pátek 16. prosince 2016

Pavoukova odplata - 6. kapitola


Příští den ráno jsem se vzbudila v jednom z pokojů pro hosty ve druhém patře Jo-Joina domu. Ještě chvíli jsem zůstala ležet zabalená v měkkých teplých přikrývkách a prohlížela jsem si vzor z modrošedých mraků na stropě pokoje a znovu si v hlavě přehrávala události včerejšího večera.

Nepodařený výstřel. Útěk lesem. Rány nožem a padající obři. Gentry a její mladá společnice. Klopýtání sněhem. Cesta po zamrzlé silnici k Jo-Jo. Nebyla to sice zrovna nejúspěšnější noc, jakou jsem za svou profesionální kariéru zažila, ale mohlo to dopadnout daleko hůř – mohla jsem už být mrtvá.
Pokazila jsem, co se dalo. Přinejmenším jsem mohla vykrvácet z rány na stehně. A možná bych i vykrvácela, kdybych si nohu nezmrazila.
Co mě ale doopravdy trápilo, byly moje pocity. Propadala jsem melancholii, nechala se ovlivnit pocity a byla jsem frustrovaná, že jsem nedokázala Mab zabít. Jo-Jo sice vyléčila moje tělo, ale nedokázala zaplašit moji úzkost. Ještě teď mě frustrace a pocit selhání pronásledovaly, zavrtávaly se hlouběji a hlouběji do mého černého srdce jako termiti do dřeva a narušovaly jeho chlad.
Přinutila jsem se opustit chmurné myšlenky na včerejší selhání. Koneckonců, jak by řekla Scarlett O´Harová, nadešel další den, jsem pořád naživu, pořád dýchám a jsem ještě odhodlanější udělat co je potřeba. (další narážka na Sever proti Jihu J) Jo-Jo mě dala do kupy, cítím se dobře a to znamená, že mám ještě šanci dostat se Mab na kobylku…
„Ehm,“ někdo si pročistil krk.
Zvedla jsem hlavu a uviděla Owena Graysona v houpací židli vedle postele s otevřenou knihou na klíně a šálkem kávy na stolku vedle.
„Vidím, že jsi vzhůru,“ zabručel.
Usmála jsem se na něj. „Více méně.“
Namísto odpovědi na mou škádlivou poznámku se smutně usmál, odložil knihu, založil si ruce na hrudi a přísně se na mě podíval. Achich ouvej. Někdo tady nemá dobrou náladu a nedalo mi ani moc práce uhádnout proč. Neřekla jsem Owenovi, co jsem měla na včerejší večer v plánu – a už vůbec ne, že se chystám jít proti Mab.
Ranní slunce pronikající oknem dovnitř zbarvilo Owenovy ostře řezané rysy do zlatova. Černo modré vlasy, fialkové oči, trochu křivý nos, bílá jizva na bradě. Každý z těch rysů byl zajímavý sám o sobě, ale všechny dohromady z něj dělaly proklatě atraktivního muže.
A jeho zbytek taky nebyl k zahození. Pohled mi sjel přes jeho pevné svalnaté tělo. V mnoha směrech měl trpasličí fyziognomii, až na to, že byl vysoký šest stop a jeden palec, což bylo o stopu víc, než mívali nejvyšší trpaslíci. Na rozdíl od mnoha jiných obchodníků podobného postavení a majetkových poměrů netrávil Owen hodiny v posilovně, aby si udržel pevnou a štíhlou postavu. Získal ji staromódní cestou – roky těžké fyzické práce. Začínal jako kovář a svůj malý krámek proměnil v obchodní impérium, které z něho udělalo už na prahu třicítky jednoho z nejbohatších mužů v Ashlandu.
Kovařina byla pro Owena přirozená věc, měl jeden z méně obvyklých magických talentů. Dokázal ovládat kov stejně jako já Kámen, jeho talent byl vlastně odnoží toho mého a rozhodně nebyl zanedbatelný. Stačilo si prohlédnout nádherné sochy, které vytvořil, nebo sadu nožů, kterou jsem od něj dostala k Vánocům. Nože s vyraženou pavoučí runou na rukojeti.
Co mě ale na Owenovi nejvíc přitahovalo, byla jeho osobnost – a jeho bezvýhradné přijetí mojí dvojí existence. Na rozdíl od mého předešlého milence mě Owen nesoudil ani nezatracoval kvůli mé pavoučí stránce. Přesně věděl jak nebezpečné temné a násilnické město Ashland je a nedíval se na mě z patra kvůli tomu, co jsem všechno udělala, abych přežila. Hlavně proto, že sám na tom byl podobně, dělal, co musel, aby ochránil svou mladší sestru Evu.
Silný, důvěryhodný, schopný, sexy, starostlivý - Owen měl všechno, co jsem si přála nejen u milence, ale i ve vlastním životě. Jenom škoda, že jsem byla moc velký zbabělec na to, abych mu to řekla, nebo jen dala najevo, jak moc mi na něm záleží.
Upřeně jsme na sebe beze slova hleděli. Asi to bude na mně.
Vzdychla jsem si. „Dobře, ať to máme za sebou. Vím, že jsi naštvaný. Je to na tobě vidět. Jo-Jo ti nejspíš zavolala a poreferovala ti o mém malém dobrodružství?“
Owen na mě dál upíral přísný pohled a po chvíli přikývnul. „Přesně tak. Co by mě ale doopravdy zajímalo je - co sis k čertu myslela, jít po Mab úplně sama? Už jsme to probírali, Gin. Všichni jsme se shodli na tom, že je to příliš nebezpečné.“
To všichni znamenalo mě, Owena, Finna, sestry Deverauxovy, a mou sestru, detektiva místní policie, Briu Coolidge. Všichni jsme měli dobrý důvod přát si, aby byla Mab mrtvá. Jen jsme nedokázali přijít na to, jak to udělat, abychom při tom neskončili v plamenech spolu s ní.
„Já vím,“ odsekla jsem. „Jenomže už jsem z toho schovávání před ní a jejími poskoky unavená. Jsem unavená ze strachu, co by mohla provést Brie. Chci se té mrchy zbavit jednou pro vždy.“
Owen nebyl jediný, kdo byl naštvaný. Taky jsem cítila zlost, jak se zakusuje do mých útrob společně s ostatními emocionálními termity. Většina z ní směřovala ke mně, protože jsem včera v noci selhala, ale částečně jsem byla i vyděšená – vyděšená zjištěním, jak moc pro mě znamená, že jsem po probuzení uviděla Owena, jak sedí u mé postele. Byli jsme spolu už pár měsíců, ale pořád mě překvapovalo, jak moc mi na něm záleží, zvlášť když jsem se v předchozím vztahu tak spálila.
Owen pro mě byl mnohem důležitější, než jsem si uvědomovala – tak důležitý, až jsem z toho byla trochu vyděšená. Vlastně hodně. Dost na to, abych si ho chtěla držet v uctivé vzdálenosti, ale na to už bylo pozdě. Nato, abych své srdce otvírala z lehkostí, bylo příliš mnoho lidí, které jsem měla ráda, během let zavražděno - moje matka, starší sestra, Fletcher. Všichni předčasně mrtví a všichni kvůli mým chybám.
Jenomže Owenovi se nějak podařilo dobít mé srdce, ať už jsem to chtěla nebo ne, a teď už udělám cokoliv, abych ho udržela v bezpečí – dokonce za cenu vlastního života, jak se mi to málem stalo včera večer na mé osamělé výpravě.
„A nechápu, proč se staráš,“ řekla jsem drsnějším a chladnějším hlasem než by se mi líbilo. „Riskovala jsem svůj zadek, ne tvůj. Na to jsem si dala pozor.“
Owen přivřel oči, zaťal zuby a jeho ruce na hrudi se ještě víc sevřely. „Proč? Proč se starám, Gin? Protože---“
Na poslední chvíli ta slova spolknul, ale zůstala viset mezi námi a nepokojně se chvěla stejně jako zrovna v tu chvíli moje srdce.
Protože tě miluju. To chtěl říct. Šok z téměř vyslovené věty mi vyrazil dech z plic. Owen mě miluje? Opravdu? Doopravdy? Nevěděla jsem, co si s tím počnu. Nevěděla jsem co si počít ani s tou slabostí pro něj, která si prodrala cestu so nejhlubší nejtemnější, nejčernější části mého srdce. Donce možná až do mé duše, pokud bych o ni už dávno nepřišla.
Owen odvrátil pohled a nadechl se. „Protože mi na tobě záleží, Gin. Proto. Nechci, aby ses vydávala sama na sebevražedné mise a pokoušela se zabít Mab. Byl bych radši, kdybys byla naživu a se mnou, i za cenu, že ona bude žít, přestože je zodpovědná za smrt tvé rodiny a mých rodičů.“
Nebyla jsem jediná oběť. Zdaleka ne. Jeden z důvodů, proč Owen chápal mou posedlost, byla smrt jeho rodičů v době, kdy sám byl skoro ještě dítě. Mab spálila jeho rodný dům i s jeho rodiči kvůli hráčským dluhům jeho otce. Z něj a z jeho malé sestry se tak stali bezdomovci.
„Nechci do toho namočit nikoho dalšího, nechci nikoho stáhnout sebou,“ podotkla jsem tiše. „Víš, že by to tak dopadlo. Mab je na přímý útok moc dobře chráněná. Oba to s Finnem víte. Stejně jako Jo-Jo, Sophia a dokonce i Bria. Musím se o to pokoušet sama. Je to jediný způsob, jak se k ní dostat blíž a o něco se pokusit.“
Zavřela jsem oči. Znovu se mě zmocnili vztek, melancholie a frustrace a ústa mi naplnila jejich hořká pachuť. „Měla jsem šanci a minula jsem.“
„Já vím,“ řekl Owen něžně. „Finn mi ráno volal. Vypadá to, že mu od rána jen zvoní telefon. Všechny jeho zdroje mají plno novinek. Taky byl trochu naštvaný, říkal, že se později staví v Pork Pit.“
Zasténala jsem. „Což znamená, že mě bude všemožně kritizovat a při tom si dá oběd zadarmo.“
Z Owenových očí se vytratil vztek a místo něj se mu na tváři objevil potutelný výraz. „Myslím, že tak nějak to asi bude.“
Vzdychla jsem si a oplatila Owenovi jeho úsměv. Napětí mezi námi zmizelo, jako když svěží vánek odfoukne temný mrak. Aspoň prozatím.
„Mrzí mě to,“ řekla jsem. „Víš, že když přijde na Mab, neuvažuju jasně. Viděla jsem příležitost a nemohla jsem si ji nechat ujít.“
„Já vím, Gin,“ řekl Owen. „Já vím.“
Zvedl se z houpacího křesla, přesedl si ke mně na postel a nabídl mi svou náruč. Vděčně jsem se do ní stulila. Jeho tělo hřálo a vydávalo vůni jako kov, pokud kov vůbec nějakou vůni má.
„Vadí mi, že po tobě jde,“ zamumlal Owen se rty v mých vlasech. „Ale ještě víc mi vadí, když se ji ty snažíš dostat sama. Když ti nikdo nekryje záda. Slib mi, že už to znovu neuděláš. Ano, Gin? Slib mi, že příště vezmeš někoho sebou. Mě, Finna, Sophii - někoho, kohokoliv, aby ti pomohl.“
Mohla bych mu lhát. Možná bych měla. Protože jsem neměla v úmyslu přestat, dokud nebude Mab mrtvá – i za cenu, že se svezu s ní. Nechtěla jsem ale lží pokazit křehké příměří.
„Dobrá,“ řekla jsem suše. „Příště, až půjdu po Mab, vezmu někoho, kdo mi bude přidržovat nože. Spokojený?“
„Prozatím,“ řekl Owen a přitisknul mě k sobě. „Prozatím.“
Seděli jsme tak ještě dlouho a jen drželi jeden druhého v náručí.
Owen se musel jít věnovat vlastním záležitostem, jeho impérium se neřídilo samo, a na mě čekala moje restaurace, takže jsme se dohodli, že se setkáme později. Owen byl ale při odchodu nezvykle zamlklý a já si marně lámala hlavu co mu říct, abych to mezi námi nezkazila. Nakonec všechno zůstalo tak, jak to bylo, nevyslovené a nedořešené, a ani jeden z nás nevěděl jak se se vším vypořádat.
Než jsem se osprchovala, navlékla na sebe nějaké náhradní oblečení, které jsem u Jo-Jo měla a dorazila do Pork Pit, bylo už po druhé hodině.
Restaurace Pork Pit byla situovaná ve spodní části Ashlandu, poblíž neoficiální hranice s Jižním městem. Nebyla nic extra, jen jeden z mnoha malých podniků. Ale byla moje. Barevný neón ve tvaru čuníka s podnosem plným masa na mé tváři jako obvykle vyvolal úsměv. Tohle místo bylo mým domovem potom, co mě Fletcher v mých třinácti doslova sebral na ulici. Starý pán tuhle restauraci provozoval už dlouho předtím a po jeho loňské smrti mi zůstala.
Když jsem šla k hlavnímu vchodu, prsty jsem přejížděla po cihlové zdi a za pomoci své magie Kamene se zaposlouchala do obvyklého spokojeného bručení cihel o příjemných pocitech z plných žaludků, o ucpávajících se tepnách a namáhaných srdcích po příliš mnoha večeřích v mém podniku. Známé zvuky odehnaly poslední nepříjemné pocity. Možná jsem včera večer selhala, ale ještě žiju. A v Pork Pit jsem vymyslela nejeden úspěšný plán. Vejdu dovnitř a začnu pro Mab plánovat konečné řešení.
Přes přední okno jsem si prohlédla vnitřek Pork Pit. Opotřebované, ale čisté modré a růžové plastové boxy, ve stejných barvách na zemi napůl setřené stopy prasečích kopýtek vedoucích k toaletám. U zadní zdi pult se staromódní pokladnou a naproti zarámovaný potrhaný a zakrvácený výtisk knihy Kde roste červené kapradí od Wilsona Rawelse a vybledlá Fletcherova fotografie, která ho zachycovala ještě jako mladého muže. Všechno bylo tak, jak mělo být.
Polední nával už skončil a u dlouhého pultu seděl jen jeden člověk. Vešla jsem za halasného cinkání zvonku nade dveřmi a sedící muž se otočil a změřil si mě chladným pohledem.
„Už bylo načase,“ vyštěkl.
Finnegan Lane byl stejně pohledný jako Owen, ale tak nějak uhlazenější a konzervativnější. Pracoval jako investiční bankéř a trávil většinu dne tím, že své klienty přesvědčoval, aby mu svěřili své peníze, takže měl na sobě jeden z mnoha klasických obleků. Dnes byla jeho barva královská modř s jemným vzorkem v drahé látce doplněná stříbřitou košilí a modrostříbrnou vázankou. Husté oříškově hnědé vlasy měl pečlivě načesané a ze zrudlého obličeje mu svítily lesklé zelené oči.
Fin zkřížil ruce na hrudi a hleděl na mě úplně stejně jako předtím Owen. Čekalo mě další kázání.
Vzdychla jsem si a namířila si to ke svému nevlastnímu bratrovi. „Nech mě hádat, chceš se mnou hodit řeč o tom, co se dělo včera večer u Mab.“
„A co tě k tomu vede?“ prohodil Finn klamavě zlehka. „Možná skutečnost, že jsem byl vzbuzený v nekřesťanskou hodinu jen proto, abych se dozvěděl, že na Mab někdo u ní doma zaútočil, a to před plnou místností hostů. Zvlášť mě zaujalo to u ní doma, když je to jen pár dní, co jsem ti sehnal plány její vily.“
Zpoza pultu se ozvalo Sophiino souhlasné zamručení. Zjevně schvalovala Finnův sarkastický tón. Trpaslice na sobě dnes měla černé tričko s obrázkem zakrvácených upířích tesáků, kožený, cvočky pobitý obojek v barvě krve a stejné náramky na obou zápěstích. Rudá rtěnka byla jako rána v bledé tváři a v černých vlasech se jí leskly stříbrné třpytky.
Povzdechla jsem si. „Podívej, mrzí mě, že jsem to s tebou, s vámi, neprobrala. Jenomže všichni dobře víme, že dostat se blízko k Mab je striktně sólo práce. Nechtěla jsem, aby se někomu z vás něco stalo.
Sophia znovu zabručela a pokrčila rameny, zatímco Finnův výraz trochu změknul. Pak si odfrkl, protože správně odhadnul, že se ho snažím ukonejšit. Nashromáždila se v něm pořádná dávka zdravého rozhořčení a byl rozhodnutý dát mi jasně najevo svůj názor.
„I když musím ocenit tvou starost a naši bezpečnost, jsme tým, Gin,“ kázal mi. „Vždycky jsme byli. Měla by sis to zapamatovat, protože to je jediný způsob, jak s Mab skoncovat – když budeme spolupracovat. Rozhodně ne tak, že vyrazíš sama bez toho, že by ti někdo kryl záda.“
Pokrčila jsem rameny, neměla jsem na to co říct. „Stejně to bylo k ničemu, po tom, co jsem včera večer minula, bude mít její ochranka pohotovost.“
„Mmm“
Tentokrát chyběla slova mému bratrovi. Sáhnul po svém šálku kávy a upil. Hutná příjemná vůně pražené kávy mi připomněla jeho otce, Fletchera. Pil tu samou kávu ve stejně vražedném množství jako jeho syn. I teď, skoro šest měsíců po jeho smrti mi pořád chyběl. Chyběl mi pohled na něj, jak sedí nad otevřenou knihou za pultem v Pork Pit a říká mi o nejnovější práci, kterou pro mě, jako pro Pavouka, sehnal.
Ke konci, těsně před tím, než ho Alexis James umučila, chtěl, abych pověsila řemeslo na hřebík, a trochu žila i na denním světle, jak tomu s nadsázkou říkal. Poté, co jsem ho pohřbila, jsem si jeho radu vzala k srdci. Nebo jsem se o to aspoň pokusila. Bezúspěšně. Sice jsem už nezabíjela lidi za peníze, ale i tak jsem se dokázala dostat do pořádných problémů. Většinou když jsem se snažila pomoct někomu jinému, nevinným lidem, kteří se dostali do problémů, které šly v Ashlandu řešit jen jediným způsobem – a ten zahrnoval moje nože a nenapravitelnou ztrátu krve.
Finn si znovu upil kávy a pozoroval mě s vědoucím výrazem v očích. Protočila jsem panenky, vklouzla za pult a oblékla si přes džínsy a tričko s dlouhým rukávem modrou pracovní zástěru.
„No jen to vyklop,“ řekla jsem, „stejně se nemůžeš dočkat, až mi povíš každou maličkost, o tom co se dělo po tom mém zpackaném pokusu.“
Finnovi se po tváři rozprostřel potěšený rošťácký úsměv. „Už jsem si myslel, že se nikdy nezeptáš.“
Znovu se napil a pustil se do vyprávění.
„Sondoval jsem celý den,“ řekl, „a podle mých zdrojů je Mab pekelně nakrknutá, někteří tvrdí že i trochu vyděšená. Zjevně se k ní nikdo nikdy nedostal tak blízko, aby jí trochu pocuchal peříčka.“
„Fletcher mě učil vydat ze sebe vždycky to nejlepší,“ řekla jsem ne zrovna skromně.
Finn mi zasalutoval šálkem kávy. „Taky že ano, a Mab je teď díky tomu doopravdy otřesená. Možná taky trochu pomohl mozek toho obra rozstříknutý po jídelně. Zjevně se taky ušpinila.“
Na rtech se mi objevil chladný krutý úsměv. Chudinka Mab, potřísněná krví. Jen jsem doufala, že příště to bude její krev.
„Každopádně říká se, že se zabarikádovala u sebe doma. Divné ale je, že nepovolala žádné posily. Nebo jsem aspoň o ničem neslyšel.“
„A co všichni ti lidi, co tam byli včera večer? Co byli zač?“
Pověděla jsem mu o všem, co se včera stalo, včetně mého střetnutí s Ruth Gerntry a Sydney a o ostatních zvláštních hostech Mab Monroe.
„To je zvláštní, o těch lidech jsem nic neslyšel. Poptám se a uvidíme, jestli něco nevyplave na povrch.“
Přikývla jsem. Jestli o těch lidech mohl někdo něco zjistit, byl to Finn. Můj nevlastní bratr měl víc špiónů na víc místech než CIA.
Finn mezitím dojedl pozdní oběd sestávající ze sendviče s grilovaným masem, fazolí a salátu coleslaw a byl připravený pokračovat zákuskem, takže jsem mu ukrojila kus jahodového koláče, který jsem upekla včera večer před zavřením a ozdobila ho velkým kopečkem vanilkové zmrzliny. V lahodném dezertu bylo tolik cukru, že to stačilo na to, aby jen z pohledu na něj člověk upadl do diabetického šoku, ale Finn si řekl ještě o nášup. Občas mě napadalo, že je díky vší té kávě imunní vůči cukru, tuku, kaloriím a všem těm ostatním nesmyslům, kterými se musí zabývat ostatní obyčejní smrtelníci.
Během odpoledne se do restaurace trousili další zákazníci, kterým jsme se Sophií připravovaly jídlo, ale většinou byl klid. Vzhledem k počasí na tom nebylo nic divného. Teplota od včerejší noci nestoupla, takže ulice byly pořád plné sněhu a ledu. Posledních pár dní, včetně dneška se stávalo, že buď CatalinaVasquez, nebo někdo další z personálu zavolal, že se kvůli přívalu sněhu nedostane ani ven z domu, natož do práce.
Finnova banka dnes také kvůli počasí zavřela dřív, takže se pořád motal kolem a hltal jeden kus koláče za druhým.
Finn odložil telefon. „Tak, a teď mě to začalo doopravdy zajímat. Nikdo s kým jsem mluvil, nemá ani ponětí, co jsou zač ti lidé, co byli u Mab na večeři.“
„Nikdo?“ zamračila jsem se. „Opravdu nikdo neví, kdo to byl?“
Finn pokrčil rameny. „Cokoliv má Mab za lubem, drží to pod pokličkou.“
Odložila jsem paperbackový výtisk Médey, který jsem četla na příští přednášku z klasické literatury na Ashlandské koleji. Čtení ve volných chvílích za kasou v Pork Pit byl další zvyk, který jsem převzala od Fletchera, zatímco navštěvování různých kurzů a přednášek na místní koleji byl zase zvyk, který jsem si během let sice vybudovala sama, ale Fletcher ho oceňoval.
Zapomněla jsem na knížku a opřela se o pult. Neměla jsem žádný důvod myslet si, že na té skupince lidí u Mab bylo něco zvláštního, až na to, že Gentry a ta dívka se mě pokoušely zabít.
Ne, uvědomila jsem si, že to úplně tak nebylo. Gentry mě nechtěla zabít – chtěla mě odvést k Mab, aby si to se mnou mohla vyřídit osobně. Se Sydney to bylo jinak, ta by mě bez váhání zabila, ale až když si myslela, že je Gentry v nebezpečí. Ale i tak jsem měla pocit, že mi něco uniká a nemohla jsem přijít na to, co by to mohlo být. Měli ti lidé posílit její bezpečnostní složky? Nebo to byli informátoři? Nebo něco úplně jiného? To jsem nevěděla, ale jedním jsem si byla jistá, pokud chci zůstat živá a zdravá, musím na tuhle otázku najít odpověď – a to rychle.
Seděli jsme tam s Finnem a probírali různé možnosti, ale ani jednoho z nás nenapadlo žádné věrohodné vysvětlení. Už jsem to chtěla vzdát a Finn se chystal odejít, když zazvonil zvonek nade dveřmi a do restaurace vešla moje sestra.


8 komentářů: