neděle 9. října 2016

Vzdor - 43. kapitola 2/2


Ahojte,
další neobyčejně složitá část. Hodně dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, jak to probourání se pode zdí bude vypadat. 
Příjemné počtení
Katuš


Vběhl jsem do Severního centra, vyhýbajíc se osvětleným částem ulic pomocí zadních dvorků a alejí, oběhl Centrální náměstí a zamířil na západ. Když jsem byl dost daleko, abych si byl jistý, že mě neviděl žádný kolemjdoucí, proletěl jsem jihem a spěchal k Dolnímu trhu.
Byl jsem si jistý, že cestovní taška, kterou jsem nechal za Centrálním náměstím, je dávno pryč. Taky mě napadlo, že i ten batoh, co jsem si nechal u Olivera, už sebrali. Pokud si velitel myslel, že mě zahnal do rohu tím, že mě zbavil obou možností, kam bych mohl zamířit pro zásoby – domov a obchodníci, kteří byli zastrašeni smrtí, aby mi nic nedali – tak se mýlil.
Vděčil jsem za to Rachel. Když jsem se za ní hnal ke zdi, proběhl jsem alejí mezi zbrojnicí a opuštěnými budovami u Dolního trhu a uvědomil si, že to je perfektní skryté místo pro zadní vrátka. Nikdo by nešel do zapovězených budov. A protože jsem k tomu místu neměl žádný vztah, velitel ho nikdy nemohl podezřívat.
Trvalo mi skoro hodinu, než jsem se k němu dostal. Držel jsem se stínů, občas jsem opouštěl rychlost, abych byl více nenápadný, ale nevšimnul jsem si, že by mě někdo hledal. Buď se všechny stráže nacpaly k Severní zdi, nebo byly dost chytří na to, aby nepoukazovaly na fakt, že prohledávají město.
Nezáleželo na tom, co byla pravda. Všechno, na čem teď záleželo, byla budova, ke které jsem se akorát dostal. Vklouznul jsem dovnitř a pomocí slabého měsíčního světla jsem našel svůj batoh, jehož obsah jsem začala vytahovat.
Oblékl jsem si čistou košili a kalhoty a spěšně začal žvýkat sušené skopové maso, abych doplnil energii. Kůže mého pláště mě pálila na krku, takže jsem vytáhnul mast a obvaz, s jejichž pomocí jsem si krk ošetřil. Pak jsem si připnul meč, vložil do boty dýku, znovu kolem sebe přehodil plášť a zvedl svůj batoh, ignorujíc bolest v hrudi.
Vzdálenost mezi zdí a budovou byla relativně malá, ale trvalo mi to asi dvacet minut, protože jsem se rozhlížel po strážích. Zamířil jsem k zakřivení zdi uprostřed mezi dvěma nejbližšími věžičkami. Když můj zběžný pohled dokola odhalil, že se u mě nenacházejí žádné slabě zářící masky na noční vidění, klekl jsem si, otevřel batoh, nasadil si masku, abych si chránil oči a filtroval vzduch, který budu dýchat, natáhl si těžké kožené rukavice a vzal přístroj, který vypadal jako kovová kuše s tlustým spirálovitým ocelovým vrtákem vyčnívající z přední strany. Hodil jsem si batoh na záda a připoutal se jeho popruhy, vklouznul rukama do pásů zařízení, převázal si pas a rychle otočil vypínačem vrtačky, který jsem přimontoval pod vrtákem. Probudila se k životu s tlumeným zakňučením.
Předklánějíc se, zabořil jsem vrták do země pod zdí, až odlétaly její kousky. Vibrace mého přístroje vysílaly do mého hrudního koše bolest a musel jsem si tak připomínat dýchání i přes bolest. Když byla díra dostatečně veliká, abych se do ní vlezl, vklouznul jsem do ní a zapnul si brýle na noční brýle, věříc, že mi jejich nazelenalé světlo osvětlí cestu a také jsem rychle propočítával, úhly trajektorie a všechny možnosti pro selhání.
Až na to, že selhání nebylo možností.
Ne když na mně záviselo tolik důležitého.
Vrtačka se prokousávala zemí a já si razil cestu hlouběji a hlouběji. Dostatečně hluboko, abych prošel pod základy zdi.
Maska osvětlovala špínu okolo mě jen málo mizerných stop okolo mě. Vzduch byl hutný a vlhký a pročesával mi kůži. Každý nádech byl spalující agonií díky zlomenému žebru, jako bych si nikdy nevzal žádný lék proti bolesti. Potřeba prostoru mě drtila, šepotajíc, že se zblázním, pokud se okamžitě nedostanu na čerstvý vzduch.
Ignoroval jsem to. Musel jsem myslet na důležitější věci. Měl jsem v hlavě matematické rovnice, které bylo třeba vyřešit. Minuty se vlekly. Zármutek nad Oliverovou smrtí se smísil nad zoufalou obavou o Rachel, až jsem nebyl schopen rozeznat, který pocit je který.
Nepřijdu pozdě.
Prostě nepřijdu.
Když jsem si propočítal, že už jsem za šířkou zdi, začal jsem si pomalu probíjet cestu na povrch, ujišťujíc se, že vylezu až za baalbodenským obvodem. Povrch jsem prorazil s obezřetností, okamžitě vypínajíc přístroj, abych uslyšel případnou hrozbu.
Vydrápal jsem se ze země mezi dvěma starými duby. Nechávajíc si na očích brýle na noční vidění, rozhlédl jsem se. Byl jsem už v Pustině a z místa, kde jsem stál, se na východě vynořoval obrovský Baalboden. Západní zeď se zdála být klidná.
Nejlepší scénář: Nikdo neobjeví mé místo úniku až do rána.
Nejhorší scénář: Velitel si uvědomil, že můj útěk na sever byl falešnou stopou a nařídil prohledat celou zeď.
Odpověď na oba scénáře byla jednoduchá: utíkat.
Schoval jsem vrtačku, sundal si masku i s brýlemi, nechal své oči přivyknout tmě, protože jsem nechtěl, aby si mě kvůli záři někdo všimnul a vše si sbalil. Pak jsem si sundal měděnou manžetu z batohu, obvod měl ty samé modré dráty jako Racheliny a nasadil si ji na ruku.
Dráty slabě zářily, ale budou zářit tím jasněji, čím se k ní budu přibližovat. Podle mých dohadů, by jí ještě mohl chybět zhruba týden, než se dostane k Jaredovu rowansmarkskému bezpečnému domu. V hlavě jsem si přehrál mapu, kterou mě jednou Jared donutil si zapamatovat, kvůli dni, kdy by mě velitel pustil na mou první kurýrní misi.
Kdybych se donutil použít nebezpečné zkratky, které Jared nikdy nepoužil, když cestoval s Rachel, mohl bych snížit vzdálenost mezi námi na polovinu během čtyř dní. Během tří, kdybych moc nespal.
Musel jsem doufat, že Melkin nebude riskovat a nebude brát Rachel po cestách, kde žili loupežníci. Kdyby Rachel nadělala příliš mnoho hluku, byli by brutálně přepadeni do několika hodin. Melkin by se z toho nikdy nedostal a Rachel by z největší pravděpodobností také nedostala.

Odsunujíc tuto myšlenku stranou, upravil jsem si batoh tak, aby co nejméně zatěžoval zraněnou stranu. Pak jsem obrátil obličej k jihu a zmizel do Pustiny.

12 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Dekuju moc. Vzdycky se nemuzu dockat nedele.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já díky za komentář :). Jsem ráda, že to tak máš, protože bez Vašeho nadšení ke knize bych už ji dávno nepřekládala. Takže každá je kapitola je kvůli vám a pro vás.

      Vymazat
  3. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  4. Katuš, moc děkuji za překlad. Zdenka

    OdpovědětVymazat
  5. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za další kapitolu :)
    Utekl nejak podezrele lehce, zda se mi :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lehce možná utekl, ale mi to trvalo zatraceně dlouho, než jsem to dokázala popsat :D

      Vymazat
  7. Naprosto úžasná kapitola,konečně je volný a může se dostat k Rachel,snad bez nějakých velkých obtíží...děkuji moc za kapitolu :)

    OdpovědětVymazat