čtvrtek 15. prosince 2016

Její anděl strážný - 16. kapitola


Bolest se zařízla hluboko do Marcusovy hrudi a pulzovala mu kostmi. Nemohl si vzpomenout, kdy ho znovuzrození bolelo. Jeho první vzpomínkou, když naposledy umřel, bylo teplo a světlo, ne agónie a temnota. Jak si to mohl pamatovat?

Marcus pomalu otevřel oči. Jasné světlo, které očekával, tu nebylo. Potemnělá nazlátlá zář plnila jeho zamlžený pohled. Tvary se pohybovaly po rozostřeném plátně, tmavly a pak světlaly a on se na ně pokoušel zaměřit.
Jediný zvuk, který slyšel, bylo hlasité pištivé zvonění. Zamračil se, roztřeseně se nadechl a několikrát zamrkal. Celá paže mu hořela, když ji zvedl a protřel si kloubky oči, jak se pokoušel pročistit zrak. Trochu to pomohlo.
Tmavší tvar se před ním objevil, přišel zprava. Ne, nebyl před ním. Nad ním, uvědomil si, když se něco pichlavého zabořilo do nahých zad, zadku a nohou.
Zúžil oči a pak se tvar rozjasnil. Poznal ji.
Taylor.
Nebyl mrtvý.
„Nehýbej se.“ Její hlas byl vzdálený, zněl, jak kdyby byl pod vodou. Položila mu ruce na nahá ramena, když se pokusil posadit, zatlačila ho dolů na ostré jehlice v zádech. Zašklebil se a zíral na ni, pokoušel se dát do pořádku hlavu a vzpomenout si, co se stalo. Byl si jistý, že umře.
Další hlasy mu propluly skrz zvonění v uších, které se ztlumilo, naklonil hlavu na stranu. Přes spálené černé pozadí spatřil Einara, jak u někoho klečí, ruce mu jasně zářily, když jimi přejížděl přes její tělo, světlo ji ozařovalo. Marcus pohlédl na své ruce a pak paže. Pamatoval si, jak se mu maso pálí pod nátlakem Apollyonovy moci. Teď bylo znovu bezchybné. Ani jizvička nebo modřina po takovém boji.
Oči se mu pomalu rozšiřovaly, když si vzpomínal na víc, a pohlédl zpátky na Einara.
Amélie.
Serenity pohlédla na druhé straně vedle Améliina těla, oči měla zavřené a slova, která Marcus neslyšel, jí padaly ze rtů.
Marcus odstrčil Taylor stranou, když se ho znovu pokusila zastavit, a vytlačil se vzhůru. Podařilo se mu dostat na kolena a pak zvracel, vykašlával krev na zuhelnatělé pahýly kukuřice.
„Neměl ses hýbat.“ Taylor se ho pokusila vzít za paži.
Vyhnul se jejímu sevření a pokračoval, nejdřív zvedl pravé koleno a položil nohu na zem a pak pomalu následoval druhým.
Vzalo mu veškerou sílu si stoupnout a veškerou vůli udržet se tam, kam se dostal. Ostré zlámané stonky kukuřic se mu zapíchávaly do bosých noh, ale bylo mu to jedno. Hlava se mu točila a nutkání zvracet se znovu zvýšilo. Spolkl ho a prázdně zíral na Améliino tělo, když Einar a Serenity zuřivě pracovali, aby ji zachránili. Bylo příliš pozdě?
Taylor k němu znovu mluvila, neposlouchal ji. Nemohl odpočívat. Ne teď.
Dál se snažil, teplý vzduch omýval jeho nahé tělo jemným šepotem a snaha o pohyb způsobovala, že ho každý centimetr bolel a pulzoval.
Apollyon přecházel o kousek dál s Lukasem a jeho zrzka s ním mluvila. Nevypadal, že poslouchá. Ten neklidný způsob, jakým chodil, se ztotožňoval se vztekem, který v něm Marcus cítil hořet.
Nebe bylo nad nimi černé, mraky těžké a škaredé a ani světlo svítání je nerozehřálo. Bylo tak černé, jak se ten muž kontroloval, točily se, jak odrážely jeho úzkost. Nebe zaplatí za to, k čemu Apollyona přinutilo, Marcus si tím byl jistý, ale to nebylo vůbec útěchou.
Marcus udělal těžce krok vpřed, ten následoval druhý, udržoval se v pohybu, jak klopýtal přes zčernalou zem k Amélii.
Bolest mu hořela v každém svalu a kosti, paralyzovala ho a kradla mu tu trochu síly, co měl. Serenity vzhlédla, když k nim došel, a zachytila ho, když padl na kolena, tvrdě sebou bouchl. Něco měkce ve francouzštině zamumlala do jeho ramene, když na ni zkolaboval.
Nepřekonatelné nutkání spát do něj narazilo, ale bojoval proti tomu, tlačil ho a Serenity pryč. Pohled mu padl na Amélii. Její tvář byla klidná, ale neviděl v ní mír. Lemovaly ji řezné ranky a skvrny kůže, kterou měla spálenou, zůstaly rozšklebené rudé šrámy na její bledé tváři a těle. Šaty měla zničené, zbytky modré látky vůbec neskrývaly její tělo před očima ostatních.
Slzy ho štípaly, když se předklonil, přejel si roztřesenou rukou po tváři a tiše ji prosil, aby se k němu vrátila.
Poprvé našel lásku a nemohlo se to stát teď, ne s tím, co k ní cítil, a když se jí nezeptal, jestli někdy zvažovala, že bude jeho.
„Nemůžu nic udělat,“ zašeptal Einar a Marcus k němu vzhlédl, slzy mu stékaly po tvářích.
„Prosím,“ Marcus se zřítil k zemi, zhluboka se nadechl, bojoval se slzami a zastavil se od zhroucení.
„Musíš ji zachránit.“
„Snažím se… nic, co udělám, nefunguje. Ani Serenitina magie ji nedokáže vrátit zpátky.“
Einarovo obočí se stáhlo a Marcus ho proklínal za tu ukázku lítosti. Nebyl konec. Nenechá ji odejít jen tak lehce. Musí se dát něco dělat.
Apollyon se podíval na Amélii, krátce se setkal s Marcusovým pohledem a pak se k nim otočil zády.
Marcus sdílel svůj vztek. K čemu Nebe Apollyona přinutilo, bylo neodpustitelné. Chtěli, aby Amélie zemřela. Proč mu to neřekli? Proč mu přikázali, aby ji hlídal až do teď, pokud ji chtěli nechat zemřít?
Musel tu být důvod. Jestli ji chtěli mrtvou, mohli změnit pořadí událostí, aby se to stalo, nebo pro ni poslat jednoho z andělů smrti. Proč ho přinutili pracovat tak tvrdě, aby ji ochraňoval?
Nic nedávalo smysl.
Serenity od něj odešla.
Taky to s Amélií vzdávala?
Marcus se zhluboka nadechl, setřel si slzy kloubky prstů a sevřel ruce v pěst. Odmítl se vzdát
Přitáhl si Amélii do náruče, tiskl si ji k nahé hrudi a ignoroval bolest, která ho trhala, kdykoli se pohnul. Nezáleželo na tom, že se jeho tělo pořád léčilo a že byl pořád neuvěřitelně slabý ze vstřebávání Apollyonova útoku. Záleželo jen na Amélii.
Vtiskl jí polibek na hlavu. Pořád voněla stejně. Horké slzy se mu začaly objevovat, ale zavřel oči, nenechal je spadnout. Držel si ji blízko, houpal s ní. Bolest v jeho srdci zatlačila do pozadí tu jeho těla, bušila tak silně, že to nedokázal snést. Vzlykl, i když pro ni chtěl být silný. Nemohla být pryč. Udělal všechno, co mohl, aby ji zachránil. Měl ji chránit. Nebe neřeklo nic o její smrti.
I když Veiron ano.
Věděl, že se tohle stane.
Pokud by, kvůli Taylor neodešel, možná by měl odpovědi, které chtěl, a možná by zjistil, že Apollyon byl zodpovědný za smrt Amélie. Pomalu zvedl hlavu a zíral na Taylor, vztek mu hořel v srdci, přehlušoval bolest a truchlení.
„Neopovažuj se ji z toho vinit.“
Einarův tón byl stejně tak černý jako nebe nad nimi a Marcus stočil svůj pohled na něj, krev mu hořela touhou po pomstě.
Jeho vztek se zmírnil, když spatřil bolest a vyčerpanost v Einarových hnědých očích, a pak ucítil, jak byl slabý. Einar využil všechnu svou sílu na jeho vyléčení a pokusil se zachránit i Amélii.
Serenitina magie byla jeho smyslům taky slabá, a to zkombinované s bolestí všech okolo ho nutilo mít pocit, že se dusí.
Einar měl pravdu. Taylor si nezasloužila jeho vztek, stejně jako Amélie ten Apollyonův.
Nebe za to bylo vinno.
Viděli to a věděli o tom už od začátku. Apollyon nemohl překonat žádný rozkaz, který mu byl dán, svým důvtipem. Améliina smrt mu bude ležet na ramenou a kvůli tomu ho nebyla Serenity schopná zastavit.
Marcus zavrčel frustrací mezi sevřenými zuby a světlo udeřilo do pole kolem nich, naplnilo ráno ohlušujícími ranami blesků a oslepujícími záblesky světla.
Sevřel Amélii pevněji a přitiskl jí rty k čelu a přál si z celého srdce, aby ji byl Einar taky schopný zachránit.
Marcus se zamračil, když se mu pohnula v náruči. Musel si to představovat. Znovu se pohnula a on se odtáhl, shlédl na ni a oči se mu pomalu rozšířily, když se mu zvedla z náruče.
Všichni se zastavili, otočili se k Amélii, když plula vzduchem, jako by byla zavěšená za pas, ruce a nohy vysely bezvládně pod ní. Ticho padlo na kukuřičné pole.
Dlouhý průsvitný bílý materiál plul kolem ní, nejdřív jí zakryl prsa a pak se jí obtočil kolem žeber a pasu, než se nakonec uzavřel kolem jejích boků. Odtud se natahoval, vytvořil dlouhou sukni a postupně se barvil do modré u jejích nohou.
Marcus zíral na její záda, kde se něco třpytilo, jak se nad ním vznášela.
Jasné stříbřité peří se jí z bledé kůže rozvinulo, splétalo se dohromady, aby vytvořilo kostru něčeho, co vypadalo jako křídla.
Z nich rostlo peří, tvořilo tvar, každá řada větší než ta předchozí, dokud neměla křídla podobná těm jeho, jen světlejší, a tak čistá, že chytala světlo a uchvacovala ho.
Její nahé nohy padaly dolů a ona se ve vzduchu napřimovala, dokud nad nimi nestála, vítr zmítal jejími šaty, takže jí kolem nohou tancovaly.
Tržné rány a popáleniny na její kůži vybledly, zůstala jen bledé nepoškozené maso, pak se jí rozrostly vlasy, dosahovaly jí až ke kříži. Od kořínků se čířila stříbrná po dlouhých vlasech, dokud naprosto nezměnily barvu.
Marcus z ní neodkázal sundat oči nebo uvěřit tomu, co viděl. Vypadalo to, že jeho kolegové válečníci taky ne, protože Einar byl náhle vedle něj s mečem v ruce.
Marcus se s velkým úsilím zvedl na nohy. Šlo to pomalu a hluboká bolest působila, že musel vynaložit hodně sil, aby neomdlel, ale jeho modré brnění se pomalu objevovalo.
Pokrylo mu hruď a záda, předloktí a holeně a přelil se přes něj pocit klidu, když ucítil zbraně u pasu.
Amélie se nepohnula.
Vznášela se se zavřenýma očima.
Pokud vůbec ještě tou Amélií byla.
„Co to je?“ Vyjádřil Lukas svou otázku tak perfektně, že Marcus přemýšlel, že mu ji telepaticky poslal.
Neexistovala žena anděl.
Zbytek skupiny se za ním shromáždil a srdce mu bušilo, když čekal, nebyl si jistý, co se dělo.
Améliiny oči se pomalu otevřely a zírala na ně dolů.
Marcus udělal krok vpřed a natáhl se pro ni. „Amélie?“
Její jedinou reakcí byl pohled a chladně řekla: „To jméno neznám.“
Všechna Marcusova naděje se znovu roztříštila, vzplál v něm vztek, krev mu hořela. Otočil se, uzamkl oči s Apollyonem a vytáhl levou rukou čepel.
„Tohle je tvá chyba,“ zavrčel a máchl rukou, protáhl rukojeť čepele.
„Udělal jsi to.“
Apollyon nereagoval, když se do něj Marcus obul, kopí se zvětšilo a jeho tělo křičelo s každým krokem bolestí. Ruce se mu třásly, paře měl slabé, jak jimi proudila bolest, ubývala mu ta trocha síly, kterou získal.
„Dost!“ Ostrý ženský hlas ho zastavil.
Marcus se ohlédl přes rameno na Amélii. Půvabně sestoupila a na jejích nohou se objevily stříbrné boty, než se dotkla spálené zemi.
„Proč bojujete?“ řekla, její hlas byl vzdálený a chladný, nebyl vůbec podobný Améliinu, který znal a miloval.
Améliinu, kterou ztratil.
Marcus spustil kopí, takže čepel spočívala na té špíně a uvolnil ramena. Hlava se mu točila, svět se mu rozostřoval a zaťal zuby proti slabosti a bojovala, aby zůstal stát. Nedokázal udržet kopí.
Prsty se mu rozevřely a on ho sotva držel. Pulz mu závodil díky touze po pomstě a bolesti, který mu bušila v srdci.
„Protože mě neznáš,“ zašeptal a stříbřitě zelené oči krátce změkly, než se znovu změnily v chladné.
„Znám vás všechny.“ Pozorovala je na oplátku. Jiskra naděje se v něm krátce rozhořela, než znovu zemřela, když pokračovala: „Strážce, válečník, mediátor a ničitel.“
Apollyon se na ni zamračil a Marcus cítil, jak v něm znovu roste vztek, ta síla se shodovala s jeho.
„Vždycky jste vy čtyři. Pamatuju si vás.“ Rozhlédla se po okolí a pak pohlédla zpátky na něj.
„Možná si časem vzpomene,“ řekl Lukas měkce, jako by tu nestála. Na jeho slova nereagovala. Dál ho sledovala svýma tajemnýma stříbrnýma očima. „Možná je to dočasné.“
Marcus se neodvažoval doufat. Amélie umřela a byla zrozena podobným způsobem jako ostatní andělé, ale nedokázal uvěřit tomu, že jím byla, nebo že si na něj nepamatuje. Ať už byla teď čímkoli, už nebyla Amélií.
Udeřil do něj vítr a pak vedle něj přistála Amélie, dost blízko na to, aby ji mohl cítit. Zabolelo ho z té známé vůně.
Tohle bylo mučení, které nedokázal zvládnout. Chtěl řvát a někoho nebo něco zmlátit, chtěl Nebe roztrhat, aby uvolnil potlačovaný vztek, který měl uzamčený v srdci. Takto nedokázal žít, vidět ji a cítit ji s vědomím, že tohle nebyla jeho Amélie, která před ním stála. Byla pryč.
Otočil se k ní čelem a ona ho překvapila, když se natáhla a jemně mu položila ruku na tvář. Náznak obav jí zahřál oči a její dotek ho podivně uklidnil, jako by se mu život vléval do znaveného těla z její malé dlaně. Srdce mu bušilo tvrději, když mu pohlédla hluboko do očí a znovu promluvila.
„Můj rytíři.“ Projela mu prsty skrz rozcuchané vlasy. „Můj strážný anděli.“
„Poznáváš mě?“ Bolest mu zlomila hlas a nemyslel si, že zvládne, když mu řekne, že ne, ne, když se na něj začala dívat tak jako vždycky.
Usmála se a jemu se zahřálo srdce, když to viděl. Bojoval by za ten úsměv. Dostal se kvůli němu blízko smrti. Ale teď nevypadal skutečně. Nebyl to úsměv, který chtěl vidět naposledy. Dávaly mu ho ty stejné rty, ale ne stejné srdce.
„Svého rytíře bych poznala všude.“
„Pamatuješ si mě?“
Zamračila se.
„Ne… ale znám tě.“ Dala mu ruku z tváře a dotkla se místa v jejím srdci. „Znám tě tady… mimo vědomou paměť… vzpomínám si, ale ne tím způsobem.“
Znala ho mimo paměť. Znamenalo to, že měl Lukas pravdu a byla tu šance, že se jí něco ze vzpomínek časem vrátí? Kdykoli byl zrozen s pocitem, že něco zná, ale nechápal proč, nakonec si vzpomněl, i když to byla staletí od jeho znovuzrození, co se to stalo.
Počká na ni staletí, aby si na něj vzpomněla. Čekal by na to věčnost.
Amélie ho v srdci znala. To trošku ulevilo bolesti uvnitř něj a dalo mu sílu pokračovat jako její strážce.
Jeho povinnosti ještě nebylo konec. Ať už byla jeho mise jakákoli, neskončila. Cítil to. Nebo ho z toho nezprostilo a nezavolalo si ho tak jako vždycky, když skončil, a to znamenalo, že musel zůstat po jejím boku a dál ji ochraňovat.
Jen doufal, že ji nebude muset ochraňovat od Nebe samotného.
Chtěl krev za to, co mu vzali, a bylo těžké tu zůstat, když se chtěl vrátit domu do Nebe a přinutit svého nadřízeného k vysvětlení, ale něco takového by mohlo dát Amélii v nebezpečí. Nejen Amélii.
V žádném případě by teď neporazil svého velitele. Ne, když nebyl dost silný.
I když to nesnášel, potřeboval zjistit, proč Nebe zabilo ženu, kterou miloval, a proč ji musel chránit z takové blízky, pokud chtěli její smrt, tentokrát musel vyčkávat. Nakonec si ho Nebe zavolá. Musí vydat další rozkazy a budou vyžadovat zprávu o tom, co se stalo. Jen musel být trpělivý a odpovědi dostane.
„Měli bychom jít,“ řekl Einar a Amélie na něj pohlédla, chlad se jí vrátil do očí a ruku dala k boku.
„Nevím, co se děje… ale někdo si uvědomí, že se tu něco stalo a půjdou se podívat.“
„Měli bychom dát Nebi zprávu a uvidíme, co na dnešní události řeknou.“ Lukas udělal krok vpřed a Marcus si poprvé všiml, že jeho pohodlné oblečení bylo pryč a bylo nahrazeno bíle zlatým brněním a bílá křídla měl venku.
„Možná bychom si měli vzít chvilku, abychom zhodnotili situaci, než někomu budeme důvěřovat,“ řekla Taylor a vrhla temný pohled na Lukase.
Marcus chápal Lukasovu loajalitu Nebi, ale tentokrát nemohl stát za svým starým přítelem. Půjde do Nebe, ale ne dřív, než si ho zavolají, nebo nebude vědět víc o tom, co se stalo. Musel tam jít připravený, ne zaslepený vztekem jako teď.
„Nebe přinutilo Apollyona, aby zabil Amélii, a bylo ochotné mě přitom zabít taky.“ Marcus šel od ní pryč, periferně ji viděl, když se přesouval ke skupince. Nešla za ním, ale cítil na sobě její oči, pozorně sledovaly každý jeho pohyb.
„Veiron měl pravdu. Nebe vědělo, že se tohle stane. Chtělo ji mrtvou.“
„To nemůžeš vědět,“ vložil se do toho Lukas a stočil pohled na Marcuse.
Apollyon si ztěžka povzdechl a všichni na něj pohlédli. Stál s očima sklopenýma a černými křídly zataženými u zad. Serenity stála vedle něj s rukou na jeho, pomalu ho hladila.
„Moc mě nezajímá, co mě Nebe přinutilo udělat proti mé vůli,“ zašeptal tiše Apollyon.
„Ale jsi hlupák, Lukasi, pokud si myslíš, že běžet za nimi je ta správná věc.“
„Co ty víš?“ Lukas k němu přešel, zastavil se, až se jejich hrudníky skoro dotýkaly, a zaklonil hlavu, až zíral do Apollyonových modrých očí.
„Je správné, že půjdeme do Nebe a řekneme, co se stalo. Budou vědět, co dělat.“
„Lukas má pravdu. Nebe nám pomůže,“ řekla Annelie a neuhnula, když Apollyon obrátil svou pozornost na ni. Vyzývavě pohodila rudými vlasy a držel jeho pohled.
„Budou vědět, co máme udělat.“
„Pak jste oba hlupáci. Zajímalo Nebe, že by mohlo pomoct Amélii? Chtěli ji mrtvou… přinutili mě ji zabít a bylo jim jedno, že jsem při tom skoro zabil Marcuse!“
Temnota sestoupila, když se na ně oba Apollyon mračil, kradla ze světa světlo, ruce se mu třásly po bocích.
Serenity mumlala tichá slova ve francouzštině a dál ho hladila po paži, její pohyby byly rytmické a pomalé, konané tak, aby uklidňovaly muže na okraji rozpoutání Pekla na někoho.
Marcus si nebyl jistý, jestli tak malá věc může potlačit vztek v Apollyonově srdci, ale bylo jisté, že ho to drží od útoku na Lukase.
Ten starý Apollyon, kterého Marcus znal, by teď už prosekl hrdlo Lukasovi. V minulosti spolu bojovali i kvůli menším věcem.
Einar zasáhl, přitiskl dlaň na hrudní zbroj obou mužů a pokoušel se je rozdělit.
„Dost!“ řekla Amélie a všichni na ni znovu pohlédli.
„Nikomu nedovolím odejít. Zničím kohokoli, kdo se o to pokusí.“
Marcus se zamračil. Zničí? Na chvíli vypadala silně, jak stála vzpřímená, stříbrná křídla roztažená a jasná v temnotě a pak se zachvěla. Marcus k ní spěchal, uzavřel se před bolestí, kterou mu tak rychlý pohyb působil, a pak ji zachytil dřív, než spadla.
Křídla jí zmizela a on na ni shlédl. Bez nich vypadala tak jak předtím a on by se mohl lehce ošálit tím, že by si myslel, že byla Amélie znovu naživu. I když ty stříbrné vlasy tomu zabránily. Zářily jako hvězdy z jiného světa.
„Stojím za Apollyonem a Taylor,“ zašeptal Marcus a pak zvedl hlavu.
„Co ten zbytek?“
„Něco je divného na tom, co se stalo,“ řekl Einar. „Měli bychom počkat a zahrát to v klidu, než se rozhodneme, které straně budeme věřit. Veiron chtěl zabránit Amélii umřít. Proto musí být důvod.“
„Změnila se v anděla.“ Annelie ukázala na Amélii, která ležela Marcusovi v náruči. „Nebyl by to dost velký důvod? Je něco magického na ženách anděla?“
„Nejsou žádné takové-! Lukas jemně položil ruku na Anneliino rameno a ona se mu zamračila do zelených očí.
„Pak co teda je?“
„Nevím,“ odpověděl jí Marcus a pohlédl na ženu ležící mu v nevědomí v náruči.
„I když chci věřit, aby byla anděl… a že kvůli tomu nám tohle Nebe způsobilo… aby ji probudilo. Některé smrtelné duše vstoupí do řad andělů během smrti. Třeba je jednou z nich a je speciální, protože je ženou. Třeba ji kvůli tomu chtěli mrtvou… takže překoná smrt a stane se jednou z nás.“
Serenity pohlédla na Apollyona. „Proč by k tomu byla potřeba tvá síla, aby se probudila?“
„Protože jsem smrt… nebo jsem aspoň byl. Byl jsem původním andělem smrti. Legionář, který to dělá teď po mě, přišel až dlouho po mém stvoření.“ Apollyonův modrý pohled padl na Amélii.
„Nejsem si jistý, čím je, ale její smrt mou rukou je jedním z důvodů mé existence, což znamená, že Nebe o ní vědělo dřív, než ji přivedlo do tohoto světa jako jednoho z andělů. Je tu šance, že síla, kterou mi Nebe propůjčilo, byla nutná k jejímu probuzení v této formě, a smrt z rukou někoho jiného by poslalo její smrtelnou duši místo toho do Nebe.“
To dávalo smysl. Pokud Améliina smrt byla částí Apollyonovi věčné povinnosti, jedním z důvodů jeho stvoření, pak tu byla šance, že jen jemu byla dána pravomoc ke spuštění změny v andělskou bytost, kterou se stala.
Apollyon se narovnal, dal ramena dozadu a vrhl temným pohledem po nich všech.
„Teď se všichni vrátíme do Paříže. Tam to dál prodiskutujeme.“
Marcus přikývl a čekal, jestli se bude někdo s Apollyonem hádat. Lukas nevypadal, že k tomu má kuráž, a Annelie teď vypadala, že si je míň jistá.
Marcus se ocenivě usmál, když přišel Einar a vzal mu Amélii, čímž mu dovolil si stoupnout, a pak mu ji zpátky podal. Marcus ji choval v náruči a pohlédl na ni, topil se ve víru pocitů.
Už si nebyl jistý, komu věřit, ale potřeboval odpovědi a rychle. Pokud Améliina smrt nebyla jeho posledním úkolem, pak co?
Nutkání jít do Nebe a zeptat se velitele, bylo těžké odolat, bez ohledu na to, kolikrát si řekl, že bylo lepší počkat, dokud nebudou mít víc informací, nebo si ho Nebe samo nezavolá.
Bušilo to do něj, silně a divoce, přesvědčovalo ho, aby dělal to, co mu srdce diktovalo a požadovalo odplatu krve za to, co se Amélii stalo.
Přál si, aby mohl poslechnout a rozpoutat vztek na Nebe, ale nemohl.
Nebylo to Apollyonovo rozhodnutí, že se všichni vrátí do Paříže, co ho brzdilo, nebo bolest, který mu stále bušila tělem, které se pomalu léčilo.
Byla to jeho křídla.
Nejdou ven.



11 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Zasa strašne zaujímavá a napínavá kapitola :-) som zvedavá čo má Nebo zalubom;-)
    Vdaka za preklad a korektúru:-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekci další kapitoly !!!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat