pondělí 21. listopadu 2016

Studium jedů - 30. kapitola 4/5


Ahojte,
chtěla bych vám napsat něco z trochu jiného soudku. Musím říct, že dnešní den byl vážně na hlavu. Nic se nedařilo, lítala jsem, jak pometlo, abych všechno stihla a chtěla jsem se na nějaké překládání úplně vyprdnout. Jenže pak jsem si uvědomila, že jste někteří poctivě hádali, jak to bude dál, a já bych vás nechala čekat další týden, než byste se dozvěděli, co se tedy stane.
A tak jsem se hecla a víte, co se stalo? Po celém dni, jsem si konečně mohla říct, že dělám něco, do čeho mě nikdo nenutí, nemusím se kvůli tomu přetrhnout, aby to bylo hotové, protože to někdo potřebuje nebo chce. Že ačkoliv se na to musím pekelně soustředit a nejde mi to tak od ruky jako kdysi, pořád je to něco, co ostatní ocení.
Jsem ráda, že se k téhle činnosti můžu vracet, a že jste pořád tak skvělí a podporujete mě, nakopáváte mě komentáři i zaškrtnutími a prostě a jednoduše mi děláte radost.
Takže moc díky, dnes jste mi moc pomohli a já doufám, že vám další část udělá radost. :)
Paty


Probudila jsem se na podlaze cely pokryté svinstvem. Pravou ruku jsem měla prostrčenou skrz mříže. Více mě udivoval fakt, že mě za ni držel Valek, než to, že jsem opravdu zůstala naživu.
„Yeleno, jsi v pořádku?“ obavy ve Valekově hlase byly nepřeslechnutelné.
„Myslím, že ano,“ odpověděla jsem skřípavým hlasem. Hrdlo mě pálilo žízní.
Ozvalo se cvaknutí, když někdo odemkl dveře do vězení.
„Hraj mrtvou,“ zašeptal Valek a pustil mou ruku. „Zkus je dostat blíže k mojí cele,“ nařídil, když dovnitř vstoupili dva strážci. Ruku zahřátou od Valekova doteku jsem rychle schovala a vyměnila ji za levou, která byla studená jako led. Muži již sestupovali po schodech.
„Sakra, to je smrad! Horší, než latrína po prochlastané noci,“ řekl strážce s lucernou.
Druhý se zeptal: „Myslíš, že je mrtvá?“
Byla jsem otočená ke zdi, ale i tak jsem zavřela oči a zadržela dech, když přes mé tělo přejelo světlo.
Někdo se dotkl mojí ruky. „Je ledová, jak chcanky sněžné kočky. Pojďme ji odnést, než začne hnít. Jestli si myslíš, že teď smrdí, tak…“ Cvaknul zámek, zaskřípal kov a dveře cely byly dokořán.
Soustředila jsem se, abych byla co nejvíce mrtvolná, když mě strážní vzali za nohy. Jakmile světlo zmizelo, rychle jsem zkontrolovala situaci. Strážce s lucernou čel napřed, aby svítil na cestu, takže od pasu nahoru jsem byla ve tmě. Když jsme procházeli kolem Valekovy cely, oběma rukama jsem se chytila mříží.
„Uh. Počkej, zasekla se.“
„O co?“ zeptal se ten s lucernou.
„Nevím. Naklusej sem s tím zatraceným světlem.“
Uvolnila jsem stisk a prostrčila ruku mezi mříže cely.
„Ustup,“ varoval Valeka strážný s lucernou.
Jeho masitá ruka zatáhla a vyprostila mě. Pak potichu zabručel. Otevřela jsem oči, když lucerna zhasla po dopadu na zem.
„Co to sakra?“ vykřikl druhý muž. Stále držel moje nohy. Odtáhl se od Valekovy cely.
Přitáhla jsem se nohama blíže k němu a chytila jej za kotníky. Překvapeně vykřikl, zakopl a spadl.
Nezdravé křupnutí kosti narážející do kamene nebylo zrovna to, co jsem čekala. Jeho tělo leželo bezvládně. Postavila jsem se na vratké nohy.
Uslyšela jsem žuchnutí, pak cinkání klíčů, a když jsem se otočila, uviděla jsem Valeka, který zrovna zapálil lucernu. Druhý strážce byl opřený o mříže a hlavu měl v nepřirozeném úhlu.
Ve slabém světle jsem pohlédla na tělo u svých nohou. Strážcova hlava narazila na hranu schodu. Černá kapalina začala utvářet kaluž kolem mých bot. Zabila jsem dalšího člověka. Začala jsem se třást. Čtyři muži zemřeli mou rukou. Copak jsem přišla o duši, a stal se ze mě bezcitný zabiják? Cítil Valek lítost nebo vinu, když někomu vzal život? Sledovala jsem jej přes závoj krve.
Efektivní jako vždy, Valek odzbrojil stráže.
„Počkej tady,“ přikázal. Odemkl hlavní dveře vězení a vřítil se do strážnice.
K mým uším doléhaly výkřiky, vrčení a údery masa o maso, když jsem čekala pod schody. Žádné výčitky, žádná vina. Valek vždy udělal vše pro to, aby jeho strana vyhrála.
Když na mě Valek mávnul, abych se k němu připojila, viděla jsem krev, která pokrývala jeho tvář, hruď a ruce. Tři strážní, všichni v bezvědomí nebo mrtví, byli po celé místnosti.
Můj batoh ležel na stole, jeho obsah byl vysypaný na stole. Rychle jsem do něj vše házela, zatímco Valek se snažil otevřít poslední zamčené dveře mezi námi a naší svobodou. I když toho nebylo mnoho, chtěla jsem svůj majetek, včetně svého motýla a amuletu, zpátky. Jakmile jsem si je pověsila kolem krku, cítila jsem se plná optimismu.
„Kruci,“ zaklel Valek.
„Co se děje?“
„Jediný klíč k těm dveřím má Kapitán. Otevře jen, když se mají střídat stráže.“
„Zkus tyhle.“ Podala jsem Valekovi své špehráky.
Zakřenil se.
Zatímco pracoval na zámku, našla jsem džbán s vodou a umyvadlo. Strach z dopadení nedokázal potlačit touhu umýt si obličej a ruce. Jenže to nestačilo. Potřeba zbavit se zápachu zvratků a krve mě přemohla. Brzy už jsem měla hlavu ponořenou pod vodou a nechávala ji odplavit špínu. Pak jsem vypila polovinu džbánu, než mě vůbec napadlo nabídnout i Valekovi. Ten se zastavil, jen aby se napil, a pak pokračoval v odemykání.
Konečně se dveře otevřely. Valek nahlédl do chodby. „Skvělé. Nikde nikdo. Ani stráže.“ Otevřel dveře dokořán. „Pojďme.“
Vzal mě za ruku, do druhé chytil lucernu, otočil se zády k jedinému východu a vedl mě zpátky dolů do vězení. Po cestě se zastavil, aby otevřel i dveře našich cel.
„Zbláznil ses?“ šeptala jsem, když mě táhl k poslední cele. „Svoboda je tam tím směrem,“ ukázala jsem.
Neposlouchal a otevřel dveře. „Věř mi. Je to ideální skrýš. Natropili jsme pěkný nepořádek a oni si jej brzy všimnou. Hlavně těch otevřených dveří, podle kterých si budou myslet, že jsme utekli.“ Valek mě postrkoval před sebou do cely. „Vzburcují všechny, aby nás hledali. Až vojáci opustí sídlo, převezeme je. Do té doby se musíme schovat.“
Valek vyrobil provizorní lůžko ze slámy v nejtmavším koutě cely. Když uhasil a skryl lucernu, stáhl mě dolů. Stulila jsem se do klubíčka zády k němu a třásla jsem se v mokrém oblečení. Valek přes nás přetáhl další slámu, přehodil přese mě ruku a přitáhl si mě k sobě. Strnula jsem, ale brzy jsem se uvolnila díky teplu, které jeho tělo poskytovalo.


14 komentářů:

  1. Myslím,ze kazda nova část udělá radost všem fanouškům teto knížky,takže moc diky za preklad a klidnější dny ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Dekuju moc, vazim si toho, co delas a vzdy se moc tesim na dalsi dilek tohoto pribehu.

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. paradáda, díky moc. teším se na pokračování

    OdpovědětVymazat
  5. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky, Paty, že ses s námi podělila o své dojmy. To je přesně ten důvod, proč někdo překládá, někdo jiný píše nebo maluje - prostě provozuje jakoukoliv kreativní činnost kterou dává ostatním všanc kousek sebe sama, ale která na oplátku toho tvůrce nabíjí a dává mu pocit uskutečnění:)) Honorář (jeho existence či neexistence) v tom nehraje roli, protože skutečným a daleko cennějším benefitem je odezva od okolí.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji moc.. kniha i překlad jsou úžasné..

    OdpovědětVymazat
  8. Jsi skvělá !!! Přinášíš sem radost a potěšení z Tvého skvělého překladu a tím umožňuješ těm, kteří neumí anglicky si přečíst knihy,které u nás nevychází. Tisíckrát díky za Tvůj dar !!!!!

    OdpovědětVymazat
  9. Vždy si ráda počkám, na další pokračování překladu této knihy a moc děkuji za její překlad. Lvice

    OdpovědětVymazat
  10. Taky moc děkuji a čekám na další. ;)

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za další kousek. Je škoda že už tě to nebaví jako dřív. Těším se na každou další kapitolu co přeložíš a týden je vždy o něco hezčí.

    OdpovědětVymazat
  12. děkuji ti za to, že jsi našla sílu jít překládat :)
    a ještě děkuji za překlad, je to velmi zajímavé, jak to vyřešila autorka :)

    OdpovědětVymazat
  13. Dekujeme jsi zlaticko :)

    OdpovědětVymazat