pátek 4. listopadu 2016

Její anděl strážný - 11. kapitola


Amélie se vzbudila, napůl očekávala, že nad sebou najde rozprostřenou modrou oblohu a teplý písek pod nahým tělem. Zírala na hladký bílý strop, dokud se nevsákl ten delikátní sen, který zrovna měla. Naklonila hlavu, pomalý úsměv se jí šířil přes tvář, když vedle sebe našla ležet Marcuse v ničem víc jak černé roušce, kterou nosil pod zbrojí.

Černé vlasy mu spočívaly na čele v zamotaných vlnách, pokoušely ji, aby se natáhla a odsunula je, ale nepohnula se.
Natahovala do sebe pohled na něj ležícího s ní, tvář v mírumilovném spánku a pak přejela pohledem po délce jeho těla.
Pořád si nebyla jistá, co se stalo, nebo jestli tam Marcus opravdu byl, ale byla to blaženost.
Už nebyla schopná odolat, přetočila se na břicho pod přikrývkou, tlustá deka ji zahřívala na nahém těle a pročesávala mu prsty až moc dlouhými vlasy.
Zamračení mu bliklo obočím a pak plně otevřel oči, odhalil tak ledové duhovky. Čím víc ho hladila po tváři a řezu na bradě, tím víc se měnily, duhovky se rozjasňovaly, dokud nebyly tak modré, jako byly v průběhu boje s démony.
„Dobré ránko,“ vydechl, přetočil se na bok a přitáhl si ji k sobě. Rty otřel o její dráždivým polibkem a povzdechl si.
„Příjemné sny?“ Odtáhla se a on se usmál.
„Myslel jsem, že jsme se dohodli, že to nebyl sen, ne?“ řekl, poslal jí vlnu teplé úlevy tělem. Vlákal si ji do dalšího dlouhého pomalého polibku, který se jí sjednocoval v žaludku, a mysl jí kroužila po všem, co spolu na pláži dělali.
Pokud by jí Einar neřekl o nezkušenosti Marcuse se ženami, nikdy by to sama neuhádla.
Ten muž byl nenasytný a teď chápala, proč byla Taylor překvapená, když slyšela, že Marcus ještě nikdy se ženou nebyl, a souhlasila s ní, že andělé byli stoprocentně plní vášně.
Nejdřív byla sranda převzít vedení nad situací, ale Marcus jí dokázal, že může být stejně tak vzrušující, nechat jeho převzít otěže. Nikdy se nevzbudila a necítila tak nasycená ale unavená.
Amélie ho pomalu políbila, vychutnávala si klid okamžiku a čas s ním o samotě. Bylo uspokojující, že to, co sdíleli v tom druhém světě, bude pokračovat i v tomto reálném.
Když odešel, aby podal zprávu svému nadřízenému, myslela si, že bude znovu jiný, jak se vrátí, vzdálený, jako tak byl často kolem ní. Ten způsob, jakým ji teď líbal, držel si ji přitulenou u jeho delikátního těla, ji nutil mít pocit, že tato stránka Marcuse nikdy neexistovala a že byla šílená, když si myslela, že by s ní nechtěl mít nic společného. Už neměla pocit, že je pro něj jen misí. To, co jí řekl Einar o něm a Marcus o sobě, jí dalo lepší náhled k jeho pochopení, a proč byl vždycky k ní a ostatním tak chladný.
Nebyl zvyklý být kolem lidí a nelíbilo se mu tady na Zemi, ale udělá všechno, co bude v jejích silách, aby o tom posledním změnil názor. Dá mu důvod, proč by měl být rád tady, a snad s ní zůstane, až bude všemu konec.
Přetočil se na záda, vzal ji s sebou a přestal se s ní líbat. Mračil se na duchnu smotanou mezi nimi a zatáhl za ni. Amélie se zvedla, takže se deka uvolnila a pak si povzdechla, když si ji přitáhl zpět k sobě. Nahé tělo zahřívající to její. Bylo tak lehké zapomenout na všechno, když ji líbal. Nebyl andělem a ona nebyla v nebezpečí. Všechno se zdálo být vzdálené a irelevantní.
Znovu ho políbila, škádlila ho přejížděním rtů, které se sotva dotkly jeho. Udělal krátký zvuk frustrace, vklouzl jí rukou za týl a přivedl si její pusu na jeho.
Polibek byl divoký a hladový, všechno, k čemu se její mysl stočila, kdykoli na něj pomyslela. Bylo v něm tolik vášně a touhy, ale taky jemnosti.
Držel si ji blízko sebe v tom druhém světě, ležel na zádech s jejím tělem, na půl na tom jeho a s prsty hrajícími si s jejími vlhkými vlasy. Cítila s ním tam tak ohromný mír a znala hloubku jeho citů k ní. Slova překonala činy.
Považovala to za víc, než co znala jako lásku. A bylo to něco, co taky hořelo hluboko uvnitř ní.
Marcusovy ruce se snesly na její nahá stehna a ona se pod jeho dotykem zachvěla, jiskry jí létaly po kůži a hrabaly se jí hluboko do břicha, kde plápolaly v touze.
Vypustila sten a prohloubil polibek, takže jejich jazyky měkce tancovaly a jejich dech se mísil.
Neodmítne přídavek ve skutečném světě z minulé noci.
Ztuhl pod ní, popadl ji za paže a stáhl dolů. Zrovna se chtěla zeptat, co se děje, ale způsob, jakým zíral na zavřené ložnicové dveře, ji přinutil spolknout jazyk. Poslouchala, byla napjatá slyšet to co on, pokud vůbec něco.
Marcus ji ze sebe zvedl a vstal z postele zády k ní. Ztuhle stál a neodvracel oči od dveří. Něco zaslechl? Nejspíš to byla jen Taylor a Einar.
Pocit nebezpečí při tom pomyšlení odplul, mrkla na Marcuse, na chvilku přetrvávala pohledem na jeho zadku a materiálu, který ho volně zakrýval, než pokračovala přes ďolíčky nad ním a konečně se dostala k silné linii zad až k lopatkám.
Pohledem sledovala vílí křídla vyznačená na jeho kůži.
Kletba.
Někdo mu chtěl ukrást sílu a on si nebyl jistý proč.
Mělo to co dočinění s ní, takže mu ji mohli vzít? Nechtěla jít. Chtěla s ním zůstat.
Slezla taky z postele a vklouzla rukou do jeho. Shlédl na ni, zvedl prst ke rtům a pak kývl ke křeslu v rohu bledě zeleného pokoje. Byly na ní jeho zbroj a její oblečení.
Přikývla, pustila ho a šla k nim. Když došla ke křeslu, Marcusova zbroj zmizela. Ohlédla se na něj přes rameno právě včas, aby viděla, jak se mu na těle utvořilo.
Byla to ta stejná síla, kterou použil k vytvoření kapesníku pro ni? V každém případě bylo na houby se ručně oblékat.
Amélie rychle spěchala se obléct, bledě modré letní šaty a boty, a vrátila se k němu. Otevřel dveře od ložnice a nakoukl do chodby.
Byli ve vrchním patře a zespodu žádný hluk nepřicházel. Slyšel něco? Slyšeli andělé líp jak lidé?
Vzal ji za ruku a ona ho následovala po schodech dolů, šli tiše po dřevěné podlaze. Když sešli na nižší podlaží, vedl ji do salonu.
Taylor a Einar stáli uprostřed temného rudého pokoje až po krk oblečení v černém, skoro řekla, že věděla, že to byli jen oni, ale pak Einar promluvil.
„Něco je špatně.“
Taylor vypadala taky znepokojeně. Zírala z oken na doznívající noc pod nimi. I když bylo dřív, než si Amélie myslela. Slunce ještě nevyšlo a svět venku se koupal v odstínech šedi, míchalo se všechno do sebe v podivném světle před svítáním.
„Co se děje?“ řekl Marcus.
Einar pokrčil rameny. „Nejsem si jistý.“
„Já ano.“ Taylor se mračila a pak kráčela k nim, zamířila ze dveří a po schodech dolů v rychlém tempu.
Oba muži se na sebe podívali a pak Einar spěchal za Taylor. Marcus si k sobě přitáhl Amélii blíž a pak následovali jeho kamaráda po obdélníkovém schodišti do haly. Byla tma bez rozsvícených světel, ale Taylor se o to postarala trhnutím za přední dveře.
Anděl stál uprostřed prázdné cesty před domem s dlouhými plameně rudým vlasy padajícími přes ramena a rudými křídly za zády. Dlouhé letky se otíraly o chrániče holení jeho obsidiánové zbroje.
Tohle byl anděl smrti?
„Počkej!“ řekl Einar, ale Taylor už byla venku ze dveří, řítila se po schodech k andělovi. Einar běžel za ní.
Marcus byl čím dál víc zvědavý. Pomalu přešel po verandě s Amélií a zastavil se. Nebyla si jistý, proč z toho oba muži dělali takový povyk. Byl to anděl. Jeden z nich.
Rudovlasý anděl roztáhl křídla, oči se jí pomalu rozšiřovaly, když barva začala opadávat, odhalovala černá peří vespod. Prohlížela si karmínovou, jak tekla dolů, a pak couvla, když došla ke spodku peří.
Rudá z nich kapala jako krev, vytvářela skvrny na zemi pod ním. Oči se jí dál roztahovaly, když začalo opadávat i černé peří a padalo v chumlech do louže krve pod ním, čímž odhalovaly kožovitá křídla. Úšklebek se pomalu táhl přes andělovu pusu, měnil jeho pohlednou tvář v krutou a temnou.
Oči mu hořely živou rudou jasně blikající. Ďábelské okraje jeho úsměvu jí připomínaly ty příšery, se kterými Marcus bojoval, ale ten muž pořád vypadal jako člověk, nebo alespoň jako nějaký druh zlého anděla. Neměl černou kůži, ani rudé zuby.
To se brzy změnilo.
Marcus si ji přitáhl blíž pevněji k sobě, když mužova kůže potemněla a zvětšil se, jeho tělo se zvětšovalo, dokud nebyl takový, jako kdyby Einar a Marcus stáli bok po boku.
Taylor se při pohledu na něj nezastavila.
Ani nezpomalila, kdy se další dva andělé s rudými křídly a černou zbrojí objevili, stoupali s pekelných trhlin v zemi, které hořely rudou a černou jako láva.
Asfalt se znovu zpevnil a oni přistáli, stáli po boku toho, který se změnil v něco zlověstného.
Taylor přistoupila přímo před démonického anděla.
Byl vyšší než ona, predátorsky na ni zíral, zle a krutě, a k naprostému šoku Taylor vyskočila a pevně ho pleskla po tváři.
„Bastarde,“ zakřičela Taylor a znovu chtěla udeřit démona, stočila prsty do pěsti.
Zvedl ruku, zastavil ji a změnil se v drsně pohledného muže, který se poprvé objevil, ale zachoval si svá kožovitá křídla netopýra. Duhovky mu potemněly, ale pořád v nich byla stopa červené. Marcusovo sevření nepovolilo a Amélie byla za to ráda.
„Taylor?“ Muž zvedl obočí a přejel po ní pohledem, pak koukl za ni. Amélie zacouvala k Marcusovi, když se mužovy rudě lemované oči usadily krátce na ní.
Einar vykročil dopředu a vytvořil dlouhou ocelovou čepel ze vzduchu.
Chlapovy oči se přesunuly na něj, byl lhostejný a pak zpět na Taylor.
„Ty je znáš? Jsi s nimi?“
Taylor pokrčila rameny.
„Je se mnou,“ řekl Einar, chlap se na něj znovu podíval a zamračil se.
„Padlý anděl?“
Taylor přešla zpět k Einarovi a hodila mu svou paži kolem jeho velké.
„Nebyl vždycky padlý.“
Muž se usmál, ale byl to úšklebek. Vypadal ještě míň potěšeně, že byl Einar kdysi andělem Nebe jako Marcus. Posměšně se zasmál.
„Teď to dává aspoň smysl.“
„A co?“ řekla Taylor a muž máchl rukou na dva muže za sebou. Přikývli a zem pod nimi zabublala. Změnila se v rudou a oranžovou a oni do ní znovu sestoupili. Zpět do Pekla, předpokládala Amélie.
Byla tak zaneprázdněná díváním se na asfalt, jak se znovu ochlazoval, že povyskočila, když ji Marcus posunul směrem k okraji verandy a položil ji pevně ruku na paži, jako kdyby potřebovala být držená na místě.
Neměla v úmyslu jít blízko k tomu muži, jestli se bál kvůli tomu. Byla si docela jistá, že to byl jeden z těch Pekelných andělů, o kterých se Einar s Taylor včera večer zmiňovali. Jen si nebyla jistá, jak ho Taylor znala.
Marcus na toho muže zíral, vypadal zmateně.
„Znáš ho?“ řekla a on se na ni podíval s obočím nahoře a očima širokýma, jakoby ho vyděsila.
„Ne.“ Ten přesvědčivý tón a způsob, jakým vrtěl hlavou, říkal, že rozhodně ne, a nejistota, která se vloudila zpět do jeho zraku, když se otočil k muži, zanechal Amélii přemýšlející, jestli znal nově příchozího.
„Zjistil jsem to o tobě a Villandrym a chtěl jsem se do něj opřít, začal kecat kraviny o tom, že už s tebou není. Takže tohle je… nečekané… ale, co říkal, teď dává smysl.“
Chlap pokrčil rameny a zároveň s tím zvedl jedno černé kožovitě opeřené křídlo a povzdechl si. Přetřel si tvář a zamračil se.
„I když jsi mi mohla připravit lepší uvítání.“
„Byla jsem s Villandrym už před rokem.“ Frustrace v Taylořině hlase dávala jasně najevo, že toho muže znala intimně. Ex? Byla Taylor stejně špatná jako ona ve vybírání správných mužů nad těmi špatnými?
„Neříkej… byl jsi vždycky takhle pomalý? Jen Bůh ví, jak dlouho jsem tě snášela. Jsem s Einarem měsíce!“
Chlap zavrčel, přistoupil k Taylor a převyšoval ji. Kůže kolem jeho očí potemněla a hořely jasně rudou, byly zaměřené na ženu před sebou.
„Svět se tak docela nedostane rychle až na spodek Pekla!“
„Vycouvej!“ Stoupl mezi ně Einar, tiskl meč na hrdlo muže a nutil ho jít od Taylor pryč.
„Co tu ve jménu dobrého Pekla děláš, Veirone?“ Taylor se dotkla Einarova ramene, ale on neustoupil. Zůstával mezi Taylor a tím chlapem, kterého nazvala Veironem, meč měl připravený.
Veironovy karmínové oči se chladně přesunuly k Amélii.
„Přišel jsem, abych ji zachránil před smrtí.“
„Co to má sakra být?“ Ukradl Marcus slova přímo Amélii z pusy.
„Co myslíš tím, zachránit ji před smrtí?“
Veiron si ho prohlížel a pak se podíval zpět na ni, oči nořil do ní takovým způsobem, až se cítila intenzivně zranitelná.
„Myslel jsem si, že to je zřejmé.“ Veiron znovu lehce pokrčil rameny. „Viděl jsem to v Pekle. Umře. Jsi tu, když se to stane, takže jsi musel vědět o –“
„Věděl jsi to?“ Znechucení projelo Amélií, hořelo jí v srdci, prolomila Marcusovo sevření a otočila se čelem k němu.
Jeho stříbřitě modré oči se setkaly s jejími, nedokázala se mu do nich podívat.
„Jak jsi mi mohl lhát?“ Zírala si na nohy a pak běžela k domu, potřebovala prostor a vzduch, který nedokázala najít, zatímco stála tak blízko Marcusovi.
„Podrážděnost sama, co?“ řekl Veiron, měla sto chutí jít zpátky a napodobit Taylor v udeření démona tak tvrdě, jak jen dokázala.
Nikam by ji to nedostalo, ale určitě by se cítila líp, pochybovala, že by ji udeřil zpátky.
Chtěl ji zastavit od smrti.
Marcus tu měl být, až umře.
Co se to sakra dělo?
Amélie ve vstupní chodbě zaváhala, když si uvědomila, že byla v pasti a Marcus ji dohoní, pokud se po ní rozhodne jít.
Slyšela jen její kroky, jak se nesou po šachovnicové mramorové podlaze, jak po ní přecházela, a taky slyšela, jak se hádá s Veironem o tom, co viděl. Ten způsob, jakým mluvil, ji nutil chtít věřit, že se v něm pletla a že to pro něj byl taky šok, ale bolest v srdci byla až moc velká, aby ji ignorovala.
Místo toho, aby zamířila nahoru po schodech, kde by rozhodně nemohla uniknout, proběhla chodbou vedle schodiště. Vedla do kuchyně v zadní části domu a ke dveřím, které pro ni znamenaly svobodu. Zkusila kliku, tiše se modlila, aby nebylo zamčeno. Dveře se otevřely, vrhla se do malé zahrádky.
Ve stínu bylo chladno, ale jí to nevadilo, jak kráčela po krémově kamenné terase vedoucí přes úzký prostor mezi dvěma dřevěnými plůtky. Pokoušela se dát roztříštěné emoce dohromady a znovu nad nimi získat kontrolu.
Ticho začalo být zrovna uklidňující, když se za ní ozvaly další kroky.
„Nevěděl jsem to,“ řekl Marcus, ale ona se na něj odmítla podívat.
I kdyby nevěděl, že má umřít, pořád něco věděl a ona chtěla vědět, co to něco bylo. Potřebovala vědět, jestli na tom byla líp s Veironem, démonem, nebo s andělem.
„I když jsi věděl, že se mi má něco stát.“ Amélie dál přecházela tam a zpět po malém prostoru, byla příliš rozrušená, aby zůstala na místě.
Ten neustálý pohyb jí pomohl myslet a zastavil ji od toho, aby se osopila na Marcuse. Mohla ho teď snadno praštit. Mohla je oba udeřit jen pár slovy, jak se jí tvořily uzly v břiše, a jak se bála víc než při boji s démony na střeše.
Na chvíli byl zticha.
„Ano, ale –“
„Ale nic.“ Amélie prudce pohnula rukou ve vzduchu a vtáhla roztřesený nádech, když se prudce zastavila u dřevěného plotu.
Bylo jí dobře, když se všechno tohle točilo kolem její ochrany. Nikdo nezmiňoval smrt ani něco podobného. Jen trošku nebezpečí. Marcus říkal věci způsobem, při kterém měla pocit, že ji prostě držel v bezpečí a že všechno přejde.
Teď tu měla démonického anděla, který říkal, že byla jeho mise udržet ji naživu a že Marcus bude tady, když umře.
Nebyla si jistá, komu věřit. Proč by ji démonický anděl chtěl ochraňovat? Proč by vědě, že tu bude Marcus při její smrti?
Amélie se setkala s jeho pohledem. Byl předurčený, aby selhal při její ochraně?
Odvrátila se od něj a zabořila si prsty do vlasů, svírala si spánky. Nechtěla, aby umřel. Nechtěla umřít. Chtěla, aby všechny tyto šílené kraviny šli pryč a vrátil se zpátky její život.
„Amélie,“ zašeptal Marcus, zaslechla jeho kroky, když šel přes zahrádku, nepochybně kráčel k ní.
Ztuhla, když jí lehce položil ruce na ramena, zavřela oči. Bez ohledu na to, jak moc si říkala, aby si od něj nebrala útěchu a zůstala rozzlobená, ji jeho dotek začal uklidňovat a odháněl vztek, dokud se o něj neopřela a necítila kolem sebe jeho paže.
„Byl to pro mě taky šok.“
Nízký tón v ní rozvířil teplo, uklidňoval drsné okraje jejích pocitů, stejně jako jeho dotek.
Věděla to. Byl upřímně překvapený tím, co slyšel od Veirona, zněl zděšený, když ho konfrontoval. Měl zůstat na místě, aby slyšela, co muži říkali, ale nebyla schopná ignorovat potřebu uniknout. Ten pocit se v ní budoval od napadení v uličce, dosáhla zlomového bodu.
„Podíváš se na mě?“
Amélie zavrtěla hlavou. Nebyla dost silná, aby něco takového udělala. Pokud by to udělala, její rozhodnost by se naprosto zřítila a padla by mu do náruče při hledání útěchy, kterou tak moc potřebovala. Chtěla od něj slyšet, že se Veiron pletl a ona neumře, nezklame ji. Dostanou se přes to.
„Podívej se na mě.“
Chtěla znovu potřást hlavou, ale svět se zatočil a náhle k němu byla čelem. V očích měl tolik bolesti a smutku, že sevřela pěsti a drželo je po bocích, aby se zastavila od dotknutí se jeho tváře, aby odehnala bolest a uklidnila ho.
Sklonil se, takže byly ve stejné úrovni očí, a pak si povzdechl a pustil ji. Smetl jí vlasy z tváře, dal jí je za ucho tak, že se cítila jako dítě, a přejel jí po tváři palcem.
Rozhodně hrála roli nevrlého dítěte, takže nemohla být na něj naštvaná, že s ní tak zacházel. Styděla se za sebe, narovnala se, zhluboka nadechla a vydechla, vyháněl všechen hněv a slabost.
„Přísahám ti, Amélie, nevěděl jsem. Neřekli mi, co viděli.“ Upřímnost v pohledu a tónu se řítila hluboko do její duše. Nelhal jí.
„Snažil jsem se je přinutit mi říct, co se děje, ale neřekli mi to.“
„Ale řekli ti o mně a poslali tě, abys mě chránil, ne?“
„Ano.“ Sklonil hlavu a pak se znovu setkal s jejím pohledem.
„Ale není to kvůli mé povinnosti, proč jsme teď tady s tebou… a proč jsme se spolu milovali.“
Amélie se chtěla ptát, kdy se jeho city k ní změnily a změnil svou misi při jejich vztahu. Náklonnost v jeho stříbřitě modrých očích a jemnost v jeho doteku, když ji hladil po tváři, aby ji uklidnil, jí řekly všechno, co potřebovala vědět. Co kdysi byla jeho povinnost, teď byla osobní misí, a on byl kvůli tomu zmatený. Einar řekl, že byl Marcus plameně oddaný své povinnosti a Nebi a že v minulosti změnila láska loajalitu hodně andělů.
Byla jeho loajálnost inspirovaná jeho city k ní a bojovala s loajalitou k Nebi? Potvrdil jí to rozpor v něm a jeho očích, a že byl stejně tak nejistý se vším jako ona.
Položila ruku na jeho, přitáhla si ji blíž, takže jí vzal do dlaně tvář, a naklonila se k jeho dlani. Byla teplá, pevná a skutečná. Uklidňovala ji.
„Jsem pro tebe víc než mise, Marcusi?“ Pomalu otevřela oči a našla jeho, držela je, takže viděl, že pro ni něco znamenal, a měl by být ve své odpovědi upřímný.
Přikývl a zvedl druhou ruku, takže ji držel za obě tváře. „O tolik víc, Amélie.“
Vtáhl si ji do náruče, zamračila se při pocitu chladné zbroje na tváři.
„Nemůže na chvíli zmizet?“ řekla tak tiše, že si byla jistá, že ji neslyšel. „Potřebuju uniknout téhle šílenosti a prostě být jen s tebou.“
„Nechtěl bych nic jiného.“ Marcus zaváhal a její naděje vybledla.
„Musím si promluvit s Veironem o tom, co viděl.“
Amélie nechtěla, aby se to stalo. Potřebovala odejít, najít si nějaké klidné místo, kde mohla být sama s Marcusem, a dát se dohromady. Její kuráž byla pryč. Události minulých dní kombinované tím, že věděla, že umře, a měla pocit, že se točí a třese.
Nemohla ještě čelit Veironovi, ne když měla strach, že to, co řekl, byla pravda, pokud ho znovu uvidí.
Utéct nebyla odpověď, ale dá jí to čas, který potřebovala, aby našla sílu čelit všemu, co se dělo, tváří v tvář.
„Je vytesána do kamene?“ zašeptala a on vypadal zmateně.
„Budoucnost… Marcusi… je vytesána do kamene?“
Marcus sklonil hlavu a vtiskl jí polibek do tváře.
„Ne. Pokud je jedna věc, kterou jsem se za ta léta naučil a během mých misí, že nic není vytesáno do kamene. Budoucnost může být změněna, i ta sebemenší věc může odvrátit největší katastrofu.“
To ji uklidnilo jen trošku.
„Nechci umřít.“ Amélie znovu zabořila hlavu do jeho zbroje a přála si, aby mezi jeho teplou kůží a jí nepředstavovala bariéru. Potřebovala ho cítit.
Zvedl jednu ruku a táhl jí prsty skrz vlasy, držel si ji jemně u sebe, když si povzdechl.
„Slibuju ti, Amélie, celým svým srdcem, nenechám tě umřít.“
Usmála se při síle jeho slov a drsnou hranou v jeho hlase, která ji nedávala prostor k nedůvěře ve slib, který jí dal, a jeho rozhodnost ho dodržet.
„Je to opravdu démon?“ Podívala se skrz Marcusovu náruč na otevřené zadní dveře do vstupní haly. Nemohla vidět verandu nebo svět na druhé straně budovy z tohoto úhlu. „Vypadal jako ty.“
Marcus ji pohladil po vlasech pomalu a jemně v takovém rytmu jako jeho stabilní dýchání. Vytrvalost do ní vjela, uklidňovala její strach a usadila se v srdci. „Veiron byl kdysi jako já, před mnoha milénii, nebo možná míň. Kdysi byl andělem Nebe.“
„To se stane andělům, když padnou?“ Amélie pomyslela na Einara, a jak na ni byl milý, a doufala, že to, co Marcus řekne, nebude, že se Einar změní v ďábla.
Ďábla.
Veiron řekl, že ji chtěl ochraňovat. To nevypadalo jako něco ďábelského. Druzí démoničtí andělé, kteří ji napadli v té uličce, ji určitě nechtěli ochraňovat. Třeba i démonní svět měl ty, kteří byli dobří, a ty, kdo byli špatní.
„Veiron je to, co se stane, když je andělova duše poškozena natolik, že je to nevratné. Zavázal se Ďáblu a zřekl se mého Pána.“
Marcus se odmlčel a přidržel si ji blíž, rukou ji pevně držel za hlavu u hrudi. „Až do včera jsem si neuvědomil, že měli druhou tvář. Jen jsem o nich slyšel a viděl je jako muže s démonními křídly.“
„Proč používají tak lidskou formu, když mají tu druhou?“
Amélie nikdy nevěřila v božstva, a i když se jí tohle dělo, bylo pro ni těžké se přinutit věřit v jejich existenci. I když, když teď viděla anděly a démony, věřila v ně. Třeba pokud by viděla Boha a Ďábla, uvěřila by v ně taky. Jen doufala, že když je uvidí, nebude to znamenat její smrt.
„Nejsem si jistý. Třeba to dělají, aby se nám vysmáli tím, čím se stali, a strachem, že možná jednoho dne budeme jako oni. Vždycky se mému druhu ukazují stejně jako dnes Veiron, jejich zkažené peří zmizí a pod nimi se objevují démonická křídla.“
Veirona určitě těšilo, co udělal, když se jim ukázal. Užíval si její šok.
„Měli bychom se podívat, co Veiron viděl.“ To nechtěla udělat, chtěla zůstat tady v Marcusově náruči a zapomenout na posledních pár minut, které se staly, ale byla to správná věc a znovu začínala nacházet kuráž. Bude čelit všemu, co jí život předloží, a přežije. Konečně si našla dobrého muže, krásného anděla, a nevzdá to a nevhodí ručník do ringu. Přežije to a bude s Marcusem.
Marcus ji ještě chvilku držel a pak spustil ruku k její, pevně ji sevřel a vedl ji domem na verandu.
Veiron byl pryč.


14 komentářů: