neděle 18. prosince 2016

Vzdor - 50. kapitola


RACHEL
To dušené chutnalo v mých ústech jako prach, ale žvýkala jsem ho s umíněným odhodláním. Stálo mě to veškeré úsilí, abych ho spolkla, když bych ho raději vyplivla, ale zvládla jsem to.
Pomsta brala energii.


Melkin nejedl. Místo toho seděl shrbený jako kudlanka nábožná, vrtajíc se špičkou nože v písku, zatímco nás sledoval se skličující tichostí.
Balíček spočíval vedle mě na zemi, neživoucí připomínka toho, co jsem ztratila. Co v něm mohlo být tak cenného, že za to stálo prolívat krev? Že by to byla cílevědomá chtivost ze strany Rowansmarka a velitele?
Pokládajíc vedle sebe misku s dušeným, vzala jsem do ruky balíček.
„Neotevírej to.“
Setkala jsem se s Melkinovým temným pohledem v tichosti, stále jsem škubala za provázky, držící tvrdý papír na místě.
Nedělej to.“
Uvolnila jsem provazy a roztrhla papír. Pod papírem byla srolovaná těžká černá látka. Položila jsem si ji na dlaň a pomalu ji odmotávala, dokud jsem neviděla, co v ní bylo zabaleno.
Úzká hůlka z kouřově šedého kovu s dírou na konci, vypadající trochu jako flétna, ale jenom se třemi klapkami pro prsty, se matně leskla pod mihotajícím se světlem jediné pochodně, kterou nám Melkin povolil.
„Co to je?“ Vzhlédla jsem nejprve ke Quinnovi, který nevypadal, že by mi chtěl odpovědět a pak k Willow.
Její hnědé oči byly živé vzrušením, když se naklonila blíž ke mně a řekla: „To je technologie z Rowansmarku. Vidíš ty tři klapky pro prsty?“
Přikývla jsem a Melkin se posunul blíž ke mně, jeho oči spočívaly na hůlce.
„Na každé z nich je symbol.“
Přejela jsem prsty přes kruhy a zjistila, že každý z nich je jiný. „Co znamenají?“
„Willow,“ řekl jemně Quinn, ale jeho sestra rychle střelila pohledem po Melkinovi a pak do stran.
Nedokázala jsem číst mezi řádky jejich komunikace a ani jsem nechtěla. Jen jsem chtěla rozumět tomu, co držím, jen abych mohla vidět velitele na kolenou.
Potřebovala jsem Logana. Věděl by, jak na to přijít. Jak z nich vytáhnout informaci a vytvořit plán.
A potřebovala jsem Logana, který rozuměl tomu, že něco uvnitř mě bylo zlomené. Něco, co jsem neuměla uzdravit. Chápal by to, a i kdyby nevěděl, jak to napravit, zjistil by to.
Potřebovala jsem ho, ale on potřeboval mě víc. Potřeboval mě klidnou. Soustředěnou. Potřeboval, abych získala informace, vymyslela plán a zachránila ho. Nezklamu ho.
Otáčejíc se ke Quinnovi, promluvila jsem hlasem tak drsným, jako byla zem pode mnou. „Potřebuji vědět, co znamenají. Řekl jsi mi, že jsme hledáni. Můj otec určitě nechtěl, aby to dostal do ruky někdo cizí, jinak by to vrátil. Vůdce mého města to také hledá.“
„Rachel, to stačí.“ Melkinův hlas byl tichý a zuřivý.
Ignorovala jsem ho.
„Pokud mi neřeknete vše, co potřebuji vědět, mnoho lidí může zemřít. Já můžu zemřít. A sám jsi mi řekl, že jsi nechtěl otcovu…“ Smrt? Oběť? Nemohla jsem dát svou ztrátu do slov. Nebyl žádný způsob, jak mě přinutit, abych prozradila, jak prázdná jsem bez něj. Sevřela jsem v ruce kožený váček, co jsem nosila kolem krku a spatřila, že Quinnovi oči byly soucitné.
Nenáviděla jsem ho za to.
„Řekl jsi, že můj táta byl hrdina.“ Ta slova jsem mu hodila k nohám. „Řekl jsi, že zemřel, aby tě zachránil.“
„Ano.“
„Nežádám tě, abys zemřel. Nežádám tě, aby všechno riskoval, ale abys řekl pravdu. I ty můžeš být hrdinou, pokud mi řekneš pravdu.“
„Tvůj otec nechtěl, abys to použila.“ Podíval se na tu hůlku.
„Ty nemáš ani představu, co můj otec chtěl.“
Vypadal ublíženě a moje zuřivost náhle vyplula na povrch. Sevřela jsem tu hůlku a mávala jí mu před obličejem. „Co to dělá? Řekni mi to!“
„Přestaň!“ Willow se mezi nás postavila. „Nech ho být.“
„Pak mi to tedy řekni.“
Věnovala pohled svému bratrovi. „Už jsme udělali víc, než co jsme cítili jako bezpečné, ale dlužíme to Jaredovi.“
„Vy jste ještě nesplatili svůj dluh.“
„Rachel!“ Melkinův tón byl ostrý, ale já udržovala svůj pohled na Quinnovi a Willow.
„Jak to mám udržet v bezpečí, když ani nevím, jak to funguje?“
Melkin prudce zakašlal, ale nepřerušila jsem oční kontakt s Willow. Ona mi to řekne. Viděla jsem to.
„Zabal to a schovej to,“ ozvala se.
„Ne, když nevím, co to dělá.“ Naklonila jsem se tak, abych viděla na Quinna. „Pokud mi to neřeknete, pokud tomu nebudu rozumět, mohla bych uvěřit nesprávné osobě. Vážně vám to nevadí?“
„Opravdu to chceš jen udržet v bezpečí?“ zeptal se. Pohlédla jsem do jeho očí a uvědomila si, že on to . Ví, že se to chystám použít. Ví, že jsem toho schopná.
Zvedla jsem bradu. „Pokud myslíš to bezpečí tak, že to nepadne do špatných rukou, pak ano.“
„Jared nechtěl, abys to použila. Chtěl, aby si to vzal Logan McEntire a zničil to.“
„Logan je v baalbodenském vězení. Abych ho dostala ven, mám tohle dát – “ ukázala jsem hůlku – „našemu vůdci.“
„To nesmíš!“ zvolala Willow a natáhla se, jakoby mi ji chtěla sebrat.
Držela jsem hůlku mimo její dosah a zírala na ni. „Pak mi řekni, co to dělá. Už nemám co ztratit. Řekni mi, co to dělá, nebo začnu mačkat ty knoflíky a zjistím si to sama.“
Podívala se na Quinna.
„Je to její rozhodnutí,“ řekl způsobem, jakoby byly důsledky víc, než bych mohla snést.
Mýlil se.
Willow pomalu sklonila ruku. „Dobře. Ty klapky vytvářejí individuální zvukové vlny ve frekvencích, které lidské ucho nemůže slyšet.“
„K čemu to je dobré?“
„Lidé to slyšet nemohou. Ale Prokletí ano.“
Okamžitě jsem sklouzla ruky pryč z těch symbolů.
„Tím myslíš – “
„Je to zařízení, které dokáže vyvolat a kontrolovat Prokleté.“

Uvnitř mě vybouchl zvrácený pocit síly. Houpala jsem to zařízení na hrudi a cítila se nezastavitelně.

9 komentářů: