čtvrtek 8. prosince 2016

Její anděl strážný - 15. kapitola 2/2


Dveře se za ním otevřely a pak zavřely.

„No, tak tohle je stoprocentně překvapení,“ protáhl Apollyon a Marcus se k němu otočil čelem.
Temnota v Apollyonových jasně modrých očích se shodovala se vztekem, který z něj Marcus cítil. Serenity měla pravdu. Apollyon ho nechtěl vidět, a to ani nezmínil nic o Pekle.
„Čemu vděčím za tu čest?“ Apollyon položil tašky s jídlem na zem. „Neviděl jsem tě už dlouho… Marcusi.“
Už to byla staletí, co se potkali naposledy, ale předtím se vídali často, obzvlášť když se Marcus propůjčil dočasně jako anděl smrti. Ale podle toho, co si pamatuje, neudělal nic, proč by si měl zasloužit tak chladné přivítání od přítele.
„Potřebuji tvou pomoc.“ Vykročil Marcus.
V té chvíli vyšly čtyři ženy z kuchyně. Serenity spěchala k Apollyonovi a on se na ni usmál. Apollyonovy modré oči se zvedly, když si prohlížel druhou ženu, temnota mu přejela přes tvář a zorničky se rozšířily. Serenity se na místě zastavila. Vlna vzteku projela místností a Marcus mohl jen zírat na Apollyona, jak mu černá křídla roztrhla bílou košili, a vypustil bezbožné zavrčení. Oblečení bylo na cucky, místo něj se objevila černá zbroj, zlaté lemování a bojující lvi na chráničích předloktí zářily v jasné velké místnosti.
Sevřel si hlavu, bořil prsty do dlouhých černých vlasů a tahal za uvolněné prameny culíku.
„Apollyone… co se děje, mon ange?“
Serenity se rozešla, ale znovu zastavila, když zvedl hlavu, živé modré oči se na ni zaměřily. Zmučený pohled mu prošel tváří a pak znovu zavrčel.
„Musí odejít… pošle mě daleko… daleko… teď! Všechno v nebezpečí.“ Apollyon si tiskl prsty do spánků a nahrbil se.
„Teď, Serenity!“
Svět se kolem Marcuse rozptýlil, kroužil a narušoval to, jak se cítil, a když znovu přišel k sobě, stáli uprostřed kukuřičného pole s Paříží daleko za nimi.
Apollyon vzhlédl s hrůzou ve tváři. „Ne… co jsi to udělala… řekl jsem, pošli mě.“
Marcus se pohnul k Amélii, když se na ni Apollyon podíval, zorničky se mu zúžily a pak rozšířily, jak se díval z jednoho na druhého. Apollyon zakroutil hlavou, zavřel oči a pak pohlédl na Serenity, prosil ji.
„Utíkejte… běžte ode mě pryč.“ Zoufalství v jeho hlase poslalo osten strachu skrz Marcuse.
Popadl Amélii za ruku, zbavil se oblečení a přivolal si zbroj. Jendou rukou vytáhl čepel od pasu a pevně ji sevřel, sledoval Apollyona kvůli jakémukoli příznaku možného útoku. Einar musel taky něco vycítit, protože pokynul Taylor, ať jde za ním. Lukas si stoupl před Annelii, chránil zrzku svým tělem.
„Apollone?“ Serenity se třásl hlas. „Co se děje?“
Apollyon zavrčel, zafňukal a pak na ni pohlédl s očima plnými prosby.
„Vem je a běžte… prosím? Nemůžu… nedokážu s tím bojovat.“
Serenity couvla, bledé šaty se jí zahákly o kukuřici, která jí dosahovala po pás. Ohlédla se přes rameno na Marcuse a ostatní. Marcus si nebyl jistý, co se děje, a vypadalo to, že ani ten zbytek. Apollyon byl v pohodě, když přišel do bytu. Až tehdy, co ženy přišly, se něco změnilo.
Marcusovi se rozšířily oči.
Bylo to tehdy, když se podíval na Amélii.
S tímto jediným vysvětlením dokázal Marcus přijít, hluboce jím to otřáslo.
Nebo ji chtělo mrtvou a přikazovalo Apollyonovi, aby to udělal.
„Vem je,“ šeptal Apollyon. „Budu se držet tak dlouho, jak jen budu moct.“
„Nemůžu.“ Potřásla Serenity hlavou. „Využila jsem všech svých sil, abych nás sem přenesla.“
„Ne.“ Apollyon na ni zíral, děs mu plnil jasně modré oči. Slzy se mu proplétaly s tmavými řasami, byly na pokraji pádu a jeho boj byl pro všechny viditelný. Bitva proti čemukoli, co mu bylo přikázáno, s částí, která měla strach ublížit těm, na kterých mu záleželo. „Ne… proč… proč jsi musel přijít? Proč?“
Slzy z Apollyonových očí padly, když pohlédl na Marcuse, stékaly mu po tvářích. Nikdy neviděl takovou bolest, nebo utrpení v očích svého přítele. Bylo to tak silné, že Marcus cítil, jak se to mísí s jeho vlastním strachem.
„Nikdy jsem se na ni neměl podívat… nechci to.“
Pravda a bolest za jeho slovy přešla Apollyonovou tváří, když bojoval sám se sebou, Marcus temně zaklel.
Nedokázal si představit hloubku toho, co jeho přítel cítil, nebo jaké by to bylo, dělat něco proti vlastnímu přání a velikosti příkazu Nebe, ale jednu věc věděl. Apollyona to zabíjelo a nebude to trvat dlouho, než ztratí tu trochu kontroly, kterou nad sebou měl.
Marcus vedl Amélii za sebe a roztáhl svá vlastní křídla.
„Přestaň,“ řekla Serenity velitelským hlasem a Apollyon na ni pohlédl, jeho obočí černé jako uhel se nakrčilo a potřásl hlavou. „Přikazuju ti, abys přestal.“
„Nemá to smysl.“ Apollyon před sebe natáhl ruku a objevila se zakřivená zlatá čepel.
„Nebude to fungovat… naše spojení nepřekoná něco, k čemu jsem byl zrozen. Tohle je moje věčná povinnost.“
Marcus na něj zíral. Apollyon se od ostatních andělů v jednom lišil. Měl věčnou povinnost, kterou nikdy nemohl smazat. I když Apollyon upadl v nemilost jako Einar, mohl být povolán k použití svých sil během apokalyps, buď aby ji spustil, nebo zastavil. Kvůli tomu byl zrozen.
„Utíkejte,“ zabručel Apollyon a pak zíral na Marcuse.
„Nedokážu to zadržet… tato zuřivost… musí jí podstoupit.“
Tisíce malých jehliček proběhlo dolů Marcusovi po páteři. Nevěděl, proč Nebe přikázalo Apollyonovi, aby zabil Amélii, a bylo mu to jedno. V žádném případě nedovolí, aby se jí cokoli stalo. I kdyby její přežití znamenalo konec světa, jak ho znali, i kdyby její existence způsobila katastrofu, nenechá ji umřít. Nemohl to dopustit. I kdyby to byl rozsudek Nebe.
„Ne!“ Marcus vykročil, zatímco držel Amélii za ruku. Třásla se. Připlul k němu její strach a on ho chtěl odejmout a říct jí, že se jí nic nestane, ale nemohl lhát. Všechno, co dokázal udělat, bylo chránit ji.
„Musí! Je to její osud.“ Apollyon bojoval a pak natáhl i druhou ruku a objevilo se další zlaté zakřivené ostří. Roztáhl černá křídla a nebe nad nimi potemnělo, těžké mraky blokovaly slunce. Vzduch kolem Marcuse ochladl, zmrzl a on zaváhal.
Osud nebyl pro nikoho vytesán do kamene. Neudělá krok stranou a nenechá ji umřít. I sebemenší věc mohla změnit její osud a on byl ochotný udělat všechno, co bylo v jeho silách, aby se ujistil, že ta změna nastane.
I kdyby to mělo být to, že se na místě obětuje.
Einar a Lukas šli stranou, vedli zbytek žen dál. Chtěl, aby vzali Amélii a nechali ho s Apollyonem bojovat, ale nic dobrého by z toho nevzešlo. Boj a bolest v Apollyonových modrých očích toho Marcusovi až moc řekla. Apollyon už se za chvíli nebude kontrolovat, a pokud půjde Amélie za ostatními, byla tu šance, že zaútočí a všem jim ublíží. Apollyon už tak dost trpěl. Pokud by ublížil Serenity, zabilo by ho to. To Marcus nedovolí, ale ani nenechá Amélii zabít.
„Musíš to dovolit kvůli dobru lidstva.“
Marcus zavrtěl hlavou. „Nemůžu. Nenechám tě jí ublížit.“
„Pak musíš vzít hněv na sebe.“ Apollyon zvedl obě ostří a černé mraky, které se nad nimi shromáždily, začaly vířit a otevřely se, aby odhalily kruh modré oblohy.
Zvedl se vítr, zlatá kukuřice se začala houpat a čechrala Marcusovo a Apollyonovo peří, jak stáli dvacet metrů od sebe.
„Snaž se jít na mě zlehka,“ řekl Marcus s polovičním úsměvem a zatlačil Amélii za sebe. Dal jednu nohu před sebe, vytáhl druhou čepel a spojil před hlavou ruce, takže mu chrániče předloktí štítily hlavu. Dva konce rukojetí se z toho kontaktu spojily a pak se roztáhly do modro - stříbrně vyryté věci zakončené dvěma stříbrnými čepeli. „Bojuj, pokud to dokážeš.“
„Pokusím se. Odpusť mi.“ Apollyon zaklonil hlavu a zařval do oblohy.
„Ne!“ vykřikla Amélie.
Bílé světlo sestřelilo v pokrouceném paprsku z otvoru v obloze, narazilo do Apollyonových překřížených čepelí a vystřelilo k Marcusovi. Marcus neměl šanci se bránit, než do něj udeřilo. První výbuch energie pálil, odráželo se od chráničů a rozřízlo se do dvou střel světla, když zasáhlo jeho oštěp. Bylo o hodně silnější, než čekal. Předklonil se, opřel se do světla a zavřel oči a sevřel zuby. Nebyl dost silný na to, aby přežil za přímý zásah, a něco mu říkalo, že to bude ještě horší. Pokud Apollyon zvýší sílu útoku, nebude trvat dlouho a Marcus nebude mít energie ji odklonit.
Dřív bojoval s velkými silami, ale nebyly ničím v porovnání s tímto žhnoucím výbuchem, který ho tlačil k Amélii. Marcus udělal krok vpřed a zavrčel, zuby mu scvakly tak tvrdě, až to bolelo. Zatlačil, projíždělo jím čiré zoufalství. Musel ochránit Amélii.
Projela jím další vlna, tentokrát silnější, kolena mu hrozila, že vypoví službu. Slzy mu naplnily oči a tekly mu po spáncích do vlasů, jak držel. Trhalo ho to, zahřívalo tělo, jak se proti němu prudce valilo, rvalo mu to zbroj. Zaměřil svou sílu a bojoval, i když naděje na její přežití bledla. Čím dýl odolával a štítil Amélii, tím víc času měl, aby nad sebou Apollyon získal kontrolu. Spoléhal se na svého přítele.
Paprsek zvýšil svou sílu a jemu sklouzla pravá ruka pod tou intenzitou. Narazil do jeho pravého ramene, srazil ho a vyhodil z rovnováhy. Okamžitě zvedl pravý chránič paže, bojoval se spalujícím světlem, aby ho dostal zpět na místo před obličej.
Marcus zaskřípal zuby, pevně se nohama zapřel na hořící zemi a přivolával svou sílu, využíval ji, aby se uchránil od destruktivní síly. Pravá paže mu tak hořela, že byla necitlivá a ohnivé jehlice mu propichovaly rameno, kde se mu světlo zachycovalo o maso.
Teď už pro něj nebyla žádná naděje. Věděl to. Všechno, co mohl dělat, bylo štítit Amélii, dokud ho neopustí i poslední kousek síly a on už nebude schopný ustát Apollyonův útok, pak ho roztrhne a projde jím.
Nikdy si tak moc nepřál, aby měl víc sil. S větší sílou by byl možná schopný porazit Apollyona a zachránit ji. Přál si, aby to pro její dobro mohl udělat. Nic nezměnil tím, že na sebe vzal její osud.
Zklamal ji,
Aspoň si zasloužila, aby kvůli ní umřel.
Umře pro ni.
Vrstvy modré na jeho chráničích předloktí se odtrhávaly pod silou zlatého světla. Vrstvy smaltu mu létaly kolem tváře, zachytávaly se mu na tvářích a uších, nechaly po sobě tenké cestičky krve. Ocelové čepele kopí se tavily a kapaly k zemi, syčely, jak je plameny hltaly. Síla světla se znovu zvýšila, tlačila na něj, a když se znovu zapřel, cítil, jak se brnění láme a pálí.
Podíval se na Amélii, která se choulila za ním, její strach a bolest byly reálné v jeho žilách jako jeho vlastní, přál si, aby ji mohl naposledy vidět. Přál si, aby se mohl podívat na její krásnou tvář a říct jí, že je mu to líto.
Přál si, aby jí mohl říct, že ji miloval.
Ve své snaze ji zachránit, ji přivedl k jejímu osudu a nebylo nic, co by mohl udělat, aby to zastavil. Nebyl dost silný, aby porazil Apollyona, ani kdyby celým srdcem chtěl, takže mohl svůj slib dodržet a ochránit ji.
Další výbuch světla rozbil jeho chrániče a roztrhal mu peří, odtrhl je pryč. Snášel bolest, prosil, aby přestala, a Amélie, aby byla v bezpečí. Musel pevně stát a vydržet o trochu dýl. Musel pro její dobro.
Uprostřed ohlušujícího řevu a spalující bolesti našel Marcus klid, měl pocit prázdnoty, a že už dlouho nebude naživu. Byla to smrt? Nikdy si toho dřív nebyl vědom.
Apollyon stál před ním, ztělesňovala ho temnota s jeho černou zbrojí, křídly a brutálními čepelemi a světlem, které ho obklopovalo, tak jasným, že nic neviděl. Pohlédl Apollyonovi do očí a viděl tam úzkost a slzy proudící mu po tváři, když vedl směr síly na Marcuse. Marcus ho za to nemohl nesnášet. Všichni byli pěšci svého pána, otroci jeho hlasu. Světlo vybledlo natolik, že viděl Serenity a ostatní, jak se pokouší zastavit Apollyona. V jeho očích bylo tolik bolesti a Marcusovi bylo líto, že ho k tomu přinutil.
Cítil za sebou Amélii,
Nechtěl umřít.
Síla mu projela pažemi, rozřízla ho až na kost a rozsekala nohy.
Nechtěl ji opustit, i když věděl, že musí, aby ochránil ji a svět.
Jeho život byl věčný. Tohle nebyla smrt. Byl to jen nový začátek.
Zašklebil se, když do něj narazila silnější vlna, roztrhala mu křídla hrudník. Zbytky kopí se mu pod intenzivním žárem rozpadly. Poslední zbytek jeho síly byl pryč.
Bojoval s bolestí a zaměřil všechno, co mu zbylo na ochranu Amélie před Apollyonovým útokem. Pro svou lásku. Pro něj už nebyla naděje, ale pro ni ano. Zemře teď a tady, i přesto ho naplnilo nesmírným smutkem, že už nikdy neuvidí Améliin úsměv nebo neucítí její měkkou tvář, aspoň mohl říct, že jeho smrt měla účel – ochránit ji až do konce – a že umřel se věděním, co je to láska.
Srdce mu hořelo agónií s vědomím, že bude zrozen, ale nebude si ji pamatovat. Chtěl ji vidět znovu, chtěl ji najít ve svém novém životě. Bylo to nemožné. Byl předurčený k tomu, aby znovu žil s vědomím, že část z něj něco postrádá, jen neví co. Mohl jen doufat, že jeho smrt znamenala Améliino přežití.
Ticho kolem něj přestalo a uši mu naplnil řev smrti. Dal ruce dolů a stál k němu čelem, zvedl bradu. Byl konec. Jeho síla byla pryč, tělo měl moc slabé na to, aby pokračovalo v boji, a on dýl neokázal vydržet.
Nic ho nedokáže zachránit.
Oči se mu rozšířily, když tvar prolomil světlo, a jemu vstoupily do očí slzy.
Amélie k němu stála zády s pažemi nataženými, štítila ho před hněvem Apollyonovy síly svým křehkým tělem.
„Amélie!“ Marcus se pro ni natáhl, vtáhl si ji do náruče a otočil zády k Apollyonovi ve stejnou chvíli, co padl na kolena.
Držel si ji blízko u sebe, jak bojoval o vědomí, slzy mu rozmazávaly vidění. Pokusil se je odmrkat, ale přišlo jich víc.
Potřeboval ji znovu vidět. Jen naposledy, než umře. Jen to chtěl. Jeho poslední přání.
Teplo síly na jeho zádech sláblo, ale už bylo pozdě. Marcus zkolaboval na její křehké tělo a odplul do temnoty.
Věděl, co znamenal konec Apollyonova útoku.
Zklamal ji.
Amélie byla pryč.


14 komentářů:

  1. Ďakujem veľmi pekne za preklad a korekciu

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad ... :-)

    OdpovědětVymazat
  3. děkuji moc :) nebyla by další kapitolka?? je mi jasné, že to dopadne dobře, ale znáte ten pocit... - chci to vědět teď hned!! :D

    OdpovědětVymazat
  4. Prečo musela Amélia zomrieť??? čo tým Nebo plánovalo??? A prečo teda poslali Marcusa na ochranu pre Améliu??? Ako to všetko dopadne???? Toľko otázok... a neviem sa dočkať kedy sa dozviem odpovede:-)
    vďaka za preklad a korektúru :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekci další kapitoly !!!!!

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za skvělý překlad!!!♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  7. Bože to bol koniec... ďakujem za kapitolu a prosím kedy bude ďalšia... tá neistota zabíja...

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za nový překlad.Katka

    OdpovědětVymazat
  10. Dakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat