pondělí 7. listopadu 2016

Pavoukova Nemesis - 4. část

„Co tím myslíš, že řekl děti ne?“ vyštěkla jsem na Elliota Slatera.

Obr pokrčil masivními rameny. „Myslím tím, že řekl, že matka neznamená žádný problém, ale když jsem se zmínil, že zakázka zahrnuje i tři fracky, tak dal zpátečku. Dokonce jsem mu nabídnul trojnásobně vyšší taxu, přesně jak jsi mi řekla, ale nechtěl o tom ani slyšet. Zjevně má nějaký problém se zabíjením děcek. Věřila bys tomu?“
Seděli jsme v mé pracovně, popíjeli whisky a probírali, jak se zbavit Eiry Snow a jejích dcer. Elliot se pohupoval v červeném koženém křesle a kroužil jantarovou tekutinou ve sklenici. Byl vysoký a rozložitý, dokonce i na obra, jakkoliv mu jeho bledá pleť, světlé vlasy a oříškové oči dodávaly téměř albínské vzezření.
Elliot pro mě už nějakou chvíli pracoval a postupoval vzhůru, dokud se nestal šéfem mé ochranky. Osvědčil se jako loajální, spolehlivý zaměstnanec a v mnoha směrech byl stejně nebezpečný jako já. Elliot se vyžíval v pronásledování, znásilňování a vraždění krásných žen, a já jsem si dala záležet, aby jich byl kolem něho pořád dostatek stejně, jako jsem Magdu zásobovala kuřaty. Byli jsme s tímhle uspořádáním oba spokojení. Elliot měl jasno v tom, že pokud mě někdy zklame, zbyde z něho jen hromádka popela - stejně jako z jeho předchůdců.
„A co je ten nájemný vrah zač?“ zeptala jsem se.
„Říká si Plechový muž,“ odpověděl Elliot. „Nic moc dalšího se toho o něm neví, ale měl by být nejlepší v oboru. Provozuje řemeslo už hodně dlouho a má plno zářezů. Je chytrý a nenechává po sobě stopy. Kontaktoval jsem ho přes tři prostředníky a nemám nejmenší tušení kdo to je a jestli má vůbec základnu v Ashlandu.“
Pohodlně jsem se opřela, usrkla si ze své whisky a užívala si sladkou palčivou chuť klouzající dolů mým krkem. Nebyla tak opojná jako moje magie, ale whisky měla svoje vlastní kouzlo.
„Jaké jsou další možnosti? Jiný nájemný vrah?“
Slater znovu pokrčil rameny. „Každý s kým jsem mluvil, říkal, že Plechový muž je nejlepší. Pokud to nechce udělat, neudělá to. Říkal jsem ti, že to máš nechat na mě a na mých chlapcích. Vezmeme ten dům útokem a bude po problému.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Eira by z tvých mužů nadělala rampouchy. Není tak silná jako já, ale není to ani žádná druhá liga. Kromě toho má pořád v Ashlandu vliv a taky spoustu přátel. Pokud by tví muži selhali, všichni by okamžitě věděli, že jsem za tím útokem stála já. A pokud by Eira přežila, mohla by mi způsobit hodně problémů. Proto jsem na to chtěla najmout profesionála – aby ke mně nevedly žádné stopy.“
Slater se naklonil dopředu a hleděl na mě svýma vybledlýma očima. „Pak by ses toho možná měla ujmout osobně a dát všem najevo, jak silná – a nedotknutelná jsi.“
Nadzvedla jsem obočí. „A co bych tím získala?“
Slater se znovu zabořil do křesla. „Respekt od těch posledních pár vzdorných, co ti pořád dělají problémy. Takových, jako je Porter Kincaid. A pokud ne respekt, tak možná něco lepšího – jejich strach.“
Usrkla jsem další doušek whisky a zvažovala Slaterův nápad. Celé roky od otcovy smrti jsem nenápadně přebírala kontrolu nad děním ve městě. Kousek po kousku, dokud jsem neschramstla skoro celý koláč. Pro mnoho lidí v Ashlandu jsem byla bohatá, štědrá obchodnice, která sponzorovala většinu charitativních akcí. Nikdy si neuvědomili, že všechna ta charita je jen zástěrka a že mám prsty ve všech nelegálních obchodech ve městě a okolí. Dokud byl můj otec naživu, sdílel vládu nad podsvětím s ostatními bossy. Já jsem se ale rozhodla, že ze mě bude královna, které se nikdo neodváží říci ne.
Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc se mi ta představa líbila. Eira byla bohatá, silná ve své magii a velmi vlivná. Její smrt Ashlandem otřese a každý si pak rozmyslí naštvat nesprávnou osobu – a tím samozřejmě myslím mě. Nechtěla jsem, aby to bylo do očí bijící. Být podezřelá z vraždy, to pro mnoho lidí znamenalo téměř naprostou jistotu, že to tak skutečně je. A podezření bylo všechno, co jsem potřebovala – zvlášť s ohledem na to, jak bolestivou smrt jsem pro Eiru a její dcery plánovala.
„Dobře,“ řekla jsem. „Udělám to osobně. Vlastně to tak bude zábavnější. Vždycky to tak je.“
Slater kývnul na souhlas. „A co chceš, abych udělal s tím nájemným vrahem? Vrátil zálohu, kterou už dostal.“
„Jako by ho to mohlo zachránit, když mě odmítnul.“ Ušklíbla jsem se. „Zjisti jeho pravou totožnost a zabij toho zkurvysyna.“
„Nasadím na to Douglase,“ řekl Elliot.
Přikývla jsem. Douglas byl jeden z Elliotových nejschopnějších lidí. Vystopuje toho záhadného nájemného vraha a postará se o něj. A pokud se mu to náhodou nepodaří, budu posílat další a další muže, dokud někdo neuspěje. Obři byli postradatelní. Každý, kdo pro mě pracoval, byl za jistých okolností postradatelný, dokonce i Elliot, přestože si to neuvědomoval.
Pohodlně jsem se opřela a vychutnávala si svou whisky. Na rtech se mi usadil úsměv, když jsem vymýšlela jak co nejbolestivějším a pro mě nejpříjemnějším způsobem zabiju Eiru Snow.

#

Zabít Eiru Snow bylo jednodušší, než jsem čekala.
Zlomit její dceru bylo těžší.
Pro Elliota a jeho obry nebyl problém se za pomoci svých pěstí dostat přes muže, které si na ochranu svého domu Eira Snow najala. Většina z nich nestihla ani vykřiknout. Stejný osud potkal i pár služebných než vypukl poplach a zbytku personálu se podařilo utéct do okolních lesů.
Eira se svou magií Ledu kryla ústup svých zaměstnanců a zabila všechny obry, co mohla. Vyčkávala jsem v pozadí za Elliotem a jeho muži, kteří měli za úkol vypořádat se s první vlnou odporu. Eira při ochraně služebnictva, které ji opustilo, téměř vyčerpala svou magii. To mi vyhovovalo – čím víc magie použije teď, tím míň jí zbyde na rozhodující bitvu se mnou a já ji konečně zabiju.
Trvalo to hodinu a půl než se Elliotovi a jeho mužům podařilo Eiru zatlačit do chodby ve spodní části domu, kde se rozhodla, že vytvoří svou poslední obrannou linii.
Když obři odpadli a já jsem konečně stanula tváří v tvář své nejstarší protivnici, přivřela Eira oči a z pohledu ji čišel chladný led.
„Měla jsem to vědět, že jsi za tím ty,“ zachraptěla a pomalu couvala do obývacího pokoje za sebou.
Usmála jsem se a krok za krokem ji následovala. „Ano, to jsi měla. Lituju jedině toho, že jsem to neudělala už dávno. Vlastně hned při našem prvním setkání.“
Sevřela ústa do tenké linky. „Pokoušela ses už tehdy. Pamatuješ?“
„No, dnes večer se mi to konečně podaří. Podívej se na sebe – jsi vyčerpaná a vyděšená. Dokážu si představit, že jsi vyčerpala většinu své magie, když ses pokoušela pomoct těm nevděčníkům, kteří začali utíkat při prvním náznaku nebezpečí. Mému Ohni nedokážeš vzdorovat, Eiro.“
V očích se jí objevily pochyby, ale vzdorovitě se narovnala. „Uvidíme.“
Pustily jsme se do souboje.
Trvalo to o něco déle, než jsem myslela, ale můj plán fungoval. Eiře zůstal po zápasu s obry a obraně jejích lidí sotva zlomek magie. Mohla jsem ji zabít okamžitě, ale bylo mnohem uspokojivější nechat plameny, aby ji pomalu obklopily, sevřely ubohou ledovou skořápku, kterou vytvořila na svou obranu, a pomalu se prohlodaly až k ní. Eira stejně jako já věděla, že je bez šance. Když přišel konec, dokonce se na mě ani nepodívala. Místo toho naklonila hlavu na stranu, vzhlédla nahoru a něco řekla – nebyla jsem si jistá, co to bylo.
Nikdy jsem to nezjistila, protože o chvíli později ji moje plameny pozřely. V jednu chvíli se mnou bojovala a pak se najednou to, co z ní zbylo, začalo pomalu snášet k zemi.
Ten pohled mě nadmíru potěšil. Neměla jsem takovou radost ani ze smrti svého otce ani jemu podobných šéfů podsvětí, které jsem cestou na vrchol zlikvidovala.
A pak se moje potěšení zdvojnásobilo.
Dolů ze schodů seběhla Eiřina nejstarší dcera a skrčila se u matčina boku. Neměla tolik magie jako Eira, takže jsem ji proměnila v hromádku popela jedinou ohnivou koulí.
Dvě za sebou, dvě před sebou.
Jenomže dva mladší fakani měli víc štěstí, nebo byli chytřejší, než jsem čekala. Elliotovi trvalo skoro dvacet minut, než chytil prostřední holku, jak se plíží domem. Pohodil mi její bezvládné tělo k nohám.
„Myslel jsem, že to budeš chtít udělat osobně,“ řekl.
Přikývla jsem. „A co ta nejmladší? Ta s dvojí magií?“
Obr zavrtěl hlavou. „Ještě jsem ji nenašel. Tady ta vodila moje muže po domě a pokaždé se jí podařilo vyklouznout. Myslím, že svoji sestru někde schovala. Anebo té malé došlo, že se něco děje a schovala se sama.“
Hleděla jsem na dívku před sebou. Bylo jí tak dvanáct nebo třináct. Měla rozcuchané husté hnědé vlasy namísto Eiřiných hladkých zlatých loken. Vypadala jako rozbitá panenka, jedna z mých starých hraček, které jsem kdysi rozcupovala na kusy. Nezbývalo než ji upálit zaživa stejně jako její matku a sestru.
Zvedla jsem ruku, abych to s ní ukončila, když jsem si všimla, že se jí na krku něco leskne. Zvědavě jsem se sklonila a odhrnula její vlasy stranou.
Ta holka měla podobný náhrdelník, jaký kdysi nosila Eira, takový, co měla na krku, když jsem jí před chvílí upálila.
Zalykala jsem se vzteky. Strhla jsem dívce náhrdelník z krku a sevřela ho mezi prsty, aniž bych se namáhala podívat, jaký symbol je na přívěšku. Kov byl chladný a hladký a do dlaně se mi zarýval nějaký okrouhlý tvar s několika linkami vybíhajícími ze středu. Další zatracená sněhová vločka, asi podobná, jakou nosila Eira. Sevřela jsem prsty a sáhla po své magii připravená tu proklatou věc roztavit, když jsem zaslechla, jak si Elliot odkašlal.
„Mab?“ zeptal se. „Co teď?“
Jeho hlas pronikl mým vztekem. Podívala jsem se na dívku u svých nohou a zvažovala možnosti.
„Řekni svým mužům, ať dál hledají tu nejmladší holku,“ řekla jsem nakonec. „Ty zůstaneš tady a pomůžeš mi s touhle.“
„Proč?“ zeptal se. „Zabij jí a bude to vyřízené.“
„Ne.“ Řekla jsem s úsměvem a prsty jsem svírala náhrdelník. To by bylo příliš snadné, stejně jako byla snadná Eiřina smrt. Ta děvka je sice mrtvá, ale její dcery ještě můžou trpět – a tahle je první na řadě.“

#

10 komentářů: