pondělí 26. prosince 2016

Studium jedů - 31. kapitola 3/3

Ahojte,
doufám, že si užíváte svátky i nové dárečky a stejně tak si užijete také další kousek příběhu. :)
Mějte se pěkně
Paty

Pak se v mé mysli ozval uklidňující hlas Irys: „Tady,“ řekla jemně, „pomůžu ti.“ Naplnila mě čirá moc. Znova jsem vystavěla mentální štít a odrazila Mogkanův nápor. Zatlačila jsem na něj. S uspokojivým zaduněním narazil do protější zdi.
Velitelovu komnatu zachvátil zmatek. Neměla jsem dost zkušeností, abych Mogkanovi zabránila v odchodu. Vyrazil z místnosti. Valek bojoval jen s nožem v ruce proti třem strážím v meči. Když jsem spěchala Valekovi na pomoc, Brazell mě chytil za paži a otočil čelem k sobě.
Brazell pozvedl meč. Vražda mu zaplála v očích. Uskočila jsem, abych se vyhnula prvnímu máchnutí mečem a vrazila jsem do Velitelovy postele. Pak jsem vyskočila na postel, abych unikla dalšímu švihnutí. Shlédla jsem dolů. Velitelův pohled byl stále upřený vzhůru. Brazellovo třetí máchnutí rozseklo sloupek postele.
Skočila jsem po hlavě na konec postele a uhnula dalšímu seknutí. Popadla jsem useknutý sloupek.
Teď jsem byla aspoň ozbrojená. Sloupek nebyl sice vyvážený jako mé bo, ale byl tvrdý. Lepší než nic.
Brazell byl silným soupeřem. Každé máchnutí mečem odseklo kus mé provizorní zbraně.
Nejdříve se vysmíval mým pokusům o boj. „Co si myslíš, že děláš? Jsi jen vychrtlé nic. Vykuchám tě dvěma pohyby.“
Jakmile jsem našla mentální zónu své síly, přestal plýtvat dechem. I když jsem vždy vycítila jeho příští útok, měl jsem co dělat, abych se udržela jeden krok před ním. Můj dřevěný sloupek nebyl ničím ve srovnání s jeho mečem.
Reyadův duch se zhmotnil poblíž. Povzbuzoval svého otce, snažil se mě rozptýlit. Fungovalo to. Narazila jsem zády do zdi. Brazellův meč přeťal sloupek v půli.
„A je po tobě.“ Se škodolibým uspokojením Brazell napřáhl ruku s mečem a ohnal se směrem k mému krku. Ale já jsem stále držela kus dřeva. Když se jeho meč blížil, srazila jsem meč směrem dolů. Špička mě řízla do boku. Zvuk trhající se látky doprovázel oheň, jenž zachvátil mé břicho. Krev se vsakovala do rozetnuté látky mé uniformy.
Tehdy udělal Brazell svou první chybu. Myslel si, že je po mně a přestal si hlídat obranu. Jenže já jsem stále byla na nohou. Pozvedla jsem zbraň. Ze svého zoufalství jsem načerpala sílu a vším co mi zůstalo, jsem jej praštila do spánku. Oba jsme se zhroutili na podlahu.
Zírala jsem na nebesa a snažila se popadnout dech. Valek se skláněl nade mnou, ale odehnala jsem jej. „Běž najít Mogkana.“ A on zmizel z mého zorného pole.
Jakmile se síla vrátila do mých končetin, prozkoumala jsem své zranění. Přejela jsem prsty podél šrámu a zjistila jsem, že nebude potřeba nic víc, než trocha Randova lepidla.
Reyadův duch se vznášel nade mnou a šklebil se. Nesnesla jsem dále pozici v leže, když byl se mnou v místnosti. Klela jsem a krvácela, ale postavila jsem se.
„Ty,“ bodla jsem prstem k němu, „odejdi.“
„Donuť mě,“ vyzval mě.
Jak bych mohla bojovat s duchem? Zaujala jsem obranný postoj. Ušklíbl se. Ne, nešlo o fyzický souboj, ale mentální.
Myslela jsem na vše, co jsem dokázala za poslední rok a půl, od okamžiku, kdy jsem Reyadovi prořízla hrdlo. Překonala jsem své strachy a našla přátele. Utkala se s nepřáteli. Našla jsem lásku. Smýšlela jsem o sobě jinak. I o tom, kým jsem byla. Podívala jsem se do dlouhého pozlaceného zrcadla ve Velitelově pokoji. Vlasy jsem měla rozcuchané. Uniforma byla nasáknutá krví. Tvář jsem měla zamazanou špínou. Byl to téměř stejný obrázek, jako když jsem se stala ochutnávačem. Ale tentokrát bylo něco jinak. Stíny pochybností zmizely.
Pohlédla jsem hlouběji a našla svou duši. Trochu potrhanou a s dírami, ale pořád stejnou. Pořád tam byla – po celou dobu, uvědomila jsem si šokovaně. Kdyby mi ji Reyad s Mogkanem doopravdy vzali, byla bych teď připoutána k podlaze a nestála bych nad Brazellovým bezvědomým tělem.
Kontrolovala jsem se. Tahle nová osoba v zrcadle byla svobodná. Osvobozená od všech jedů. Shlédla jsem na Brazella. Pořád dýchal, ale já jsem tady velela – jemu i sobě. Jako vůdce. Už ne jako oběť. Už jsem nebyla krysou lapenou v železných čelistech pasti.
„Zmiz,“ rozkázala jsem Reyadovu duchovi. Jeho šokovaný výraz, když mizel, mi udělal velkou radost.
Ale radost byla jako motýlek, jenž se usadil na ruce – jen krátký odpočinek před dalším letem.
„Janco je zraněný.“ Irysin hlas se vyděšeně rozlehl mou lebkou. „Potřebujeme doktora. Okamžitě přijď.“
Sebrala jsem jednomu ze stráží pouta, která měl u opasku a připoutala jsem Brazella k posteli. Pak jsem vyrazila z místnosti. Hnala jsem se chodbami. Nemůže umřít, honilo se mi hlavou. Janco ne. S jeho smrtí bych se nevyrovnala. Myslí se mi míhaly hrůzné scénáře. Byla jsem tak ponořená v myšlenkách, že jsem narazila na Valeka s Mogkanem, aniž bych si jich předem všimla.
Bojovali meči. Chvíli mi trvalo, než jsem scénu zpracovala, protože Mogkan byl tím, kdo měl navrch. Valek byl v obličeji bledý a vyčerpaný. Máchal mečem, jako by vážil tunu. Jeho přirozená ladnost se vytratila a zůstaly jen sporadické trhavé pohyby. Na druhou stranu byl Mogkan rychlý, zdatný a přesný, ale postrádal styl.
Nevěřícně jsem se na zápas dívala a mé obavy rostly. Co se to s Valekem dělo? Šlo o Mogkanovu magii? Ne, pomyslela jsem si, Valek byl přece imunní. Pak mi náhle svitlo. Valek se zmínil, že když byl v blízkosti kouzelníka, cítil se, jako by se musel brodit sirupem. A Valek už porazil sedm stráží ve Velitelově pokoji, a ještě před tím strávil dva dny ve vězení bez spánku a jídla. Vyčerpání jej nakonec dohnalo.
Mogkanův úsměv se rozšířil, když mě spatřil postávající poblíž. Provedl rychlou fintu a vrhl se vpřed. Valekův meč zarachotil o podlahu a na ruce se mu rozevíral rudý šrám.
„Jaký to úžasný den!“ prohlásil Mogkan. „V jednu chvíli zabiji slavného Valeka a neslavnou Yelenu.“
Vytáhla jsem vystřelovací nůž. Mogkan se začal smát. Poslal mi magický příkaz, abych položila zbraň.
Jakmile jsem pustila nůž, Irys znova promluvila v mé mysli. „Yeleno, co se děje? Našla jsi lékaře?“
„Potřebuji pomoc!“ vykřikla jsem v mysli. Moc do mě proudila a osvobozovala mě. Přesměrovala jsem moc k Mogkanovi a on upustil meč. Hrůza se mu zračila v obličeji, když jej moc zavinula jako dítě, a pak se utáhla jako oprátka. Zůstal nehybný na zemi.
„Ty zplozenče pekla!“ zaklel Mogkan. „Jsi pohroma na zemi. Ztělesnění pekla. Jsi jako oni. Celá pokrevní linie Zaltany by se měla vymýtit, vyhladit, vypálit…“
Mogkan zuřil, ale přestala jsem jej poslouchat. Valek zvedl můj nůž. Mogkanovy kletby nabývaly na síle a byly čím dál šílenější, když se k němu Valek blížil. Rychlý pohyb následoval výkřik bolesti, a pak byl Mogkan konečně zticha. Jeho tělo zůstalo nehybně ležet.
Valek mi podal zakrvácený nůž. S vyčerpáním předvedl malou úklonu, „moje lásko, pro tebe.“


7 komentářů:

  1. Moc děkuji za tento překlad. Lvice

    OdpovědětVymazat
  2. Dekuju moc za super dilek. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat
  6. ach, takže společnými silami se zbavili Mogkana ..
    děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat