pátek 11. listopadu 2016

Pavoukova Nemesis - 5. část


Dívka se s trhnutím probrala.

Seděla jsem na kraji bílého gauče a dívala se na ni, užívala jsem si její zmatek, strach a hrůzu, když si uvědomila, že je přivázaná k židli – a že má ruce slepené páskou k sobě a mezi nimi má ten její drahocenný náhrdelník.
Ještě větší potěšení jsem měla z toho, že ta holka nemohla nic vidět a nechápala, o co jde, protože měla i zavázané oči. Byl to trik, který jsem se naučila od svého otce. Je mnohem snazší vyděsit člověka, který nevidí, jaké hrůzy se na něho chystají. Jenom samotné představy stačí, aby se většina lidí zlomila.
To děvče aspoň prozatím dokázalo překonat strach a pokoušelo se uvolnit se z pout. Vstala jsem, došla k ní a s ústy těsně u jejího ucha jsem zašeptala.
„Zbytečně se snažíš, ta pouta jsou pevná.“ 
Začala jsem s jednoduchými otázkami, ptala jsem se jí, kde je její sestra, ale ta malá mrcha mi to odmítala říct, i když jsem jí hrozila svou magií Ohně. Dokonce měla tolik drzosti, že mi řekla, abych táhla ke všem čertům.
Chvíli jsem se na ni dívala, na umíněnou bradu a tvrdě sevřené rty. Koneckonců byla to dcera své matky, odhodlaná znepříjemňovat mi život až do samého konce.
„Tak statečná, tak mladá a tak moc, moc hloupá. Ať je tedy po tvém.“ Řekla jsem.
Ustoupila jsem o krok vzad, natáhla se po magii Ohně a soustředila se na náhrdelník mezi dívčinýma rukama. Bylo pro mě snadné nasměrovat magii do kovu, soustředit Oheň jen na ten omezený prostor a pomalu, mučivě kov rozehřívat, dokud se nezačal tavit a nezakousl se do její jemné kůže na rukou.
Dívka křičela a naříkala, bojovala s pouty, která ji držela na místě, ale k mému překvapení mi neřekla to, co jsem chtěla vědět – dokonce ani tehdy, když okolní vzduch naplnil pach jejího spáleného masa a smísil se s pachem popela po její matce a sestře.
Nakonec mě mučení dívky unavilo a nechala jsem jí zhroucenou a vzlykající být. Nikam mi neuteče. Stejně to nebyla ta, kterou jsem chtěla, zemřít musela její mladší sestra – ta, která měla podle Magdy dvojí magii – Ledu a Kamene. Jmenovala se Bria a podle informací, které pro mě shromáždil Elliot, jsem teď mučila Eiřina prostředního spratka jménem Genevieve.
Našla jsem Elliota v kuchyni, jak prohledává skříňky s hrnci a pánvemi, jakoby si myslel, že tam tu malou holku najde.
„Pořád nic?“ zeptala jsem se ostře.
Obr se po mě přes rameno ohlédnul. „Děláme, co je v našich silách. Je to velký dům a malé děcko. Je tu plno míst, kde by mohla být schovaná – pokud už dávno nezmizela v lese. Neboj, dřív nebo později ji najdeme…“
Elliotova slova přerušil výkřik – ostrý, vysoký pištivý zvuk naplněný hrůzou. Pak následovalo několik dalších.
Elliot se ušklíbnul a vyskočil na nohy „Vidíš? Říkal jsem ti to. Teď už ji stačí jen chytit…“
A pak se ozval další výkřik. Tenhle byl plný bolesti a také strachu, ale bylo v něm i něco jiného, něco, co mě přimělo zpozornět – vztek.
Čistá, syrová živelná zběsilost.
Cítila jsem, jak se domem šíří magie stejným způsobem jako když jsem předtím vrhala svou sílu proti Eiře – byla syrová, drsná a nezastavitelná. Mrazivé výboje její síly bičovaly dům, plnily celý prostor znovu a znovu, čím dál tím silněji, jako bych na kůži cítila ledové důtky – s žulovou výplní.
A pak jsem ucítila něco, co už dlouho ne – strach.
„Magda měla pravdu,“ zašeptala jsem. „Je silná.“
Výkřik dozněl a na chvíli se rozhostilo ticho. Pak, jeden po druhém se začaly kameny pod našima nohama tříštit. Ne, ne tříštit – to bylo příliš pomalé. Kámen se jednoduše rozpadal. A já jsem věděla, že za to může její křik – její živelná síla.
Ne moje.
Celý dům se třásl a pohyboval. Klopýtla jsem a zachytila se kuchyňského pultu, abych nespadla. Strop nad námi praskal a na hlavy se nám začala sypat omítka.
„Rychle pryč!“ vykřikl Elliot při pohledu na nevyhnutelnou zkázu.
Tou dobou už jsem byla mezi dveřmi a klopýtala ven s Elliotem těsně za zády. Zastavili jsme se až na okraji lesa, kde jsme se otočili a dívali se na bortící se dům.
Bylo to jako v katastrofickém filmu. Kousek po kousku, patro po patru se dům hroutil. Vzduch naplnil prach a létající kousky suti. Sklo se tříštilo, dřevo praskalo a místy tančily oranžové plameny, jako orchideje zkázy. Honosný dům se během chvíle proměnil na ruinu a to jen díky křiku malé holky, která ještě ani zdaleka nedorostla do plné živelné síly.
Po zádech mi znovu přeběhl mráz. Znovu mě přepadl pocit, jakoby se mi někdo procházel po hrobě.
„No,“ ozval se Elliot, když se konečně usadil prach a kolem se rozhostilo ticho. „Hádám, že už si s tím fakanem nemusíš dělat starosti. Tohle nemohl nikdo přežít, dokonce ani ten, co to způsobil. Všichni kdo v domě zůstali, teď musí být mrtví – mrtví a pohřbení.“
Věděla jsem, že má pravdu. Ten prostřední spratek zůstal spoutaný tam, kde jsem ho nechala a byl určitě mrtvý – díky magii vlastní sestry. Dokonce ani já bych nedokázala přežít takovou zkázu.
„Pojď,“ řekl Elliot. „Podíváme se, jestli se některému z mých mužů co byli na druhé straně domu, podařilo uniknout. Víš, jak nesnáším mrhání silami.“
Obr se začal prodírat troskami a svolávat své muže. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se za ním. Ale i tak jsem se, než jsem zahnula za roh, otočila přes rameno. Oheň se šířil a stravoval všechno, co mu stálo v cestě. Elliot měl pravdu, plameny dokončí zkázu a Eira a její dcery tu zůstanou navěky pohřbené.
Tak proč jsem se nemohla zbavit dorážejících úponků strachu a pochybností?
#
Když se rozneslo, že Eira a její dcery jsou mrtvé, všechno se pro mě zjednodušilo. Nenašel se nikdo, kdo by se odvážil ukázat na mě prstem a obvinit mě ze smrti Snowových a zničení jejich domu, i když si většina lidí byla jistá, že s tím mám něco společného. Každopádně mi všechno hrálo do karet. Poslední zbytky odporu v místním podsvětí se vytratily a město bylo moje - přesně tak, jak jsem vždycky plánovala, a přesně takovým způsobem, o jakém jsem snila.
Samozřejmě se občas vyskytnul nějaký problém. Alexis James, živel Vzduchu si myslela, že může zpronevěřit zisky ze společnosti svého otce, nad kterou jsem převzala kontrolu a někdo zabil mého obchodního partnera Tobiase Dawsona. Byla to stejná žena, po které zůstal v mém domě mrtvý Jake McAllister, Jonahův syn.
Ale i tak jsem měla pořád město pevně v rukou – až do dne, kdy v Ashlandu nastoupila na místo detektiva Bria Coolidge.
Tu zprávu jsem se dozvěděla od Elliota během jedné z večeří, na které jsme se ještě i s Jonahem pravidelně scházeli v Underwoodu. V podstatě nebylo o čem mluvit. Brie Coolidge - Brie Snow se nějakým zázrakem podařilo přežít zkázu jejich domu – a teď byla zpátky v Ashlabndu. Vzpomněla jsem si na Magdino proroctví, které jsem tou dobou už dávno pustila z hlavy a pocítila jsem lehký dotek strachu, stejný jako tehdy, když jsem poprvé uslyšela její křik, plný syrové živelné síly, strachu a bolesti.
„Zabij tu děvku,“ nařídila jsem mu, „ještě dnes v noci.“
Jenomže Elliot svůj úkol nezvládnul. Vrátil se do mého sídla se směšným příběhem o maskované ženě – vražedkyni – která zlikvidovala jeho muže a zachránila Coolidge.
Normálně bych ho za takový blábol spálila tak, že by z něj zůstaly jen kosti. Jenomže ať to znělo sebeabsurdněji, nestalo se něco takového poprvé. Alexis James. Tobias Dawson. Jake McAllister. Těch podivných náhod už bylo až příliš, tolik, že mě to přimělo zamyslet se nad tím, jestli za smrtí Tobiase a Alexis James nebylo víc, než se zdálo.
A pak přišla noc, kdy byl zabit i Elliot a já jsem měla telefonát se ženou, kterou jsem už jednou potkala – v mé vlastní koupelně hned potom, co zabila Jakea a schovala jeho tělo do mé vany. Chvíli něco blábolila, než se dostala k jádru věci.
„V tomhle městě jsi skončila, Mab. Ty i tvoji přisluhovači. Mám tě na mušce. Zničím tvou organizaci kousek po kousku, jednu figurku za druhou, dokud nezůstaneš sama. A pak, pak si pro tebe přijdu.“
Oplatila jsem jí to podobnými výhružkami, jenomže pak začala plácat nějaké nesmysly o tom, že mi na zdi Elliotovy chaty nechala vizitku.
„Tu zasranou pavoučí runu?“ zeptala jsem se s očima upřenýma na symbol vypálený do kamenné stěny. „Proč pavoučí runu? Je tak obyčejná, tak slabá.“
Na chvíli se odmlčela. „Proč pavoučí runa? Je to symbol trpělivosti. A já si umím počkat. Budu čekat tak dlouho, jak to bude nutné, ale nakonec tě dostanu. Dobře si tu runu prohlédni, Mab, a zapamatuj si ji. Protože ji brzy uvidíš znovu, zlato. Uvidíš ji, až budeš umírat.“
Pak mi ta děvka zavěsila.
Očima jsem zaletěla k Brie Coolidge, zajímalo mě, jestli jsem nemohla mluvit s ní, ale hleděla na doutnající runu stejně jako všichni ostatní. Dokonce ani neměla v ruce telefon.
Elliota a jeho muže nezabila.
Poprvé za hodně dlouhou dobu jsem měla nepřítele – takového, co se zdál být stejně brutální a smrtelně nebezpečný jako jsem byla já sama.

#

„Mab?“ probral mě z myšlenek Jonahův tichý hlas.
Zamrkala jsem a poslední vzpomínka se vytratila stejně jako sníh, který mi tál ve vlasech. Ano, měla jsem soupeře sobě rovného a teď dokonce zabila nájemnou vražedkyni, kterou jsem na ni najala.
Hleděla jsem k zemi na tělo LaFleur a tu zatracenou runu načmáranou ve štěrku. Zatímco jsem byla ztracená ve vzpomínkách, sněhové vločky runu pomalu zaplňovaly…
Pak jsem si vzpomněla.
Eira, náhrdelník a přívěsek ve tvaru vločky na jejím krku. Ty divné sněhové vločky, co čmárala Magda, když měla předtuchu o dívce s dvojí magií, která mě zabije. Ty divné pokroucené sněhové vločky s osmi namísto šesti hroty. Pocit v ruce z runového přívěsku toho prostředního spratka Eiry Snow. Kroužek a osm tenkých linek.
„Ne vločky,“ zašeptala jsem, „pavučiny.“
„Mab?“ ozval se znovu Jonah. „O čem to mluvíš? Samozřejmě, že jsou to vločky, jsou všude kolem.“
Nevšímala jsem si ho, mysl se mi rozběhla tuctem různých směrů a útržky do sebe začaly zapadávat. Konečně jsem si vzpomněla na to, co jsem potřebovala vědět, a konečně jsem věděla, co musím udělat.
Hleděla jsem na bílou orchidej, kterou jsem pořád svírala v ruce. Pěst mi explodovala živelným Ohněm a krásná květina se proměnila v popel. Nechala jsem ho volně odplynout po větru. Stejně jako LaFleur mi už k ničemu nebyla.
Jonah udělal krok stranou. Vždycky ho znervóznilo, když jsem popustila uzdu své Ohnivé síle. Za ta léta mě viděl její pomocí zabít příliš mnoho lidí na to, než aby cítil něco jiného, než strach a respekt. Toho jediného jsem si na něm cenila.
„Vím, co je ta děvka zač,“ řekla jsem spokojeně. „Měla jsem si to uvědomit hned, ale stalo se to tak dávno, a od té doby jsem zabila tolik lidí. Ale teď už vím, o koho jde, a co je důležitější, vím, jak ji najít a jak jí ublížit – vlastně ublížit jí tak, jak jí nikdo neublížil od té doby, co jsme se naposled setkaly.“
Překvapeně zamrkal. „Ty víš, kdo je Pavouk?“
Přikývla jsem.
„A kdo – kdo to je?“
„Nikdo důležitý,“ odpověděla jsem. „Jenom malá holka, kterou jsem měla zabít už kdysi dávno – společně s její sestrou. Ale brzy, velmi brzy to opomenutí napravím.“
Jonahovo stříbrné obočí se svraštilo, přestože zbytek jeho tváře zůstal hladký a nehybný. „A jak to uděláš?“
Řekla jsem mu svůj plán. Pozorně mě poslouchal, jeho perfektní vyhlazené rysy neprozradily nic z toho, co si opravdu myslí. Občas mě napadlo, jestli všechny ty zkrášlující zákroky nepodstupuje Jonah právě proto, aby přede mnou utajil své myšlenky.
„Zorganizovat to zabere pár týdnů,“ řekl Jonah, když jsem skončila. „Zvlášť pokud chceš přivést do města ty nejschopnější a nastražit pasti po celém městě.“
„Dej si klidně načas,“ řekla jsem. „A co se týče peněz, máš volnou ruku. Jenom se ujisti, že je tentokrát všechno dokonale připravené. Protože Jonahu?“
„Ano?“
Nechala jsem ho zahlédnout Oheň plápolající v mých očích. „Tohle je tvoje poslední šance.“
Právník sevřel rty a polknul.
Otočila jsem se zády k nádraží a zamířila ke své čekající limuzíně. Řidič mě viděl přicházet a spěchal mi otevřít dveře. Než jsem nastoupila, ohlédla jsem se přes rameno.
Bria Coolidge a její partner Xavier se za mnou dívali. Oba měli přimhouřené oči a ve tváři zamyšlené výrazy. Věděla jsem, že přemýšlí o tom, co mám za lubem, kam jedu a co proti nim a jejich záhadné přítelkyni plánuji. Přezíravě jsem se na ně podívala a nastoupila jsem do auta. Řidič za mnou zabouchnul dveře a spěchal dopředu na své místo.
Natáhla jsem se, otevřela bar a nalila si sklenici whisky. Venku Coolidge s Xavierem pořád zírali na mé auto. I když mě přes stínované sklo nemohli vidět, než jsem se whisky napila, zvedla jsem směrem k nim sklenici.
Jen ať přemýšlí. Ať se trápí s tím, co mám v plánu. Brzy to zjistí.
Protože nebude trvat dlouho a Bria Coolidge bude mrtvá – a Pavouk jakbysmet.


10 komentářů: