úterý 13. prosince 2016

Falešná identita - 24. kapitola



Následující dva dny jsem strávila v posteli; třetí den jsem se už nemohla schovávat.
Holly si sedla na okraj mé postele a položila mi ruku na rameno. Vlasy měla křiklavě červené, přesně jak slíbila ve svém mailu. „Major tě chce vidět v kanceláři.“
Zvedla jsem hlavu z polštáře. „Je zpátky?“


„Alek a Major se dnes ráno vrátili. Celá agentura mluví o Abelově armádě.“
Posadila jsem se. „Nic jsi neřekla, viď?“ zašeptala jsem. Všechno jsem včera Holly řekla: v bezpečí tmy mi slova vytryskla z úst a já potom měla pocit, jakoby se ta tíha, co jsem nesla na ramenou, trochu zmenšila. Ale Major by byl naštvaný, kdyby zjistil, že roznáším drby.
Přes oči jí přelétla bolest. „Samozřejmě že ne.“
„Promiň. Já jen prostě nevím, co si mám teď myslet. Hádám, že to chvíli bude trvat, než budu zase zpátky sama sebou.“
Vymotala jsem z peřin a začala hledat džíny a čistit tričko.
„Neřekla jsi mi to,“ zašeptala Holly.
Vklouzla jsem do riflí, než jsem se na ni podívala. „Neřekla co?“
„Že tě taky pořezal.“
Ruka mi vyletěla k Áčku na hrudníku. Dokázala jsem to před ní skrývat až dosud. „On mě ne – On mě pořezal, když jsem byla v Madisonině těle. Myslela jsem si, že to zmizí, jakmile budu zpátky ve svém. Ale – “ Ryan na mě zanechal značku. Stálá připomínka, že malou část Madison jsem si v sobě nesla až do hořkého konce. Byla jediná osoba, která to Áčko mohla ze mě sejmout a také jediná osoba, kterou jsem nemohla požádat. Ne potom, co se stalo.
Holly přikývla, ale smutek jí z očí nezmizel.
V chodbě před pokojem se rozléhaly špitavé hlasy. Společenská místnost byla zaplněná lidmi, smíchem a hovorem. Prošla jsem kolem nich. Nikdy jsem se necítila tak moc odříznutá od života ve FEA. Změnila jsem se za tu dobu, kdy jsem byla Madison, a nemyslela jsem si, že je možné, aby to zmizelo.
Náhle se ke mně postavil Tanner. „Hej, Tess, slyšel jsem, žes v Livingstonu nakopala něčí sériovou prdel. Výborně.“
Zastavila jsem se, zkoprnělá jeho slovy, a zírala jsem na něj, nejistá, jestli mě netahá za nos. Jeho úsměv pomalu uvadl. „To asi nebyla ta nejlepší věta, kterou jsem mohl říct, že?“ Projel si rukou číro.
„Promiň, jen nemám náladu na gratulace. Vážně se necítím jako vítěz.“
Přikývnul. „Alek se na tebe ptal. Byla to první věc, kterou řekl, když se vrátil.“
Donutila jsem se k úsměvu. „Díky, žes mi to řekl. Musím běžet. Major čeká.“
Majorovy dveře byly otevřené. Váhavě jsem vstoupila dovnitř. Alek s Majorem stáli před oknem a dívali se ven. Zdálo se, že se o něčem hádají. Alek zavrtěl hlavou, naštvanější než jsem kdy viděla. Udělala jsem krok blíž a doufala, že zaslechnu něco z jejich konverzace. Náhle ztichli a otočili se ke mně. Bez dalšího slova z Majorovy strany se Alek otočil a opustil místnost, jeho ruka pohladila mou, když kolem mě procházel. Dveře se zavřely a ticho mě pohltilo.
Major si sedl na svou židli a já po chvíli přešla místnost a sedla si naproti němu. Ukázal na hrnek. „Požádal jsem Martu, aby ti udělala čaj. Říkala, že máš ráda chai.“
Natáhla jsem se pro hrnek, foukla do vařící tekutiny a nos se mi naplnil vůní skořice a něčím kořeněným. Trochu to vonělo jako Alek. Lokla jsem si, vědomá toho, že mě Major pozoruje. Schovala jsem si lžičku do ruky. „Mluvil jste s Devonem?“
Major přikývl.
„A?“
„Řekl jsem mu pravdu. Je jedním z nás. Stejně většinu toho zjistil sám.“ Na dlouhou chvíli přestal mluvit. „A pozval jsem ho, aby se k nám přidal.“
Trhla jsem sebou. Horký nápoj vystříkl přes okraj hrnku, zmáčel mi triko a popálil kůži pod ním. Položila jsem hrnek na stůl. „Co řekl?“
„Řekl ano.“
Jak mu budu moct někdy znovu čelit?
„Devon ví, že to, co jsme udělali, bylo nezbytné pro chycení vraha. Přijal to.“ Major si uhladil varhánky na košili. „A je tady ještě někdo, kdo se k nám brzy připojí.“
„Další Variant?“ Na jeden bláznivý moment jsem si byla jistá, že Major přinutil Devona, aby přivedl Ryana zpět z mrtvých.
„Phil Faulkner; vím, že jsi ho jednou před Alekem zmínila.“
Přikývla jsem. Takže jsem měla pravdu. Phil byl Variant. „Jaká je jeho Variace?“
„Jed. Jeho slzné kanálky a žlázy na dlaních produkují toxin, silné sedativum.“
Vzpomněla jsem si na své několik setkání s Philem. Nikdy jsem mu nevěnovala moc pozornosti, ale vybavilo se mi něco, čeho jsem si všimla.
„To byl ten důvod, proč nosil ty rukavice s odstřiženými prsty?“
„Přesně. Když se jeho emocionální situace změní, má problém kontrolovat své dlaně, ale s tím mu budeme schopni pomoct.“ Přes Majorův obličej přeletělo vzrušení. Nový Variant to byla vždy velká věc a teď měl dokonce dva.
„V domě, kde vás Ryan napadl, jsme našli dopisy a dokumenty. Zřejmě se během Druhé světové války do Livingstonu přistěhovaly tři rodiny, protože se báli, že by je vláda mohla využít jako zbraně. Rozhodli se schovat a žít své životy s Variací na svobodě.“ Rty se mu zkroutily v jasném nesouhlasu. „Byli to rodiče Lindy Chambers, Ryanovi prarodiče a Philova babička.“
„A nikdo to nevěděl?“
„Variace často přeskočí generaci, a protože Ryanovi ani Philovi rodiče nebyli Varianti, nedozvěděli se o tom. Philovi řekla babička pravdu. Alek a já jsme s ní mluvili a přesvědčili jí, že by pro Phila bylo nejlepší, kdyby se připojil k FEA. Naneštěstí rodiče Lindy Chambers zemřeli, aniž by cokoliv někomu řekli, a tak Devon nevěděl, co se mu dělo.“
„A co Madison, byla taky Variantem?“
 „Ne pokud víme. Devon prohlašoval, že je jediným Variantem v rodině a já nemám důvod, abych to zpochybňoval.“ Major na chvíli zaváhal, než pokračoval. „Rozhodli jsme se nezatěžovat pana a paní Chambersovy informací o Variantech. Co se týče zbytku města, FEA nechalo Summers a pár dalších agentů použít jejich magii. Podle místní policie a médií byl Ryan jen mladý sociopat s problémy s drogami.“
Major poklepal prsty po desce stolu. Vypadal, že přemýšlí, co dalšího mi ještě může říct. „Dlouho předtím, než ses k nám připojila, dokonce než ses narodila, byla Abelova armáda součástí FEA. Ale téměř před dvaceti lety se odloučila a teď rekrutují členy pro svoji věc. Zatímco my jsme více než šťastní, že můžeme pomáhat vládě s jejich obsáhlými protiteroristickými případy, Abelova armáda nabízí své služby nejvyšší nabídce.“
„Takže ti agenti nebyli uneseni? Přidali se k Abelově armádě dobrovolně?“ Zdálo se nemožné, že by si někdo vybral Abelovu armádu, skupinu vrahu, raději než FEA.
„To není to, co jsem řekl. Nevíme, co se stalo těm agentům. To, co víme je, že Abelova armáda roste. Nejsou rádi, že zůstávají v pozadí a jsou nemilosrdní.“
Otevřela jsem pusu, ale Major zvedl ruku. „To je vše, co mohu říct.“
„Takže si nemyslíte, že by Abelova armáda přinutila Ryana zabíjet? Myslíte si, že mu možná vymyli mozek?“
„Je smutné, že někteří Varianti nepotřebují velkou pobídku, aby sešli z cesty. Ta samá Variace, která nás obdařila neobyčejnými talenty, někdy bohužel přináší i jisté predispozice pro mentální nestabilitu. Ryan byl jedním z prchlivých Variantů. Abelova armáda je právě těmito typy zaujatá.“
„Ale proč?“
Major hleděl na vlastní ruce – zrušil oční kontakt. „Abel byl vždy přesvědčen, že praxe FEA v omezování nestabilních Variantů, když jsou svému okolí nebezpeční, je špatná. Myslí si, že jsou i jiné způsoby, jak je udržet pod kontrolou, nebo že jejich nestabilita může být užitečná. A nutno říci, že mnoho Nestabilních je obdařeno neobvyklými Variacemi a že jejich využití by mohlo znamenat velkou výhodu.“
„Takže co FEA dělá s Nestabilními? Jsou vždycky posílání do vězení?“
„Ne. Nejsou způsoby, jak vyšetřit, jestli je někdo nestabilní, ale pokud existuje nějaká historie vzniku mentálních nemocí v životě jednotlivců, pak je to rudá vlajka. Se správným vedením, bychom však mohli udržet Ryana pod kontrolou. To je důvod, proč se snažíme najít Varianty v co nejmladším věku.“
„Myslím si, že Ryan skutečně miloval Madison,“ řekla jsem tiše.
„Možná ji miloval a možná že by byly věci jiné, kdyby se nerozešli. Možná že to byla jeho hranice a všechno se v té chvíli vykrystalizovalo. Ale to nikdy nezjistíme. Faktem je, že byl opilý svou silou, kterou mu Variace dávala a to byla jeho největší a poslední chyba.“
Přikývla jsem.
Major mi věnoval ostrý pohled. „Emoce jsou nebezpečné, Tesso. Je lepší držet je pořád pod kontrolou.“
Mávnul rukou v propuštění a já se ztěžka zvedla ze židle. Otočila jsem se však, než jsem došla ke dveřím. „Pane, jsem si jistá, že to víte, ale za pár dní je Madisonin pohřeb. Ráda bych se šla rozloučit. Myslím si, že by mi to pomohlo se se vším vyrovnat.“
„Je mi líto, ale to nemohu dovolit.“
„Ale pane, držela bych se zpátky. Byla bych opatrná, aby mě nikdo neviděl.“
„Nesnažím se být krutý, Tesso. Chápu tvůj důvod, ale nemyslím si, že by tvá přítomnost na pohřbu byla moudrá. Nic to nevyřeší a myslím si, že bys měla chvíli zůstat zase tady.“
Z jeho výrazu jsem pochopila, že ať udělám či řeknu cokoliv, nezmění názor.
Kousla jsem se do rtu, otočila se a doufala, že neuvidí, jak moc mě jeho odmítnutí zranilo.
„Vedla sis dobře, Tesso. Všichni si to myslí. Vím, že jsi naštvaná a zmatená a možná se cítíš trochu vinná, ale co jsi udělala, je úctyhodné. FEA se snaží chránit veřejnost a ty jsi v tom hrála roli. Brzy to také uvidíš tímto způsobem.“

Doufala jsem, že má pravdu.

8 komentářů: