sobota 15. října 2016

Vládce bouří - 11. kapitola 2/2


Niniane zachytila útržky mumlání „...venku bouřka… v blízkosti musel udeřit blesk…“

V tom okamžiku ho spatřila. Na sobě měl ty samé černé kalhoty a zbraně, jako když odešel. Byl větší než většina lidí a definitivně nebezpečnější. Ve tváři se mu rýsovaly silné kosti a jeho krásně vykrojená ústa byla napjatá. Na očích měl svoje tmavé brýle, což z něj dělalo nevypočitatelného cizince. Tváří obrácenou k ní si začal probojovávat cestu plným parketem. Na taneční ploše se mezi nimi utvořila ulička, protože lidé uhýbali, jakmile ho uviděli.
Nejdřív reagovalo její tělo. Začala se chvět a dýchala trhaně. Zrychlil se jí puls a žíly jí proměnil v dálnici. Poté ji dostihly ostatní pocity.
Nadšení, že neodešel.
Údiv nad neuvěřitelným náporem jeho přítomnosti ji katapultoval do jiné reality. Všechno kolem ní bylo najednou ostřejší a jasnější, barvy získaly na sytosti. Všechno v ní dosáhlo takové intenzity, že málem vyletěla z kůže.
A pak tu byla nejistota. Hodně nejistoty.
Protože vypadal tak brutálně, tak sadisticky. Ne, sexy. Ne, sadisticky. Do prdele!
Zastavil se přímo před ní, mocná stěna ze svalů a mužské agresivity. Ve tváři měl stejný výraz, jako když vyhrožoval nejmocnější královně Nočních bytostí, že spálí celý její svět.
Ať řekneš cokoliv, ať to není ‚promiň‘.
Snažila se vyslovit jeho jméno. Znělo to jako třaslavý zmatek. „Tiago?“
„Co to, dopekla, máš na sobě?“ zařval. Otázka byla jako úder do tváře.
Co prosím?
Když se jí v břiše ozvala bolest jako od rány pěstí, o krok ustoupila. Dnes večer byla příliš unavená, než aby svůj vzhled dotáhla k dokonalosti – ale přesto si dala záležet. Koneckonců chtěla vypadat pěkně.
Ukázala na dveře a zasyčela: „Měl byste odejít a vrátit se s jinými manýry, pane.“
 „Co udělám je, že tě odvedu zpátky do tvého pokoje, aby sis konečně něco oblékla,“ zavrčel.
V blízkosti musel být nějaký neviditelný skřítek, protože ji někdo polil benzínem a škrtl sirkou. Přes kůži jí přeběhla vlna horka. Zadupala a zakřičela: „Vypadám krásně!“
Pan Smrt sklonil hlavu a přiblížil svůj nos k jejímu. „Vypadáš napůl nahá!“ zakřičel.
Ztratila soustředění, protože jeho blízko ji katapultovala na místo, kam ji dokázal dostat jen on. Tohle si nemusela nechat líbit. A pak se uslyšela, jak říká: „A co s tím chceš dělat? Naplácat mi na zadek?“
Ve vzduchu se vznášela její drzá slova.
Hleděl na ni s nevírou v očích. Střípek rozumu se snažil proplížit nazpět do její hlavy.
„Jo,“ odpověděl Tiago. „To by šlo.“
Podlaha se zhoupla a svět kolem ní se zatočil, když ji uchopil v pase a přehodil si ji přes rameno. Když jí břicho narazilo do jeho tvrdé, svaly obalené kosti, zmohla se jen na „Uff!“
„Zastav,“ snažila se vyslovit. Jelikož neměla v plicích žádný vzduch, všechno, co z ní vyšlo, bylo něco mezi vykviknutím a zasupěním. „Beru to zpátky. Chci zopakování.“
„Smůla,“ odpověděl a s rukou přehozenou přes její nohy vykročil ven z tanečního parketu.
„Uvědomuješ si, jak jsem známá?“ zasyčela. Otočila se v bocích a zapádlovala rukama, až nehty zachytila jeho ucho. Poté ho silně štípla.  Zavrčel a odtáhl hlavu z jejího dosahu. „Nemůžeš nejznámější vílu Ameriky veřejně přehnout přes koleno. Chceš, aby tě na místě zastřelili?“
„Nebojte se, Vaše Zuřivosti,“ zaprskal. „Nebudou žádní svědci.“
Objevil chodbu, vedoucí k zadnímu východu budovy a vyrazil. Musely tam být toalety, kanceláře nebo něco podobného.
Niniane si odhrnula vlasy z obličeje. Krev jí pulsovala ve tváři a před očima se jí zvedaly jeho dlouhé nohy pevné jako kmeny stromu. Hlava se jí houpala sem a tam. Kde byli ostatní? Znovu to zkusila. „Tiago, jen mi to tak vylítlo z pusy. Nemyslela jsem to vážně. Jen jsem chtěla…“
„Ztichni!“ Jeho hlas zněl trhaně. Někomu poblíž řekl: „Dávejte pozor na chodbu!“
Důvěrně známý hlas zaklel. Podívala se jeho směrem a objevila Aryal a Cameron. Tlačily dav zpátky na taneční parket, zatímco lidé na ně zírali s různým stupněm zvědavosti, smíchu a neklidu. U pultu Duncan na někoho křičel, aby pustil tu zatracenou hudbu.
Niniane se zarazila, když uviděla zvláštní výraz ve tváři harpyje. Její hranatý obličej byl napjatý. Niniane se mohla mýlit. Když člověk visí hlavou dolů, vypadá všechno převráceně. Lidé se pohybovali zvláštně, jejich úsměv byl vzhůru nohama a tekutiny z rozlitých drinků tekla směrem nahoru. Vypadalo to, jako by byla v nějaké zrcadlové síni na pouti.
Tiago prošel chodbou ke kanceláři na pravé straně. Byla to malá komůrka plná nepořádku, ve které se hromadily štosy zažloutlého papíru. Toalety. Uslyšel, jak se v nich někdo pohybuje, poté se ozval zvuk vysoušeče rukou. Niniane se na jeho ramenu kroutila a málem sklouzla dolů. Jedním pohybem posunul její drobné tělíčko zpátky na místo a šel dál. Tam, před nouzovým východem, byly jedny dveře otevřené.
Ostře zabočil a vstoupil do potemnělého pokoje plného kovových regálů a krabic. Jeden roh skladu byl přestavěn na místo, kde se dala strávit přestávka. Stál tam použitý, pohodlně vypadající gauč, prosezené křeslo a poškrábaný konferenční stolek s hromádkou starých časopisů. Přes opěradlo byla přehozená barevná deka a na stěně byla připevněná maličká televize s anténou a přehrávačem. Na jednom z regálu stála mikrovlnka.
Zastavil se přímo uprostřed místnosti. Chvíli čekala, ale nic se nedělo. Tiagovo obrovské tělo tam jen tak stálo. Pustila jeho ucho a možná že jí ruce lehce zabloudily do jeho vlasů.
„Vypadám hezky,“ zašeptala a položila tvář na jeho široká, svalnatá záda.
Nadechl se a ona ucítila, jak mu celé tělo vibruje. Poté položil jednu ruku na zadní stranu jejích stehen a pohladil ji po noze. Lehké zaškrábání jeho mozolnaté, široké dlaně zanechalo na její nahé citlivé kůži husinu.
Nakonec se předklonil. Nanejvýš opatrně ji postavil na nohy a nechal svoje ruce na jejích bocích tak dlouho, dokud nenašla rovnováhu. Hleděli na sebe. Ona tvář zvednutou k té jeho, on tvář skloněnou k ní. Kdykoliv byla v jeho blízkosti, cítila se určitým absurdním způsobem maličká a zahřátá, a s jejím tělem to nemělo nic společného.
„Jsem tak zatraceně starý,“ řekl. Jeho hlas byl tak tichý, že ho sotva slyšela. „A ty jsi to nejkrásnější, co jsem kdy viděl.“
Položila mu prsty na paži, aby si užívala horkost jeho pokožky a vzhlédla k jeho tváři, která za slunečními brýlemi působila jako tvář cizince. Agresivita se rozplynula a nahradil ji otřesený – a zranitelný – výraz. Přitom působil jako izolovaná pevnost. Za všechna ta léta jejich známosti u něj takový výraz neviděla. Zvedla ruku, aby mu sundala brýle. Jeho obsidiánové oči se v temnotě pokoje třpytily.
„Když si myslíš, že jsem krásná, proč jsi to neřekl?“ zeptala se. Její hlas se zadrhl. „Proč jsi na mě tak rozzlobený?“
No to se podívejme! Byla by z ní královna, která dupe nožičkou a pláče, protože někdo zranil její city. Celé národy se před ní budou třást.
Uchopil její tvář do dlaní, které byly tak velké, že obepínaly ladnou křivku její lebky. Zavrčel: „Připravuješ mě o rozum, takže nemůžu ani myslet. Všimla sis toho vůbec? Všichni muži tam venku, a dokonce i některé ženy, tě svlékaly pohledem – a přitom jim to ani nedalo moc práce. Nemůžeš se takhle ukazovat na veřejnosti. Myslím, Niniane… Ach, k čertu!“
Znovu se rozčílil. Jeho tělo a tvář se napjaly. Omráčeně zamrkala. Konečně se jí v hlavě rozsvítilo.
Byl tak žárlivý a majetnický, že ho ty pocity málem spálily.
To mohlo znamenat jen jedno. Ještě stále ji chtěl.
„Takže se ti ty šaty líbí?“ řekla.
Zíral na ni, ve tváři výraz ohromeného vzteku. „To nejsou žádné šaty!“
Její radost chutnala jako medové víno a opíjela ji. Usmála se. „A co jiného?“
„Je to… je to…“ Pohledem putoval po jejím těle a v očích se mu objevil hladový výraz. Musel polknout, než mohl zase promluvit. Chraplavým hlasem pronesl: „Mladá slečno, ta věc, která skoro vůbec nic nezakrývá, by mohla na ulici způsobit vzpouru.“
Její úsměv se rozšířil ještě víc, oběma rukama uchopila jednu jeho. Byla obrovská a plná smrtící síly. Vedla ji přes flitry, které pokrývaly celou plochu šatů. „Je to příjemné na dotek, že ano?“ zamumlala.
Během svého dlouhého života měl nespočet milenek a všechny byly dobře stavěné bojovnice, které hned tak něco nerozházelo. Nininane se svou oblibou ženských serepetiček a svou jemnou stavbou kostí byla pro něj jako exotický ptáček. Na pozadí sešlého skladu působila vzrušujícím a luxusním dojmem jako paprsek blesku a pod prsty cítil každý drobný, lesklý flitr jako střípky ledu. Ohromeně se jich dotýkal: „Dopekla, ano.“
Úsměv ve tváři jí pohasl a v jejích obrovských očích se začaly shromažďovat stíny pokoje. „Je mi líto, že jsem tě poslala pryč,“ řekla.
Otočil ruku nahoru a stiskl jí prsty. „Mě je to také líto, vílo,“ odpověděl. „Vím o tvé minulosti. Měl jsem být opatrnější, ale nebyl jsem. To se nedá omluvit. Pokašlal jsem to.“
Zvedla ruku a položila své prsty na jeho teplé, vykrojené rty. Na někoho, kdo dokázal být tak brutální, měla jeho ústa vážnou eleganci, která dokázala formovat jak vztek, tak i smyslnost. „Myslela jsem si, že ses vrátil do New Yorku,“ řekla. „Hrozně se mi stýskalo.“
Otevřel ústa, sevřel jí ukazováček mezi zuby a opatrně ho ocucával s tak smyslným požitkem, že to ucítila po celém těle. „Už jsem ti to říkal několikrát.“ Jeho hlas byl hlubší a drsnější. „Neodejdu.“
Tu lež vyslovil s takovým přesvědčením, že jí její smysl pro pravdu chtěl namluvit, aby mu věřila. Zavřela oči a rukama prozkoumávala jeho obličej, četla silné, těžké tvary jeho stavby kostí jako braillovo písmo. Po dlaních se jí jemně jako pírka pohybovaly jeho rty. Měla pocit, jakoby jí někdo skládal na prsa těžké kameny, jeden po druhém. Dýchání jí dělalo potíže. Brzy už bude ta tíha nesnesitelná a zlomí se jí žebra.
V hlavní místnosti někdo konečně znovu pustil hudbu. Když se najednou rozezvučela, Niniane úlekem otevřela oči. Vypadala tak překvapeně, jak tam tak vrávorala na vysokých podpatkách, že si ji Tiago musel přitisknout k hrudi. Z reproduktorů vyřvávali Black Eyed Peas.
Když ji otočil a zády přitlačil ke zdi, ještě stále se smál. Zvedl ji, až byla ve výši jeho očí. Bez viditelné námahy ji jednou rukou podepřel v bocích. Jeho žhavý pohled a blýskající se černé oči mu propůjčovaly barbarský půvab, který jí bral dech.
Poté ji zahalila jeho magická energie a ona ucítila tak žhavou touhu, že bezděčně skrčila nohy. V tom okamžiku věděla, že se od něj už nikdy neosvobodí. Otiskl se do nejhlubších, nejtajnějších částí jejího nitra a cítila, jak se formuje znovu od začátku. Byla jako Galatea, socha ze slonoviny, která pod jeho rukama ožívala
Boky se jí přitiskl mezi kolena, chytil ji za kotník a přehodil si její nohu kolem pasu. Objala ho i druhou nohou a za zády je zahákla. Poté ho pohladila po širokých, svalnatých ramenou. Dobrý bože, měla by absolvovat nějaký kurs anatomie! Každý z těch svalů měl svoje vlastní jméno.
Pažemi ho objala kolem krku a pozorovala, jak se blýskavý smích v jeho očích mění v něco temného, divokého. Rozkročil se ještě víc a přitiskl se těsněji k její pánvi. Když přes tenkou látku šatů ucítila tvrdý důkaz jeho vzrušení, zaklonila hlavu. S povzdechem se o něj začala třít a Tiago tiše zaklel, zatímco ukryl tvář na jejím krku. Síla, kterou ji tiskl ke zdi, byla nádhernější a bolestnější než cokoliv, co se doteď mezi nimi událo. Věděla, že lehce se do ní nedostane. Byl příliš velký a už to bylo velmi dlouho, co měla nějakého milence. Budou se muset snažit, aby do ní mohl vniknout, a bude to úžasně pálit, když se jí svaly budou rozpínat, aby ho přijaly, a pak… a pak…
Toužila po tom pálivém pocitu a třela se o něj ještě víc. Se zasupěním se k ní přitiskl blíž. Volnou rukou jí zabloudil pod krátký lem šatů, kde hledal tanga, a taky našel. Když je roztrhl, něco nesrozumitelně zamumlal.
O tvář se jí otřel jeho horký dech. Rukou pronikal dál až k jejím nateklému středu. Také ona sáhla mezi jejich těla a vyklenula záda proti chladné betonové zdi, zatímco rukou šmátrala po zapínání jeho kalhot.
Ucho a krk jí pokryl drobnými kousanci a zasupěl: „Tak rád bych to udělal pomalu, ale zatraceně, nemyslím, že to dokážu.“
Nemohli na to jít pomalu. Čas byl příliš drahý, každý okamžik proběhl kolem nich jako šíp a už z něj byla minulost. Nemohli promrhat ani jediný.
„Prostě to udělej,“ zasténala mu do ucha. Její slova posílil text písničky. Zvláštní. Do I do it do it…
Pronikl do ní špičkou prstu a její nervová zakončení propadla extázi. Vzepjala se a zip jí vyklouzl z prstů.
Niniane, musím s tebou mluvit.
Ostrý, mentální hlas pronikl erotickým závojem, který jí zamlžoval mysl. Zmateně zavrtěla hlavou. Kdo to byl, k čertu, v její hlavě? Vzmohla se jen na jednoduchou otázku: Co? TEĎ?
Právě teď.
Konečně rozeznala mentální signaturu mluvčího. Byl to Rune. Zněl ostřeji a důrazněji, než jak ho kdy slyšela.
Drobku, zabiješ ho, řekl Rune. Musíš s tím přestat. Ukonči to! Jsi jediná, která může.



19 komentářů:

  1. Díky za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc za překlad.Petra

    OdpovědětVymazat
  3. Díky včeličky moc za další pokračování!

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Prečo im nedajú pokoj??? Konečne sa niekam dostávajú☺
    Vdaka za preklad a korektúru☺

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za skvělý překlad!!!♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další skělé kapitolky !!!!!

    OdpovědětVymazat
  8. Čo??? prečo musela prestať??? Prečo sa Rune do nich pletie??? som myslela, že boli všetci kamaráti, čo má za lubom??? Dík za super preklad a už sa neviem dočkať pokračovania :o)))

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za další kapitolku, ale skončila strašně brzo a zrovna takovým koncem. Teď se budu moc těšit na další pokračování.

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuju a strašně se těším na pokračování 😆

    OdpovědětVymazat
  12. Dakujem za dalsiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat