pátek 18. listopadu 2016

Pavoukova odplata - 2. kapitola


Šipka prolétla s tichým zasvištěním otvorem ve skle na svém smrtícím kurzu směrem k Mabiinu oku.

Jenomže jsem minula.
V poslední možnou chvíli obr, který stál vedle Mab, pohnul hlavou velikosti melounu a zakryl její tvář. Šipka narazila do jeho levého spánku, vylétla na opačné straně a neškodně narazila do zdi, aniž by Mab třeba jen škrábla.
Na moment jsem jen zůstala ležet na zasněžené střeše a proklínala štěstí, tu vrtkavou děvku, která se ke mně zase obrátila zády ve chvíli, kdy na tom nejvíc záleželo. K čertu. A ještě ke všemu navíc začaly okolní kameny vibrovat šíleným smíchem, jako by měly radost, že je jejich paní stále naživu. Zatracená smůla. Zatracené kameny. Všechno šlo do háje.
Minula jsem. Měla jsem příležitost a minula jsem.
To jsem ale skvělý zabiják. Můj mentor a nevlastní otec, Fletcher Lane, by se na mě smutně podíval uslzenýma zelenýma očima, pokýval by hlavou a bez jediného slova by mi naznačil, že jsem si měla vést líp. Že jsem měla ještě pár vteřin počkat, aspoň dokud se obr od Mab nevzdálí. Koneckonců jsem Pavouk, moje runa je znak trpělivosti, vlastnosti, která definuje moji práci, celou mou existenci. Jenomže jsem zase jednou hodila za hlavu všechno, co mě Fletcher naučil. Dnes večer jsem se zachovala hloupě, netrpělivě, dokonce lajdácky a bude mě to stát možná všechno.
V místnosti byl chvíli klid, pak se obr zapotácel, vrazil do Mab a srazil ji na zem. Znovu jsem zaklela, protože jsem přišla o poslední šanci Mab trefit. K čertu, už jsem ji dokonce ani neviděla, protože byla schovaná za obrovým sedm stop vysokým tělem.
Uběhlo dalších pár vteřin, než si všichni přítomní uvědomili, co se vlastně stalo. Že někdo na Mab v jejím vlastním domě vystřelil.
Místo aby začali křičet, jak by to udělali běžní obchodníci a obchodnice, se hromadně vrhli k zemi. Několik z nich sáhlo po stříbrných příborech, které předtím okukovali, jejich ruce se svíraly kolem nožů, vidliček a lžic s překvapivou samozřejmostí. Všimla jsem si, že Ruth Gentry, žena, která předtím mluvila s Mab, strhla dívku, která ji doprovázela pod sebe a vlastním tělem ji chránila před potencionálním nebezpečím. Jak ohleduplné.
To všechno jsem zaznamenala v pohybu. Přestože jsem Mab minula, měla jsem teď mnohem důležitější problém – dostat se odsud. Škrábala jsem se na nohy a moje ruce mezitím samovolně nabíjely kuši.
„Okno!“ ozvalo se zevnitř. „Šipka přiletěla oknem.“
„Samozřejmě že oknem!“ přidal se k ostatním zvukům Mabiin tlumený hlas, zatímco se pokoušela ze sebe shodit obrovo tělo. „Chyťte ji, vy hlupáci!“
Všichni na moment ztuhli, dívali se jeden na druhého a na okno, Otvorem, který teď byl volný, profukoval vítr a nadzvedával černé sametové závěsy jako křehká motýlí křídla.
„Hned!“ zařvala Mab.
Moje narážka k odchodu. Jako na povel všichni návštěvníci vyskočil na nohy a vrhli se k oknu. Strhla se trochu mela, když do sebe strkali, aby získali výhodnější pozici a mávali přitom kolem sebe stříbrnými příbory.
Tlačenice mi poskytla několik vzácných vteřin, abych se odtamtud dostala. S kuší v ruce jsem běžela přes zasněženou střechu. Boty mi po zledovatělém povrchu ujížděly, ale místo abych se snažila srovnat, jsem využila setrvačnosti a vlastní váhy, abych klouzala ještě rychleji. Potřebovala jsem se co nejrychleji dostat z dosahu a brala jsem jakoukoliv pomoc, i kdyby to mělo znamenat jen pár palců navíc.
Asi třicet stop se střecha mírně svažovala až ke hraně, za kterou se rozprostírala černočerná tma. Když jsem se k ní dostala, ještě jednou jsem se otočila a vypálila směrem k domu. Tahle šipka měla tvar kotvy a měla k sobě uvázané dvě stě stop dlouhé lano. Vyletěla nahoru a zachytila se o zábradlí dvě poschodí nade mnou.
Odhodila jsem kuši, uvolnila zbytek lana od pasu, kde jsem ho měla omotané a přehodila ho přes hranu střechy.
Když jsem letěla dolů k zemi, řval mi v uších vítr. Nebyl čas na žádné jemnůstky, takže jsem se k zemi blížila volným pádem. Natáhla jsem se po magii Kamene, nechala ji prostoupit svými žilami, zpevnit kůži na rukou, abych se nepopálila o lano a vytvořit kamennou skořápku kolem celého těla.
Neměla jsem čas zpomalit a moje tělo proletělo závějí až na zmrzlou zem. Při dopadu jsem se neubránila zasténání, ale díky magii Kamene jsem neměla žádné vážnější zranění. Kutálela jsem se vířícím sněhem, dokud jsem nezpomalila natolik, že jsem se dokázala vyhoupnout na nohy.
Udělala jsem sotva dva kroky, když zazněly výkřiky, hlasitější a pronikavější každou vteřinou, jako hvízdání blížícího se vlaku. Ještě jsem stihla uskočit, když na místo, kde jsem před chvílí stála, dopadlo mužské tělo. Vypadalo to, že někdo podcenil kluzkou střechu a doplatil na to. Kolem se rozstříkla krev a mozková hmota, ale nevěnovala jsem tomu pozornost a znovu jsem se postavila na nohy.
Protože nastal čas běžet – běžet o život.
Netrvalo dlouho a spustil se poplach. Nebyla jsem ještě ani na půl cesty přes volný zasněžený prostor, když se v celém domě rozsvítila světla. Jedno za druhým, jako padající dominové kostky ubíraly z drahocenné tmy. Na schodech a na balkónech nad mou hlavou se ozýval dusot bot, ale já jsem se soustředila na vrzání sněhu pod mýma nohama a na terén před sebou. Ty zvuky mi připomínaly lámání kostí – mých vlastních – pokud se odsud rychle nedostanu.
„Poplach! Poplach!“ skřípal mechanický hlas.
Alarm se ozval ještě pětkrát, než definitivně zmlknul, ale okamžitě ho nahradily jiné zkreslené řvoucí hlasy. Obři, kteří tvořili jádro Mabiiny bezpečnostní služby si uvědomili mou přítomnost a vydali se na lov. Přes rychlý dusot mých bot ve sněhu jsem slyšela jejich polekaný vzteklý křik a nadávky.
„Je tady! Pavouk je tady!“
„Pokouší se zabít Mab!“
„Najděte tu děvku! Za každou cenu! Tentokrát neunikne!“
Doufala jsem, že to zvládnu aspoň k hranici stromů, než se za mnou někdo pustí, ale ani tentokrát jsem neměla štěstí na své straně.
Teď, když byla ostraha v pohotovosti, jsem si ani na chvíli nedovolila zastavit. Pokud by se jim podařili mě chytit, byl by to můj konec. Právě teď jsem musela být co nejrychlejší---
Prásk! Prásk!
Dopadající kulky rozstřikovaly sníh pod mýma nohama, ale nevšímala jsem si jich. Oči jsem měla upřené na temnou hranici lesa před sebou.
Protože celý poslední týden sněžilo, byla Mabiina vila zasněžená a zamrzlá stejně jako zbytek Ashlandu, vyměnila jsem dnes obvyklou černou za šedou, která lépe splývala se stíny, a navíc jsem byla v pohybu, takže obři měli asi takovou šanci mě zasáhnout, jako kdyby stříleli po veverce.
Samozřejmě, pokud neměla Mab mezi svými muži ostřelovače s výjimečně přesnou muškou. Ale ani tak bych neměla moc důvodů k obavám. Většina lidí není schopná zasáhnout pohyblivý cíl za jasného denního světla, natož v noci, kdy je všechno vidět jen v odstínech šedé. A i kdybych nějaký ten zásah schytala, žádnou velkou škodu by nenadělal. Pořád mě chránila magická kamenná skořápka---
Odněkud přiletěla pěst.
Přesně ve chvíli, kdy jsem dosáhla hranice mezi světlem a stínem. Tvrdý úder mě zvrátil zpátky, a nohy pode mnou podklouzly. Narazila jsem do stromu tak silně, že se mi na hlavu z jehličí snesla lavina sněhu. Padla jsem na kolena celá promáčená od spadlého sněhu.
Co bylo ale důležitější než nepohodlí, bylo to, že mě útok překvapil. Tak moc, že jsem ztratila kontrolu nad magií Kamene, moje pokožka se vrátila do normálu – a stala se zranitelnou. Tím pádem pro mě znovu začaly představovat nebezpečí hvízdající kulky, pěsti, nebo jakékoliv další nepříjemnosti, které se mi postaví do cesty. A že jich dnes večer kolem bylo…
„Fíha, čekal jsem, že budeš kapku odolnější,“ zabručel muž, který se vynořil ze stínů po mé levici. „ Trochu zklamání po tom, co se kolem tebe nadělá, pokud by tě zajímal můj názor, Pavouku.“
Byl to jeden z Mabiiných obrů, vysoký skoro sedm stop s rozložitou postavou, který díky stříbřité péřové bundě vypadal mrtvolně bledě. Poznala jsem ho – když jsem se předtím plížila dovnitř, vyhýbala jsem se mu. Usmál se na mě a odhalil dvě řady zuby, které byly ještě oslnivěji bílé, než zasněžená krajina kolem.
Pořád jsem napůl klečela, jako bych po jeho ráně trpěla závratí. Znovu zaťal pěst a jeho úsměv se ještě rozšířil. Přiblížil se ke mně, připravený praštit mě ještě jednou. Nevšiml si mé pravice spuštěné podél těla a záblesku kovu, který se v ní najednou objevil.
Přehnaná sebejistota se nikdy nevyplácí.
Jakmile byl na dosah, vrazila jsem mu nůž do hrudi, jak nejhlouběji to šlo, a pak pro jistotu ještě jednou. Potřebovala jsem se ho zbavit – co nejrychleji. Slyšela jsem, jak se mí pronásledovatelé blíží k lesu, který pro mě představoval jedinou naději na únik.
Obr zařval bolestí a padl na kolena. Sáhnul po mně, aby mě pokusil zadržet, než se k nám dostanou jeho kolegové, ale vyvlékla jsem se mu. Za běžných okolností bych ho dorazila rychlým tahem nože přes krk, ale na to už jsem neměla čas—
Prásk! Prásk!

Mým směrem létaly další a další kulky, ve vzduchu se vznášel pach spáleného střelného prachu a ostrá vůně borového jehličí. Přeskočila jsem zraněného obra a spěchala hlouběji mezi stromy, abych unikla smrtící smyčce, která se kolem mě stahovala.

14 komentářů: