neděle 16. října 2016

Vzdor - 44. kapitola


NO KONEČNĚ!!! 
Konečně jsme se dostali tam, kde jsme směřovali předchozích 43 kapitol. Snad si kapitolu užijete mnohem více než já.
Katuš


RACHEL
Od doby před pěti dny, co jsme opustili první bezpečný dům, jsme toho moc nenaspali. Javory se změnily na duby a my museli přeskakovat přes jejich pokroucené kořeny pokryté mechem. Cestování přes den a spaní v noci, když jeden z nás zůstával vzhůru kvůli rowansmarkskému stopaři, si vybíralo svou daň.
Melkin to pociťoval více než já. Jeho výraz byl pořád strhaný, zvětšujíc tak vrásky na jeho obličeji. Myslela jsem si, že si dělal starosti s tím, že by mu někdo mohl zničit jeho plán donést veliteli balíček a osvobodit tak jeho ženu. Nemohla jsem si být jistá, protože na mě sotva promluvil. Čím více jsme se přibližovali k druhému domu, tím tišší byl.
Nezáleželo na tom. Dráty na mém zápěstí zářily více každým dalším dnem. Brzy bude konec. Vrzy najdu otce a půjdeme zachránit Logana.
Ke druhému bezpečnému domu to už bylo jeden necelý den cesty, když ucítila, že nejsme sami. Melkin byl přede mnou, používajíc svou zbraň na odstraňování mechu, který se vinul kolem větví. Zpomalila jsem, jako bych zkoumala značku na zemi a otočila se, očekávajíc pohled na rowansmarkského  stopaře.
Obličeje s olivovou pletí na mě zíraly ze shluku větví, kolem kterého jsem prošla ani ne před třiceti sekundami. Zíraly jsme na sebe, zamrkaly, pak jsem zahlédla záblesk černých vlasů a ladných končetin a byla pryč.
Byla to dívka. Byla jsem si tím jistá. Což znamenalo, že ona nebyla stopařem, strážcem nebo člen lupičské bandy. Musela být od Stromových lidí.
Nebyla jsem její přítomností ohrožená – pro Stromové lidi bylo přirozené, že byli zvědaví na cizince procházející jejich oblastí Pustiny – ale v této části neměla být žádná vesnice Stromových lidí kromě té jedné, která byla poblíž druhého bezpečného domu a která by měla být ještě několik hodin cesty. Bylo neobvyklé vidět Stromovou dívku tak daleko od domova. Odsunula jsem tu myšlenku do pozadí s tím, že se tím budu zabývat později, pokud to bude nutné, dokud jsme o dvě hodiny později nezastavili na oběd a já ji znovu neuviděla.
Tentokrát neutekla, když jsem ji uviděla, jak na mě zírá přes větve pár yardů od našeho tábořiště. Místo toho jsme na sebe koukaly, až jsem nechala svou kapuci spadnout a ona se naklonila dopředu tak, že jsem pochopila, že jsme stejného věku. Za jedním ramenem jí vykukovaly šípy a v ruce držela luk. Kolem ucha měla omotané na stříbrné manžetě dlouhé černé peří. Její oči byly plné odměřené důvěry.
Nedokázala jsem pochopit její přítomnost a nelíbilo se mi, když jsem něco neuměla pochopit. Neměla by nás pořád sledovat. Zrovna jsem o ní chtěla říct Melkinovi, když se stáhla a zmizela.
Hledala jsem ji, když jsem dojídala svůj studený zbytek krocana a vytahovala švestky, které jsem vzala z prvního bezpečného domu. Hledala jsem ji, když na mě Melkin štěkal, ať si pohnu. A hledala jsem ji, když se stíny pomalu prodloužily pod zapadajícím sluncem.
Už se znovu neobjevila.
Místo toho dráty zářily jasněji a já zapomněla na Stromovou dívku. Bude to bolet, až budu tátovi říkat o Oliverovi. Také bude bolet, až mu řeknu o Loganovi, ale táta bude vědět, jak to spravit.
Pořád jsem neřekla Melkinovi, že vlastně hledáme mého taťku. Před pěti dny bych to i udělala. Před pěti dny byl v pohodě, zaměřený na záchranu své ženy a snažící se mě ochránit.
Teď z něho byl tichý, chladný muž. Čím blíže jsme byli tomu balíku, tím více se soustřeďoval na sebe, dokud jsem nezjistila, že se třesu, když na mě upne ten jeho temný pohled.
Možná si konečně začal uvědomovat, že velitel stejně nedodrží slovo. Možná, že začíná rozumět tomu, že když mu vydáme to jediné, na čem mu záleží, naši milovaní zemřou.
Možná se připravuje na to nejhorší.
Spěchali jsme ven z lesa a já jsem rozpoznávala linii starých dubů s jejich kmeny tlustými jako věžičky baalbodenské zdi a jejich větve prorostlé mechem, jakoby nabízely ochranu.
Už jsme skoro tam.
Protlačila jsem se před Melkina, který neprotestoval. Sloupořadí stromů vypadalo, že tam roste věky, když jsem kolem něho probíhala.
Ještě kousek.
Manžeta na ruce zářila jako nikdy před tím.
Ještě kousek.
Na konci řady stromů bude stát šedá jednopatrová farma s dříve červenými okenicemi a on za nimi bude čekat. Jeho velká náruč bude do široka otevřená, jeho šedé oči budou zářit pýchou a já konečně budu doma.
Uklouzla jsem na mechu, když jsem dorazila k poslednímu stromu, a chytila jsem se kmene, abych se udržela na nohou. A pak jsem se držela kmene na jednu dlouhou zoufalou sekundu, bojující se závratí, když se mé oči rozšířily při pohledu na nemožné.
Farma byla pryč.
Nic nezůstalo, jen chodník se špínou a díra, kde Prokletý vklouzl pod zem.
Divoce jsem se rozhlédla, hledajíc. Moje manžeta zářila jako pochodeň. Je tady.
Je tady.
Ale zároveň není. Neviděla jsem ho. Vše, co jsem viděla, byla zkáza.
„Ach,“ řekl Melkin při tom pohledu.
Jen to jednoduché slovo mě nutilo mu ublížit, takže jsem opustila přístřešek stromů a kráčela k troskám na chvějících se nohou.
Má manžeta pořád zářila. Prohlédla jsem si stromy. Mohl být na nich. Čekajíc na mě. Zůstávajíc skrytý před stopaři.
Půda pod mýma nohama se měnila v prach. Černé vločky mi ulpívaly na botách, jakoby mě chtěly zadržet.
Kde je?
Něco se pohnulo ve stromoví. Stromová dívka vystoupila z lesa, následována chlapcem, který vypadal, že bude Loganova věku. Oba měli tmavou pleť a rovné černé vlasy. Dívka měla ty své v copu. Kluk si je nechával volně spadat na ramena. Pohnul se a mé oči sklouzly k bílému do papíru zabalenému balíčku v jeho ruce.
„Kdo to je?“ zašeptal Melkin.
„Rachel Adams?“ Chlapcovy tmavé oči se zaměřily na mě, až se mi sevřel žaludek. V jeho pohledu byl soucit. Nechtěla jsem soucit.
Jen jsem chtěla tátu.
„Ano.“ Můj hlas byl pouhým zašeptáním. Vánek to slovo pohltil. Zkusila jsem to znovu. „Ano.“
Dívka mi rukou pokynula, abych šla k ní.
Možná že je otec s nimi. Že se schovává v jejich vesnici. Drží se mimo hlavní cestu vše stopařů a kurýrů. Možná že to byl důvod, proč nás před tím sledovala. Možná že ji poslal, aby sledovala cestu, o které věděl, že jednou po ní půjdu.
Přešla jsem spálenou zem. Základy domu tam pořád byly, pohřbené pod prachem, vytvářejíc malý pahorek a křupající mi pod nohama, když jsem po nich šla. Nahoře jsem uklouzla, spadla a svezla se až dolů. Když jsem se zastavila, pohlédla jsem na Stromové lidi, ale v tom jsem koutkem oka zachytila něco jiného.
Jen kousek pod hranicí zkázy, kde se prach měnil zpátky na půdu, byla v hlíně vlnka, označená dřevěným křížem nabarveným na bílo.
Nemohla jsem dýchat. V uších mi prudce bušila krev, která přehlušila něčí slova, kterým jsem nerozuměla, protože jsem kráčela k hrobu. Dráty na mé ruce zářily jako modré hvězdy.
Ten kluk se postavil ke straně hrobu a natáhl ke mně ruku. Vzala jsem ji bez přemýšlení do své, ale necítila jsem ji. Ostatně necítila jsem ani samu sebe a ani jsem nechtěla. Přála jsem si, aby to byla jiná dívka, která drží ruku cizince, zatímco zbytek světa odumíral.
Prosím.
„Zemřel jako hrdina, Rachel. Prokletý by mě a mou sestru zabil, ale odvedl ho pryč. Zachránil nám život.“ Jeho hlas zněl, jakoby bojoval se slzami. „Je mi to líto.“
Pustila jsem jeho ruku. Kříž byl krásně vyřezán a někdo doprostřed napsal Jared Adams.
Zármutek se zakousnul do mého nejhlubšího jádra. Sotva jsem pod jeho tíhou mohla stát. Bolest ze ztráty Olivera se promíchala s nepravděpodobným obrazem přede mnou. Něco se ve mně rozlomilo na milióny kousků a já padla na kolena.
Nemohla jsem tohle snést. Nemohla.
Naději odnášel prach.
Byl tady, ale nebyl.
Také jsem chtěla zemřít. Prostě přestat dýchat a doufat, že ho najdu na druhé straně.
Není tady.
Klesla jsem na vrcholek hrobu.
Není nikde.
Uvnitř jsem krvácela tak mocně, a přesto to nikdo neviděl. A ani nikdo neuvidí.
Je mrtvý.

On je mrtvý.

15 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Úvod k této kapitole mě totálně zabil :D
    Trvalo mi hodnou chvíli, než jsem se vůbec dostala ke čtení kapitoly.
    Obdivuju tě, žes to dotáhla až do konce. Opravdu máš můj respekt.
    Děkuji :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kéž, by Tvořilko...tohle ještě není konec :D Ještě nám chybí prokletých necelých 30 kapitol... jenom kdyby bylo jasné, že umřel už na začátku, mohla si autorka ušetřit spoustu kapitol. :D

      Vymazat
    2. Bože, ještě třicet? Co tam chcou dělat? :D Já jsem zvědavá, co bude dělat dál Melkin.
      Nicméně díky za překlad, jsi skvělá, že vydržíš překládat něco, co tě nebaví :)

      Vymazat
    3. No, musí přece najít ten balíček a zanést (popř. nezanést) ho veliteli. Teď je to trochu lepší, protože ty kapitoly jsou o něco kratší, jenom se modlím, aby tam nebyly furt ty kilometrové popisy, to fakt nedávám :D.

      Vymazat
  3. ach, třeba se ještě objeví..., pokud ho odvedli, tak má třeba ještě šanci...
    děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj... no... ne... Jared je fakt mrtvý...

      Vymazat
  4. Moc děkuji za překlad. Zdenka

    OdpovědětVymazat
  5. Nějak se mi nechce věřit,že by byl mrtvý,ale asi je to bohužel tak...doufám,že Melkin nic nepodnikne a když už jo,tak že neublíží Rachel...děkuji za kapitolu 😊

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat