čtvrtek 24. listopadu 2016

Její anděl strážný - 14. kapitola

Pro Marcuse bylo těžké odejít z Londýna a Améliina bytu. Mohl by tu strávit věčnost mezi milováním a ležení s ní jen tak v jeho náruči. Amélie začala usínat a on se nakonec odvážil mrknout na hodiny a s hrůzou si uvědomil, že už je skoro odpoledne.

Po obědě u ní si zabalili oblečení do dvou malých batohů a zamířili na střechu.
Let do Paříže probíhal doposud bez zádrhelů, i když ho slunce na zádech pálilo a zbroj byla čím dál nepohodlnější. Amélie se zajímala o své okolí, dokud nepřekračovali Kanál, a pak se na něj zaměřila.
Potřeboval několik ujištění, že ji nepustí doprostřed oceánu, než se odvážila podívat na širé moře pod nimi. Jakmile přišla do zorného pole Francie, znovu se začala uvolňovat. Bylo těžké ji nést, protože měla ještě batoh na zádech a druhý držela v klíně, a když dosáhli země, klesl do výšky, při které měla Amélie pořád ještě dobrý výhled na bohatou zeleň země, ale byla pro ni míň nebezpečná.
Améliina pozornost teď byla všude a neustále mu něco ukazovala, čile mluvila způsobem, který k němu přenášel nadšení.
Usmíval se, jak plná života byla, a jaký to byl pocit mít ji v náruči. Jen před měsícem by viděl nesení smrtelníka jako trest a ponižující úkol, ale teď měl pocit blaženosti. Tak moc se za tak krátkou dobu změnilo. Měsíc byl sotva okamžik v jeho životě, ale nikdy se necítil tak naživu jako teď, a věděl, že to způsobila Amélie.
Paříž se před nimi zvedala z daleké mlhy a Amélii k ní střelily oči.
„Je to ona?“ zeptala se a on přikývl.
Jak se přibližovali, tyčila se Eiffelovka v zorném poli, probodávala nekonečně modrou oblohu.
„Tam míříme.“ Kývl k ní Marcus a Amélii se rozšířily oči.
„K věži?“ Úsměv jí rozzářil tvář a oči se jí třpytily. „To je trošku romantické.“
„Tam se později setkáme s Einarem a Taylor.“ Marcus kývl k elegantní tmavě šedé kovové věži, jak se přibližovali, a pak k podstavci, když přišel do výhledu.
Turisté se rojili kolem masivního čtverce pod nimi, pohybovali se v houfech, který šel buď k věži, nebo od ní po cestě, která vedla přes most přes Seinu ke svahu do města nebo do parku na druhé straně. Bude si muset držet Amélii nablízku, takže ji neztratí.
Podíval se na ni.
To by neměl být problém. Nepustí ji dál než na krok. Bude ji pevně držet za ruku po celou dobu a nejen proto, že ji chtěl ochránit.
Touha cítit její kůži u jeho bude uspokojena jen neustálým kontaktem s ní. Měl pocit, že je opravdu jeho, a kvůli tomu se cítil jako ten nejšťastnější anděl pod sluncem.
„Vem mě nahoru.“ Jen to vzrušení v jejím hlase ho nutilo poslechnout její rozkaz.
Marcus máchl stříbrnými křídly a vystřelil vzhůru, kroužil kolem kovové věže k vrcholu. Amélie se chichotala a držela se ho za krk teplýma rukama.
Její vůně mu plnila smysly, jak přes ně přeplul vánek. Když dosáhl vrcholu věže, na moment se ta vznášel, dával Amélii šanci všechno vstřebat.
Město se pod nimi rozprostíralo, bledě kamenné budovy se mihotaly v teple, kmitaly životem a plnily ho pocitem míru. Nemohl z této výšky slyšet lidi. Vítr kradl hluk ze světa, přidával další vrstvu ke klidu, který už cítil.
I když to jeho pozornost neudrželo. Pohledem se potuloval po Amélii, její krása ho uchvátila. Jak si vůbec mohl tak nádhernou bytost zasloužit? Právě teď ne, to bylo jisté, ale udělá všechno, co je v jeho silách, aby si zasloužil ženu, která se ho tak pevně držela. Stane se pro ni dobrým mužem, takže ho bude milovat a vždycky s ním bude.
„Je to nádhera.“ Amélie si opřela hlavu o jeho hruď a pevně ho držela. „Řekl jsi, že se s někým setkáme v Paříži… s dalším andělem?“
„S Apollyonem.“ Marcus se rozhodl vynechat některé skutečnosti, třeba že je to temný anděl. Jen by Amélii vyděsilo, že Apollyon kdysi strážil Ďábla v Pekle a že jednou bude zodpovědný za zničení světa během apokalypsy.
„Teď žije někde v Paříži se svou ženou a opustil své povinnosti, ale možná mi bude schopný získat přístup do Pekla.“
„Sakra,“ zopakovala Amélie a on cítil, jak ji nadšení opouští.
„Nemluvme teď o tom.“ Vypustil ta slova bez toho, aby zvážil, co říká. Poprvé ve svém životě chtěl taky opustit svou funkci a jen strávit čas s Amélií, líp ji poznat.
Jedna věc byla sledovat někoho z dálky a pokoušet se pochopit věci, které říkají, nebo dělají, ale naprostý opak bylo s nimi přímo mluvit a učit se o nich od nich samých, a část z něj měla pocit, že měli hodně toho se o sobě naučit.
„Co chceš dělat?“ V jejím pohledu byl zlobivý okraj, když se její oči setkaly s jeho, srdce mu bylo tvrději při pomyšlení na pomalý vášnivý polibek.
Předběhla ho, vytáhla se výš a dotkla se rty jeho. Pulz mu závodil, když se o ně jemně otřela, lehounce a daleko měkčeji, než chtěl, aby jejich polibek byl. Ta lehkost mu způsobovala divné věci, zahřívala a zvedala je, dokud se nepřetočili a jím neprojela euforie.
Amélie mu jemně přejela jazykem po spodním rtu, lechtalo to, přes kůži se mu přehnalo zachvění a zasténal. Chtěl víc, tvrdší kontakt mezi nimi, ale ve stejnou chvíli to i nechtěl. Nikdy se takto nelíbali a ani si neuvědomil, že jen dotyk rtů v něm může rozdmýchat tolik pocitů. Praskal emocemi, štěstím a touhou a nejvíc ze všeho láskou.
Amélie se odtáhla, pohledem se setkala s jeho a držela, zíral jí do očí, byl ztracený v náklonnosti, která z nich zářila, a z pocitů, které přes něj pluly.
Když shlédla, vplížil se jí do tváří náznak bravy, Marcus se mrknutím dostal z transu, do kterého ho dostala, a pomalu klesal k nedalekému parku u paty Eiffelovky.
Zlehka přistál na trávě a jemně položil Amélii. Položila jeho batoh na trávu a sundala ten svůj, pak si porovnala tmavé džíny a sundala krémový svetřík, pod ním měla bílé tričko.
Uvázala si svetr kolem pasu, dávala si na čas. Růžový odstín jí stále třísnil tváře a oči jí zajiskřily, když se na něj konečně podívala.
Srdce mu kvůli tomu plachému úsměvu bušilo a chtěl jí říct, jak zářivě vypadá, a aby jí nebylo trapně z toho, že se na ni díval. Byla tak nádherná, že z ní nedokázal sundat oči.
Omámila ho.
Marcus se nikdy necítil tak majetnický a netoužil někoho tak moc chránit. Bylo nemožné ignorovat pocity, které v něm zapálila, když si začal být vědomý jejich hloubek, a jak moc ji potřeboval.
Neustále toužil po kontaktu s ní, chtěl se jí dotýkat, kdykoli se na ni podíval, a potřeboval její úsměvy a polibky. Byly pro něj manou. Dali mu sílu bojovat pro tisícům Pekelných andělů nebo proti Ďáblu samotnému.
Hladověl po tom, aby si ji přitáhl do náruče, a říct jí, co všechno k ní cítí. Stala se pro něj o tolik víc než jen misí.
Nikdy necítil lásku, alespoň ne v tomto životě, a nebyl si jistý, jak interpretovat narůstající pocity, nebo jak je vyjádřit. Pokud by jí řekl, že si myslel, že se do ní začíná zamilovávat, odehnalo by ji to, nebo by se cítila šťastná? Taky se do něj zamilovávala?
Marcus ji chytil za zápěstí, lákal si ji k sobě a místo toho, aby vyjádřil slovy, co k ní cítí, ji políbil. Amélie se usmívala, když se odtáhl a pohlédl jí do očí, barva na jejích tvářích tmavla, dokud se nezměnila v rudou.
„Co třeba večeře, zatímco budeme čekat?“ řekl Marcus a zvedl svůj batoh. Pokud něco nesní, místo toho sní ji.
Znovu chtěl její med na jazyku, potřeboval ji pohltit, ale neměli čas na přídavek bez ohledu na to, jak moc ho chtěl. Einar brzo přijde.
Amélie přikývla a rozhlédla se, zatímco si přehodila znovu popruhy přes ramena.
„Potřebuju si obléct něco jiného. Je tu ještě větší horko, než bylo v Londýně. Myslím, že jsem u paty věže záchody.“
Marcus taky přikývl. Zatímco jemu bylo dobře, když používal kouzlo na změnu vzhledu, nechtěl ho používat na Amélii, nebyla by v pohodě oblečená nahá, zatímco on byl ve zbroji.
I když jí bylo pohodlně, když byla při obědě nahá.
Vzal ji za ruku, druhou nesl batoh a vedl ji po trávě k Eiffelově věži. Na náměstí pod velkou konstrukcí to bylo šílené, roj turistů pokoušel jeho trpělivost, ale netrvalo mu dlouho najít záchody.
Amélie ho pustila a šla na dámské, zatímco on zamířil na pánské. Bylo to špinavé, ale jako převlékárna to stačilo.
Marcus vešel do jedné z kabinek, položil batoh na zavřený záchod a zaměřil se na to, aby křídla zmizela. Když byla pryč a zbroj kromě bot taky, otevřel batoh. Převlékl se tak rychle, jak jen to bylo možné, aby strávil co nejkratší dobu v tak nečistém prostředí.
Rychle následovaly černé trenýrky, volnější džíny, bílá lněná košile s vrchními knoflíčky rozepnutými, aby vzduch trochu proudil, a vyhrnul si rukávy. Obě boty vyměnil za černé kožené boty a zavřel batoh, pak vyšel do plného náměstí, aby ve stínech počkal na Amélii.
Měla pravdu. Bylo tu v Paříži dokonce tepleji než v Londýně, a zatímco on si toho nevšiml, když letěli a on měl zbroj, teď to definitivně cítil. I stín byl horký. Zahákl prsty za výstřih a hýbal jím tam a zpět, aby se ovál.
Amélie se vynořila ze záchodků a Marcus se zastavil.
Vzala mu dech.
Krátké tmavě modré šaty jí lnuly k tělu, výstřih sahal dost hluboko na to, aby viděl náznak poprsí a pak se podíval na její boky, a kde jí spodek šatů končil těsně nad koleny. Svázala si do culíku po ramena dlouhé vlasy, čímž mu plně odhalila svou krásu, a batoh měla přes jedno rameno.
Nebyl si jistý, co říct, když se před ním zastavila, a zatočila se, sukně modrých letních šatů se roztočila a odhalila stehna.
„Líbí?“ řekla se svěžím úsměvem a s neplechou v očích.
„Hádám, že ten pohled znamená, že se ti to líbí.“
„Jaký pohled?“ Předstíral nevědomost a pokoušel se o nejlepší nevinný pohled, jako by zrovna nezvažoval, že najde tichý hotel místo restaurace. Chtěl ji znovu sníst, každý kousek z ní, protože vypadala chutně a on měl na ni hlad jako vlk.
Zachichotala se, přitočila se k němu a přejela mu prsty po kousku hrudníku, který měl vystavený, a popadla ho za předek košile. Když zaklonila hlavu a vzhlédla k němu, se ve stejnou chvíli rozdělily její lesklé rty, vzdal se předstírání a proklouzl paží kolem jejího pasu a políbil ji. Netrvalo to dost dlouho.
Někdo do nich vrazil a Amélie si povzdechla, odtáhla se a zamračila na lidi kolem.
„Pojďme odsud.“ Vzala ho za ruku.
Nebyl si jistý, kam se jdou najíst. Nikdy nebyl v Paříži kromě toho, že nad ním jednou nebo dvakrát kvůli misi přeletěl, a to bylo už před dlouhou dobou. Zdálo se, že Amélie už v městě byla, protože ho vedla od věže a zatočila do další ulice.
Bistra a restaurace lemovaly tichou ulici plnou zeleně. Marcus se pokusil vrátit k tomu, kdy navštívila Paříž, ale kvůli báječné vůni, která přicházela z první restaurace, nedokázal myslet. Skoro zasténal, když Amélie nakrčila nos na menu venku a přesunula sek dalšímu.
Po třetí restauraci už to Marcus nezvládl. Amélie byla zaměřená na zkritizování menu, kdež to Marcusovi kručelo čím dál hlasitěji a hlasitě ji břicho z vůní, které přicházely z každé restaurace.
Vynaložil hodně energie na let do Paříže a teď hladověl, když věděl, že je jídlo nadosah. Podíval se na další kavárnu a využil svých zesílených smyslů, aby si poslechl hovory.
Většina byla ve francouzštině. Místní využívající tohle místo je dobrým znakem, takže tam vtáhl Amélii a ignoroval protesty, že neviděla menu. Utišila se, když uviděla volný stůl venku, a posadila se, byli skrytí před sluncem kombinací velkých krémově zbarvených deštníků, které stály mezi stoly, a vysokými stromy, které vrhaly chladný stín na ulici.
Číšník se k nim přihnal a promluvil francouzsky. Marcus nikdy neovládal jazyky a těch pár věcí, které věděl, jak říct, by nejspíš nevyužil. Amélie se do toho vrhla a něco řekla, a pak jí číšník podal dvě menu a přesunul se k dalšímu stolu.
„Mluvíš francouzsky?“ Marcus si k ní přisunul židli blíž kolem malého kovového kulatého stolku. Nepamatoval si, že by procvičovala jazyky.
„Jen ze školy. Upřímně jsem překvapená, že si vůbec něco pamatuju.“ Podala mu menu a zamračila se na to svoje.
Marcus shlédl. Vypadalo to docela normálně až na pár diskutabilních věcí, nebo byl překlad francouzštiny do angličtiny špatný. Ať tak, či tak, vyhne se šnekům a další podivné havěti.
Pohledem zachytil steak a žaludek mu zakručel. Maso by mu doplnilo energii.
Amélie jim objednala a číšník se o moment později vrátil, přinesl tácy s dvěma ledovými skleničkami a lahví vody. Položil je a zmizel do davu hostů. Marcus zvedl sklenku se žlutou vodou a přičichl si.
„Limonáda,“ řekla Amélie a upila tu svou. „Je nebeská v takto horkém dni.“
Marcus ji zkusil a z té úžasné chutě mu málem oči vypadly. Okamžitě ho osvěžila, zjistil, že se zaklání a vychutnává si ji.
Zaklonil hlavu a pohlédl za rožek slunečníku skrz větve na oblohu. Nebude to trvat dlouho, než k nim Einar dorazí. I když chtěl prostě s Amélií strávit čas o samotě, jeho mise měla přednost.
Přinesli jim jídlo a Amélie s ním spadla do lehké konverzace, zatímco jedli, kódovaně se ho ptala na jeho život jako anděla a mluvila o svém životu smrtelnice a svých snech.
Přišlo mu cizí a až moc lidské, že sedí v restauraci v novém městě se ženou, která mu ukradla srdce.
„Co se děje?“ řekla Amélie a Marcus si uvědomil, že přestal jíst a díval se na ni.
„Přemýšlel jsem, jak je to pro mě jiné být tady… jako takto.“
„Jak takto?“
„Mluvit… jíst s tebou… nepřemýšlet nad svou povinností.“
Amélie se zasmála a dotkla se jeho ruky, pak se mu hluboce podívala do očí, její šedé zářily pobavením.
Byl uchvácený. Nebyla to jen fyzická touha, co k ní cítil. Šlo to hlouběji. Tak hluboko, že se jí začal ptát, jestli ji bude schopný opustit, až mise skončí.
Bude?
Marcus se zamračil a znovu zaklonil hlavu.
„Co je to teď?“ řekla Amélie.
„Einar dorazil. Přemýšlí, kde jsme.“
„Pořád je to divné.“ Usmála se Amélie a položila vidličku, mávla na číšníka.
Teď měla v očích náznak nervozity. Taky ji cítil. Několik posledních hodin s ní byl sen a teď museli znovu čelit realitě. Musel se vrátit zpátky ke své misi a ochraňovat ji. Povinnost čekala.
Povinnost.
Znal jen tohle od svého znovuzrození a jeho srdce tomu bylo věnováno, ale teď si nebyl jistý, co udělá. Až jeho mise skončí, bude se moct vrátit ke svým povinnostem a do Nebe?
Na to tak dlouho čekal. Kvůli tomu zvládl být celou dobu v pasti Nebe, bez křídel, a nakonec dostal za úkol sledovat Amélii. Teď si nebyl jistý, co chce. Ne. Byl si jistý, ale těžko dokázal uvěřit tomu, co cítil.
Chtěl zůstat s Amélií.
I kdyby to znamenalo otočit se zády k Nebi.


11 komentářů:

  1. Děkuji za překlad a korekci !!!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  3. Vdaka za preklad a teším sa na pokračovanie:-)

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za kapitolu a teším sa na pokračovanie 👍

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  7. Moc díky za nový překlad. Katka

    OdpovědětVymazat