neděle 30. října 2016

Vzdor - 46. kapitola


RACHEL
Hlasy se nade mnou prolínaly, když jsem ležela na studené zemi. Představovala jsem si, že se do ní ponořuji. Hromadíc se nade mnou.
Představovala jsem si, jak nacházím klid.


Ona silná bolest ze ztráty byla dvousečnou zbraní, které se nesnesu dotknout. Jak pro něj mohu truchlit? Plakat? Uvnitř pro něj krvácet, když to nic nezmění?
Nic to nezmění.
Je mrtvý.
Všechna ta slova, která jsem už nestihla vyslovit. Všechny ty věci, které jsme neměli čas udělat. Byl ode mne vytržen s nemilosrdnou konečností.
Mrtvý.
Ale já mrtvá nejsem. Pořád jsem tady – míle od mého domova, obklopená vyprahlou půdou a cizinci, s tváří na otcově hrobě.
Tady.
Někde uvnitř mě jsem slyšela mučivé kvílení – beze slova toužící po neúnosném zármutku. Nedokážu vystát ten zvuk. Cítit ho. Nechat ho žít.
Ucítila jsem temnotu, jak pro ně otevírá své paže, šeptajíc mi své sliby o tom, že ode mě vezme tu tíhu zármutku. Spolkne ztrátu. Umožňujíc dýchat bez roztřesení kvůli těm malým střepům svého zničeného srdce.
Zabořila jsem prsty do jeho hrobu a ucukla, když obrazy táty a Olivera sežehly můj mozek. Dusila jsem se zármutkem. Ležela jsem tam nemohoucí, neschopná je pomstít. Prostě nemůžu snést ten pocit ztráty.
Odstrčila jsem oba obrázky, drápala se ven z okraje rozevírající se díry a nechala temnotu, aby to všechno pohltila. Závoj zármutku pomalu odezníval a měnil se v ledové ticho – naprosté a absolutní. To ticho mě trhalo, odstrkujíc mě od všeho, čemu jsem nedokázala čelit. Nesnažila jsem se to zastavit. Pokud budu cítit ztrátu, zlomí mě to.
A já se nemůžu zlomit, dokud nebude velitel mrtvý.
Protože byl táta mrtvý. A já jsem pořád tady.
Zaťala jsem prsty v pěst, nehty se mi zlomily a já je zatlačila do hlíny. Zuřivost je mou vítanou společností.
Byla to velitelova vina, že táta vůbec dostal ten balíček. Je to jeho vina, že už nikdy Olivera neuvidím. Kvůli němu je teď Logan ve vězení.
Jeho vinou byl táta mrtvý.
To jsem mu dlužila.
Nemohla jsem v sobě najít smutek za ztrátu Olivera. Strach pro Logana. Agónii kvůli ztrátě mého otce. Nemohla jsem a bylo mi to jedno.
Necítit nic jiného než zuřivost mě dělalo silnější.

Jednoho dne si velitel uvědomí, jak silnou mě udělal.

11 komentářů: