úterý 27. prosince 2016

Falešná identita - 26. kapitola



Milí čtenáři,
dostali jsme se (kromě konce roku) i ke konci této knihy. Snad se Vám líbila. 

Mám pro Vás nyní pár informací. Možná jste minule zaznamenali, že tohle je poslední kapitola této knihy. Už minule jsem se +- ptala, jestli chcete pokračovat v druhém díle. Někteří už mi odpověděli, ale chtěla bych po všech, co tuhle knížku četli, vědět, jestli chcete, abych pokračovala v překladu (ti, co mi psali minule už nemusí 😊💖 ). Takže, pokud ještě někdo komentuje nebo se chce vyjádřit slovně, zdali chce či nechce číst další příběh o Tess, tak mi to prosím napište. Pokud "likeujete", tak zaklikněte prosím "LÍBÍ", když chcete pokračovat (jakože se Vám líbí nápad s pokračováním), když pokračování nechcete, zaklikněte "NELÍBÍ" (jakože se Vám ten nápad nelíbí). 
Dále, v této kapitole se vyskytuje písnička "The Rose", tedy Růže. Určitě vám dojde spojitost s Maddy. Dávám Vám proto sem odkaz na tu písničku, tak si to při čtení pusťte a poslouchejte. 

Za třetí děkuji všem za Vaši podporu, milé komentíky a vůbec za to, že se Vám knížka i můj překlad líbí a že ho čtete.
No a nakonec všem přeji bláznivě strávený Silvestr a slavnostní začátek nového roku. Nechť Vás andělé doprovázejí na Vašich cestách životem (jsem ještě ovlivněná tou písničkou :D).

Vaše písničkou mírně (no dobře, hodně) dojatá Katuš


Helikoptéra mě vyložila na louce blízko Livingstonu, než si to zamířila zpátky na hlavní velitelství. Nikdo nás nezastavil. Překvapivě se se mnou Tanner nepokoušel mluvit během našeho letu. Možná vycítil, že jsem před pohřbem neměla náladu na žerty. Plánovala jsem strávit noc v motelu v Manlow a ráno nasednout na vlak, který mě doveze zpátky. Odůvodnila jsem si to tím, že tak Tannera nevystavím velkým problémům.
Místo toho, abych šla přímo na hřbitov a čekala, až pohřeb začne, šla jsem k domu Chambersových. Vklouzla jsem do zadní zahrady a koukala oknem do obýváku.
Uvnitř byli všichni. Linda, Ronald, Madisoniny tety a strýčci, její prarodiče, Ana a Devon. On byl jediný, kdo rozuměl tomu, co se stalo, jediný, kdo věděl, že jeho sestra nezemřela před týdnem. Major ho nějak přesvědčil, aby své rodině neřekl pravdu a místo toho jim podstrčil lež připravenou FEA.
Devon se podíval do zahrady, jakoby vycítil mou přítomnost. Klesla jsem dolů. Nebylo správné, že jsem tu teď byla. Tohle byl jejich soukromý moment zármutku. Neměla jsem v jejich životech žádné místo.
Dveře zaskřípaly – zadní domovní dveře. Poznala jsem ten zvuk srdcem. Dřív, než jsem se mohla vypařit, stál Devon přede mnou, oblečen v černé od hlavy až po paty. V očích měl temné stíny.
Snažila jsem se zmizet, ale zahnal mě do kouta na konci zahrady, který hraničil s lesem. Chytil mě za ruku a zabránil mi utéct. Nepokusila jsem se ho setřást. Ať řekne cokoliv, zvládnu to. Zasloužila jsem si to. Přitáhla jsem si k sobě pevněji kabát a vzhlédla. Na okraji jeho očí a úst vystupovalo vyčerpání. „Neměla jsi sem chodit.“ Jeho hlas byl tichý a jemný. Smrtící úder servírovaný s klidem.
Couvla jsem a ruka mu sjela o trochu níž, jeho prsty přejely po holé kůži mého zápěstí. Při tom kontaktu ve mně vytryskly horké jiskry. Škubla jsem sebou, ale jeho dotek zůstal bez hnutí. Jeho oči vyhledaly moje. „Jsi zraněná,“ řekl jemně.
Vytáhla jsem ruku z jeho sevření a omotala si kolem sebe paže. „Nejsem zraněná,“ zašeptala jsem.
„Ty víš, co myslím.“
Pozorovala jsem stromy, jejich vadnoucí zeleň a mech. Obklopoval nás těžký a vlhký vzduch. Pršelo teď v kuse několik dní.
„Někdy může být trápení tak silné, že se promění v něco fyzického, něco, co můžu cítit.“
„Můžeš to vyléčit stejně jako ostatní zranění?“ Můj hlas byl tak tichý, až jsem si nebyla jistá, že ho slyšel přes bubnování deště o listy nad námi. Ale pak zavrtěl hlavou. Přikývla jsem a mrkala, abych zahnala slzy, které hrozily, že se přelijí. Roztřeseně jsem se nadechla. „Takže, co jsi řekl svým rodičům?“ Na jeden nebezpečný moment jsem chtěla říct „našim rodičům“.
Devon se znovu zahleděl na dům, jakoby mohl vidět skrz jejich zdi. „Major Sanchez jim to řekl. Řekl, že Madison sledovala Ryana do toho domu, kde ji nakonec zabil. Snažil jsem se ji zachránit, ale bylo příliš pozdě.“ Jeho hlas byl plochý, jeho slova mechanicky naučená.
„Věřili mu to?“
Devon se zasmál prázdným smíchem. „Musíš se ptát?“
Zavrtěla jsem hlavou. Samozřejmě že ne. Ta historka dávala smysl. A Major umí být přesvědčivý.
Odkašlal si. „Musím se vrátit dovnitř. Budeme brzy odcházet.“ Jeho pohled držel můj, ale kontroloval ho. „Tesso, je mi to líto. Ale nemyslím si, že jsi sem měla chodit. Jen to bude horší.“ Bez dalšího slova si to zamířil k zadním dveřím a zmizel uvnitř.
.   .   .   .
Ačkoliv Devon nechtěl, abych šla na pohřeb, nedokázala jsem se přimět odejít. Absolvovala jsem sem celou tu cestu z hlavního velitelství a riskovala všechno kvůli ukončení.
Hřbitov byl plný lidí. Jak se zdálo, každý chtěl říct sbohem dívce, která zemřela tak mladá.
Následovala jsem je jako stín. Z tváří se mi koulely slzy, ale nebyly to slzy jen pro Madison. Té jsem řekla sbohem už před několika týdny. Toto sbohem bylo pro ostatní. Linda a Ronald, mamka a taťka, jak jsem si na ně zvykla myslet, vyšli z davu, zármutek ze zadních řad se za nimi táhnul jako temný mrak. Ale před všemi stála jako maják světla Madisonina bílá rakev. Zářila navzdory beznaději dne.
Lidé obklopili jámu v zemi. Oceán černých oblečení a bledých tváří, všech, které jsem znala. Které jsem poslední týdny nazývala přáteli. Tváře, jejichž smích jsem znala stejně dobře, jako ten svůj. Lidé, kteří neznali mé pravé já, a ani nikdy nebudou. Stála jsem na kopci, schovaná mezi stromy s dobrým výhledem na pohřebiště. Nikdo si mě tam nemohl všimnout.
Ana se opřela o svého nevlastního otce, svírajíc jeho kabát. Tvář měla zarudlou od pláče a pro jednou na sobě neměla make-up. Ucítila jsem bodnutí, když jsem si uvědomila, že to přátelství mezi námi nikdy neexistovalo, nikdy nebylo skutečné.
Dosud jsem se neodvažovala podívat na Lindu a Rona, vystrašená, co bych mohla na jejich tvářích vidět a jak bych se kvůli tomu cítila. Zašla jsem za kmen jednoho stromu ve strachu, že by mě mohl Devon uvidět poté, co mě poslal pryč. Pak jsem něco zachytila koutkem oka. Daleko za rodinou jsem uviděla stát muže v černém kabátu a v černých brýlích. Nevěnoval pozornost pohřbu, zíral na mě. Nepoznala jsem ho, už jen proto, že jsem si byla jistá, že jsem ho nikdy předtím neviděla. Sklouzla se ke mně jeho pozornost, protože tady stojím sama? Bylo to vážně tak zřejmé, že sem nepatřím? Pravděpodobně přemýšlel, proč se schovávám mezi stromy. Odvrátila jsem od něj pohled a zvedla si límec svého kabátu.
Zazněly první noty písně, kterou rodina vybrala. Byla to „Růže“.
Hleděla jsem na zlatý přívěšek v mé dlani. Když jsem vzhlédla, konečně jsem se podívala na Madisoninu rodinu. Linda stála s Ronaldem, uslzenou bledou tvář měla zabořenou do jeho saka. Chtěla jsem přejít ten prostor a obejmout je. Chtěla jsem jim říct, že je mi to líto – kvůli více věcem, než kdy budou vědět – a chtěla jsem jim říct, jak moc mi na nich záleží. Chtěla jsem jim povědět, co všechno bych dala za to, abych měla rodiče, jako jsou oni.
Linda s Ronaldem přešli k jámě v zemi a hodili na povrch rakve bílé růže. Devon šel po nich, pár slz se mu skutálelo po tváři. Ostatní následovali, dokud celý povrch posledního dřevěného Madisonina odpočinku nepokrýval bílý závoj růží. Linda zvedla hlavu a na moment se naše pohledy střetly. Tělo mi přetékalo ukradenými vzpomínkami a emocemi a srdce se chvělo láskou, kterou jsem neměla cítit. Její tvář neukazovala žádné poznání. Pro ni jsem nikdy neexistovala a ani nikdy existovat nebudu.
Svírala jsem na hrudi svůj přívěšek tak pevně, až se mi jeho konce zarývaly do kůže. Byl to dar, který nebyl pro mě – stejně jako láska Madisoniných rodičů. A přesto jsem si někdy dovolila představit, jaké by to bylo, kdyby mě milovali, kdyby mě někdo miloval tak bezpodmínečně, jako oni milovali Madison.
Už to bylo více než dva roky, co jsem opustila domov a ani jednou se mě moje mamka nepokusila kontaktovat, ani jednou se nezeptala, jak se mám. Nevěděla nic o mém současném životě. Bezpodmínečná láska bylo něco, čemu moje mamka nerozuměla. Pevně jsem stiskla ruku v pěst, až se mi nehty zaryly do kůže, ale nezáleželo na tom, jak pevně jsem tlačila, ta hluboká bolest uvnitř mě zakryla všechno, co jsem kdy cítila.
Jemný dotek vzal mou ruku a já uvolnila prsty. Ta ruka si propletla svoje prsty s mými a já se nepotřebovala podívat nahoru, abych věděla, kdo to je. Poznávala jsem tu vůni jara a máty a tu ocelovou sílu za jeho starostlivým dotykem. Našel mě, jako vždy.
„Co tady děláš?“ zeptala jsem se jemně.
„Holly mi to řekla. Hledal jsem tě. Věděl jsem, že by tě Summers nebo Major nepustili na pohřeb, takže jsem si vzal helikoptéru a spěchal sem.“
„Major tě nechal vzít si další helikoptéru? Ví o tom?“
„Neptal jsem se ho. Ale nakonec si všimne.“ Jeho hlas zněl tvrdě, ale následující slova ho změkčily. Zradil Majora – pro mě? „Můj Bože, Tesso, byl jsem tak vystrašený. Neměla bys tady být sama. Neuvědomuješ si, jak je to tu nebezpečné.“
„Nebezpečné?“
„Zaslechl jsem, jak Major mluví se Summers. Abelova armáda měla ve městě špeha, aby dohlížel na Ryana a vyšetřování. Vědí toho mnohem víc, než si uvědomujeme. A myslíš, že by propásli příležitost, aby tě unesli?“
„Ale proč by mi věnovali pozornost?“
„Major si myslí, že si Abelova armáda uvědomila, že tě FEA nasadila coby náhradnici v roli Madison a teď tě chce pro sebe. Major přemýšlí nad různými způsoby, jak tě ochránit. Chce tě držet zavřenou na velitelství, dokud celá ta věc neodezní.“
Pořád jsem byla šokovaná. „Ale proč mě Abelova armáda chce?“
„Jsi mnohem cennější, než si myslíš.“ Na moment vypadal, že ta slova chce vzít zpátky. Bylo toho víc? „Tvoje Variace by jim byla velmi užitečná. Můžeš být, kýmkoliv chceš, kýmkoliv oni chtějí. Jen si představ ty možnosti pro někoho tak nemilosrdného, jako je Abel. Věř mi, Abelova armáda by byla šílená, kdyby tě nechtěla.“
Chlad se dotýkal celého mého těla. Očima jsem prohledávala dav kvůli tomu místu, kde stál ten muž v černých brýlích, ale byl pryč. Neměl brýle, aby skryl, že pláče – měl je, aby schoval oči.
„Byl tady muž se slunečními brýlemi. Sledoval mě.“
Alek mě popadl za rameno. „Kde je?“
„Nevím. Před minutou stál támhle, ale teď je pryč.“
„Jsi si jistá, že se ti díval do obličeje? Že viděl tvé oči?“ Jeho stisk byl náhle tak pevný, až to bolelo.
„Myslím si to. Jeho brýle mi ale blokovaly výhled. Ale pokud už o mně vědí, už vlastně nezáleží na tom, že viděl moje oči, ne?“
Pustil mě. „Správně.“
To neznělo přesvědčivě.
„Podívej, nevím, kdo ten muž byl. Možná že nebyl z Abelovy armády. A na velitelství jsem v bezpečí.“ I když můj hlas zněl jistě, necítila jsem se tak.
„Máš pravdu. Nedostanou tě. Nenechám je. Udělám cokoliv, abych tě udržel v bezpečí.“ Zněl velmi razantně, jako by pro mě skutečně udělal cokoliv.
Nepodívala jsem se na něj, protože pak by to všechno viděl v mých očích.
„Moc pro mě znamenáš, Tess.“
Ta slova podnítila naději, kterou jsem chtěla udupat svými FEA botami, než by to mohl udělat někdo jiný. Než by to mohl udělat on.
„Proč?“ Ten kašlavý zvuk všechno odsunul, nechal mě se mu otevřít a učinil mě zranitelnou, ale nemohla jsem si pomoct. Byla jsem tak dlouho silná, až jsem z toho byla unavená. Unavená úplně ze všeho.
„Ty víš proč.“
Ale ta tři slova už nestačila. Před měsícem by byla dostatečná, dokonce i před týdnem, ale dneska jsem potřebovala víc. Už žádné prázdné sliby, ať už zněly jakkoliv krásně.
„Ne, nevím. Řekni mi to,“ zašeptala jsem.
Jemně mi stiskl ruku, ale neodvažovala jsem se podívat, příliš vystrašená z toho, že by jeho oči mohly odhalovat krutou pravdu. Ale vzal můj obličej do svých rukou a nahnul mi hlavu dozadu tak, že naše rty byly od sebe jen milimetry.
„Rozešel jsem se s Kate,“ řekl měkce. Oči se mi rozšířily a na chvilku jsem nemohla dýchat. „Měl jsem to udělat už dávno. Jenom jsme se hádali. Náš vztah byl založen na rozumu, ne na lásce. Když jsme zůstali v Livingstonu, abychom po nás s Majorem uklidili, musel jsem na tebe pořád myslet, i v době, kdy jsem navštěvoval Kate v nemocnici. A když jsem uviděl to Áčko na tvé hrudi…, ani nedokážu popsat, co jsem cítil. Uvědomil jsem si, jak blízko jsem byl tomu, abych tě ztratil, a když jsem zjistil, že jsi letěla na ten pohřeb…“ Zavrtěl hlavou, jakoby ho děsilo jenom pomyšlení na to. „Snažil jsem se bojovat se svými city k tobě, protože jsem si myslel, že jsi příliš mladá a kvůli Majorovi… ale to je mi teď už jedno. Jsem unavený z odolávání, unavený ze strachu z následků.“
Palcem mi přejel po tváři a pak přitlačil své rty na mé, tak měkké a jemné.  Při tom polibku jsem se rozpouštěla, uvolnila se. Po chvíli se odtáhnul a vydechl. „Chci to dělat každý den.“
Usmála jsem se proti jeho ústům. „Tak to dělej.“
Otočil se a pozoroval okolí. „Měli bychom odejít. Chci tě dostat na velitelství co nejdřív.“
Alek mě vedl z kopce ke vchodu na hřbitov a kolem truchlících. Devon vzhlédl. Naše pohledy se střetly a na krátký moment jsem ucítila bodavou emoci, kterou jsem neuměla vysvětlit. Jedna moje část byla ráda, že se brzy připojí k FEA, než bude muset čelit Abelově armádě, ale druhá část se bála, jak se k sobě budeme chovat. Bude to divné? Nebo si budeme pomáhat se vším, co se stane?
„A co Devon? Kdo udrží jeho v bezpečí?“
„Než jsme s Majorem opustili Livingston, pověřil agenta Stevense, aby na Devona dohlížel. Viděl jsem jeho auto před hřbitovem.
Projela mnou úleva. Nechtěla jsem, aby se Devonovi cokoliv stalo, nemohla jsem snést myšlenku, že už bych nikdy neviděla jeho úsměv. Alek mě objal kolem pasu a já nechala odnést tím dotykem pryč všechny starosti a pochyby.
Když jsme prošli hřbitovní branou, naposled jsem se podívala přes rameno. Toho muže v brýlích jsem neviděla, ale byla jsem si nevysvětlitelně jistá, že sleduje – že sleduje Abelova armáda.
Z Majorovy řeči vyznívalo, že se Abel nezastaví před ničím, aby dostal to, co chtěl. Už sebral dva agenty. A pokud byly Alekovy obavy oprávněné, byla jsem na řadě.


THE END

13 komentářů:

  1. Ďakujem za preklad :-) a bola by som rada za pokračovanie

    OdpovědětVymazat
  2. Diky moc za posledni kapcu! Zajima me co se bude dit dal...takze jsem pro preklad pokracovani pokud se ti chce. :)) diky diky moc a preji pohodovy silvestr! :) lucie

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc... Skvělá kniha i překlad

    OdpovědětVymazat
  4. Díky. Budu ráda za pokračování

    OdpovědětVymazat
  5. Dekuju moooc za preklad teto knizky ;). Byla bych moc rada, kdyby ses pustila i do dalsiho dílu. Nessie :D

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad... :-);-) poslednej kapči i celej knihy... :D :D ;-)

    OdpovědětVymazat
  7. Diky za preklad :-) tesim sa na dalsiu cast :-D

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad celé knížky,si skvělá. :)

    OdpovědětVymazat
  9. Moc díky za poslední kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  10. tento měsíc mi nějak nevycházel čas na čtení, takže doháním, co se dá, a zároveň se omlouvám, fakt bych se musela namnožit :D...

    Příběh je velmi zajímavý, lidé s dary, které v podstatě schovávají před ostatníma, ale přesto dary nejdou nazmar. Máme tu i kriminální zápletku, podoby lásky ( např.první láska) ... přesto zůstalo něco nevyřešeno, prostě ještě pár otázek ( kdo za tím vším vězí, nebo komu to prospělo, proč Abelova armáda sleduje Tess, proč najednou Alek vyznává lásku....)- nevím, zda se ptám správně a zda se odpovědi najdou v dalším díle a zda můj oblíbenec Devon se opět potká s Tess a konečně se vyznají, udělají třeba něco pro tento svět ....

    jejda, dnes jsem nějak moc vážná v komentování ...

    tak jinak, kniha se mi moc líbila a pokud se bude pokračovatg, tak to uvítám :)
    děkuji za skvělý překlad :)
    jsi skvělá :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Páááni...tomu říkám komentík ;). Odpovědi ti dát nemůžu, protože je neznám, neboť jsem druhý díl nečetla. Nicméně, když jsem to jenom tak proletěla, tak jsem si všimla, že se tam Devonovo jméno vyskytuje, takže na něj pravděpodobně narazíme.

      Už mám přeloženou anotaci, ale čekám s ní, abyste pak nečekali dlouho na kapitoly, protože ty jsem ještě nezačala. Neměla jsem čas a vlastně ani chuť. Uvidíme, jak to půjde.

      Děkuji Ti za komentík, moc si ho vážím :).

      Vymazat
  11. Děkuji moc za překlad :-) Zítra se pustím ještě jednou do čtení kompletní knihy :-) Já bych byla moc ráda kdyby jsi pokračovala :-) Příběh mě opravdu zaujal a perfektně překládáš :-) Ještě jednou děkuji!!! :-)

    OdpovědětVymazat
  12. Moc děkuji za překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat