pátek 4. listopadu 2016

Pavoukova Nemesis - 3. část


„Ona tě zabije,“ ozval se starý, roztřesený hlas.
„Opravdu?“ zamumlala jsem, zatímco jsem se pokoušela najít místo k sezení, kde bych si nezašpinila svůj černý kalhotový kostým.

„Tak to jí přeju hodně štěstí, až to bude zkoušet.“
Konečně se mi podařilo odstranit hromadu zaprášených, nejmíň dvacet let starých zahrádkářských časopisů z rozviklané pohovky potažené vybledlým černým sametem a usadit se na samém kraji chatrného kusu nábytku. Když časopisy dopadly na zem, zavířil v pruhu světla dopadajícího dovnitř oknem prach. Potlačila jsem kýchnutí a napadlo mě, kdy se tu asi tak naposledy větralo.  Možná deset, dvacet let nebo i déle.
Seděla jsem v nejspíš nejšpinavějším domě v Ashlandu. Nadměrný čalouněný nábytek nacpaný v malém pokoji byl tak padesát let z módy a pokrytý pokud možno ještě starším šatstvem prodřeným a tenkým jako pavučinka. Všude se povalovaly prázdné hrnky a dokonce i zavařovací sklenice se zbytky čehosi, zaschlými čajovými lístky, knoflíky, spínacími špendlíky a mimo jiné jsem mezi tím zahlédla i staré vysušené pokroucené kosti a skleněné figurky zvířat, ze kterých pocházely. Knihy, časopisy a noviny se nebezpečně kupily v prostoru, na některých zaschlé skvrny od krve. Skrze nepořádek vedly klikaté chodbičky, něco jako labyrint v králičí noře. Nebo vosí hnízdo. Nikdy jsem nevěděla, které přirovnání tady sedí líp.
Prasečí chlívek byl čistější než tahle místnost a se zbytkem domu to nebylo o nic lepší. Od koupelny a kuchyně až do ložnice bylo každé volné místo pokryté špinavým nádobím s plesnivými zbytky jídla, zažloutlými výstřižky, hromadami časopisů a jinými starými krámy. Některé hromady byly dokonce pět až šest stop vysoké.
Nechutné. Absolutně nechutné. Nemohla jsem s tím ale vůbec nic dělat – leda že bych to tu zapálila. Tohle řešení mě napadalo celkem často, ale zatím jsem k němu nepřistoupila. Ještě jsem Magdu a její vize potřebovala. Až budu mít Ashlandské podsvětí plně pod kontrolou, pak už mě nic nebude držet zpátky, abych se s tímhle chlívkem – a drahou tetou Magdou – vypořádala jednou pro vždy.
„Ona tě zabije,“ zopakovala moje teta.
Odvrátila jsem pohled od nepořádku a soustředila se na tetu svého otce, moji pratetu. Magda Monroe byla malá žena, sotva vyšší než trpaslík, hubená a sehnutá jako stéblo trávy pod ranní rosou. Vlasy barvy pepř a sůl se jí v neupravených pramenech lepily k hlavě a kůži měla hnědou a svrasklou, pokrytou jaterními skvrnami. Ale oči měla pořád jasné a černé. Stejně černé jako byly ty moje. Bylo jí už přes osmdesát, ale v hlavě to měla pořád ještě v pořádku a její magie Vzduchu byla stejně silná jako kdysi.
Krčila se nad čerstvě zabitým kuřetem v zadním rohu pokoje, což byla relativně nejčistší část domu. Magda kuře před chvílí rozřízla a zkoumala jeho vnitřnosti. Hledala tam něco, co viděla a čemu rozuměla jen ona. Černé oči jí ve vrásčité tváři svítily a já jsem cítila, jak z ní sálá magie. Její síla vyvolávala pocit, jako by se mi o kůži otíral horký, vlhký vítr, ale nebylo mi to nepříjemné. Síly Ohně a Vzduchu se doplňovaly, nedokázala jsem vystát jen protikladné síly Ledu a Kamene s jejich drsnými studenými vlnami.
„Ona tě zabije.“ Zopakovala Magda potřetí.
Zpod hromady časopisů vylezl pavouk a přebíhal po podlaze přede mnou. Rozmáčkla jsem ho podpatkem a vychutnala si to křupnutí, než jsem si přehodila nohu přes nohu.
Vzdychla jsem si. „A kdo by měl být tou záhadnou osobou?“
Absolvovala jsem cestu do téhle bohem zapomenuté díry vysoko v horách jen proto, že mi Magda zavolala a trvala na tom, že musím přijet, protože měla vidění, o které se se mnou musí bezodkladně podělit. Nahlížení do budoucnosti za pomoci magie Vzduchu nebyla exaktní věda a Magda fušovala i do dalších věcí, do kterých spadla třeba čerstvá kuřecí krev na podlaze. Jenomže moje teta mívala ve většině případů pravdu, takže jsem se jejím přáním podvolovala a také jsem se jí starala o plynulý přísun drůbeže.
Naslouchání Magdiným radám mi umožnilo před pěti lety převzít a rozšířit otcovy obchodní zájmy a postavit se do čela impéria, které vybudoval. Můj otec s tím nesouhlasil a nechtěl se stáhnout, ale nedala jsem mu na výběr. Nevzdal se snadno, dokonce mě vyzval na magický souboj, ale zjistil, že jeho dny jsou spočítané. Tehdy už věděl, že moje magie je silnější než ta jeho – silnější než kohokoliv – ale i přes to mě vyzval. Bylo mi skoro líto spálit ho na popel v jeho vlastní pracovně. Přinejmenším jsem to měla udělat venku, kde by vítr rozfoukal to, co z něho zbylo, místo aby se to usadilo na nábytku.
„Snow,“ zašeptala Magda a vytrhla mě tak z mých myšlenek.  Namáčela si prsty v kuřecí krvi a pak jimi čmárala po podlaze. „Zabije tě Snow.“
Tělo se mi napjalo a naklonila jsem se dopředu, najednou žádostivá vědět, jaké mlhavé události vidí ve změti krve masa kůže a kostí na podlaze.
„Snow?“ zeptala jsem se ostře. „Myslíš tím Eiru Snow?“
Ta mrňavá ledová děvka byla pořád naživu – a pořád mi komplikovala život. Nesnášela jsem ji od toho prvního dne, kdy jsme se setkaly v mém pokoji a během let se ta nenávist jen prohlubovala. Křehké příměří, které mezi našimi rodinami nastolili naši rodiče, bylo dávno pryč. Většinu času jsme se držely jedna od druhé dál, i když jsem ji málem zabila, protože se provdala za muže, kterého jsem si vyhlédla – Tristana, živel Kamene. Sice jsem k němu ve skutečnosti nic necítila, ale byl pohledný a bohatý, a co bylo nejdůležitější, myslela jsem si, že by jednoho dne mohla jeho magie prostřednictvím genů přejít na mou dceru. Měla jsem ho vyhlédnutého, jenomže on se namísto do mě zamiloval do Eiry a oženil se s ní. Znovu mě nevědomky zahanbila.
Láska. Takový pošetilý cit.
Jenomže to byla právě láska a pak zármutek, který následoval po tom, co Tristam zahynul při dopravní nehodě, které držely Eiru od toho, aby se mi během těch uplynulých let pletla do cesty. A samozřejmě taky ti tři spratci, které musela vychovávat. Samé holky a všechny s magií Ledu stejně jako jejich matka.
Jenomže  z Eiry se časem zase stala osina v zadku. Podle všeho jsem zabila jednu její kamarádku s celou rodinou kvůli hráčskému dluhu, který nebyl její manžel schopný zaplatit. Nechovala jsem vůči Graysonům žádnou zášť, ale konečně se mi podařilo získat kontrolu nad hazardními hrami ve městě a potřebovala jsem exemplární příklad, abych dala všem jasně najevo, co se stane, když nezaplatí svoje dluhy. Zapálit Graysonův dům se všemi uvnitř bylo z mého pohledu snadné řešení. A navíc to byla zábava. Od té doby jsem neměla s platbami jediný problém.
Jenomže Eira si to vzala osobně, stejně jako vždycky. Zaslechla jsem, že během posledních týdnů vyvíjí tlak na oficiální místa, aby se začali zabývat mými obchody. Dokonce přesto, že musela vědět, že mám v kapse jak policisty a soudce tak i místní politiky a městské úředníky. Pořád s těmi nesmysly odmítala přestat a mě už to pomalu začínalo otravovat.
A já jsem nemínila připustit, aby mě někdo otravoval.
Zjistila jsem, že mě Magda pozoruje, takže jsem zopakovala svou otázku.
„Ty si myslíš, že mě Eira Snow zabije?“ Drsně a hořce jsem se zasmála. „To je absurdní. Její magie se té mé nevyrovná a obě to víme. Jinak by mě vyzvala na souboj, když jsem zabila ty její kamarádíčky. Ničí magie není tak silná jako ta moje. Sama jsi mi to tolikrát říkala.“
Magda se usmála a vycenila na mě zažloutlé skvrnité zuby. „A byla to pravda - dokud se Eiře nenarodila dcera s dvojí magií - Ledu a Kamene. Její síla pořád roste, dokonce i teď, zatímco spolu mluvíme. Takže jsem tím myslela tu dívku Snow, Eiřinu dceru. Jednoho dne se ti vyrovná, Mab. A bude dokonce silnější než ty. A pak tě zabije, stejně jako jsi ty zabila tolik jiných živlů.“
Přivřela jsem oči. „Jak to můžeš vědět?“
Mab ukázala na podlahu. „Všechno na to ukazuje.“
Vstala jsem. Přešla k ní a podívala se jí přes rameno. Magda kuřecí krví načmárala na zem několik run – vločky. Kolečko a kolem tenké linky. Obrazce jeden za druhým tvořily prstenec kolem rozpáraného kuřete.
Něco mě zarazilo, sehnula jsem se a podívala se na znaky zblízka. Ne, to nebyly vločky. Ne tak úplně. Vločky nemají osm výběžků. Ale zase Magda nebyla až tak spolehlivá jako dřív. Pravděpodobně načmárala těch výběžků víc, než měla.
Neměla bych Magdině věštění přikládat takový význam. Koneckonců se občas pletla. Kromě toho jsem věděla, že Eiru dokážu zabít, mohla jsem ji spálit na škvarek svou magií kdykoliv se mi zachtělo. Několikrát jsme se během let střetly a pokaždé jsem cítila, že mám víc sil než ona a byla jsem si jistá, že bych ji bez problémů porazila.
Ale dívka s magií jak Ledu, tak Kamene – to by mohl být problém. Dvojí magie byl výjimečný dar. Bylo to něco, co jsem chtěla pro vlastní dceru, kvůli tomu jsem chtěla Tristama s jeho magií Kamene. Jenomže ho získala Eira, a tuhle výhodu měla teď její dcera. Znovu dostala něco, co jsem chtěla já, aniž se o to nějak snažila. Mrcha.
V srdci se mi rozhořela stará zášť a všechno ostatní spálila.
„Která?“ zeptala jsem se zdrsnělým hlasem. „Která z těch jejích mrňavých kopií má dvojí sílu?“
Magda znovu ponořila prst do kuřecí krve a špinavým pokojem se znovu prohnal závan magie Vzduchu. Za chvíli to přestalo a Magda se začala kolébat dopředu a dozadu až ji při tom praskalo v kloubech. Začala si mumlat něco, čemu jsem nerozuměla, něco o pavoucích a pavučinách. Pořád čmárala prsty pokrytými  kuřecí krví a kreslila po zemi ty nepovedené sněhové vločky.
Někdy se jí to stávalo – zůstala chycená ve své vidině a její mysl se nedokázala odpoutat od zmatených výjevů. Vzdychla jsem si a sáhla po své magii Ohně a ze špiček prstů se mi roztančily plamínky dychtivé pozřít všechno kolem.
Sevřela jsem ruku v pěst a pak jsem vší silou vrhla plameny proti Magdině tváři.
Magda vykřikla bolestí a sesunula se na bok. Hlavou narazila do podlahy, a ten náhlý pohyb a bolest stačily na to, aby se probrala z transu. Dívala jsem se, jak se na podlaze zmítá a kroutí, dokud bolest neodezněla. Nebylo to poprvé, co jsem ji popálila, a určitě ani naposled.
„Takže co musím udělat, aby se to tvoje proroctví nevyplnilo?“ zeptala jsem se jí, když se konečně uklidnila natolik, aby mě vnímal. „Ta směšná představa, že mě jednoho dne zabije některý z fakanů Eiry Snow?“
Magda po mě se spáleninou velikosti pěsti na pravé tváři zespoda pokukovala. Na vrásčité kůži už naskákaly puchýře a okolí spáleniny bylo naběhlé. Zavrtěla hlavou.
„Nemůžeš udělat nic, abys to zastavila,“ zachraptěl, „tentokrát ne. Ne tohle. Ne tuhle dívku. Znamená tvou smrt, Mab. Pamatuj si moje slova. Bude silnější než ty – bude silnější než kdokoliv jiný za hodně, hodně dlouhou dobu.“
Přestože bylo v pokoji horko a dusno, přeběhl mi mráz po zádech. Nevládla jsem magií Vzduchu jako Magda, takže jsem nemohla vidět záblesky ze své budoucnosti, ale zrovna v tu chvíli jsem měla pocit, jakoby mi někdo prošel po hrobě – a to všechno jen proto, že Eira Snow porodila tři zatracené usmrkance.
Zaplavila mě vlna vzteku a znechucení. Pochodovala jsem po pokoji sem a tam tak rychle, jak mi to hromady harampádí dovolovaly. Potřebovala jsem přemýšlet. Nakonec jsem zastavila a podívala se na Magdu.
„A poznala jsi, která z dcer Eiry Snow by to měla být?“ zeptala jsem se. „Který z těch spratků má dva druhy magie?“
Magda zavrtěla hlavou. „Nevím to jistě, ale nejspíš ta nejmladší. Většinou to tak bývá.“
Netušila jsem, jestli se Magdino proroctví vyplní nebo ne, ale něco v jejím výrazu a hlase a způsobu, jakým se na mě dívala, mně plnilo neklidem. Jakoby si byla mou smrtí naprosto jistá, jakoby to viděla na vlastní oči. Nezabila jsem vlastního otce a nestrávila posledních pět let šplháním na samý vrchol mocenského žebříku Ashlandského podsvětí, abych se nechala někým ohrožovat, abych někoho nechala zničit všechno, na čem jsem tak těžce pracovala, i když by ta hrozba měla být jen malá holka. Děti byly nástroje, které jsem používala pro jiné lidi jako motivaci. Cítila jsem k nim to samé, co ke všem ostatním – to znamená nic.
„Tak tedy dobře,“ řekla jsem chladně. „Pokud nevíš, která z nich to má být, budu je muset zabít všechny. A jejich matku taky – pro jistotu.“
Magda se souhlasně zachechtala a načmárala na podlahu poslední pokroucenou runu.


#

10 komentářů: