neděle 2. října 2016

Vzdor - 43. kapitola 1/2


Milí čtenáři, 
děkuji Vám za Vaše komentíky, protože ty jediné mě udržely při překladu této kapitoly. Byla tak těžká na překlad, že jsem to vzdávala po každé větě. Ty popisy byly naprosto šílené. Už tam jenom chyběly přesné odhady vzdálenosti, detailní popisy kamenů a mříží. Proto je tato kapitola rozdělena na dvě části. Snad to bude dávat alespoň trochu smysl, protože jsem nebyla schopná to po sobě přečíst, jak jsem byla unavená, ale Wing si nestěžovala, tak snad to nebude tak zlé.
Vaše Katuš


LOGAN
Rázoval jsem po své cele, snažíc se zvýšit si průtok krve v nohách, než sem přijde stráž vyšetřovat můj rozhovor s Eloisií. Vězení bylo plné zvuků kapající vody a hlubokého spánku. Bez košile mi byla zima, ale ještě jsem si nemohl obléknout svůj plášť.
Nejprve se musím rozehřát.
Nohy mě bolely, ale udrží mě, až budu potřebovat běžet.  Přiblížil jsem se k pravému rohu cely, v jehož zdi byly praskliny, a přejel prsty po vlhkých, ostrých kamenech, odhadujíc vzdálenosti a hledajíc slabinu, o které jsem nebyl přesvědčen.
Na tom ale příliš nezáleželo. Chtěl jsem celou tu část srovnat se zemí, ať už měla slabiny nebo ne.
Otáčejíc svým kabátem, odstranil jsem pět knoflíků z klopy. Oddělily se s lehkým prasknutím a odhalily olověné sponky na spodní straně. Ignoroval jsem je a otočil knoflíky na jejich rub, usmívajíc se. Na spodní straně každého z knoflíků byl jeden z mých nejdestruktivnějších vynálezů – ozubená kola starých hodinek byla připojena ke dvěma malým lahvičkám s tekutinou. V jednom byla kyselina. V druhé glycerin. Všechny mé experimenty prokázaly jejich stoprocentní výbušnost.
Doufal jsem, že to bude stačit, aby se půlka zdi zhroutila.
Klouzal jsem prsty podél spodní strany kabátu, dokud jsem neucítil malé klubko nití. Při jeho vytahování jsem navíc vytrhnul i šev, který jsem tam pečlivě zasadil jen několik dní před slavností Nárokování a odstranil drát, který na jednom konci měl pět k němu připojeným částí trčící z něj. Nakonec jsem si sedl, sundal si levou botu a vyndal malý, měděný detonátor.
Knoflíky jsem ke zdi připojil snadno pomocí stejného lepidla, které slepovalo ocelové sponky a můj plášť. Pět částí drátů jsem omotal kolem ozubených koleček každého knoflíku a pak zacouval ke dveřím cely a bral přitom úzkou slaměnou paletu postele s sebou.
Přehodil jsem si kabát přes ramena, zapnul přezky, přehodil si kapuci přes hlavu, skrčil se za postelí a přitiskl se zády ke stěně. Poslední kousek drátu jsem omotal kolem cívky detonátoru a zhluboka se nadechl.
Čas ukázat veliteli, kdo umí toho druhého přelstít.
Zmáčknul jsem spoušť na detonátoru a uslyšel slabý cvakající zvuk, když se ozubená kolečka starých hodinek rozjela a nutila tak lahvičky ke srážce. Pak se celé vězení zatřáslo silou exploze.
Nedal jsem čas úlomkům dopadnout. Nemohl jsem. Hlavní dveře na konci uličky se otevíraly a stráže po sobě křičely. Držel jsem paletu nad hlavou, abych se vyhnul tomu nejhoršímu, postavil se a čelil destrukci mé cely.
Zadní část byla na padrť. Všechno bylo na jedné kupě a nad tím zářila noční obloha. Vyběhl jsem, škrábajíc přes trosky a vnořil se vytvořeného otvoru ve chvíli, kdy za mnou zachřestily klíče.
Paleta se zaklínila o vytvořený průchod, když jsem jím probíhal a já se jí snažil pobrat co nejvíce nebezpečných věcí, zatímco jsem se škrábal na povrch.
Z hlavní budovy se ozval alarm, přerušujíc temnotu neústupným úpěním. Rozhlédl jsem se po okolí, odhadujíc vzdálenost mezi mnou a železným plotem okolo areálu a rozběhl se.
Chybělo mi deset yardů k plotu, když jsem za sebou uslyšel křik. Neobtěžoval jsem se ohlédnout. Jen by mě to zpomalilo. Místo toho jsem si sáhnul do vnitřku kabátu a vytáhl něco, co připomínalo Baalbodenské mince. Rychlé zmáčknutí malého vypínače na hřebenu mincí uvolnilo pružinu uvnitř a staly se menší verzí držadla, které použila Rachel při svém nepovedeném pokusu o útěk.
Přes prostor se ozvalo více křiku a já si všimnul strážce s maskou na noční vidění, běžícího podél plotu, mířící tak, aby se ke mně dostal. Pokud mi bude trvat déle než dvacet sekund, než se vydrápu na železný plot, tak se mu to i povede.
Vrhnul jsem se vpřed, chytil jsem se rukama kovu a cítil, jak se magnety dotkly železa, jakoby se už nikdy neměly odtrhnout a začal jsem šplhat.
Můj hrudník protestoval, i přes ten lék proti bolesti, který jsem si vzal, ale ignoroval jsem to. Druhou šanci už nedostanu, takže jsem odmítl selhat.
Vrchol plotu vypadal až nemožně vysoko a mé paže se třásly úsilím, když jsem ignoroval slabost na své pravé straně. Vrcholu jsem dosáhl ve chvíli, kdy stráže se stráže pode mnou shromáždily. Jeden mě chytil za nohu, ale kopnul jsem ho do čela, chytil se plotu a překulil se na druhou stranu.
Nečekal jsem, abych viděl, kdo za mnou půjde jako první.
Areál byl situován ve východní části města. Otočil jsem se k severu a běžel jsem, doufajíc, že si stráže všimnou mého směru a dají zprávu veliteli. Jen ať pěkně obestaví severní zeď. Jen ať si pročeše celé město, já tam nebudu.
Jakmile jsem si byl jist, že jsem z dohledu stráží, změnil jsem směr na jihozápad, věříc, že magnetické pole mých držadel zablokuje zápěstní značku od všech Identidisků, které použijí, aby mě našli.
Jediný způsob, jak se dostat ven, byl přes zeď a přes bránu. Za posledních několik týdnů, díky Rachelinu popohánění, jsem strávil nadměrné množství času přemýšlením nad jiným možnými východy.
Většina z nich měla dost podstatné chyby: byly příliš zřejmé a velitel nebyl hlupák. Prošel jsem si je všechny a došel jsem k závěru, že nejlepší úniková cesta byla ta, kterou by nikdo nezkusil. Ta, která by také mohla skončit tak, že budu prosit Prokletého, aby mě sežral na jedno polknutí.

Projdu ven pode zdí.

11 komentářů: