čtvrtek 22. prosince 2016

Její anděl strážný - 17. kapitola

Marcus přecházel po malá světlé uspořádané ložnici v Apollyonově bytu.
Den šel dál a Amélie se nepohnula. Co se vrátili do Paříže, položil ji Marcus na světle modré povlečení do bílé dřevěné postele ve vzdušné místnosti a zůstal s ní, nechal zbytek diskutovat o událostech v druhém pokoji.
Serenity ho dvakrát zkontrolovala, pokaždé se zeptala, jestli něco nepotřebuje, nebo jestli se Amélie neprobrala. Zbytek se držel dál, i když ho Einar i Apollyon telepaticky zkontrolovali, někdy se ho ptali na jeho misi a další věci.
Oba andělé se obávali transformace, kterou Amélie prošla.
Lukas toho moc od jejich návratu neřekl. Marcus všechny vedle slyšel a Lucasův hlas chyběl v rozhovorech. Marcus chápal Lukasovu potřebu zeptat se Nebe, a i teď si přál, aby tam mohl jít a zjistit od svého nadřízeného, co se to stalo, a jaký byl jeho konečný úkol. I když bylo dobrým rozhodnutím zůstat tady a vyčkávat, než někomu znovu uvěří. Musel vydržet, i když to bylo pro něj těžké.
Chtěl Nebi věřit a věřit, že jejich plán s Amélií stál za její smrt, ale každým okamžikem, který strávil bděním nad ní, se to stávalo těžším.
Převlékl se ze zbroje v Paříži a procházel Améliiným batohem dřív, než si to rozmyslel. Dotýkal se jejích věcí, držel si svetr, který měla během jejich letu, u nosu, takže mohl zachytit přetrvávající vůni, a málem se zhroutil pot tíhou všeho. Bolest mu dál bušila v srdci, projížděla mu žílami jako jed, který ho požíral, a věděl, že by ho opustil, kdyby od ní odešel, ale nedokázal to udělat. Musel zůstat s ní a strážit ji, zatímco byla zranitelná.
Pohlédl na ni, když se pohnula, aby se přetočila na břicho, nohy se jí zamotaly do vrstev měkké bíle modré látky, kterou měla na sobě, a stříbrné vlasy se jí rozprostřely po polštáři.
Amélie.
Zabíjelo ho, že si na něj nepamatovala, ani jeho jméno. Pro něj byla Amélií, ženou, kterou miloval a potřeboval víc než cokoli. Za tu krátkou dobu, co byli spolu, se pro něj stala důležitější než vzduch, dala mu lásku a probudila pocity, které už dál nedokázal ignorovat.
Tak hluboce po ní toužil, po pocitu jemné kůže a tepla úsměvu. Hladověl po pocitu jejích rtů na svých, chuti její pusy a její vůně na sobě a zvuku hlasu šeptajícího do jeho ucha. Čím víc se na ni díval, tím líp viděl skrz změny a líp se dokázal oklamat, že vidí svou Amélii.
Zastavil se blízko postele a jemně přejel levým ukazováčkem po její páteři. Napůl očekával, že se vzbudí a usměje se na něj, jako to dělala v jejím bytě po jejich posledním milování, že se k němu natáhne a sklouzne rukou po jeho zátylku a stáhne si ho dolů do dlouhého neuspěchaného polibku.
Její kůže byla sametová, teplá a měkká, uklidňovala ho, a přesto ve stejnou chvíli trhala. Bylo to nesnesitelné mučení. Přehrával si její smích znovu a znovu, každou kouskem svého těla si přál, aby se vzbudila a pamatovala si ho, aby tato noční můra skončila.
„Přestaň se mučit.“ Lukasův tichý hlas se vkradl do jeho fantazie a zamračil se na Amélii, zůstával k němu dál zády.
„Běž se promluvit s ostatními.“
Marcus nečekal, že Lukas bude první z jeho kamarádů bojovníků, kdo ho přijde fyzicky zkontrolovat. Svým způsobem to dávalo smysl. Z nich všech byl Lukas nejvíc vnímavý, když přišlo na tyto věci. Nejspíš kvůli tomu byl dvakrát po sobě znovuzrozen jako mediátor, anděl, který přemlouval lidi, ať neskáčou z útesů a rozmyslí se.
Marcus si nemyslel, že by mu Lukas dokázal jeho trpění odlehčit, nebo ho odejmout. Až moc to bolelo. Všechno, co znal, byla bolest.
„Je mi fajn,“ zašeptal a pohlédl za Lukase otevřenými dveřmi, které vedly do jasně osvětlené místnosti. Annelie ho sledovala s lítostivým pohledem v tmavých očích. Zbytek vypadal, že se mu pohledem vyhýbá.
Pevně se na Lukase usmál. „Budu hlídat první.“
Prošel kolem Lukase do obýváku, otočil se od ostatních, když se na něj dívali, a zamířil přímo do kuchyně na malý střešní balkónek, ze kterého byl výhled na park plný zeleně. Horké světlo večera zvýšilo zelenající barvu všeho a povzdechl si, když se opřel o železné zábradlí.
Pořád na sobě cítil oči všech a slyšel, jak se mezi sebou baví, potichu spolu mluví.
Marcus sledoval svět pod sebou, díval se na páry, které procházely parkem, nebo rodiny, které si spolu hráli. Dokonce i tohle bylo mučení.
Slunce pomalu zapadávalo za horizont, dokud nezmizelo za stromy a budovami, a nebe nezačalo potemňovat. Marcus zůstával se smysly na stráži v případě, že by se něco dělo.
Konverzace v bytě odumřela a postupně se rozsvěcovala pouliční světla, osvětlovala cestu pod ním v potemnělém parku. Někdo vstoupil do kuchyně, soudě podle síly Serenity, na moment ve dveřích zaváhala, než znovu odešla.
Uslyšel, jak se za ním otevřely a zavřely skříňky, a něco, co znělo jako braní příborů a talířků.
Žaludek mu zakručel při pomyšlení na jídlo, ale ignoroval ho a zůstal, kde byl, část něj se bála čelit ostatním. Nechtěl jejich lítost a nedokázal snést způsob, jakým se na něj dívali, jako by se rozlomil po nejjemnějším vánku. Byl silnější, nebo bude, pokud mu dají čas. Tyhle pocity pro něj byly nové, ale zvládne je.
Měsíc se zvedal a on ho pohledem následoval, sledoval, jak se změnil z hluboce oranžové na bílou. Hvězdy se začaly objevovat, ale jen ty nejjasnější. Žlutá mlha pouličních lamp pouličních lamp přehlušila ostatní.
Dal by cokoli za to, aby mohl letět, dokud by nebyl vysoko v oblacích daleko od Země, mezi ní a Nebem, a mohl jasně hvězdy vidět. I když nemohl odejít, a tentokrát to nebyla jeho křídla, co ho brzdilo. Musel tu zůstat a dávat pozor na Amélii. I když si ho teď nepamatovala, byla šance, že si vzpomene. Nemohl být slabý a utéct od ní. Teď o to víc potřebovala jeho ochranu.
Jeho odhodlání všemu čelit se rozpadlo, když za sebou na balkóně někoho ucítil, kroky byly tiché na terakotových dláždicích a pak mu přišly nohy do výhledu.
Amélie si vedle něj stoupla, viděl ji v čistě bílých splývavých šatech, které sotva její tělo skrývaly, její stříbřité vlasy v měsíci zářily. Její oči byly pořád odstín od šedé, jasnější a víc z jiného světa, než jeho Amélie měla. Rychle vrhl pohledem dolů k lemu šatů, kde se měnily v modrou, a na její nahé nohy. Díval se na ně, aby se vyhnul pohledu do jejích očí a mučení v rozdílech mezi touto ženou a jeho ztracenou láskou.
Vánek foukl lem šatů k jejím nohou, a odhalil, cherubínové tetování na jejím kotníku. Marcus se na něj zamračil, bolest se mu rozšířila hrudí, když si vzpomněl, jak si ho poprvé všiml.
Byla na chodbě před jejím bytem, měla na sobě fialově zbarvenou noční košilku, která nechávala dostatek prostoru představivosti, a zažehla probouzení potlačovaných pocitů vůči ní.
Pořád si pamatoval teplo její ruky na jeho, když mu ledovala kloubky, a teplo jejího pohledu na jeho nahých zádech. Všechno mezi nimi tu noc začalo. Byl to jejich začátek a teď došli konce. Dal by všechno, aby se vrátil do té chvíle a udělal věci jinak, takže by neumřela.
Takže ho nemusela nechat v tomto světě samotného ve věčném utrpení a osamělosti.
Odtrhl pohled, přeskočil ji a zíral na měsíc.
Jasný kotouč držel jeho oči ale ne pozornost. Ta putovala zpět k Amélii, která stála vedle něj, uvnitř ho zabolelo. Posledních několik dní bylo noční můrou, nenáviděl to, co se stalo, a že ho Einar zachránil.
Radši by byl mrtvý než čelit tomuto mučení. Nedokázal to snést. Tak moc se snažil všechno vstřebat a být silný, aby našel svou rozhodnost a pokračoval ve své misi a ochraně ženy, která vedle něj stála, a když u něj nebyla, aby ji mohl najít a nalézt klid. V momentě, kdy se na ni znovu podíval, rozhodnost se roztříštila, nechala ho slabého, srdce křičelo, aby se Amélie vrátila.
Pomalu se zhluboka nadechl a pak se přinutil na ni pohlédnout.
Amélie.
Jeho srdce ji pořád volalo, i když věděl, že už tou duší nebyla.
Čím teď byla?
Ne anděl, to bylo jisté.
Byla pořád Amélií?
Pokušení zvednout levou ruku a jemně přejet konečky prstů po její tváři, bylo ohlušující. Pokud by to udělal, nedostal by reakci, kterou chtěl. Neopřela by se mu do pohlazení, nebo se na něj podívala s láskou v očích, tak jak to dělávala. Připomenula by mu, že ho neznala, a jeho srdce by to znovu nezvládlo.
Uzavřel emoce, nutil je jít pryč, dokud nebyl uvnitř chladný, stejně prázdný jako stříbrné oči, které ho sledovaly.
„Co chceš?“


9 komentářů:

  1. Ďakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  2. To je tajomné , ďakujem za kapitolu 👍

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za skvělý překlad!!!♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  4. chudáčik Marcus :-(
    vďaka za preklad a korekciu, a teším sa na ďalšie pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za nový překlad. Katka

    OdpovědětVymazat