sobota 12. listopadu 2016

Pavoukova odplata - 1. kapitola

Milí čtenáři,
dlouho očekávaný pátý díl série je tady. Dnes výjimečně v sobotu, jinak se bude zase zveřejňovat v pátek. Těšíte se na další příběh s Gin?
Přeji příjemné čtení
Paty
 

Nájemní vrahové se starých zvyků nezbavují snadno.
A já se chystám dnes v noci někoho zabít.
Tohle jsem dřív dělala. Já, Gin Blanco. Nájemný vrah známý jako Pavouk. Za peníze jsem zabíjela lidi. A byla jsem v tom dobrá.
Dnes jsem před sebou měla nejnebezpečnější terč ze všech – Mab Monroe, živel Ohně, ženu, která když mi bylo třináct, zabila dva členy mé rodiny.
Tenhle úder jsem plánovala celé týdny. Místo, jak se vyhnout bezpečnostním opatřením, jakou zbraň použít, jak se odtamtud dostat.  A dnes, v tuhle mrazivou noc, jsem se rozhodla svůj smrtící plán uskutečnit.
Byla jsem na číhané hodiny. Přesně tři. Každou z nich jsem strávila v třeskutém únorovém mrazu plížením se krok za krokem blíž a šplháním po zdi patnácti patrového domu. Tělo mi bičoval sníh a ostré ledové úlomky když jsem se pokoušela udržet se v mrazivém větru na zdi budovy. Nebylo to zrovna nejpohodlnější, ale bylo to nezbytné.
Problém byl, že Mab věděla, že po ní jdu.
Nečekala jsem, že to bude snadné, ale proklouznout rozsáhlou ochrannou sítí, nejdřív zasněženým lesem kolem Mabiiny vily a potom k samotnému domu, bylo o něco problematičtější, než jsem čekala. Celý rozsáhlý pozemek se jen hemžil obry, které Mab používala jako ochranku, a ani jsem nepočítala nášlapné miny a mezi stromy nastražené, jako vlas tenké dráty, které bezpochyby spouštěly nějaká další ošklivá překvapení. Samozřejmě jsem mohla obry jednoho po druhém zlikvidovat, ale to by upoutalo nevítanou pozornost.
Takže jsem se rozhodla pro pomalý, bezpečný, tichý postup – alespoň prozatím. Hodinu mi zabrala cesta přes les a další přiblížit se do dostatečné blízkosti od lesa k domu, abych mohla vystřelit žebřík na balkón v druhém podlaží a vyšplhat přes něj na střechu, která v těch místech spadala až k němu. Pak už to bylo snadnější, nebyly tam žádné senzory, alarmy, dokonce tam ani nehlídkoval nikdo z ochranky. Většina lidí se s ochranou vyšších pater neobtěžuje, už jen proto, že málokdo je tak šílený, aby se tak vysoko pokoušel vyšplhat, navíc během takové ponuré zasněžené zimní noci, jako byla ta dnešní.
V podstatě jsem nebyla ani tak statečná, ani tak šílená. Byla jsem pouze odhodlaná zabít Mab.
Dům bičovaly ostré poryvy větru, svištěly mi kolem uší a vrhaly po mě malé laviny zmrzlého sněhu, které se uvolňovaly ze střechy a bolestivě narážely do mého těla, aby nakonec zmizely v temné hloubce dole.
Při těch bodavých nárazech jsem jen tiše skřípala zuby. Jako živel Kamene jsem si sice mohla zpevnit kůži, aby se ode mě kusy sněhu neškodně odrážely jako kulky od Supermanovy hrudi, jenomže to mělo háček.  Živlové svou sílu dokázali navzájem vycítit, takže by o mně Mab okamžitě věděla a tomu jsem se chtěla vyhnout. Aspoň do té doby, dokud nebude mít smrt na jazyku.
Takže jsem se dál namáhavě škrábala směrem k šestému podlaží, kde měla podle plánů být velká jídelna. Podle informátorů mého nevlastního bratra Finnegana Lanea měla Mab dnes večer pořádat opulentní večeři. Finn nebyl schopný zjistit, k jaké příležitosti, nebo kdo je zvaný, ale na tom nijak zvlášť nezáleželo. Mab dneska večer zemře a bylo mi jedno, kdo u toho bude.
Už zhruba hodinu jsem ležela schovaná pod převisem střechy na vhodné pozici. Díky poletujícímu sněhu a stínům vrhaným světly zevnitř, jsem byla neviditelná pro kohokoliv, kdo by se náhodou podíval přes balkonové dveře ven.
Nejhorší ze všeho ale dnes nebyl ani mráz a sníh, ani bodavý ledový vítr nebo krkolomný sebevražedný výstup po zledovatělé stěně domu – byl to šepot okolních kamenných zdí.
Lidské emoce, činy a pocity naše okolí zaznamenává, a kámen obzvlášť. A já jako živel Kamene, jsem slyšela všechno, co se během let do okolního kamene vstřebalo, vzpomínky na pocity lidí, kteří tudy prošli, jaký druh lidí to byl, a jaké zvrácené skutky se tu odehrály.
Oheň, žár, bolest, smrt. O nich zdi Mabiina domu hovořily nejčastěji a taky samozřejmě o moci a penězích – protože obojího měla Mab nadbytek. Co mi ale vadilo nejvíc, zvuk, který mě nutil skřípat zuby, bylo manické šílené blábolení, které se ve vlnách ozývalo ze všech koutů - jako by kámen někdo mučil tak dlouho, dokud z něj nezůstaly jen zlomené, spálené umírající trosky stejně jako z mnoha Mabiiných obětí.
Po chvilce naslouchání šílenému kvílení jsem zvuk raději zablokovala a věnovala se důležitějším záležitostem, jako třeba kontrole zbraní. Jako obvykle jsem u sebe měla pět nožů, po jednom v obou rukávech a botách a poslední zastrčený vzadu v pouzdře za opaskem. Nože byly mou první volbou u většiny zakázek, protože byly ostré, smrtící a téměř nezlomné. Stejně jako já.
Jenomže Mab byla živel Ohně, což znamenalo, že dokázala vytvořit a ovládat oheň stejně, jako jsem to já dokázala s kameny. A Mab nepatřila jen tak k nějakým živlům, byla nejsilněji ze všech uživatelů magie narozených za posledních pět set let. Pokud bych nebyla dostatečně opatrná, usmažila by mě zaživa dřív, než bych mohla jen pomyslet, že jsem dostatečně blízko na to, abych mohla svoje nože ponořit do jejího černého srdce.
Proto jsem se dnes večer rozhodla hrát na jistotu. Jen pro případ, že by se věci nevyvíjely podle mých představ, jsem si sebou přinesla další zbraň – kuši. Vypadala jako typická kuše – těžká, pevná, smrtící – jen díky zaměřovačům a šest palců dlouhé spoušti víc připomínala ostřelovačskou pušku. A protože šipky byly odlité ze stříbrného magického, zvlášť odolného kovu, dokázaly proniknout čímkoliv, s čím přišly do kontaktu – sklem, cihlou, masem i kostmi.
Kuše ležela připravená u hrany okna, namířená dovnitř. Už jsem byla v palebné pozici připravená víc než patnáct minut a nezbývalo mi nic jiného, než stisknout spoušť smrtící zbraně.
Bylo načase, aby se začali scházet hosté k večeři.
Těžké sametové závěsy nebyly zatažené, takže jsem měla dovnitř dobrý výhled. Zatahování závěsů bylo další věcí, kterou se lidé ve vyšších patrech na samotě stojících domů nikdy neobtěžovali. Od Mabiiných bodyguardů bylo nanejvýš nedbalé, že jim taková důležitá podrobnost unikla.
V Mabiině domě jsem předtím byla jen jednou, když jsem měla před pár měsíci na mušce někoho jiného, ale jídelna byla stejně honosná, jako byl podle mé paměti zbytek domu. Místnost byla stovku stop široká s vysokým stropem vyzdobeným zlatem a stříbrem se lesknoucími freskami a mohutnými křišťálovými lustry zavěšenými nad naleštěnými ebenovými stoly, na kterých byly prostřené čtyři tucty souprav z čínského porcelánu a k nim ladící příbory. Stříbrné kbelíky se šampaňským a další drahé nápoje byly rozestavěné na servírovacích stolech u zdi tak, aby k nim měli všichni hosté pohodlný přístup.
Posledních deset minut se po místnosti pohybovali obři ve fracích, v rukou tácy s nápoji, talíři, ubrousky a dalšími nezbytnostmi. Zalétla jsem pohledem k připravenému bufetu u protější zdi. Mab a její hosté si dnes večer budou kromě jiného pochutnávat i na humrovi.
Konečně jeden z obrů otevřel dvoukřídlé dveře, sklonil hlavu a rukou naznačil hostům, že je zve dovnitř. Přišel čas to roztočit, a nejen večírek.
Většina hostů se trousila osamoceně, i když se našlo i pár dvojic. Muži i ženy, mladí i staří, tlustí i s vypracovanými postavami, černí, bílí, Hispánci, trpaslíci, obři, upíři. Byla to mnohem různorodější společnost, než bych čekala. Většina Mabiiných obchodních partnerů vypadala stejně jako ona – byli ve středním věku, na hony z nich byly cítit peníze a sdíleli její zvrácený vkus.
Jenomže tihle lidé byli jiní. Ach ano, vypadali podle očekávání – ve společenských šatech, ověšení drahými šperky, s perfektním make-upem a účesy. Chovali se ale jinak. Netvořili skupinky, nebavili se spolu, nejedli ani nepili. Kromě těch, co přišli spolu, zůstávali všichni o samotě a udržovali si odstup. Zvláštní. Vskutku zvláštní.
Přes hledáček jsem pozorovala jednu tvář po druhé a pokoušela se přijít na to, co jsou vlastně Mabiini hosté zač a proč se tak podivně chovají. Sice mi nezáleželo na jejich jménech, nebo bohatství, ale potřebovala jsem vědět, jestli mezi nimi není někdo, kdo by pro mě mohl představovat hrozbu. Ne, že bych plánovala po výstřelu na Mab zůstat, ale nikdy není na škodu mít přehled o situaci. Přesně to mě kromě jiného Fletcher naučil.
Navzdory drahým šatům a šperkům bylo na hostech patrné napětí a sledovali se navzájem ostražitými pohledy, jako by byly šelmy, hlídající si svou kořist. Někteří z nich se dokonce i na stříbrné nádobí dívali, jakoby přemýšleli o tom, jestli by nestálo za to vrazit stříbrnou vidličku do nejbližších zad.
Zarazilo mě to. Mab sice obchodovala s různými typy lidí, ale něco mi na jejích hostech vadilo. Možná proto, že mi všichni do jednoho připomínali…mě. Gin Blanco. Pavouka.
Než jsem měla čas nad tím pouvažovat, dveře se znovu otevřely, a dovnitř vstoupila Mab. Proplétala se strnulým davem, dokud se neocitla uprostřed místnosti. Všechny pohledy se k ní upřely a utichla i ta nepatrná konverzace, která mezi návštěvníky probíhala. Jako když vypnete rádio uprostřed písně. Stejně jako její hosté byla Mab ve večerním – v dlouhé tyrkysově zelené toaletě, která ladila s její světlou pletí. Měděné vlasy měla až na dva pramínky spadající do tváře jako pramínky krve, vyčesané na vršku hlavy, ale nejpoutavější na ní byly její oči – dvě bezedná černá jezera, která vypadala, že místo aby světlo odrážela, je dokáží pohltit. Dokonce i záře z křišťálového lustru na stropě zeslábla, když pod ním procházela. Hluboký výstřih ve tvaru V na předním díle jejích šatů kromě krémového dekoltu odhaloval i její náhrdelník. Zlatý kruh s rubínem obklopený paprsky posázenými diamanty, které odrážely světlo, takže to vypadalo, že se paprsky vlní.
Okázalý rubínový náhrdelník byl víc než šperk. Byla to runa. Sluneční žár. Symbol ohně. Mabiina osobní runa, kterou se neodvážil nikdo jiný použít. Podle run se v Ashlandu odlišovali nejen jednotliví uživatelé magie, ale i celé rodiny, vyjadřovaly jejich schopnosti, zaměření, moc, sílu, obchodní zájmy, a někdy i aliance.
Také jsem měla runu. Malý kroužek s osmi tenkými linkami. Pavoučí runu. Symbol trpělivosti a mého profesionálního jména. Ve skutečnosti jsem měla runy dvě – vypálené do dlaní. Takto mě Mab poznamenala tu noc, kdy zavraždila moji matku a sestru. Roztavila mi ve spoutaných dlaních můj medailon, tekutý kov se vpálil do masa, znovu ztuhnul a zůstal tam už navždy.
Při pohledu na Mab a její náhrdelník mě začaly jizvy v dlaních pálit, stejně jako pokaždé když jsem se ocitla v její blízkosti, ale polohu jsem nezměnila. Nepromnula jsem si ruce, abych nepříjemný pocit zahnala. Nevzdychla jsem, dokonce jsem ani nemrkla.
Sprovodit Mab ze světa bylo momentálně mnohem důležitější, než bolestné, sedmnáct let staré vzpomínky. Neměla jsem čas ani na sentiment, ani na lajdáctví. Teď, když jsem měla šanci tu mrchu konečně zabít a ukončit tak nepřátelství mezi našimi rodinami jednou pro vždy.
Vevnitř se Mab pomalu otáčela a černýma očima zkoumala svoje hosty stejně jako před chvílí já.
„Jsem ráda, že jste to všichni stihli.“
Její hlas byl tichý a sametový, jen s náznakem chrapotu, ale navzdory veškeré jemnosti se v něm skrývala moc a autorita.
Díky Finově schopnosti sehnat prakticky cokoliv, se mi podařilo hned, když jsem vyšplhala k oknu, ho pootevřít a umístit dovnitř štěnici, takže jsem teď ve sluchátku slyšela Mabiina slova stejně jasně, jako bych stála vedle ní.
„Nebyla jsem si jistá, kolik z vás se ukáže po takové stručné výzvě,“ pokračovala Mab „a jsem účastí příjemně překvapená.“
Ztuhla jsem překvapením. Účastí? Co měla Mab za lubem, a co byli její záhadní hosté zač? Měla jsem neodbytný pocit, že to nebudou obchodníci a obchodnice, které jsem čekala.
Do popředí vystoupila žena a oddělila se tak od ostatních. Měla na sobě večerní šaty, které na jejím vyhublém těle trochu plandaly. Byly z levné látky a barva byla vybledlá, jakoby jí ve skříni visely už roky a vytahovala je jen na speciální příležitosti, jako třeba dnes večer. Mohlo ji být kolem sedmdesáti a její kůže měla tmavou, hnědou barvu jako u člověka, který strávil většinu života venku, na slunci. Šedé vlasy stažené do přísného uzlu nechávaly odhalenou hranatou tvář a vybledlé modré oči.
Byla jednou z těch, co nepřišli sami. Po její pravici stála asi šestnáctiletá dívka v růžových šatech s nadýchanou sukní, které se hodily spíš do tanečních.  Tam, kde byla starší žena tmavá, byla dívka světlá. Měla dlouhé vlasy v barvě melasy s medovými odlesky a ve vyhublé tváři velké oříškově hnědé nevinné oči, kterýma těkala sem a tam, zjevně ohromená okolním přepychem.
„No, ve skutečnosti, Mab, nebylo o čem přemýšlet.“ Žena mluvila klidným, tichým, příjemným hlasem, jakoby se bavila s náhodným známým na ulici a ne s nejnebezpečnější ženou v Ashlandu. „Zvlášť když vezmu v úvahu tu štědrou odměnu, kterou nabízíte. Spíš bych čekala, že se nás tu sejde mnohem víc.“
Ostatní lidé v místnosti souhlasně mručeli a přikyvovali. Přivřela jsem oči. Odměnu, za co?  Co mají udělat? Jde o nějakou obchodní dohodu? Nebo něco …jiného?  Něco, co má možná co dočinění s Pavoukem?
Nebylo to až tak nereálné. Nebylo to tak dlouho, co si Mab najala profesionálku – Elektru La Fleur, aby mě vystopovala a zabila. Dopadlo to přesně naopak, ale bylo jen otázkou času, kdy se mě Mab znovu pokusí zbavit. Nebyla z těch, co se snadno vzdávají, a já jsem za poslední dobu zlikvidovala podstatnou část jejích zaměstnanců a překazila několik jejích skvělých plánů.
Od té doby, co jsem na starém vlakovém nádraží zabila Elektru La Fleur byl ale klid. Dokonce ani Finn nezaslechl nic o Mabiiných plánech, což mě znepokojovala víc, než kdyby na mou stopu nasadila smečku honicích psů.
Tak nějak jsem si myslela, že ten klid dnes večer skončí – a že se mi to nebude líbit.
„A vy jste?“ zeptala se Mab s pohledem upřeným na svou návštěvnici.
Stará žena se zdvořile uklonila hlavou, aniž by uhnula pohledem. „Ruth Gentry, k vašim službám.“
„Ach ano, Gentry. Cením si vaší upřímnosti,“ odpověděla Mab hubené ženě stejně příjemným hlasem. „Stejně jako všichni ostatní v téhle místnosti máte skvělou reputaci. A kvůli tomu jsem vás taky dnes večer pozvala.“
Mab mě svými slovy napínala čím dál tím víc, zaváhala jsem, chtěla jsem vědět, co jsou ti záhadní lidé zač. Zvědavost byla jednou z mých nejvýraznějších vlastností, ale pro jednou jsem ji potlačila. Byla jsem tady, abych zabila Mab. Všechno ostatní mohlo počkat.
„Doufám, že jste měli příjemnou cestu,“ řekla Mab, „teď si prosím nabídněte z delikates, které pro vás na dnešní večer připravil můj šéfkuchař…“
Odtrhla jsem pohled od hledáčku, pomalu se natáhla a sevřela v prstech malou kulatou téměř neviditelnou přísavku přilepenou k oknu. Jemně jsem zatáhla a z okna se uvolnil kousek skla. Diamant na sklo byl jedním z nástrojů, které jsem si dnes sebou přinesla a už dřív jsem ho použila na vyříznutí otvoru v okně. Chtěla jsem mít při výstřelu na Mab čistou dráhu, abych měla jistotu, že náraz do skla střelu neodkloní.
Položila jsem sklo vedle sebe na zasněženou střechu a pak jsem nasměrovala kuš tak, aby střela prolétla otvorem v okně - a směřovala přímo k Mab.
Jeden z Mabiiných obrů, který dnes večer zastával funkci číšníka, se zastavil u jejího boku, jakoby pro ni měl nějakou důležitou zprávu. Ta ho ignorovala a dál mluvila ke svým hostům o tom, že obchodním záležitostem se budou věnovat až po večeři. Ještě netušila, že se nedostane dál k polévce.
Čekala jsem pár vteřin, abych si byla jistá, že si obr nestoupne před Mab, a pak jsem se znovu soustředila na mušku. Mab ode mě nebyla příliš daleko, možná padesát stop a přes otvor jsem měla křišťálově čistý výhled na její obličej.
Mířila jsem na pravé oko, které vypadalo černější než inkoust. Měla jsem jen jeden pokus a nechtěla jsem riskovat výstřel na hruď, protože zranění by nemuselo být smrtelné. Mab měla víc magie než kdokoliv jiný v Ashlandu, ale dokonce ani ona by nedokázala přežít tvrzenou střelu přímo do oka. Zotavování není snadné, když chybí půlka mozku.
Navzdory tomu, kolik smrtí jsem už během let způsobila, se mi prst na spoušti kuše lehce chvěl. Srdce v hrudi mi bušilo, a i když byla zima, po čele mi stékal pramínek potu. Zatajila jsem dech ve snaze zklidnit rozjitřené nervy. Snažila jsem se dostat na to chladné, tmavé, drsné místo, na kterém už jsem byla tolikrát předtím – do úkrytu, který v životě ochránil před všemi hrůzami.
Protože jedině na tomhle úderu záleželo.  Kvůli mé zničené rodině. Kvůli Brie, kvůli mně. Sice to nedokáže napravit utrpení, které jsem prožila, špatné věci, které jsem napáchala, ale když bude Mab mrtvá, budou lidé, na kterých mi záleží v bezpečí. A také jsem doufala, že mi Mabiina smrt přinese aspoň trochu klidu.
Před lety, když zabila mou matku a sestru jsem ji nebyla schopná zastavit, ale teď jsem ji mohla zabít. Všechno, co jsem kdy zažila a udělala – život na ulicích, život nájemného vraha, cizelování mých smrtících schopností – to všechno vedlo k tomuto jedinému momentu, k tomuto konečnému zúčtování.

Zatajila jsem dech a zmáčkla jsem spoušť.

14 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad!!!♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji za překlad akorekci dalšího pokračování pavouka. Moc se na překlad těším!!! Jste prostě skvělé !!!! Díky !!!

    OdpovědětVymazat
  3. Taky se moc těším na další dil.Mam tuto sérii hrozné ráda. :)

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj, moc díky za pokračování této série. Je to bomba. Prostě skvělé čtení. Jen si povzdychnu - nepřekládáte tak rychle, jak bych "potřebovala". Berte to hodně s rezervou, na dobré věci se vyplatí čekat a to těšení se na poslední kapitolu je nejpěknější, i když někdy to jsou mrtvičné stavy, když se dívám, kolik toho ještě chybí do konce. Čtu až v závěru a doma říkám: "prosím nerušit". Takže dík, za mne jste jedničky. Zdena

    OdpovědětVymazat
  6. Skvělý překlad, moc děkuji a těším se na pokračování. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji moc.. celou sérii absolutně zbožňuju

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad. Bobo.

    OdpovědětVymazat