čtvrtek 29. prosince 2016

Její anděl strážný - 18. kapitola


Vzbudila ji hluboká bolest v srdci a ona ji nedokázala ignorovat. Zírala si na hrudník, byla zmatená z pocitu, který jí uvnitř hořel, pokoušela se mu porozumět. Neznala emoce. Ani pozitivní ani negativní. Co to byly za pocity? Přinutily ji vylézt z postele, i když si nebyla jistá proč, a vedly ji z jejího pokoje.

Pozorovala směs smrtelnic a andělů shromážděných ve vedlejší místnosti chladnýma očima, nebyla nijak ovlivněná jejich přítomností. Sledovali ji, a když vypadali, že něco řeknou, otočila se pryč, následovala bolest v srdci do další místnosti.
Pohlédla před sebe a zvedla obočí, když spatřila svého rytíře samotného, a bolest v její hrudi začala polevovat. Co dělal? Vůbec to nechápala. Jak mohl pohled na něj zmírnit podivnou bolest v její hrudi?
Vzduch tady venku byl chladný na malém balkónku a ona šla dál, toužila vidět, na co se její rytíř tak upřeně díval. Na měsíc. Visel nad nimi na inkoustové obloze, byl obklopen jasnými tečkami hvězd.
Zírala na ně, jak se koupaly v silném světle a pak pohlédla na svého rytíře.
Vyhýbal se jí, radši se jí díval na nohy než do tváře, vzpomněla si na bolest v jeho očích a srdci, když se setkali na poli.
Nazval ji Amélií.
Přála si, aby si na to jméno vzpomínala, ale bylo jí cizí, stejně tajemné jako on a ostatní. Zatímco věděla, čím byli, nevěděla, kdo byli, a ani po tom netoužila. Byly pro ni nástroje, tři andělé, kteří ji buď budou poslouchat, nebo zemřou.
Tři?
Čtyři andělé.
Pohlédla na svého rytíře, když ji srdce znovu zabolelo a bolest se zvýšila. Proč o něm nedokázala smýšlet jako o zbytku? Proč ho chtěla od nich oddělit?
„Co chceš?“ zeptal se hlubokým hlasem a ona si nebyla jistá, jak odpovědět, na tak požadovačnou otázku. Nebyla si jistá, co chtěla, nebo co potřebovala udělat. Včas to zjistí. Aspoň tím si byla jistá.
„Měla bys zůstat uvnitř, kde je to bezpečné.“
Pohlédla zpět do bytu do obýváku, kde je ostatní sledovali. V jeho pohledu byla pravda. Byl jedním andělem tady a tam byli tři, jeden, který měl větší sílu, moc a zkušenosti. Logicky tam byla ve větším bezpečí obklopená třemi anděly.
Ala v tomto případě na logice nezáleželo. Něco to přehlušovalo.
„Nikde není větší bezpečí než blízko tebe.“ Byla to odpověď odvozená z faktu, že se její bolest zmenšovala, když se na něj dívala, a teď byla skoro pryč, když u něj byla blízko.
Byla si tím pocitem jistá. Nebyla bez svého rytíře v bezpečí a on nebyl v pokoji, když se vzbudila. Byl to pro ni šok, cítila potřebu ho najít.
Otočil se k ní s překvapenýma očima. „Proč?“
Jeho stříbrno modré oči se na moment zahřály, než byly znovu prázdné.
Amélie se dotkla jeho ruky a pocítila bolest. „Jsi smutný.“
„To jsem,“ řekl bez změny tónu, chladně a bez emocí.
„Protože si na tebe nepamatuju?“
Pomalu vydechl a pohlédl znovu na měsíc. „Asi tak nějak.“
Znovu se uvnitř cítila jinak, ne chladná nebo prázdná, a bojovala s novými pocity, když se dívala na jeho profil, pohledem po něm cestovala.
Čím víc se na něj dívala, tím silnější to bylo, rozšiřovala se to skrz ni, dokud se na něj už dál nedokázala dívat jen jako na bytost, která byla na žebříčku pod ní, takovou, která by se měla kvůli ní obětovat, aby ji ochránila. Pocit, že ho zná, jí proplul spolu s první vlnou pocitů a ona se ji snažila uchopit, ale nemohla.
Pohled na něj v bolesti ji přinutil jít k němu a uklidnit ho. Prošla kolem něj, stružka strachu jí projela nervy, víc ji mátla, a vzala do dlaní jeho tváře, pohledem se setkala s jeho.
„Udělala jsem něco, abych tě rozrušila?“ zašeptala a jemu se rozšířily oči.
„Je to tou smrtelnou duší, která se mnou sdílí tohle tělo?“
Tvář mu potemněla a on od sebe její ruku odstrčil, zamračil se na ni. „Nechci o tom s tebou mluvit.“
Amélie se na něj zamračila. Chtěla ho usadit na jeho místo, že s ní tak neuctivě mluvil, ale nedokázala se k tomu přimět. Nikdy nebyla svědkem takového utrpení. Naplnilo ji to pocitem, že k němu mohla něco cítit, nebo něco udělat, aby mu pomohla.
„Musí být něco, co bych mohla udělat, abych té bolesti ulevila,“ řekla a on na ni znovu pohlédl, oči plné citů a naděje.
„Pamatuješ si mě?“
Amélie nad tím přemýšlela, jak se mu dívala do očí, prohledávala své roztříštěné vzpomínky na vědomosti o něm a jeho kamarádech.
Záblesk něčeho jí znovu zabušil v hrudi, stejně jako předtím na poli, když se jí tam zeptal.
„Znám tě… tady.“ Dotkla se své hrudi a pak hlavy. „Ale ne tady. Přeju si, aby o tobě víc věděla, než jen měla pocit. Jsi mi tak povědomý.“ Narovnala prsty a pak se znovu dotkla hrudi.
„Jsi mi drahý… nebo možná jsem já byla tobě. Přeju si, abych si vzpomněla.“
­„Proč?“ Hlas se mu zlomil a bolest v její hrudi se zvýšila, když očima prohledával její.
Amélie se znovu dotkla jeho tváře a on zavřel oči a opřel se jí do dlaně. Ucítila v té chvíli, jak se mu bolest zmírnila, protože její bolest taky. Ať už je spojovalo cokoli, bylo to silné a divoké, pouto, které nemohlo být zlomeno ani smrtí.
„Tohle není ta Amélie, která se mě dotýká,“ zašeptal si a zamračil se, oči měl pořád zavřené. Ten pocit smutku a bolesti se v něm zvýšil.
„Ať už je tahle božská bytost přede mnou kdokoli, není to ta žena, do které jsem se zamiloval.“
„Přeju si, abych si vzpomněla, protože tvá bolest by odešla. Chci zmírnit tvé utrpení.“
Otevřel oči a pohlédl hluboce do těch jejích, takže měla pocit, že se pokouší najít odpověď na jeho otázku, než ji řekl. „Druzí si myslí, že si za čas vzpomeneš… je to pravda?“
Bolest, která jí bušila v srdci, byla tak intenzivní, že jí ukradla dech a horké slzy se jí tlačily do očí, hrozily, že se jí rozlejí po tvářích. Pocity, které se v ní probouzely, ji jak zmátly, tak překvapily. Ať už tento anděl ke smrtelné duši uvnitř ní cítil cokoli, bylo to silné. Znamenala pro něj hodně.
Nechápala do toho zapletené emoce, pokoušela se pochopit významy a myslela si, že andělé takovéto smrtelné pocity nemívají.
Od jejího posledního života se to změnilo. Přesně si na to už nepamatovala, jen že to byly kruté bytosti zaměřené pouze na ničení.
Marcus nebyl vůbec krutý. Bylo v něm takové teplo a náklonnost a ona se kolem něj cítila upřímně v bezpečí, jako by sdíleli pouto.
Pohlédl na ni, jeho ledové oči byly plné bouřlivých emocí, které cítila skrz místo, kde se ho dotýkala. Sklonil hlavu, na což mu dlouhé černé vlasy spadly dolů přes čelo, pocítila touhu je uhladit zpátky na místo, aby mohla vidět obličej, který na okamžik probudil život uvnitř ní.
Zvedla mu hlavu, takže se na ni znovu podíval, naklonila se a zvedla na špičky, zvedla svou pusu k jeho. Smetl její ruku a udělal krok pryč, než se její rty mohly dotknout jeho.
„Ne!“ vyštěkl a vztek, který z něj vyzařoval, do ní narazil, a tak získala povědomí o hloubkách jeho síly, a jak opravdu nebezpečný byl. Podcenila ho. Ten temný anděl nebyl vůbec tím nejsilnějším. Na Marcusovi bylo něco, skrytá síla, které si předtím nevšimla. Věděl vůbec, že ji má?
„Tak to nefunguje… nemůžeš prostě něco takového udělat.“
Znovu couvl a jí se nelíbil ten prostor, který se mezi nimi otevřel, nebo spíš, že měla pocit, že je to obrovská trhlina než jen pár kroků. Zíral na ni, jeho oči teď postrádaly teplo a byly plné nekonečné temnoty.
„Nemůžu,“ zavrčel ta slova a jeho síla znovu vzrostla, vztek přes ni planul a znovu ji zahříval. „Nemůžu… ne když si nepamatuješ nic z toho, co se mezi námi stalo.“ Sevřel pěsti, třásly se mu po bocích.
„Nepamatuješ si vůbec nic?“
Jeho vztek ochabl a naděje mu probleskla očima.
Zavrtěla hlavou. „Třeba časem ano. Třeba ten cit v mém srdci… ten pocit, že jsi mi byl drahý… oživí vzpomínky, které jsem ztratila, a dá je znovu dohromady. To bys chtěl?“
Třásla se, když čekala na jeho odpověď, náhle si nebyla jistá sebou ani ničím jiným. Co jí to provedl? Andělé nebyli ničím jiným než nástroji. Byli nahraditelní. Nebyli to tvorové, které se snažila uklidňovat. Nezajímala se o ně. Nezajímala skoro o nic. Jak ji mohl anděl tak změnit?
Část z ní se bála. Ta emoce byla stejně cizí jako ten zbytek, které zažila, co se ten večer probudila, cítila se díky nim zranitelná a slabá.
Poprvé si byla vědomá síly, kterou měl ten anděl, a ta ji vyděsila. Zatímco ho v boji porazit mohla, tak ne ve válce pocitů. Svlékly ji z obrany a nechaly ji vysvlečenou, pro něj obnaženou a v jeho milosti. Nedokázala pochopit, proč ji zaplavovaly. Nežádala o ně a nedokázala si vzpomenout, že by se tak kdykoli předtím cítila.
V minulosti se nikdy nestarala, co si o ní mysleli, ale teď stála a čekala na jeho každý nádech, čekala, že uslyší odpověď na svou otázku.
Klesl pohledem, takže se díval na ulici pod nimi s tváří otočenou pryč od ní, a zašeptal: „Přál bych si to víc než cokoli, protože být s tebou, když už nejsi Amélií, mě zabíjí… a přeju si, aby mě Apollyon zabil.“
Zavřel oči, otočil se a odešel zpět do bytu, nechal ji samotnou na balkóně s jeho vzdalujícími se zády.
Přál si smrt?
To ji šokovalo a zanechalo chladnou.
Její rytíř chtěl umřít kvůli ní.
Pohlédla na své ruce a tělo a pak pohlédla na odraz v okně vedle dveří.
Kým byla?
Musela si vzpomenout, protože pokud ne, ztratí svého rytíře a nemyslela si, že by to snesla.
Záblesk obrazů tancoval nad jejím obrazem.
Svit měsíce. Palmy. Tmavé vlny na bílém pobřeží.
A její rytíř. Marcus.
Nese ji vodou k pobřeží, oči uzamčeny s jejími, a tak plné vášně, že pro něj celá hořela.
I když teď ji vášeň nerozehřívala.
Byl to jeden pocit, který do ní narazil jako vlna a smetl ji, nechal ji omráčenou.
Láska.
Tu noc se zamilovala do Marcuse.


11 komentářů:

  1. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Dúfam, že si spomenie úplne :-)
    Vďaka za preklad a korekciu a som zvedavá na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za nový překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za skvělý překlad!!!♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat