úterý 6. prosince 2016

Falešná identita - 23. kapitola


Překvapilo vás odhalení této kapitoly? Mně osobně ani ne, ale já to četla naráz, takže jsem neměla ten časový odstup. 
Díky za komentáře
Vaše Katuš
PS: Snad jste dostali spoustu dobrůtek na Mikuláše :)


Vyplýtvala jsem strašně moc času.
Každý kousek těla mě bolel, když jsem k ní klopýtala. Ruce mi vystřelily vstříc růžové vodě, popadly Kate za ramena a vytáhly ji ven. Byla nepřirozeně těžká, jakoby jí tělo nasáklo vodou. Hlava se pohupovala ke straně, tvář bílá jako stěna, když jsem ji pokládala na zem. Řezná rána na čele přestala krvácet.
Zatlačila jsem prsty proti její kůži a snažila se najít puls. Nebyl tam žádný. Ruce se mi pohybovaly po krku a snažily se ho najít. Strach se mi zakousl do srdce. Nic jsem nenašla.
Utřela jsem si slzy. Plakala jsem pro Kate; nemyslela jsem si, že ten den přijde. Položila jsem ruce na její hrudní koš a začala s masáží. Tři stlačení. Jeden, dva, tři. Naklonila jsem se a vdechla ji do úst. Sekundy proudily, možná i minuty. Bolely mě ruce, ale nemohla jsem přestat. Pokud bych přestala, musela bych přiznat porážku.  Nemohla jsem to dovolit; nemohla jsem mu dovolit vzít další život. Ne, když už vzal ten Devonův.
„Já to udělám,“ řekl mužský hlas.
Z hrdla se mi vydral vzlyk. Otočila jsem se a srdce mi poskočilo. Opíral se o dveře s oblečením nasáklým krví a s vlasy umazanými od stejné tekutiny. Devon. Nemohl být naživu. To bylo absolutně nemožné.
Ale byl tam.
Na roztřesených nohách udělal krok ke mně. Bojoval s každým pohybem a pak klesl na kolena vedle mě. Byl tak blízko, že jsem viděla, že díra v jeho hlavě je zavřená, porostlá novou kůží.
Zamrkala jsem. Nic z toho nebylo možné.
Sedl si na paty a vydechl, jakoby si teprve zvykal, že je znovu naživu. Otočil ke mně hlavu. „Ty nejsi Madison. Měl jsem si to uvědomit dřív, ale věřit té lži bylo o tolik jednodušší.“
Aniž by čekal, že něco řeknu, položil ruce na Kate. Jednu na její hrudník, druhou na tvář. Barva na jeho tvářích se změnila z bílé na šedou a oči se přivřely v koncentraci.
„Co to děláš?“
Náhle jsem uslyšela slabý nádech. Nejdřív jsem si myslela, že si to jenom vymýšlím, ale pak se Katein hrudník pod jeho rukou pohnul. Držela jsem její hlavu ve svých rukou.
„Jak?“ zaskřehotala jsem.
Devon se opřel o vanu, třásl se. Vypadal, že se každou chvíli zhroutí. „Léčení sebe i jiných… to je můj dar – tak jako tvůj je zřejmě klam.“
„Proč – “ přestala jsem.
„Mohu vyléčit pouze ty, kteří se nedostali takříkajíc dál. Madison byla pryč, i když její tělo udržovali naživu. Neumím to vysvětlit, ale myslím si, že to je duší, jestli je v těle nebo ne. Myslím si, že Maddy zničilo, že Ryan byl tím, kdo se ji pokusil zabít, jakoby to zničilo její vůli k životu.“ Klepal se, pot se mu leskl na čele. „To je… to je důvod, proč jsem ji nemohl vyléčit, když jsem ji našel u jezera.“ Slzy mu stékaly po tvářích. „Ale dovolil jsem si věřit, že jsi ona, že nějakým zázrakem mého daru jsem ji vrátil z místa, odkud se nikdo nevrátí.“
„Ale proč jsi byl u jezera?“
Koukal na své ruce, stále pokryté krví. „Věděl jsem, že se setkávala s Yatesem. Chtěl jsem – vlastně nevím, co jsem chtěl udělat, až bych je našel. Možná ho praštit do tváře.“ Utřel si ruce o džíny, jakoby je chtěl vyčistit, ale místo toho je měl ještě více od krve. „Prosím, alespoň už přestaň předstírat, že jsi ona.“
Tělo se mi zatřáslo. To vlnění jsem sotva cítila, ale z Devonova pohledu jsem věděla, že už nejsem Madison.
Dech se mu zadrhl. „Pořád potřebuje lékařské ošetření. Nemůžu ji úplně vyléčit; jsem příliš slabý i na to, abych vyléčil sebe.“
Pohladila jsem Kate po vlasech a podívala se na Ryanovo tělo. Jeho oči byly široce otevřené a zaměřené na mě.
Devon sledoval můj pohled a zavrtěl hlavou. „Jeho zpátky nepřivedu, i kdyby se ještě dál neposunul. Chci, aby už nebyl.“ Ani bych ho o to nežádala. Ačkoliv jsem na ten pocit nebyla pyšná, byla jsem ráda, že je mrtvý.
Přední dveře se otevřely a zvuk běžících nohou zaplnil dům.
„Jsme tady!“ Zvolala jsem.
Alek s Majorem vtrhli dovnitř jako první, za nimi pak oddíl černooděnců.
Rozhlédli se po mrtvém těle, pak pohlédli na Kate, Devona a nakonec na mě. Třásla jsem se, paže omotané kolem sebe. Alek byl u nás ve vteřině. Všichni jsme byli pokryti krví, ale já jsem byla téměř nezraněná navzdory pocitu, že místo hrudi mám velkou díru. „Jsem v pořádku,“ zašeptala jsem, když se Alek dotkl rány nad mým obočím.
„Co se stalo?“ zeptal se Major kontrolovaným hlasem.
„Byl to Ryan. Je to Variant. Uměl vytvořit a ovládat mlhu.“
Majorovy rty se zúžily zklamáním, jakoby byl smutný z toho, že mu jeden Variant proklouzl mezi prsty. Major se podíval na Devona, oči mu spočinuly na důlku na jeho hlavě a dírách v tričku. Nebylo však na mně, abych rozhodla, jestli se chce Devon podělit se svým nadáním.
„Ryan říkal něco o připojení se k Abelově armádě.“
Místnost ztichla. Strach se mihl v Majorově výrazu, než nasadil neutrální masku. Alek si s ním vyměnil pohled. Věděl o tom. Všichni věděli, kromě mě.
Alek přejel rukou po Kateiných vlasech. „Proč je tady? Neměla by tady být.“
„Nevím. Ale na chvíli přestala dýchat, protože ji držel pod vodou. Musí jít do nemocnice.“
„A co ty?“ zeptal se Alek, když si zvedl Kate do náručí. „Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“
„Jo, je mi dobře.“ Jak jednoduše mi ta lež vyklouzla ze rtů.
Zaváhal, oči nerozhodné.
„Aleku, myslím, že by sis měl pospíšit,“ ozval se Major.
Alek stroze přikývnul a znovu se na mne podíval, než se otočil. Sledovala jsem, jak odchází. Na jeden poslední moment jsem pohlédla na Ryana. Ostatní FEA agenti ho kontrolovali. Všichni až na Majora, který měl oči jen pro mě a Devona. Možná že už o Devonovi věděl. Major vlastně vždycky vypadal, že ví o všem.
„Měla bys nechat doktory, ať se ti na to podívají,“ řekl s pohledem na můj hrudník.
„Jsem v pohodě,“ překřížila jsem si na prsou paže. „Co je to Abelova armáda? A proč Ryan zabíjel, aby se k nim mohl přidat?“
Majorovy černé oči se zabodly do mých, jakoby se mi snažil něco vyčíst z hlavy. Zaváhal. Major nikdy neváhá.
„Abelova armáda je skupina Variantů.“
„Proč nejsou součástí FEA?“
„Neradi dodržují pravidla a nechtějí být pod kontrolou vlády. Jejich vedoucí má vlastní plán.“
„Abel?“ hádala jsem.
„Je tady jedna věc, kterou bys nikdy neměla zapomenout: Abelova armáda je nebezpečná. Velmi nebezpečná. Je to skupina kriminálníků, nic víc. Za žádných okolností s nimi nespolupracujeme.“ Odkašlal si. „Řeknu Stevensovi, aby tě vzal na velitelství. Helikoptéra čeká.“ Jestřábí obličej pokročil kupředu, když uslyšel své jméno.
„Velitelství? Ale co Linda a Ronald? Budou mít strach.“
Devon se narovnal s jednou rukou omotanou kolem sebe. „Myslím si, že bude lepší, když tě už nikdy neuvidí,“ řekl jemně.

Major přikývnul. „Mise skončila, Tesso.“

11 komentářů:

  1. Tak ten Major je nahlavu. To Linda umře strachy a Robert by na tom nebyl o nic lépe. Blbec, každou chvíli ho mám plný zuby čím dál více. Moc děkuji za kapitolku. Vsadím se, že na to stejně nepřistoupí :D už se těším na další :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, jedna věc je překlad, druhá je vlastní názor. Já si úplně nemyslím, že je špatně že ji poslali pryč, protože tak mohou alespoň nafingovat Maddyinu "druhou" smrt. Kdyby se jim ukázala, že je "živá a zdravá", tak by to dost dobře nešlo. Tenhle konec je podle mě daleko lepší.

      Ale díky za komentík :). Je fajn si nad příběhem trochu popřemýšlet :).

      Vymazat
  2. děkuji moc :) taky si myslím, že je lepší, když ji poslali pryč

    OdpovědětVymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za další kapču. :)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za nový překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji, delší dobu jsem tu nebyla a jsem nadšená, že se překládá po pauze tahle kniha. Moc děkuji :-) Jsme moc zvědavá jak příběh dopadne :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. jsem moc ráda, že se ti líbí :). Vítej zpět :)

      Vymazat
  7. Moc děkuji za překlad a korekturu

    OdpovědětVymazat