu sám.“
Výkřik ze skupiny v kuchyni si vyžádal Marcusovu pozornost. Annelie spěchala do náruče Lukase a on si ji přitáhl blíž, jeho zlato bílé kopí bylo připravené, když přišli do místnosti další tři andělé smrti, protlačili se skupinkou a obklopili Apollyona. Serenity se přesunula blíž k Marcusovi a barevné nitky magie se vlnily kolem jejích prstů vzhůru pažemi. Její síla rostla, zaplavovala tu Lysanderovu a byla skoro stejně silná jako Apollyonova.
Marcus vytáhl jednu z jeho čepelí levou rukou a držel Amélii za sebou tou druhou.
Nezáleží na tom, kolik andělů si do boje přivedeš, nebo jestli mé činy jsou proti pravidlům Nebe, nenechám mi tě Amélii vzít.“ Marcus mávl rukou, aby prodloužil rukojeť. Stříbrné rytiny se blýskly pod světly a Lysander na něj přes Apollyona pohlédl.
Apollyon před sebou držel natažené ruce. Dvojité zakřivené zlaté čepele se mu v dlaních objevily a on si je dal k bokům, rychle prořízl vzduch.
Einar si zhmotnil dva stříbrné meče a jeden podal Taylor. Stoupla si do bojového postoje.
Amélie se lehce dotkla Marcusovi levé ruky, zahřála ho až na kost jemným pohlazením a jemně ho pošťouchla dolů, jako by mu říkala, aby složil zbraň. Ne.
Prsty přejela po hřbetu jeho ruky a přesunula se před něj. Marcus ji popadl za zápěstí, aby ji zastavil, a ona se k němu otočila čelem, její výraz byl vzdálený a chladný, odraz toho, jak vypadal, když chodil prvních pár měsíců po Zemi. Položila ruku na jeho a sundala ji a pak přešla do prostoru mezi gauči.
Všichni ji tiše sledovali.
„Půjdu s vámi,“ řekla, přísahal, že v jejím hlase zaslechl strach.
Marcus si přesunul kopí do pravé ruky a levou k ní natáhl, bolest se šířila z jeho srdce ven a hrozila, že ho sežere zaživa. Tiše ji prosil, aby ji vzala a vrátila se za ním zpátky. Nemusela jít s Lysanderem a těmi anděly.
„Půjdu,“ řekla s větším přesvědčením.
„Ne,“ řekl Marcus tvrdě a ona se na něj podívala s rozšířenýma očima. „Nemůžu… nenechám tě jít.“
Znovu se pro ni natáhl a na moment vypadala, že ho vezme za ruku, ale odvrátila se, sklonila hlavu.
„Až moc krve bylo kvůli mně prolito,“ zašeptala a Lysander se držel u stěny, jak co nejdál od Apollyona procházel, a došel k ní.
„Ne.“ Marcus zavrtěl hlavou. To se nedělo. Nechtěl, aby měla pocit, že musí odejít.
Byl to moment slabosti, kdy jí ty věci včera večer řekl. Nebyl připravený ji nechat jít. Ještě ne. Nikdy.
Držel k ní nataženou ruku, prosil ji, aby ji vzala a vrátila se k němu.
Lysander ji vzal za paži.
Světlo začalo plnit pokoj.
Ostatní andělé zmizeli, nechali tu jen Lysandera a Amélii.
Když paprsek na ni zasvítil, zvedla bradu a očima se setkala s jeho, viděl je takové, jaké byly, když byla člověkem, krásná bouřlivá šedá. Slabě se usmála.“
„Omlouvám se, Marcusi… za všechno.“
Byla pryč, než mohl zareagovat, světlo bledlo a po ní zůstal jen plášť. Zíral na to místo dlouhé chvíle, mračil se a pokoušel se pochopit, co se to zrovna stalo.
Nemohlo. Nemohla.
Protlačil se všemi, strčil do francouzských dveří tak tvrdě, že se zatřásly, a vyběhl na balkón. Sevřel černé železné zábradlí a zíral na oblohu.
„Amélie!“ zaklonil Marcus hlavu a zařval do nebes, rozrušený a rozzuřený, hořká chuť vzteku mu pokrývala hrdlo a jazyk. Obloha zčernala a zvedl se vítr, šlehal do něj s vyjící zuřivostí, odtrhával listy ze stromů v parku.
Zabořil prsty do zábradlí, ohýbal v dlaních kov.
„Vzpomněla sis na mě…proč… proč jsi odešla?“
Blesk udeřil do parku, naplnil vzduchem vůní země, sevřel zuby. Bojoval s emocemi, které hrozily, že se vymknou kontrole. Tekutý oheň mu plápolal žilami, hořel uvnitř něj, pojídal ho.
Skousl touhu vykřičet svůj vztek a pohlédl na tmavnoucí bouřlivou oblohu.
Potřeboval si pro ni jít. Křídla se mu vyřinula ze zad a pak zmizela. Pokoušel se je přivolat zpátky, ale nechtěly jít ven.
 Zavrčel frustrací, když mu přišel do hlavy příkaz a on si uvědomil, že křídla nebylo tentokrát problémem kletby. Jeho příkazy byly jasné. Nebe bylo pro něj uzavřené, až do dalšího prostudování událostí, které se staly během posledních čtyřiceti osmi hodin, a jeho roli v nich.
Musel zůstat mimo Nebe, dokud si ho nepředvolají, a pak bude moct Amélii znovu vidět. Do té doby bude s nimi v bezpečí.
Marcusovi vypověděla kolena službu a on dopadl na dlaždice, rozbil je, prsty pořád svíral ohnuté zábradlí. Svěsil hlavu a zlomil se, procházely s ním vzlyky, když bojoval s city a touhou roztrhnout Nebe, aby našel Amélii. Nedokázal ji nechat tak lehce jít a odmítal věřit, že jí neublíží. Jakmile bude moct, půjde do Nebe a přivede si ji zpět. Vzpomněla si na něj.
Nikdy necítil takovou úlevu ani to, že je naživu, a přesto tak mrtvě a chladně.
Kvůli těžké ruce, která mu dopadla na rameno, se ostře nadechl a držel, aby zastavil slzy. Skrze dotek se do něj lila Apollyonova síla. Nemohl nechat Apollyona, aby ho takto viděl, tak slabého a ubohého.
Apollyon se vedle něj přikrčil a Marcus pustil zábradlí. Prsty mu krvácely. Zíral na ně a pak na ohnuté zábradlí.
„Zaplatím nové,“ zašeptal a Apollyon si povzdechl, ale neřekl nic. „Vzpomněla si na mě… proč odešla?“
„Protože měla pocit, že to byla správná věc.“ Apollyon ho poplácal po rameni. „Nechtěla, abys bojoval, a viděla šanci, jak to zastavit.“
„Proč?“
„Třeba si vzpomněla na víc než jen tvé jméno.“ Apollyon se vedle něj posadil na chladné dlaždice a opřel se o bílou stěnu vedle zábradlí, která se napojovala na stěnu vedle francouzských dveří.
„Musel jsi říct něco, co jí vrátilo pár vzpomínek.“
„To pochybuju… řekl jsem jí, ať se drží dál ode mě… a že jsem chtěl umřít.“
„Smrt je jistě svým pokrouceným způsobem pohodlnější. Chtěl jsi ji zapomenout. Třeba právě proto si vzpomněla.“
Apollyon se usmál, ale nešlo mu to až do modrých očí. Projel si rukou dlouhé černé vlasy, odtlačil je zpátky do culíku a pak vypustil povzdech.
Dotkl se znovu Marcusových ramen, znovu si získal jeho pozornost, která se začínala potulovat k Amélii, a že ji Lysander odnesl.
„Nedovolíme, aby se jí něco stalo. Prohlásila, že jsme její rytíři, pamatuješ?“
Marcus přikývl a pak se podíval na oblohu. „Nebe mi poslalo příkazy, abych se držel stranou. Prošetřují mé činy a nedovolí mě Amélii vidět, dokud si mě nezavolají. Proč by něco takového dělali?“
Apollyonova síla se změnila, znovu potemněla.
 „Kdo ví… ale jednu věc vím… mají důvod pro všechno, co nás přinutí udělat, a my musíme zjistit, co je to za důvod. Pojď dovnitř a prodiskutujeme to s ostatními.“
Apollyon si stoupl a nabídl Marcusovi ruku. Marcus ji vzal a vytáhl se na nohy, pak si přetřel hřbetem rukou oči, aby je očistil od slz, takže je druzí neuvidí.
Serenity a Annelie po něm vrhaly bojácné pohledy, když vstoupil do obývacího pokoje. Neměl v úmyslu ztratit kontrolu nad svou silou a vyděsit je. Bylo nemožné to všechno vstřebat, hodně se snažil, aby od nich udržel svůj hněv, takže nikomu neublíží.
Taylor vypadala, že jí to vůbec nevadilo. Mluvila o něčem s Einarem a Lukasem a jen se na něj usmála, když se zastavil vedle Serenity a Apollyona.
„Co budeme teď dělat?“ Lukas už nevypadal, že bude trvat na podání zprávy Nebi o tom, co se stalo. Vypadal, že je připravený místo toho bojovat. Pořád měl na sobě bílo zlatou zbroj, bíla křídla měl složená za zády a v zelených očích tvrdou hranu.
„Existuje Pekelný anděl jménem Veiron, který říká, že byl všeho svědkem. Musíme ho najít,“ řekl Marcus a Taylor udělala krok vpřed.
„To zvládnu… znám pár jeho oblíbených míst v podsvětí. Najdeme ho a zjistíme, co se děje, Marcusi.“ Nabídla mu další vřelý úsměv plný ujištění.
Apollyon se zamračil. „Pak se potřebujeme dostat do Pekla. Je tu šance, že nám bazének možná ukáže detaily událostí, a co se ještě při tvé misi nestalo. Lukasi, potřebuju, abys zůstal tady a znovu mi ohlídal Annelii a Serenity.“
Lukas vypadal podrážděně a pak už přikyvoval, když Serenity zavrtěla hlavou, čímž se její jemné vlasy houpaly po ramenou.
„O Annelii se dokážu sama postarat. Potřebuješ s sebou i Lukase,“ řekla, její francouzský akcent oživoval její odhodlání.
Marcus se odvrátil, nebyl schopný unést náklonnost v jejím pohledu, když se dívala do Apollyonových očí, tiše mu předávala svou touhu, aby byl v bezpečí.
„Pokud půjde Taylor dolů s vámi, pak jdu taky,“ řekl Einar a Apollyon ho posuzoval.
„Předpokládám, že můžu nést tebe, pokud někdo druhý ponese Taylor.“ Apollyon nevypadal při té vyhlídce potěšeně.
Lukas se usmál. „Je to jako za starých dobrých časů.“
Apollyon vypadal ještě vztekleji. „Jenže on teď vypadá těžší, než jsi ty.“
Jak Einar, tak Lukas se na něj zamračili.
Marcus se ohlédl kuchyní do vnějšího světa. Byl v klidu. Jakmile budou připravení, půjdou do Pekla. Odkryje pravdu o Amélii, a proč ji chtělo Nebe mrtvou, a pak se vydá pro ni.
Sevřel ruce v pěst.
Amélie.
Vzpomněla si na něco o sobě, o něm a odešla s Lysanderem, aby ochránila jeho a jeho přátele.
Musela vydržet a počkat na něj.
Najde ji.
Znovu ji nezklame.


14 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad!!!♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  2. Veľká vdaka za opäť napínavé pokračovanie :-) Som fakt zvedavá čo všetko za tým je :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Dakujem velmi pekne za preklad

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekci další kapitolky !!!!!

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za nový překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  9. díky za preklad :-D

    OdpovědětVymazat
  10. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat