čtvrtek 10. listopadu 2016

Její anděl strážný - 12. kapitola


„Co se stalo?“ spěchal Marcus po kamenné verandě k Einarovi, který stál blízko černé kované železné brány.
Einar se podíval z něj na Taylor. Stála k nim zády na cestě blízko místu, kde byl předtím Veiron.

„Co se stalo?“ zkusil to znovu Marcus, začínal být unavený z toho, jak mu nikdo neodpovídal. Veiron nemohl odejít. Když už Marcus nedokázal odolávat nejít za Amélií, řekl mu, aby počkal, a on souhlasil, prohlásil, že si potřebují promluvit. „Potřebuju vědět, co viděl.“
„Měl by být teď na půli cesty do Pekla.“ Taylor, se k nim točila čelem, v jejích modrých očích byla hrana viny.
Poslala Veirona pryč? Marcusovi bylo jedno, jestli byla s Veironem zapletená a skončilo to zle. Záleželo mu na Amélii a myslel si, že to Taylor vidí a pozdrží Veirona, zatímco odešel, aby si s ní promluvil.
„To je mi fuk.“ Marcus k ní přikročil, zvedal se v něm vztek, jak se na ni díval. Klesla pohledem. „Chci vědět, proč odešel!“
„Marcusi.“ Einar popadl Marcuse za paži a sevřel tak silně, že by ho Marcus nedokázal lehce setřást. „Taylor se mu pokusí předat zprávu, že jo, Taylor?“
Taylor přikývla.
Bylo až moc pozdě hádat se, co se stalo, ale nebo až tak pozdě, aby našel Veirona, nebude čekat, zatímco se ho Taylor pokusí zkontaktovat. Najde způsob, jak se dostat do Pekla a vystopovat ho. Potřeboval vědět, co Veiron viděl. Nemohl dovolit, aby se Taylor něco stalo. Byla to teď víc než povinnost a nemohl selhat, když slíbil, že udělá všechno, co je v jeho silách, aby ji ochránil.
Marcus se podíval na oblohu. Světlající klenba Nebes modrala, jak se východ slunce zvedal, a vypadalo to, že bude další horký slunečný den. Ani mráček na obloze.
Přivolal křídla a roztáhl je, připravoval se na let. Nemohl jen tak vstoupit do Pekla, aby našel Veirona, ale mohl jít do Nebe za svým nadřízeným. Tentokrát neodejde bez toho, aby věděl, co viděli, a proč musel Amélii ochraňovat.
„Kam jdeš?“ řekla zpoza něj Amélie, její tichý hlas byl lemován strachem.
Marcus zatáhl křídla a otočil se k ní čelem. Zrovna když to udělal, vklouzla rukou do jeho, prsty mu tiskla do dlaně a touha zůstat s ní bojovala s potřebou odejít.
Co když odejde a něco se stane?
Co když se Veiron vrátí a vezme Amélii, bude tvrdit, že ji chce ochraňovat?
Marcus se nedokázal přinutit k tomu, aby věřil Pekelnému andělu. Tři z nich už po Amélii šli, a ne aby ji ochránili. Z toho, co věděl, mohl Veiron lhát, takže mu Amélii mohl vzít, zatímco by on věřil, že tak bude ušetřena strašné budoucnosti.
Veiron nebo další démon ji možná zabijí. Jen řekl, že tu Marcus bude, když zemře. To neznamenalo, že Marcus nebo kdokoli další z Nebe, byl zodpovědný za její smrt.
Krátce frustrovaně vydechl a podíval se na Amélii hluboko do jejích šedých očí. Strach v nich mluvil k jeho srdci a on se nedokázal přinutit k tomu, aby odešel, ne dokud vypadala tak vyděšeně. Veiron neřekl, kde se to stane, ale nemohlo to být brzo, nebo by bez boje o Amélii neodešel. Musela být ještě nějaké chvíle do její smrti a Marcus ji využije, aby zjistil, co se děje, takže to může zvrátit.
Prvně potřebuje Amélii zbavit strachu.
„Taylor… prosím, zkus zkontaktovat Veirona nebo kohokoli dalšího, kdo by o tom mohl něco vědět,“ řekl bez toho, aby se na ni podíval, a pak vzal Amélii za ruku a vedl ji zpět domem do malé zahrádky.
Nebe nad vysokými budovami, které kolem něj tvořily trojúhelník, se už měnilo v hluboce modrou, volalo na něj přísliby teplého slunečního svitu v peří a chladného vánku, který odežene horko dne.
Bylo tak uklidňující, být obklopený tichem s Amélií a čím déle stál s její rukou pevně v jeho, tím víc s ní sdílel její potřebu utéct na chvíli od všeho a být jen s ní. Nic by to nevyřešilo, ale dalo by mu to čas zodpovědět Amélii na otázky a třeba najít odpovědi na jeho vlastní, a třeba ulevit strachu v jeho a jejím srdci.
Marcus se sklonil a vtiskl jí do hlavy polibek. „Dej si na sebe něco teplého a přijď zpátky.“
Pustil ji a kývl ke dveřím. Amélie k nim přešla a pak se ohlédla, nejistotu měla vepsanou v krásných rysech tváře. Když se usmál, šla dovnitř skrz foyer. Taylor se venku s Einarem hádala. Slyšel je a byl si jistý, že sousedé taky. O několik vteřin později utichli, co od něj Amélie odešla, a slyšel jejich tiše mluvenou konverzaci a Améliinu žádost o teplé oblečení.
Marcus zaklonil hlavu a pohlédl na oblohu. Všechno, co se ráno stalo, mu proběhlo myslí, a on ho analyzoval, hledal nápady a inspiraci. Na několik hodin vezme Amélii pryč, ale to bylo všechno. Potřeboval najít způsob, jak rozkrýt, co Veiron viděl, nebo zjistit, čeho bylo Nebe svědkem z Améliiny budoucnosti.
Těžké kroky ho upozornily na další přítomnost, ale nepřestal se na oblohu dívat. Nebyla to Amélie.
„Vím, že jsi na ni naštvaný, ale nedávej jí to za vinu. Moc ji to s Veironem bolelo. Ublížil jí a tohle bylo poprvé, co ho viděla, od té doby, co se s ním rozešla.“ Einarův tón byl měkký, starostlivý a každé slovo vážil, jakoby moc přemýšlel nad tím, co říkal.
Marcus si povzdechl.
Neuvědomil si, že to Veiron ji opustil. Způsob, jakým jeden na druhého reagovali, a skutečnost, že Veiron odešel, aby ji vyhledal, když uslyšel, že je s někým druhým, nutil Marcuse věřit, že o ona se s ním rozešla. Pokud jí Veiron ublížil, dobře to skrývala, ale ne dost, aby si toho Einar nevšiml.
„Veiron odešel, protože mu Taylor řekla, že mu nedovolí vzít si Amélii a že věří, že jsi schopný ji ochránit a změnit osud. Řekla mu, že nebyl potřeba a že mu nesvěří Amélii.“
Něco v Einarově tónu bylo, varoval ho před vztekem, který se v něm zvedal, když zjistil, že Veiron odešel. Viděl Einar pochybnosti o Taylořině touze ochránit Amélii?
Zahanbilo ho to. Neznal Taylor, ale neměl věřit, že je schopná něčeho takového, co by ohrozilo Amélii. Jen protože byla polovičním démonem, neznamenalo, že by se spikla s druhým démonem proti andělovi. Koneckonců jednoho milovala.
Bylo pro něj těžké přehlédnout předsudky k jejímu druhu. Nikdy nepracoval s démonem. Vždycky byli v minulosti nepřáteli a teď se od něj očekávalo, aby s jedním z nich byl spojencem. Zabere to čas přizpůsobit se a věřit jí.
Marcus se podíval přes žluté kamenné patio na svého přítele. Tvrdost v bohatě hnědých očích vyzívala Marcuse, aby řekl něco dalšího proti poloviční démonce, kterou miloval. Znovu si povzdechl, hluboce a pomalu a nechal klesnout ramena. Napětí z nich opadlo. Nemohl se držet svého vzteku k Amélii, když věděl, že jí Veiron ublížil a že obraňovala jak jeho tak Amélii. Její činy směřovaly k získání jeho důvěry, ale přesto potřeboval víc. Pokud by vystopovala Veirona, měla by jeho plnou důvěru.
„Omlouvám se,“ řekl Marcus a držel Einarův pohled, doufal, že pochopí, proč měl podezření, že Taylor není plně na jejich straně. Einar byl jednou vůdcem lovců Nebe a pravidelně byl posílán do lidské říše, aby ničil démony, kteří byli nebezpeční lidem. Musel pochopit, protože taky bojoval s předpojetím nenávisti vůči démonům, aby mohl milovat Taylor.
Einarův pohled změkl a přešel přes verandu, kde položil ruku Marcusovi na rameno.
„Vím, jak se cítíš. Jsme všichni v šoku… ale tohle nemůže být naprosto nečekané. Pokud Nebe vidělo její zánik, pak je spíš tvou misí změnit něco, co se nemá stát. Nebe přikázalo tobě, abys ji ochraňoval, ne?“
Marcus přikývl, záblesk úlevy se mu rozlil hrudí, když zvažoval svou misi. Einar měl pravdu. Nebe chtělo, aby on ochránil Amélii, a neselže. Zjistí, co Veiron v Pekle viděl, i kdyby měl najít cestu dolů, takže ho přímo konfrontuje.
Oči se mu rozšířily.
Peklo.
„Apollyon.“ Marcusovy oči střelily k Einarovým.
„Veiron viděl, co se Amélii stalo, když byl v Pekle. Apollyon hlídával bazének, který zaznamenává historii Nebe, ne? Co když se dá využít i na nahlédnutí do budoucnosti?“
„Ano, ale Apollyon se své povinnosti vzdal už před pár lety, aby mohl být se Serenity.“ Einar nevypadal jistě.
„Pochybuju, že by pomohl.“
„Za pokus to stojí. Musím to zkusit, Einare… jen on mi může poskytnout přístup do Pekla. Zbytek už zvládnu sám. Víš, kde bydlí?“
Einar pořád nevypadal jistě, ale přikývl.
„Žije v Paříži. Myslím, že bude nejlepší, když půjdu s tebou. Nedávno jsem ho viděl a navíc znám jen cestu k jeho domu, ne adresu. Chvilku mi zabere připravit se na cestu.“
Marcus zapomněl, že Einar nemohl létat. Zpomalí je to, ale byl vděčný za Einarovu podporu. Bez něj by to nedokázal.
V počtu byla síla a potřeboval ochránit Amélii. Einar a Taylor mohli být rozhodující v každém souboji, který by mohl nastat, pokud po nich půjde Veiron nebo víc Pekelných andělů. Mohli aspoň ochránit Amélii, zatímco on bude bojovat.
„Připrav na cestu sebe a Taylor. Zvládnu tam dostat Amélii a setkáme se na věži.“
„Dám Taylor vědět, jaký je plán, a vrhneme se na to.“ Einar se někam koutkem oka podíval a Marcus jeho pohled následoval.
Amélie stála ve dveřích, ruce překřížené před sebou.
Tmavé džíny a svetr jí slušely, i když bylo oboje dvoje trochu upnuté, a musela si ohrnout džíny. Destinace na tiché místo se změnila. Bude potřebovat oblečení na výlet a on taky. V koutku mysli pořád věděl, že by se mohlo nebezpečí odkudkoli vrátit, ale vzít ji domů na pár hodin, než zamíří do Paříže, by mělo zmírnit její napětí a třeba se s ním znovu začne cítit víc v bezpečí.
Marcus roztáhl stříbrná křídla a několikrát máchl, ne dost, aby se zvedl ze země, ale natolik, aby se s nimi cítil pohodlně a letky se srovnaly. Mračil se na každé peříčko, aby se vrátilo, a přejížděl rukou po jejich délce, jak je čechral.
„Něco se děje?“ řekla Amélie, zavrtěl hlavou.
„Jen se chci ujistit, že nebudou jednat dřív, než budeme na cestě.“
„Cestě kam?“ Zastavila se před ním.
Odpověděl tím, že ji smetl do náruče, nesl ji jako princeznu a jednou tvrdě máchl křídly. Vyjekla, když vystřelili do vzduchu a pak mu sevřela krk jako o život, jak znovu zamával křídly a náhle byli vysoko nad Londýnem.

14 komentářů: