pátek 9. prosince 2016

Pavoukova odplata - 5. kapitola


Vzdáleně jsem zaznamenala, jak Jo-Jo volá na svou sestru Sophii a jak mě pak někdo odnáší dozadu do Jo-Joina salónu krásy.

Starší ze sester si vydělávala na živobytí tím, že za pomoci své magie Vzduchu vylepšovala vzhled debutantkám, manželkám z povolání a starším bohatým dámám. Stříhala, ondulovala, odbarvovala, depilovala, vypínala pleť. Pokud chtěl někdo něco pozměnit na svém vzhledu, byla pro něj Jo-Jo ta pravá. A to i v případě, že šlo jen o dočasnou změnu na nějakou speciální příležitost.
Třešňově červená křesílka, módní časopisy navršené na tři stopy vysoko, líčidla, laky na nehty ve všech myslitelných odstínech růžové a spousta dalších serepetiček efektně rozmístěných po celém salónu.
V rohu v proutěném košíku pochrupával Jo-Join milovaný baset Rosco. Hnědočerné uši se mu párkrát pohnuly, ale hlavu se zvednout při našem příchodu nenamáhal. Nic překvapivého. Rosco se ze svého pelíšku zvednul jen v případě, že se objevila šance, že dostane něco dobrého, nebo že ho někdo poškrábe za ušima.
Všechny známé věci v salónu jsem viděla jako v mlze, ale i tak mě povědomé prostředí ukonejšilo, přestože můj mozek zrovna teď nebyl schopen jasně vnímat.
„Polož ji rychle do křesla,“ navigovala svou sestru Jo-Jo. „Ztratila strašně moc krve.“
„Jen o trochu víc, než obvykle,“ bručela jsem si pro sebe, když mě Sophia ukládala. „Ta ženská se narodila na šťastné planetě. Moje chyba, že jsem na to nemyslela.“
„Blouzní.“
Tentokrát promluvila Sophia. Hrubým, chraplavým hlasem, který zněl, jakoby strávila dosavadní život kouřením a popíjením domácí kořalky, nebo možná spíš nemrznoucí směsi. Samozřejmě to tak nebylo. Sophia vzhledem k postižení svého hlasu moc nemluvila a já jsem se jen dohadovala, co zlého se jí mohlo stát, že jí to kompletně zničilo hlasivky. Nikdy jsem se ale nezeptala. Podle jejího občasného ztrápeného zadumaného výrazu jsem soudila, že to nemohlo být nic dobrého. Pokusila jsem se otočit hlavou, abych se na ni podívala.
Ve stotřinácti byla Sophia na rozdíl od Jo-Jo, která už dosáhla středního věku, pořád ještě mladá. A nebyl to mezi sestrami jediný rozdíl. Jo-Jo byla skrz naskrz pravá jižanská dáma s nezbytnou šňůrou perel v růžových šatech, zatímco Sophia byla gotička až do morku kostí.
Dnes večer na sobě měla černé froté pyžamo s usmívajícími se kostlivci. Krátké černé vlasy vypadaly v kontrastu s bledou tváří, která dnes vypadala díky karmínové rtěnce ještě bledší, jako temná inkoustová skvrna. S pěti stopami a jedním palcem byla Sophia na trpaslici vysoká a svou sestru o kus převyšovala.
Jo-Jo poodešla k umyvadlu, aby si umyla ruce a gestem hlavy na mě ukázala. „Pořádně ji drž, kvůli té ztrátě krve to bude hodně bolet.“
Sophia přikývla a rukama mě za ramena přidržela v křesílku. Její stisk byl sice jemný, ale tak pevný, jako bych byla připoutaná.
„Promiň, Gin,“ zachraptěla.
Kdyby to šlo, pokrčila bych rameny, abych jí dala najevo, že je to v pořádku, ale moje tělo se ani nehnulo. A bude to tak, dokud mě bude Sophia držet.
Jo-Jo dokončila mytí a namířila na mě halogenový reflektor, aby na mě měla lepší výhled. Nůžkami, které vzala ze zásuvky, mi rozstřihla kalhoty a odhalila ošklivou ránu na stehně. Navzdory provizornímu škrtidlu z rány pořád vytékal pramínek krve.
Jo-jo sklonila hlavu a pečlivě ránu prozkoumala. Pak si přitáhla židli, sedla si vedle mě a zvedla ruku. Z dlaně jí vytryskl proud mléčně bílého světla, stejného, jaké naplnilo její bezbarvé oči. Bylo to, jako by přiletěl mrak, její pohled se zatáhnul. Místností se prohnala magie Vzduchu.
Díky náhlému přílivu magie mě začaly jizvy v dlaních svědit a pálit, stejně jako pokaždé, když jsem se ocitla v blízkosti osoby používající magii. Bylo to díky kovu, který v nich byl zatavený a magickou energii absorboval.
Už od té doby, co se mi kov do tkáně dostal, jsem měla pocit, jakoby po magii hladověl, jako by byl kov nějaký parazit, který magii polyká a hromadí.. Díky tomu pro mě bylo těžké používat magii Ledu. Celé roky jsem musela kov překonávat jako překážku, která mi bránila plně mou sílu využívat. To proto, že živlové Ledu a Ohně svou sílu usměrňují převážně rukama. Dlaně jsou branou jejich magie. Až během zápasu na život a na smrt s jiným živlem Kamene se mi podařilo usměrnit tolik ledové síly, že to prolomilo kovovou blokádu. Od té doby jsem kov v jizvách dokázala využít jako zásobník své magie, namísto toho, aby ji blokoval.
Ještě před pár týdny by mě přítomnost Jo-Joiny magie, která byla v opozici k té mé, přinutila skřípat zuby. Měla jsem z ní špatný pocit, jako bych měla obuté příliš těsné boty.
Ale od té doby, co jsem magii Ledu při zápasu s LaFleur použila k znecitlivění svého těla, mi už její síla tolik nevadila. Pořád mi nebyla příjemná, tichý hlásek někde vzadu v mé hlavě tiše protestoval, ale už pro mě nebyla nesnesitelná. Aspoň ne pokaždé. Nebo to bylo proto, že jsem věděla, že mi Jo-jo neublíží, že používá svou sílu proto, aby mi pomohla jako už tolikrát.
Jo-Jo ke mně přiblížila ruce, takže její dlaně byly sotva palec nad černým zkrvaveným otvorem v mé noze. Uvnitř stehna se probralo k životu něco horkého, první náznak něčeho, co se vzápětí změnilo v tisíce jehliček zabodávajících se hlouběji a hlouběji dokud jsem nohu neměla celou v jednom ohni.
Ten pocit vyvolávala Jo-Joina magie. Jako živel Vzduchu dokázala ovládat plyny z okolního prostředí, hlavně kyslík a přimět je cirkulovat zraněními. Trpaslice používala svou sílu, aby z rány vytlačila kulku, opravila krevní řečiště a stmelila roztrhanou tkáň.
Pekelně to bolelo.
I když jsem věděla, že se mi Jo-Jo snaží pomoct, její magie mi byla pořád cizí a byla v protikladu k té mé. Dva živly se vždy vzájemně doplňovaly - jako Oheň a Vzduch a dva byly v opozici – jako Oheň a Led. Magie Vzduchu, kterou trpaslice používala, byla protikladem mých sil – Ledu a Kamene, a její použití mi bylo nepříjemné, stejně jako by kterémukoliv živlu Ohně nebo Vzduchu byla nepříjemná moje síla.
I kdybych se chtěla pohnout, odtáhnout se a schovat se před nepříjemnou bodavou bolestí, nemohla jsem. Sophia mě držela pevně vmáčknutou do křesílka.
Takže jsem se nebránila a poddala se Jo-Joině magii, upadala do tmy a znovu se vynořovala z černoty bezvědomí, zatímco na mě pracovala. O něco později něco cinklo o dno misky – kulka, kterou do mě Sydney vpálila. O pár minut později se jehličky začaly vytrácet, dokud bolest úplně nepominula. Vydechla jsem a zůstala bezvládně ležet v křesílku. Jo-Joina magie mi sice už nevadila tolik jako dřív, ale i tak jsem byla ráda, že už to skončilo.
„S nohou jsem hotová“ zaslechla jsem jako z dálky Jo-Join hlas, přestože se nade mnou pořád skláněla. „Teď jí sundej vestu, ať se můžu podívat na tu ránu na rameni.“
„Uh- hmm“ zabručela souhlasně Sophia.
Nějaké ruce mě otočily, rozeply vestu a stáhly ji ze mě. Znovu se ozvalo skřípání nůžek a na holé kůži mě pohladil horký vzduch.
„Tohle nevypadá tak zle jako ta noha,“ zamumlala Jo-Jo. „Kulka nic důležitého nezasáhla.“
Znovu jsem ucítila, jak se hromadí magie a do kůže se mi zabodávají další tisíce horkých jehliček, jen se teď soustředily na rameno. Tentokrát ale bolest nebyla tak intenzivní, ani to netrvalo tak dlouho. Ještě dvakrát se ozvalo cinknutí kulky při dopadu do kovové misky, když je Jo-Jo vytlačila z mého těla.
„Jako nová.“ Konstatovala Jo-Jo po pár dalších minutách spokojeně.
Já jsem se ale jako nová necítila. Léčení živlem Vzduchu dávalo tělu zabrat, potřebovalo si uvědomit, že je zase v jednom kuse a klepání na nebeskou bránu se odkládá. A mozek na tom byl úplně stejně. Takové zranění, jaké jsem dnes utrpěla, vyžadovalo minimálně osmihodinový spánek, a i pak se nejspíš budu cítit unavená. Vlastně jsem netoužila po ničem jiném, než zavřít oči, ale násilím jsem se držela vzhůru.
„Díky,“ zašeptala jsem.
Navzdory Jo-Joině prohlášení se mi trochu pletl jazyk, nejspíš kvůli ztrátě krve.
„Není zač, drahoušku,“ řekla Jo-jo. „Kde je ale Finn? Proč tu není s tebou? Copak tě nepřivezl?“
„Nebyl se mnou.“ Zamumlala jsem.
To Jo-Jo překvapilo. „A proč ne?“
Stálo mě to dost úsilí, ale zvedla jsem hlavu a podívala se na ni. „Protože nevěděl, že se dnes chystám zaútočit na Mab. Nechtěla jsem ho sebou pro případ, že by se to zvrtlo, a přesně to se stalo.“
Jo-Jo i se Sophií obě ztuhly. Vyměnily si nade mnou pohled a pak se na mě znovu soustředily.
„Ty jsi šla po Mab?“ zeptala se tiše Jo-Jo.
„Sama?“ zachraptěla Sophia.
V hlavě se mi to přehrávalo pořád dokola. Prst na spoušti. Šipka namířená v ideálním kurzu k Mabiinu oku. Obrova hlava.
„Zkusila jsem to,“ zavrtěla jsem nad svým selháním hlavou. „Jenomže se mi do rány připletl jeden z jejích obrů. Minula jsem. Minula.“
Unaveně jsem jim povyprávěla, co se dnes večer stalo. Když jsem končila, z očí mi tekly slzy.
„Už jsem ji měla. Stála přímo přede mnou. Stačilo zmáčknout spoušť a bylo by po všem. Žádné další odměny za Pavouka, žádné další hrozby pro Briu, žádná další nebezpečí pro lidi co mám ráda. A já jsem minula. Věřily byste tomu? Já, Gin Blanco, Pavouk, údajně nejlepší nájemný zabiják v okolí, nebo aspoň nejlepší z těch napůl na odpočinku, a já jsem ji minula. Zatraceně.“
Jo-Jo mi položila ruku na paži. „To je v pořádku, Gin, všechno dobře dopadne. Uvidíš.“
Její hlas se ztišil do nezřetelného mumlání a její oči se znovu potáhly mléčným závojem, jako by se dívala skrze mě. Jako návdavek k léčivé síle, dokázala Jo-Jo i předvídat budoucnost. Většina živlů Vzduchu měla tu schopnost. Ze závanů vzduchu dokázali vycítit vývoj událostí stejně, jako já jsem slyšela, jak si kameny šeptají o minulosti. Další důkaz o protikladnosti našich schopností.
Pokud ale Jo-Jo řekla, že se všechno v dobré obrátí, věřila jsem jí. Na její slova došlo už tolikrát, že jsem o nich nepochybovala a to mi přineslo tak potřebnou útěchu. Přešel mě vztek a přestala jsem sama sobě zazlívat selhání. Chtěla jsem se jí zeptat na vysvětlení jejích záhadných slov, ale už mi na to nezbývala síla. Zavřela jsem oči a obklopila mě tma.
„Mám ji vzbudit?“ zaskřípal Sophiin hlas.
„Ne,“ řekla Jo-Jo. „Gin teď potřebuje odpočívat.“
Jo-Jo mi prohrábla rukou vlasy a srovnala zacuchané hnědé vlny. Možná jsem si to jen představovala, ale měla jsem pocit, že se trpaslice sklání a šeptá mi do ucha.
„Ničeho se neboj, drahoušku, přijde další příležitost. Dřív, než si myslíš.“

Ukonejšená jsem se zhluboka nadechla a sladká vůně jejího parfému byla to poslední, co jsem vnímala, než jsem se definitivně propadla do tmy.

15 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad!!!♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  2. Moc díky za další kapitolu, už se těším na další :D

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Dakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekci další kapitolky !!!!!

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat