pátek 23. prosince 2016

Pavoukova odplata - 7. kapitola


Členka Ashlandského policejního sboru, Bria Coolidge, je krásná žena. Možná jsem ale trochu zaujatá, protože je to moje mladší sestra.

Na první pohled na ní zaujaly po ramena dlouhé, sestříhané bohaté blond vlasy a zářivě modré oči. Mráz jí zabarvil tváře do růžova a nechal tak vyniknout její bezchybnou pleť. Kvůli chladnému počasí si navrch, přes džíny, modrý svetr v barvě jejích očí vzala dlouhý vlněný kabát. Na opasku se jí leskl odznak hned vedle temné kaňky, kterou představovala její pistole.
Pohled mi sklouznul na náhrdelník kolem jejího krku. Nikdy ho nesundávala. Něžná prvosenka, symbol krásy. Briina runa, medailon, který dostala od naší matky, Eiry Snow ještě jako malá holčička. Naše starší sestra Anabella nosila přívěšek ve tvaru loubení – symbolu elegance a naše matka Eira z krku nesundávala sněhovou vločku, představující ledový klid.
Já měla také svůj náhrdelník s přívěskem - kroužkem s osmi tenkými linkami. Symbol trpělivosti. Mého profesionálního jména.  A ze všeho nejvíc mé podstaty.
Svým způsobem jsem svou runu stejně jako Bria nikdy neodkládala – to proto, že mi Mab můj medailon zatavila do dlaní.
Z paměti se mi vynořily vzpomínky na tu noc a na moment jsem se tam znovu ocitla. Připoutaná k židli s potem orosenou tváří. Dusila jsem se zápachem vlastního páleného masa. Tavící se kov, který se propaluje mou kůží do dlaní…
Ruce se mi samovolně sevřely v pěst a ucítila jsem jiný kousek kovu, který se stal mou součástí – úzký kovový kroužek na pravém prsteníku. Ten lehký dotek stačil, abych se vymanila ze vzpomínek. Podívala jsem se na prstýnek, jen abych se od nich odpoutala.
Po pravdě řečeno nebylo se moc na co dívat. Prstýnek byl jen prostý tenký kroužek s vyrytou malou pavoučí runou na straně. Cenila jsem si ho ale víc než diamantů, protože jsem ho dostala od Brii.
Moje sestra mi ho dala k Vánocům. Roky ho nosila jako památku na svou starší sestru, Genevieve Snow. A i teď se jí na levém malíčku leskly dva kroužky s vyrytými runami. Sněhovou vločkou za naši matku a loubení za naši starší sestru. Bria je nosila na uctění jejich památky pořád, stejně jako svůj náhrdelník.
Odtrhla jsem pohled od šperku a podívala se na Briu. Sedmnáct let jsem si myslela, že je mrtvá, že jsem jí nešťastnou náhodou zabila. Tu noc, co mě Mab mučila, jsem slyšela Briin křik. Myslela jsem, že Mabiini muži objevili její úkryt. Při pokusu osvobodit se z pout, abych ji mohla ochránit, jsem použila příliš mnoho magie a náš dům se kvůli tomu rozpadl na kusy. Myslela jsem, že Bria zůstala pohřbená pod troskami. Utajený pocit viny ve mně setrvával až do doby před pár měsíci, kdy se Bria vrátila do Ashlandu a já zjistila, že tehdy přežila.
Mou sestru sem přivedla fotografie mých pavoučích jizev, kterou jí poslal Fletcher. Hledala mě stejně, jako já ji potom, co jsem uviděla její fotku, kterou mi starý pán poslal doslova ze záhrobí. Fletcher chtěl, abychom jedna druhou našly a to se taky stalo.
Po pravdě řečeno, znovushledání nebylo úplně bez problémů. Bria měla jako policistka za úkol padouchy jako já posílat do vězení. Takové, co kvůli tučnému důchodovému kontu zabíjejí za peníze. Každá z nás jakoby žila v jiném světě.
Pokoušely jsme se ale s Briou rozpory překonat a najít něco, co by nás spojovalo. Začalo to o Vánocích, když jsem Briu zachránila před smrtí z ruky Elektry LaFleur a prozradila jí svou pravou totožnost. Bria byla šokovaná a zděšená, že se z její sestry Genevieve stal Pavouk, nechvalně proslavený zabiják, ale pokoušela se s tím nějak srovnat, což bylo víc, než v co jsem se odvažovala doufat.
Teď o dva měsíce později z nás nebyly zrovna nejlepší kamarádky, ale nebylo mezi námi ani nesmiřitelné nepřátelství. Občas jsme si spolu daly kávu a pokoušely se poznat blíž. Ale i když jsme někde jen seděly, hleděly na sebe a pokoušely se najít téma k rozhovoru, byla jsem vděčná, že je moje sestra zpátky v mém životě. Snad to měla Bria stejně. Doufala jsem, že to tak je.
Bria nepřišla sama, spolu s ní se ve dveřích objevil sedm stop vysoký obr. Xavier, její policejní partner. Xaviera jsem znala a považovala ho za jednoho z mých nemnoha přátel. Párkrát mi pomohl v těžké situaci a já jsem mu jeho laskavost oplatila, když Eliot Slater, úchylný zvrácený bastard pronásledoval a unesl Roslyn Phillips, jeho blízkou přítelkyni. Roslyn se podařilo Slatera zabít, ale já jako Pavouk jsem se k jeho smrti přihlásila a převzala za ni zodpovědnost, aby za ni nemusela nést následky.
Oba si to namířili k pultu. Opřela jsem se o lokty a čekala na ně. Sophia stála nalevo za mnou a škrábala brambory pro případ, že by někdo zatoužil po našich vyhlášených hranolkách.
„Ahoj, sestřičko,“ řekla jsem Brie. „Xaviere.“
Oba na mě kývli.
„Pozdní oběd?“ zeptala jsem se.
Xavier se na mě usmál, v tmavém obličeji se mu zaleskly zuby. „Možná. Napadlo mě, že by nás mohla majitelka pozvat na účet podniku?“
„Och,“ protáhla jsem. „Co bych mohla čekat jiného od Ashlandských ochránců zákona.“
Sundali si kabáty a usadili se u pultu. Xavier si zabral místo jako první a donutil tak Briu aby se posunula mezi něj a Finna, pokud nechtěla riskovat, že jí unikne něco z konverzace. Moje sestra si vzdychla, ale rezignovaně se usadila na volnou stoličku.
Finn se k ní nadšeně obrátil a obdařil ji jedním ze svých nejsvůdnějších úsměvů.
Upozorňovat na to, že Finnegan Lane je sukničkář, by bylo jako říkat, že v létě na jihu svítí slunce. Staré, mladé, tlusté, hubené, blondýny, brunety, holohlavé, bezzubé, se svraštělým obličejem, Finnovi to bylo jedno. Pokud to byla žena, dýchala a měla prsa jako důkaz. Finn nebral ohled na fyzickou krásu, ani na takové nepodstatné maličkosti jako snubní prsten, nebo žárlivé partnery, kteří by mohli ohrozit jeho zdraví. Vždycky mě udivovalo, že se už dávno nenašel nějaký paroháč, který by si chtěl na mého nevlastního bratra najmout Pavouka. Pokud šlo o svádění žen, Finn tohle umění ovládal dokonale.
Aspoň dokud nepotkal Briu.
Během Vánočního večírku u Owena si Finna na Briu počíhal pod jmelím a velice žhavě ji políbil. Byl to polibek, při kterém by se většině žen podlomila kolena. Možná i některým mužům. Bria ale nepatřila k většině. Moji sestru Finn sice přitahoval, musela by být slepá, kdyby ne, ale to neznamenalo, že to Finnovi nějak ulehčí. Musel si každý úsměv, každý ukradený polibek tvrdě zasloužit. Což samozřejmě Finna přimělo jen víc se snažit. Takže tím pádem Bria dokázala, jak je mazaná, když svou nedostupností přechytračila Finna, který teď netoužil po ničem jiném než po její přízni.
I přes to všechno když se Finn podíval na Briu, bylo v jeho očích něco, co mě nutilo si myslet, že tentokrát jde o něco víc, než o další zářez. Bylo tam něco, co jsem u něj nikdy předtím neviděla – náznak strachu. Jakoby se bál toho, co k ní doopravdy cítí, že se do ní zamiloval tak, jak mnoho žen předtím do něj.
Možná bych měla zasáhnout a říct mu, ať si dá zpátečku. Napětí mezi nimi dvěma nevytvářelo zrovna vřelou a příjemnou rodinnou atmosféru.  Jenomže ženy dokázaly z Finnegana Lanea vždy dostat to nejlepší, a ať se propadnu, jestli si tohle představení nechám ujít.
„Detektive,“ zabroukal Finn svým nejsvůdnějším hlasem. „Vypadáte naprosto úžasně, jako ostatně vždycky.“
Bria se na něj usmála, i když vyceněné zuby vypadaly spíš jaké varování. „Lane, stejně úlisný a vlezlý jako obvykle.“
Finn si dal ruku na srdce. „Detektive, jak mi můžete…“
„…takhle ubližovat.“ dokončila Bria se zavrčením jeho větu. „Pokud bych vám chtěla někdy ublížit, Lane, poznal byste to.“
Finn nadzvedl obočí a otočil se ke mně. „Vidím, že tvoje sestra má stejné násilnické sklony jako ty, Gin.“
Vycenila jsem na něj zuby stejně jako Bria. „Asi je to rodinný rys.“
Kousek za pultem se Sophia chraplavě zasmála. Užívala si Finnovo nepohodlí stejně jako já.
Navzdory Briině ledové odtažitosti to Finn nevzdával. Soustředil na ni svou pozornost jako generál, který před bitvou zvažuje veškeré možnosti, které by ho mohly dovést k vítězství. I kdyby mělo jít o naprostou ztrátu sebeúcty, hrdosti a důstojnosti. Bria chladně odmítala všechny jeho návrhy, ale úplně imunní vůči jeho kouzlu nebyla. Kdykoliv se na něj koutkem oka podívala, objevil se jí v pohledu zájem. Bria si tu kličkovanou užívala stejně jako Finn.
„Tak co to bude?“ zeptala jsem se.
Xavier si objednal dvojitý cheesburger se všemi přílohami, spolu s hranolky a pečenými fazolemi, a Bria si vybrala sendvič s grilovaným sýrem, bramborový salát a jahodový koláč – poslední kousek, který Finn zatím nestihnul ukořistit.
Spolu se Sophií jsme připravovaly jídlo a všichni jsme si přes pult vyměňovali poznámky. Když Sophie podala Xavierovi a Brie kouřící talíře, zabývali se ti dva dalších dvacet minut žvýkáním, zatímco Finn zvládl mluvit za všechny. Dobré jídlo, přátelé, moje sestra – všechno pohromadě. Nemohlo to být lepší. Cítila jsem se tak dobře, že jsem skoro zapomněla na selhání ze včerejšího večera.
Skoro.
Bria s Xavierem dojedli, ale místo aby se rozloučili, zůstali ještě v Pork Pit. To se jim moc nepodobalo. Navzdory tomu, jak dobré jídlo bylo, povinnosti nikdy nezanedbávali. Měli něco na srdci.
Jak Bria, tak Xavier po mě nepřestávali pokukovat. Pak Xavier na Briu kývnul svou oholenou hlavou, jako by jí chtěl říct, ať jde na věc. Pořád váhala, takže jsem se rozhodla jí to ulehčit, abych viděla, do jaké míry je náš vztah bezproblémový.
„Něco tě trápí, Brio?“ zeptala jsem se.
Bria vzhlédla překvapená mou otázkou a na tváři se jí objevil žalostný výraz. „To je to tak vidět?“
„Kromě mě by si toho asi nikdo nevšimnul.“
Přikývla spokojená s mou odpovědí. „Vlastně jsme sem s Xavierem dnes přišli i kvůli něčemu jinému než jen jídlu.“
Bria na chvíli zadržela dech a podívala se na mě. „Potřebujeme tvou pomoc, Gin.“
Moje sestra mě žádá o pomoc – vzhledem k násilné a krvavé pomoci jakou jsem obvykle poskytovala, to byla zcela nová zkušenost. Nemínila jsem jí ale odmítnout. Dala bych Brie ochotně cokoliv, o co by mě mohla požádat – bez váhání. Ale i tak, pokud se moje sestra, naprosto přímá a poctivá policistka obracela na mě, morálně pochybnou nájemnou vražedkyni o pomoc, pak se muselo jednat o něco opravdu velkého.
Nadzvedla jsem obočí. „Opravdu? Potřebuješ mou pomoc? Koho přesně mám zabít?“
Bria sebou trhla. „Takhle to není, Gin. Nechci, abys někoho zabíjela.“
Chvíli jsem ji pozorovala a pak jsem obrátila pohled ke Xavierovi. Obr pokrčil rameny, aby mi naznačil, že tohle, ať už je to cokoliv, je na Brie.
„Tak o co jde?“ zeptala jsem se. „K čemu by dva vážení členové Ashladského policejního sboru mohli potřebovat mou pomoc? Máte nějakého špinavého kolegu, se kterým potřebujete pomoct, nebo něco takového?“
Xavier si z dobrého důvodu odfrkl. Kromě něho a Brii byli poctiví policajti vzácnější než blizard uprostřed Ashlandského léta. Většina jejich kolegů radši shrábla úplatek a dívala se stranou, než aby se snažili vypořádat se ze zločinností ve městě. Bylo to snazší, bezpečnější a mnohem výnosnější pro všechny zúčastněné. Pro většinu obyvatel bylo nejjistější zajistit si spravedlnost za pomoci jakékoliv nejbližší ostré a špičaté zbraně.
Bria si usrkla limonády a zaťukala levým prsteníkem o stůl, než začala pravou rukou otáčet dvěma prstýnky, které na něm nosila. Dělala to pokaždé, když nad něčím usilovně přemýšlela. Světlo při každé otočce odhalilo vyrytou sněhovou vločku a loubení .
„Není to přesně tak, že potřebujeme tvou pomoc,“ řekla nakonec. „Spíš je to tak, že si potřebujeme něco ujasnit.“
„Co tím myslíš?“
Bria se na mě podívala. „Jsem si jistá, že ti neuniklo, že se poslední dobou nezvykle zvýšila kriminalita.“
„Zvlášť když vezmeme v úvahu chladné počasí,“ připojil Xavier. „Většinou čím víc sněhu, tím míň zločinů, protože ani kriminálníkům se nechce mrznout. Většinou míváme při takovém počasí kromě obvyklých případů jen pár požárů v opuštěných budovách po Jižním městě, když bezdomovci nezvládnou ohýnek, ale teď je to jinak.“
Těmi obvyklými případy Xavier myslel všechno to domácí násilí, loupeže, znásilnění, války gangů a další věci, které byly ve městě na denním pořádku. Zdálky mohl Ashland připomínat Mayberry (odkaz na US TV seriál o idylickém jižanském městečku J), ale ve skutečnosti to byl pravý opak, tady vás soused s písní na rtech bacil po hlavě, vytrhl vám peněženku z ruky a s klidem odešel inkasovat vaše šeky do banky.
„Za posledních pár dnů dramaticky přibylo zločinů,“ pokračovala Bria. „Potyčky v barech, loupeže, přepadení, vraždy. Jako by do Ashlandu vtrhla zločinecká armáda a snažila se z něj urvat, co se dá.“
Hlavou se mi mihla vzpomínka na hosty Mab Monroe. Měli to v sobě. Drsné rysy, tvrdé výrazy a tik v ruce, který naznačoval potížisty zvyklé sahat po zbrani. Podívala jsem se po Finnovi, kterému se v očích zračila tatáž myšlenka.
„Myslíš, že by to zvýšení kriminality mohlo mít něco společného s Mabiinými hosty?“ zeptala jsem se ho.
Finn pokrčil rameny. „Možná ano, možná ne. Lidé, co pracují pro Mab, se většinou moc dobře ovládají na to, aby se zapojovali do pouličních rvaček.“
Na tom něco bylo, tak jsem kývla na Briu, aby pokračovala.
„Do vyšetřování se zapojilo celé oddělení, ale nikdo na nic nepřišel. Nikdo nemá ani tušení co jsou ti lidi zač a odkud přišli,“ řekla Bria.
„Ano,“ souhlasil Xavier. „Normálně se aspoň něco povídá, ale nikdo z informátorů nic neví – a přitom mají uši jako netopýři, o většině problémů ví dřív, než se něco stane.“
„Takže se pere a zabíjí víc lidí než obvykle,“ řekla jsem. „Když se to tak vezme, to se děje při každém úplňku. Co ode mě vlastně potřebujete?“
Bria se po mě podívala. „Dnes ráno jsem měla hovor s jedním ze svých informátorů. Tvrdil, že se chystá něco velkého, něco, co otřese Ashlandským podsvětím. Ptala jsem se ho co, ale nechtěl o tom mluvit po telefonu. Říkal, že si není jistý. Dnes večer se máme sejít.“
„Cítím nějaké ale.“
Po tváři jí přeběhl úsměv. „Ale když jsem s ním mluvila, zněl divně. Jako by byl z něčeho nadšený, a je to ten typ chlápka, co je nadšený, jen když má šanci na velkou výhru. A není mi jasné, proč mi řekl, že se něco chystá, když jsem mu za tu informaci nezaplatila. Zmínila jsem se o tom Xavierovi, a podle něj je dobrý nápad si o tom s tebou promluvit.“
Podívala jsem se na Xaviera.
„Chcete mě sebou jako zálohu? To se ani jednomu z vás nepodobá.“
Obr pokrčil rameny. „Myslel jsem, že se vším, co se děje kolem Mab, by to nemuselo být na škodu, zvlášť když se ji včera večer někdo pokusil zabít přímo v jejím vlastním domě.“
Trhla jsem sebou.  O svém malém dobrodružství jsem se nezmiňovala z mnoha důvodů, ale hlavně kvůli tomu, jak dopadlo - že jsem minula. Neměla jsem minout už jenom proto, kolik toho bylo v sázce. Život mé sestry visel na vlásku, Mab byla odhodlaná zbavit se Brii za jakoukoliv cenu a já jsem nechtěla, aby si Bria myslela, že ji nedokážu ochránit. Nejspíš jsem se pořád viděla v roli velké sestry, stejně jako když jsme byly děti, přestože Brie už bylo pětadvacet a její magie Ledu byla skoro stejně silná jako ta moje a dokázala se o sebe celkem dobře postarat sama.
Vzdychla jsem si. „Takže už jste o tom slyšeli?“
„Jistě že ano,“ řekla Bria.
Po tváři se jí přehnala změť pocitů. Opatrnost, respekt, strach a starost. U toho posledního mě napadlo, jestli se to týká mě nebo jí.
Mab byla přesvědčená, že ze sester Snowových je Bria ta, která ovládá dva druhy magie – ta, o které jí bylo řečeno, že ji jednoho dne zabije. Chtěla jsem do Ashlandského podsvětí vypustit zprávu, že dvojí magií vládne Pavouk, ale Bria poukázala na to, že Mab neví, kdo Pavouk je a jaké spojení s ní má, a že by bylo pošetilé poskytnout Mab informaci, kterou zatím nemá. Podle zkušeností, které jsem s Mab měla, jsem si tím nebyla tak úplně jistá, ale nakonec jsem se zachovala podle Briina přání. Bria chtěla, aby se Mab zaměřila na ni bez ohledu na to, jak nebezpečné to bylo.
Nejspíš to mělo něco společného s pocitem viny, který Briu sužoval už od té tragické noci před mnoha lety. Bria viděla, jak mě Mab mučí, ale místo aby se mi pokusila pomoct, zpanikařila a utekla. Neměla jsem jí to za zlé. Bylo jí teprve osm, nebyla víc, než vyděšené děcko, stejně jako já. Pokud by se tehdy o něco pokusila, byla by mrtvá, spálená na popel živelným Ohněm. Ale i tak, po všech těch letech, Bria cítila zodpovědnost, jako by to byla její vina, že Mab mučila mě a ne ji.
Podívala jsem se na Briu, a naše pohledy se střetly. Bylo mezi námi tolik rozporuplných pocitů a tolik nevyřčeného. Jedna věc ale byla jistá – moje sestra mě požádala o pomoc, a já ji v žádném případě neodmítnu.
„Pokud mě chcete sebou jako zálohu, půjdu,“ řekla jsem tiše. „Kdykoliv, kamkoliv. To přece víte. Takže, kdy večírek začíná? Budu tam, jen si místo rolniček vezmu nože.“

9 komentářů: