pátek 2. prosince 2016

Pavoukova odplata - 4. kapitola


Klopýtající a zakrvácená s ušima nastraženýma, abych slyšela svoje pronásledovatele, jsem se nějakým způsobem dostala k starému anonymnímu autu, které jsem měla schované mezi stromy asi dvě míle od Mabiina sídla. Sesula jsem se na místo řidiče, nastartovala, a zapnula topení, abych se trochu zahřála.

I když jsem se snažila je rozehnat, před očima mi tančily hvězdičky. To děvče, Sydney, střílelo líp, než bych čekala. Dvě kulky v ruce se bolestivě ozývaly při každém pohybu, a zásah do stehna byl nebezpečně blízko k tepně. Její štěstí, moje smůla. Nechala jsem za sebou ve sněhu stopu, kterou by dokázalo sledovat i malé dítě. Kdybych tady neměla auto, byl by to můj konec. Potácela bych se pořád mezi stromy ve snaze udržet si náskok před Mab, jejími obry a jejími večerními hosty, z nichž dva o mě dnes večer projevili až nezdravý zájem. A pokud co nejdřív něco neudělám se zraněnou nohou, tak se z toho příslovečného lesa už ani nedostanu.
Strhla jsem si potem promáčenou kuklu a nožem ji rozřezala na kusy, kterými jsem co nejpevněji stáhla ránu, abych nevykrvácela dřív, než se dostanu k Jo-Jo. Doufala jsem, že mi zbývá dost energie, abych k ní dokázala dojet. Nebylo času nazbyt, takže jsem přestala otálet a sešlápla nohou plyn.
Když jsem se proplétala mezi stromy směrem k zledovatělé silnici, znovu jsem přivolala svou magii. Tentokrát ovšem ne Kamene, ale Ledu a nechala jsem jí prostoupit svým tělem zvlášť levou nohou, abych znecitlivěla ránu. Ledová magii se šířila mými žilami, až jsem přestávala cítit jednotlivé části těla, a co bylo důležitější ani palčivou pulzující bolest a krev vytékající ven s každým úderem srdce. Vzdychla jsem úlevou.
Celé roky byla magie Ledu tou slabší z mých dvou schopností, dokud se mi nepodařilo překonat blok, který to způsobil. Teď byly moje síly vyrovnané. Znecitlivět si tělo, abych necítila bolest, byl jeden z triků, které jsem se naučila během zápasu na život a na smrt s Elektrou LaFleur, když se mě pokoušela usmažit elektrickými šoky.
LaFleuřina magie byla poněkud neobvyklá, neovládala jeden ze čtyř obvyklých druhů – Vzduch, Oheň. Led nebo Kámen – tak jako většina lidí s magickými schopnostmi. Jenomže magie se může projevovat v mnoha různých formách, putuje po svých vlastních cestách a našlo se dost takových, kteří ovládali odnože základních živlů. Třeba vodu jako variantu Ledu, nebo elektřinu, která byla součástí Vzduchu. O to, jak to funguje, jsem se nikdy nezajímala, jenom jsem byla ráda, že jsem pořád naživu a že LaFleur hnije v nějakém temném chladném hrobě.
LaFleur jsem přemohla jen díky tomu, že jsem byla ještě neobvyklejší druh – dokázala jsem ovládnout hned dva živly - Led a Kámen. Síly, které spolu ladí, ale každá má svoje vlastní zvláštnosti.
Moje magie Kamene byla vždycky neobvykle silná a dokázala jsem s ní vždy dělat, co jsem chtěla – naslouchat a rozumět vibracím okolních skal, přimět cihly létat, nebo proměnit svou kůži v mramorovou skořepinu.
Se silou Ledu to bylo jinak, za její pomoci jsem dokázala v ruce zformovat malé ledové objekty, třeba kostky, krystaly, příležitostně nůž nebo šperhák. Magie Ledu mi také dovolovala znecitlivit tělo, abych necítila bolest – a přesně to jsem se sebou udělala právě teď. Možná to pomohlo i zpomalit krvácení. Ještě jsem nezjistila, co všechno s tímhle malým trikem dokážu. Možná mi to objasní Jo-Jo, až se k ní dostanu.
Pokud do té doby nevykrvácím.
Už bylo po půlnoci a silnice byly prázdné. Vzhledem k počasí na tom nebylo nic zvláštního. Ashland je jižanská metropole rozkládající se na úpatí Appalačského pohoří, vmáčknutá do údolí v místě, kde hory protínají Severní Karolinu, Tennessee a Virginii. Ashland vypadá jako vzácný, ve stříbře zasazený diamant obklopený smaragdovými lesy a safírovými řekami. Jenomže každý, kdo tam strávil nějaký ten čas, ví, jak temné a zkažené místo to ve skutečnosti je. Jaké strašné věci se odehrávají v jeho temných uličkách i na hlavních, dobře osvětlených třídách. Ba dokonce za jasného dne.
Město se už dávno rozdělilo na dvě části – Severní a Jižní město, které spojuje obchodní čtvrť a kruh předměstských domků plných starostlivých mamin v domácnosti, rozmazlených děcek a dalších typických členů střední třídy. Bohatší částí Ashlandu je Severní město, kde spolu žije a všemi možnými způsoby bojuje společenská a magická smetánka společně se zbohatlíky. Mezi zdmi sídel velikosti sultánského paláce číhají všechny druhy zla, které na pozadí pečlivě zastřižených trávníků a neposkvrněných zdí působí o to zlověstněji. A uprostřed toho samozřejmě žije i Mab Monroe, včelí královna Ashlandského podsvětí.
Mnohem chudší obyvatelé Jižního města nejsou ale o nic méně nebezpeční. Prostitutky – většinou upírky, pasáci, pouliční gangy, feťáci, zlodějíčci – ti všichni říkají Jižnímu městu domov. Ale i tak jsem k tomuhle místu cítila nevysvětlitelnou náklonost. Přinejmenším si Jižní město na nic nehrálo a nebezpečí jste tu očekávali, zatímco v Severním městě vás s úsměvem pozvali na zahradní párty a za chvíli se na rožni otáčela vaše žebra naložená v grilovací omáčce.
Několik posledních dní v Ashlandu sněžilo a únorový štiplavý mráz nepolevil ani na chvíli, takže ledové nánosy mezi přívaly sněhu netály. Za posledních pár hodin připadlo dalších šest palců a závěje kolem silnice už byly vyšší než průměrný trpaslík – a to nejvyšší z nich měli kolem pěti stop.
Řízení pro mě nebylo snadné, hlavně kvůli mizernému autu, ve kterém jsem seděla. Staré ojeté pneumatiky klouzaly a jen díky nějakému bohu, který se při pohledu na mou nejistou jízdu musel třást smíchy, jsem neskončila otočená kolem jednoho ze stromů lemujících silnici. Moc nepomáhalo, že jsem cítila, jak slábnu a ztrácím pozornost s každou kapkou krve vytékající z mého stehna. Přinutila jsem ale ruce sevřít volant pevněji a pokračovala jsem v jízdě.
Jela jsem, jak nejrychleji jsem si na kluzkém povrchu troufala a přestože dnes v noci nikdo jiný venku nebyl, trvalo mi nekonečných třicet minut, než jsem konečně zabočila na Jo-Joinu příjezdovou cestu.
Jolene Jo-Jo Deveraux byla dvě stě sedmapadesátiletá trpaslice s magií Vzduchu vyhlášená svými léčitelskými schopnosti a shodou okolností také mou jedinou nadějí, že dokáže zalátat díru v mém stehně dřív, než vykrvácím.
Jako všichni ostatní jejího finančního, sociálního a magického postavení se Jo-Jo usadila  na jednom z nóbl předměstí severního města, které se jmenovalo Tara Heights. Většina předměstí měla podobná načinčaná jména, většinou s nějakým odkazem na něco ryze jižanského. Třeba hned to vedlejší se jmenovalo Lee´s Lament. Pro některé lidi v Ashlandu, zvlášť pro upíry, kteří už žili celé věky, jakoby občanská válka nikdy neskončila.
(Tady si dovolím poznámku – jméno Tara Heights – v překladu Tařiny výšiny - je odkaz na slavný román Jih proti Severu od Margaret Mitchelové a také zároveň na Skotskou vysočinu. Lee´s Lament – v překladu Leeho nářek - je také odkaz na válku Severu proti Jihu, konkrétně na generála Roberta Edwarda Lee, který na začátku války - na rozdíl od některých kolegů důstojníků původem z Jihu - setrval seveřanské unijní armádě, a když o ni zjistil, co se dalo, přešel na stranu jižanské konfederační armády a dokonce se stal jejím vrchním velitelem. Z hodin dějepisu víme, jak válka dopadla, ale na generála Lee to žádný dopad nemělo, dožil se jako vážený občan požehnaného věku. J)
Projížděla jsem kolem závějí po obou stranách silnice, dokud jsem nezabočila na Magnoliovou ulici. Snažila jsem se vyjet nahoru k Jo-Joinu domu, ale ojeté pneumatiky se na zledovatělé cestě jen protáčely. Na chvíli jsem měla strach, že budu muset dojít pěšky – na což jsem už neměla ani sílu, ani dostatek krve. Nakonec ale kola s pištěním a dýmem nejspíš naposled ve svém mizerném gumovém životě zabrala a vůz se začal šplhat vzhůru po příjezdové cestě.
Přehoupla jsem se přes horizont a otevřel se mi výhled na Jo-Join dům. Třípatrová budova v koloniálním stylu vypadala v zasněžené noci ještě elegantněji než obvykle. V závějích a s ledovými rampouchy byl dům jako šlehačkový dort. Sloupy podpírající verandu ten dojem jen umocňovaly. Normálně bych si ten výhled vychutnala, ale dnes večer byl sníh jen dalším naschválem.
Pak už cesta pokračovala rychleji. Musela jsem se soustředit, abych na druhý pokus zaparkovala tak že auto nikam neujíždělo. Otevřít dveře, dojít k verandě a překonat pár schůdků mi dalo zabrat daleko víc, než by mělo. Ve chvíli, kdy jsem sahala po klepadle ve tvaru mraku, jsem byla zalitá ledovým potem a tak tak jsem se držela na nohou. Zabušila jsem na dveře, jak nejvíc jsem dokázala, opřela se o zeď a dívala se na červený vzorec, který zůstával ve sněhu po mojí krvi.
Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Minuly vteřiny, možná i minuty, než se ozvaly těžké kroky směřující ke dveřím. Až sem, na verandu, jsem cítila její parfém. Vdechovala jsem sladkou uklidňující vůni, protože jsem věděla, že už mám vyhráno. Jo-Jo mě dá dohromady jako zatím vždycky, když jsem se uprostřed noci dovlekla na prahu smrti k jejím dveřím.
O chvíli později se dveře otevřely a objevila se žena. Jako každý jiný v Ashlandu v tuto chladnou nevlídnou noc byla Jo-Jo nabalená do postele. Růžový flanelový župan s dlouhým rukávem ji zakrýval od hlavy až po paty, ale navzdory pozdní hodině měla kolem krku šňůru perel. Podle Jo-Jo se právě tak poznala pravá jižanská dáma a nikdy je neodkládala – dokonce ani do postele.
Odbarvené blond vlasy měla natočené na růžových natáčkách, pevně utažené a v řadách tak rovných, že by na ně byl hrdý každý generál, ale pro jednou nebyla na její tváři ani stopa po make-upu, přestože z jejích nehtů do šera zářil fuchsiově růžový lak. Jo-Jo vždycky chodila doma naboso a to i v takovéto zimě.
Vystrčila hlavu, jako želva ze svého bezpečného krunýře, aby zjistila, kdo se k ní v tuhle dobu dobývá. Zvlášť proto, že si myslela, že dnes večer nemám na programu nic jiného, než schůzku s mým milencem Owenem Graysonem.
Jo-Joiny až na černé tečky panenek uprostřed téměř bezbarvé oči mě našly na tmavé verandě – a zároveň se mnou i krvavou skvrnu pod mou levou nohou.
„Gin?“ zeptala se překvapeně. „To jsi ty?“

„Kdo jiný?“ odpověděla jsem a bez dalšího slova se jí sesula k nohám.

13 komentářů: