neděle 6. listopadu 2016

Vzdor - 47. kapitola



Tentokráte jsem Vám nic nekrouhla. Kapitola je skutečně takto krátká... naštěstí pro mě :).
Vaše nyní poněkud samolibě spokojená
Katuš


LOGAN
Když jsem klopýtnul počtvrté během deseti minut, došlo mi, že to tak dále nepůjde. Potřeboval jsem odpočinek. Pokud budu pokračovat v tomto stavu vyčerpání, budu riskovat, že si nevšimnu drahocenného kousku informace, narazím na loupežníky nebo ztratím Rachelinu a Melkinovu stopu.
Navíc mi bolest v hrudníku mlžila mé uvažování.
Mohl bych si vymyslet stovky nejhorších scénářů, ale řešení bylo nejasné a směrovalo k neúspěchu.
Potřeba dostihnout Rachel se změnila na konstantní tlak v hrudi. Myslel jsem vážně, co jsem řekl veliteli. Pokud Melkin zaútočí na Rachel otevřeně, zvládne ho.
Ale Melkin není hloupý. Cestoval s ní už víc než týden. Jakékoliv pochybnosti o jejích schopnostech už musí být zcela obráceny.
Našel jsem si široký dub, silné větve se kousek nad zemí formovaly do kolébky, takže jsem tam pomalu vyšplhal, přestože můj hrudník křičel. Stulil jsem se do klubíčka, přitáhl si plášť těsněji a přiznal si, že Melkin není Rachelin největší problém.
Ten stopař ji bude mučit, než ji zabije.
Zavrtěl jsem hlavou a přinutil se tu myšlenku odsunout. Ona nezemře. Nedovolím to. Vymyslím nějaký plán. Najdu způsob, jak ji dostihnout včas.
Prostě to udělám.

Zavírajíc oči, dal jsem si povolení na hodinu usnout, než budu pokračovat dál. Vyvolal jsem si vzpomínku na Rachelin obličej a držel se ho jako poslední naděje.

9 komentářů: