neděle 25. prosince 2016

Vzdor - 51. kapitola



Ahojte 😀,
tak jaký byl Ježíšek? Bohatý? U nás rozhodně. Já tak trochu po americkém způsobem přidávám další kapitolku až na Boží Hod (tedy dneska) jako dárek pod stromeček. 
Mějte se a smějte 
Vaše koledy zpívající a cukroví pojídající Katuš


LOGAN
Byl jsem na cestě asi dvě nebo tři hodiny a energie, kterou jsem cítil po probuzení, byla dávno pryč. Takže jsem si malinko loknul léku proti bolesti. Ještě jsem si nemohl dovolit zastavit na odpočinek, navzdory bolesti a vyčerpání, takže jsem si dal do seznamu křoví, které jsem zrovna prolézal, abych ho později mohl nějak vědecky pojmenovat. Volil jsem rozum před bolestí.
Tma pohlcovala všechno kromě pachu a nejzřetelnějších tvarů, což přidávalo k mé výpravě extra dobrodružství a nutilo mě přemýšlet i o něčem jiném než o bolesti v hrudi a strachu o Rachel.
Prošel jsem kolem několika borovic. Ostrá vůně. Hrbolaté větve.  Dlouhé a tenké jehličí. Borovice ježatá. Pinus echinata.
Co budu dělat, když poté, co ji najdu, bude Melkin chtít stále dodržet svou část dohody?
Tiché zahoukání sovy se ozvalo odněkud zleva. Bubo virginianus.
Jak se budu moci podívat Eloisii do očí, pokud jí zabiju manžela?
Mech pod mýma nohama se změnil v mokré chuchvalce, které se krásně vracely do původního stavu, když jsem z nich zvedl nohu. Bryum argenteum.
Možná bude fungovat logika. Melkin by mi mohl naslouchat. Pochopit, že jediný způsob, jak zachránit jeho ženu, je pozvednout zbraň proti vůdci.
Anebo mi naslouchat nebude.
Musím přijít s podmínkami při nápadu, že pokud ho nezabiju, tak najdu způsob, jak nechat v Pustině, takže se já s Rachel dostaneme do Baalbodenu před ním.
Tiše jsem sklouznul po několika větvích borovice a sundal pár listí z větve, která mi náhle blokovala výhled. Magnolia grandiflora.
Tiché houkání sovy náhle odeznělo, když jsem obcházel strom a málem vrazil do muže stojícího na druhé straně. Fakt, že stál ke mně zády, mi zachránilo život.
Uslyšel mé kroky a otočil se s tasenou zbraní. Já se rychle sehnul, vytahujíc z boty dýku a využívajíc jeho setrvačnosti pohybu k tomu, abych mu vrazil mou dýku do břicha.
Než měl možnost udělat cokoliv dalšího, kromě vydechnutí, vyskočil jsem, chytl ho za hlavu oběma rukama a škubl jí na stranu. V krku mu křuplo, jeho tělo ochabovalo a já jsem ho položil na zem, co nejtišeji jsem dovedl.
Nebylo to dostatečně potichu. Pokud by byl někdo poblíž, něco by zaslechl. Dokonce, i kdyby ne, náhlý nedostatek ptáků a křiku zvířat okolo nás vytvořil jakýsi alarm, který by fungoval stejně, jako by zavolal celý svůj batalion (vojenská jednotka či velké množství lidí, pozn. překl).
A taky že byl z batalionu. Pravou kapsu jeho uniformy zdobil vyleštěný drak.  Byl z rowansmarkské armády.
Byl jsem ve větších problémech, než jsem si prve myslel. Stejně jako Rachel a Melkin. Už jen být následován rowansmarkskými stopaři bylo dost nebezpečné. Ale mít proti sobě celý rowansmarkský batalion… Cítil jsem se ohromený jen při myšlence, že bych se snažil najít cestu ven z toho průšvihu. Ať už bylo cokoliv v tom balíčku, James Rowan se evidentně nezastaví před ničím, aby ho získal.
Vytáhl jsem z vojáka svou dýku, utřel ji do jeho kalhot a nechal ji zapadnout zpátky do jejího pouzdra. Žádný loupežník by nebyl tak hloupý, aby napadl noční hlídku vojenského tábořiště. A já jsem právě oznámil svou přítomnost celému batalionu.
Nejlepší scénář: Budu mít dobrý čas, maskovat své stopy pomocí větví a budu už daleko, než bude tělo toho muže objeveno při změně hlídky.
Nejhorší scénář: Nechám Rowansmarkské vojsko nás obklíčit, než budu mít vůbec možnost vypořádat se s Melkinem či stopařem.
Sehnul jsem se a změřil nohu mrtvého muže. Trochu větší než moje, ale půjde to. Tahajíc mu boty z noh zapálilo v mé hrudi bolest, ale teď jsem neměl čas na lék proti bolesti. Uteklo pár minut, než jsem nám vyměnil boty a očistil zem okolo něj, aby nikdo nemohl vidět, co jsem zrovna udělal.
Úsilí nekulhat při chůzi mi bralo všechnu mou energii, když jsem odcházel, snažíc se zmást každé alespoň trochu dobrého stopaře. Trochu jsem se toulal, maskujíc své stopy, dokud jsem nenašel, co jsem hledal: okraj vojenského ležení.
Nyní by mé stopy neměly být tak snadno viditelné. S trochou štěstí se na mě nikdo nebude obtěžovat dívat, když jsem tak blízko srdce batalionu. A pokud ano, najdou jen zvláštní otisky bot rowansmarkského muže, jehož stopy skončí uprostřed lesního koberce.

To bude bolet jako čert.  Ze země jsem sebral proutek a dal si ho mezi zuby, abych nevykřikl bolestí. Pak jsem vzhlédl k větvi, která byla kousek nade mnou, připravil se a skočil.

13 komentářů: