pátek 25. listopadu 2016

Pavoukova odplata - 3. kapitola


Běžela jsem lesem, přeskakovala zasněžené prolákliny, přelézala přes zledovatělé skály a prodírala se přes trnité houštiny obsypané přemrzlými křehkými šípky. Tajila jsem dech, aby další krok nebyl můj poslední, aby mi nesklouzla noha po zledovatělém sněhu a nezlomila si kotník, nebo aby pád do průrvy neskončil mou smrtí.

Běh nebezpečným terénem po sněhu a ledu nebyl jedinou věcí, které jsem se musela obávat, v lese bylo nastražených i plno pastí, magických nástrah a výbušnin, které jen čekaly na to, až o ně zakopnu a ony mě pošlou ke všem čertům. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem se odvažovala a pečlivě zkoumala okolí kvůli nástrahám. Udržovala jsem stejnoměrné tempo a směr, přestože jsem měla pocit jako bych měla na zádech namalovaný terč a mířila na mě rota vojáků.
Paranoia není příjemná pro nikoho a už vůbec ne pro nájemného vraha na útěku od zpackané práce.
A navíc ještě celá Mabiina ochranka, která se za mnou hnala jako smečka hladových vlků. Tentokrát jsem se nesnažila schovávat, pokud je někdo z nich mezi mnou a únikovou cestou, seznámí se s mými noži.
Pár z nich se mi skutečně postavilo do cesty, aby se mě pokusili zadržet, ale byla jsem rychlejší a bezohlednější. Jeden nebo dva výpady nožem a bylo to vyřízené, Než se obři vzpamatovali a uvědomili si co se děje, byla už jejich jedinou starostí vyhřezlá střeva.
Posunula jsem se dál s očima upřenýma před sebe, připravená se vypořádat s jakýmkoliv dalším pošetilcem, který by se mi chtěl postavit do cesty. Nenamáhala jsem se se zjišťováním, jestli jsem strážné zabila, nebo je jen zranila, záleželo mi na jediném – na úniku.
Konečně se mi podařilo zvýšit náskok před pronásledovateli a jejich křik se ozýval už jen zdálky. Ale i když už pro mě nepředstavovali bezprostřední nebezpečí, nebylo to tak, že bych měla vyhráno, takže jsem nezpomalila. Nezastavila jsem ani na vteřinu, byla by to hloupost a těch jsem už dnes večer nadělala dost.
Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem Mab minula. Měla jsem šanci skoncovat s ní jednou pro vždy a místo toho…
Překvapilo mě cvaknutí kohoutku.
A ještě víc žena, která se vynořila mezi stromy asi dvacet stop přede mnou. Hubené šlachovité tělo, šedé vlasy, oříškově hnědá kůže, vybledlé modré oči. Poznala jsem Ruth Gentry, ženu, která předtím v domě mluvila s Mab.
Právě teď mi mířila na hruď revolverem. Byl to velký staromódní kousek vykládaný perlami, přesně takový jaký se objevoval v černobílých westernech. Blýskal se v měsíčním světle a tvořil kontrast k okolní tmě i k její tmavé pokožce.
„To by stačilo,“ řekla Gentry stejně příjemným hlasem, jako když předtím mluvila s Mab. „Zůstaň, kde jsi:“
Udělala jsem, co mi řekla, i když mě její revolver nijak zvlášť nezastrašil, měla jsem pod oblečením jako obvykle neprůstřelnou vestu a taky jsem mohla samozřejmě použít magii a vytvořit ze své kůže neprostupnou kamennou ulitu.
Zatím jsem zůstala stát, prohlížela jsem si starší ženu a pokoušela jsem se přijít na kloub tomu co se děje. Třeba jak se jí podařilo dostat se přede mě. Promítala jsem si v hlavě svůj pohyb a přemýšlela jsem, jak jsem mohla být tak hloupá a dopustit, aby mi někdo nadběhl.
Obři a nástrahy v lese, uvědomila jsem si. Ztratila jsem cenné minuty zápasem a vyhýbání se pastem, takže tím získala Ruth Gentry výhodu. A teď stála mezi mnou a svobodou.
Sevřela jsem zakrvácený nůž v ruce tak pevně, že jsem cítila, jak se jemně vyrytá značka v kovu dotýká stejných, jen větších jizev v mých dlaních. Ne na dlouho.
Podle soustředěného pohledu modrých očí a ostražitého postoje jsem mohla říct, že Ruth Gentry nečelí někomu, jako jsem já poprvé. Nebyla domýšlivá a nemyslela si, že se posadím na zadek jen proto, že na mě míří zbraní. Nemínila mi dát příležitost k použití mého nože – pokud ji k tomu nedonutím.
„Jak jsi věděla, kudy půjdu?“ zeptala jsem se a ostražitě jsem naslouchala zvukům, které vydávali blížící se pronásledovatelé.
Gentry stála asi deset stop přede mnou s revolverem neústupně mířícím na mou hruď. Někdy v mezičase si stihla přes šaty obléct těžký kabát. Vlněná látka byla stejně vybledlá a opotřebovaná jako na jejích večerních šatech a kožené boty, které měla na nohách, už toho taky dost pamatovaly. Ale navzdory tomu byla hostem na Mabiině honosné večeři a byla schopná a ochotná mě během krátké chvilky dostihnout. Myslelo jí to a dokázala i plánovat, tím pádem byla o to nebezpečnější.
Usmála se, jako by ji moje otázka udělala radost. „Hádala jsem.“
Nadzvedla jsem obočí, i když to pod šedou maskou, kterou jsem měla přes obličej, nemohla vidět. „Hádala? To musíš mít skvělý odhad.“
Gentry pokrčila rameny. „To jsem jen tak plácla. Ve skutečnosti to bylo celkem jasné. Přes tenhle les vede nejkratší cesta k hlavní silnici a šla bych tudy, kdybych byla na tvém místě.“
Mělo to logiku, ale nějak jsem její důvtip nedokázala ocenit. Místo toho jsem se dívala, s jakou jistotou drží zbraň – jako by ten revolver byl její starý přítel, kterého nemíní jen tak pustit. Gentry stoprocentně věděla, jak se s ním zachází. Její rány by nešly pánubohu do oken jako ty, které po mě vypálili Mabiini obři – a už vůbec ne na takovou krátkou vzdálenost.
Gentry se na mě zamyšleně podívala. „Nemyslím ale, že bych Mab minula. To bylo riskantní vystřelit, když byl někdo tak blízko u ní. Měla jsi ještě aspoň pár vteřin počkat. Ten člověk nestál klidně, byl nervózní. Dalo se čekat, že nezůstane v klidu.“
Pokrčila jsem rameny. Měla pravdu, ale to zadostiučinění abych s ní souhlasila nahlas, jí neposkytnu.
Upřeně mě pozorovala, jakoby chtěla pohledem proniknout přes mou masku a podívat se na mé pravé já – Gin Blanco. Ještě zajímavější bylo, že Gentry váhala se stisknutím spouště. Netušila jsem, proč už do mě nevystřílela zásobník, nebo to aspoň nezkusila – to váhání ji bude stát život.
Gentry konečně dospěla k nějakému rozhodnutí, protože lítostivě potřásla hlavou.
„Dobrá,“ řekla. „myslím, že je načase, aby ses otočila, abychom mohly jít zpátky k domu---“
Teď byla řada na mě.
Obrátila jsem se, jako bych ji chtěla poslechnout, pak jsem se po ní z rychle otočky vrhla. Jenomže Gentry byla chytřejší, než jsem si myslela, protože to čekala. Než jsem ji srazila k zemi, třikrát po mně vypálila a třikrát zasáhla moji neprůstřelnou vestu. Sníh náš pád zmírnil a Gentry se mnou urputně zápasila, pokoušela se mě praštit hlavní revolveru, ale podařilo se mi ho odstrčit. Druhou rukou jsem jí šla po krku s nožem. Gentry měla dobrý pud sebezáchovy, dokázala zastavit pohyb hlavy a těsně před čepelí uhnout. Dávala jsem jí ještě tak minutu, maximálně dvě.
Ležely jsme na zemi, já na ní. Obě jsme ztěžka oddychovaly a od úst nám šly obláčky páry. Gentry se zasmála, jako by měla radost, že stojí jen krůček od smrti.
„Zatraceně,“ protáhla s nezaměnitelným jižanským přízvukem. „Jsi přesně tak dobrá jak se o tobě říká. Ale já jsem v tom, co dělám taky dobrá. Musím být, jinak bych se v branži nevydržela tak dlouho.“
Přivřela jsem oči. „A o jaké branži přesně…“
Prásk! Prásk! Prásk! Prásk!
Tuhle noc mě už po třetí někdo nečekaně překvapil.
Ze tmy přilétly čtyři kulky. Jedna mi prolétla kolem obličeje tak blízko, že jsem cítila chvění vzduchu. Další tři byly přesnější. Dvě mě zasáhly do levé paže, která mi okamžitě znecitlivěla a třetí se mi zavrtala do stehna.
Náraz mě odhodil a zasyčela jsem bolestí. Ztratila jsem rovnováhu, Gentry mezi nás dostala ruce, odhodila mě a začala ve tmě šmátrat po svém revolveru.
Odvalila jsem se od ní a skrčila se v podřepu. Z ran mi vystřelovala palčivá bolest. Zaťala jsem zuby a spolkla nadávku. Sakra. Nesnášela jsem střelná poranění.
Potlačila jsem bolest, protože jsem měla důležitější starosti – odkud ty kulky přišly. Otočila jsem hlavou prudce doleva, odkud kulky přilétly.
A tam jsem uviděla tu dívku.
Byla to ta samá, která byla s Gentry vevnitř, i když teď měla přes ty směšné princeznovské šaty těžký kabát a na nohách sešlapané odřené boty Byly to stejné boty, jaké měla starší žena. Taky měla pušku s vykládanou pažbou namířenou přímo na mou hruď stejně jako před chvílí Gentry. Další déja vu.
„Nech Gentry být,“ vyštěkla na mě dívka a klidně a jistě na mě mířila stejně jako její starší společnice. Znovu jsem zaklela, tentokrát nad vlastní neopatrností. Mělo mě napadnout, že když měla Gentry společnici předtím, bude ji mít nejspíš i teď. Ale navzdory přesile jsem to nevzdávala. Ani zdaleka, přestože jsem cítila, jak mi z děr v ruce a v noze vytéká krev. Ta zranění nebyla úplně bezvýznamná.
Dívka se ke mně pořád přibližovala. Zůstala jsem v podřepu, nechala si z pravé dlaně vyklouznout nůž, zaryla jsem prsty do sněhu a sevřela ho v pěsti.
Spokojená, že jsem se ji nepokusila napadnout, sklouzla dívka očima ke Gentry, která pořád hledala revolver, aby se ujistila, že jí nic není. Ta chvilka mi úplně stačila.
Švihla jsem rukou se sněhovou koulí jejím směrem, zledovatělý sníh narazil do pušky a ona překvapeně vykřikla. Udělala jedinou rozumnou věc, pokusila se na mě znovu zamířit, ale to už jsem byla z boku téměř u ní. Otočila se, ale byla jsem moc blízko. Vytrhla jsem jí pušku z ruky a pažbou ji uhodila do hlavy. Padla k zemi jako kámen. Otočila jsem pušku připravená zacílit a upravit tu pěknou tvářičku jednou nebo dvěma kulkami—
„Sydney!“ vykřikla chraplavě Gentry.
Něco v jejím hlase, tón, náznak úzkosti, kterou nedokázala skrýt, mě přimělo podívat se jejím směrem, namísto abych zmáčkla spoušť. Gentry na svůj revolver úplně zapomněla. Zůstala klečet na kolenou, šedé vlasy uvolněné z uzlu, na obličeji namrzlý sníh. Gentry si ale ničeho z toho nevšímala. V pohledu vybledlých modrých očí se zračil strach a ruce měla natažené směrem ke mně v němé prosbě o slitování.
Opatrně jsem ji sledovala, ale zdálo se, že to není žádný trik. Vypadalo to, že Gentry má o Sydney opravdu strach, což bylo vzhledem k tomu, že jsem byla připravená ukončit její existenci celkem odůvodněné.
Dokonce už jsem se otáčela zpátky k dívce, abych stiskla spoušť, ale pak jsem uslyšela její zoufalé vzlyknutí a všimla si jejího pohledu – plného slz, bolesti a strachu.
Proklatě.
Něco ve mně, nějaká část mého černého srdce mi nedovolila tu dívku zabít, přestože jsem v sobě díky ní měla tři kulky. Možná proto, že mi připomněla mě v jejím věku – malou ztracenou Genevieve Snow, která přišla o celou rodinu. Možná proto, že jsem byla vyčerpaná. Možná proto, že jsem trpěla ztrátou krve. Nebo možná proto že jsem slyšela v uších Fletcherův hlas. Za žádných okolností děti – nikdy. Jako by stál přímo vedle mě, přestože už dlouho odpočíval v chladném hrobě.
Už jsem se zpronevěřila tomu, co mě naučil tím, že jsem zmáčkla spoušť kuše, místo abych čekala na lepší příležitost, na šanci na čistý zásah. To se znovu nestane, i když jeho hlas zněl jen v mých představách.
Místo, abych zmáčkla spoušť, jsem pušku odhodila co nejdál do lesa. Zbraň zavadila o zasněženou větev a zmizela ve tmě. Gentry mě sledovala s pootevřenými ústy, jakoby nedokázala uvěřit, že jsem je nezabila, když jsem měla šanci. Já sama jsem měla problém tomu uvěřit, ale tak to prostě bylo.
Dokonce ani jako nájemný zabiják, jako Pavouk, jsem nezabíjela nevinné – nikdy. Jistě, ta dívka po mě vystřelila, ale nemohlo jí být víc než patnáct nebo šestnáct. V mnoha ohledech byla pořád ještě dítě.
Gentry se doplazila k dívce a ochranitelsky ji objala, chránila ji přede mnou vlastním tělem, jakoby si nebyla jistá, co udělám dál. Zatraceně, jako bych to sama věděla.
„Příště, zlatíčko,“ zamumlala jsem směrem k dívce, když jsem zvedala nůž, který jsem předtím upustila. „nepřestávej střílet, dokud máš v zásobníku nějaké kulky.“
Gentry i Sydney se na mě obě nevěřícně dívaly s ustrašeným šokovaným výrazem.

Proklouzla jsem kolem nich a zmizela mezi zasněženými stromy.

14 komentářů: