pondělí 31. října 2016

Pavoukova Nemesis - 2. část


„Proč nosíš na krku sněhovou vločku?“ zeptala jsem se.
Dívka se na mě podívala obrovskýma modrýma očima. „Protože je to moje runa. Sněhová vločka jako ledový klid. Je to znak naší rodiny.“

Dívka se jmenovala Eira Snow a seděli jsme u stolu v mém pokoji. Limonáda, sušenky, koláčky a další dobroty plnily stůl prostřený bílým ubrusem a matčiným čínským rýžovým porcelánem. Po podlaze se válely plyšové hračky, pastelky, knížky vytahané z bílé knihovny a další hračky.
Měly jsme si spolu hrát, ale nezajímaly mě ani hračky, ani dobroty na stole. Už jsem svou magií Ohně roztavila dva šálky a kožichy plyšových zvířátek byly spečené dohromady, neporušené zůstaly jen korálkové oči. Dokonce jsem použila prst jako pochodeň a vypálila jsem do dřevěné desky stolu svoje jméno.
Eira mě při tom pozorovala doširoka rozevřenýma očima a nervózně se tahala za jeden ze svých zlatých copánků, jako by mi chtěla říct, abych toho nechala – ale neřekla. Naštěstí pro ni. Nepřineslo by jí to nic příjemného. Bylo mi sice teprve sedm, ale už jsem přišla na to, že je mnohem větší zábava používat magii Ohně na lidi místo na plyšáky.
Věděla jsem toho mnohem víc, než si moje okolí myslelo – zvlášť o rodinném podniku a o tom, odkud pochází naše peníze. Můj otec Marcus byl mafiánský šéf, stejný jaké jsem vídala ve starých filmech v televizi. Sice jsem přesně nevěděla, co to obnáší kromě toho, že lidé udělají přesně to, co po nich můj otec chce. Jinak na ně použil svou magii Ohně a oni pak v slzách žadonili, aby přestal. Posledně mě nechal dívat se a vysvětlil mi, že přesně na tohle je magie Ohně dobrá.
Bylo to… vzrušující.
„Nevíš, kde je moje máma?“ Zeptala se Eira tichým, vystrašeným hlasem.
Pokrčila jsem rameny. „Nejspíš ještě mluví s mým otcem.“
Už nic neřekla, ale začala si okusovat nehty. Eira a její matka doprovázené osobní stráží složenou z několika obrů k nám přijely dneska ráno. Můj otec je pozval dovnitř, a já jsem předtím, než nás s Eirou poslali do mého pokoje, zaslechla, jak mluví o urovnání nějakého sváru mezi našimi rodinami.  Byly jsme tu už věčnost. Nechápala jsem, co jim tak dlouho trvá, a proč můj otec Eiřině matce jednoduše neřekne, co má udělat. Podle mě by pak tím pádem byly všechny řeči zbytečné.
Eira se na své židli zavrtěla a usrkla si z limonády. Jak se pohnula, zatřpytil se jí kolem krku náhrdelník. Přívěšek vypadal jako sněhová vločka, jemný a krásný, se šesti křehkými špičkami. Milovala jsem ten magický stříbrný kov, protože jsem cítila, že hladoví po magii stejně jako já – tu spalující touhu, bolestivou potřebu mít všechno co chci přesně v tu chvíli, kdy po tom zatoužím.
Eira odložila skleničku a náhrdelník se znovu zatřpytil, dokonce ještě jasněji než předtím. Záviděla jsem jí ho. Měla jsem spoustu hraček, ale ne takový náhrdelník – a já ho chtěla. Chtěla jsem ten její. A hned teď.
Vstala jsem ze židle, obešla stůl a natáhla k ní ruku. „Ukaž mi ten tvůj náhrdelník. Chci se na něj podívat.“
Samozřejmě jsem neměla v úmyslu jí ho vracet, ale to jsem jí neřekla. Jenom by se rozbrečela.
Eira zavrtěla hlavou a přikryla si přívěšek rukou, aby ho přede mnou schovala. „Ne, ten je můj. Dala mi ho maminka. Vezmi si svůj.“
Přivřela jsem oči a srdce mi naplnila zlost. „Ne, já chci ten tvůj. Dej mi ho. A hned. Nebo řeknu otci, že mi ho nechceš dát.“
Trochu zbledla, ale narovnala se na židli a odpověděla. „A já řeknu mámě, že jsi mi ho chtěla vzít.“
Chvíli jsem nevěděla, co mám dělat. Ještě se mi nestalo, aby mi někdo řekl ne. Ani otec, ani služebnictvo, ani obři, kteří nás hlídali a všude s námi chodili. Obvykle se všichni mohli přetrhnout, aby mi splnili každé přání, zvlášť od té doby, co mi otec dovolil používat na ně magii Ohně stejně, jako to dělal on.
Eira se na mě pořád dívala doširoka rozevřenýma očima plnýma strachu. Jestli mi ten náhrdelník nedá sama, tak si ho jednoduše vezmu stejně, jako všechno ostatní co jsem kdy chtěla. Natáhla jsem po něm ruka, ale Eira mi ji odstrčila stranou. Vrhla jsem se po něm znovu, ale ona mezitím vyskočila a couvla, takže teď byl mezi námi stůl.
„Dej mi ten náhrdelník,“ poručila jsem jí, „nebo si ho vezmu sama a bude to bolet.“
Natáhla jsem se po magii Ohně. Vzduch naplnily rudé jiskry a na špičkách prstů se mi rozhořely plamínky. Zvedla jsem ruce tak, aby mi na ně dobře viděla a dokázala si představit, co všechno bych jí s nimi mohla udělat.
Místo aby se bála, zvedla Eira vlastní ruku. Z dlaně jí vytryskla tlumená modrá záře a najednou držela pořádnou ledovou kouli. Uvědomila jsem si, že má taky magii – magii Ledu. Cítila jsem její sílu, mrazivou, štiplavou, tak nepodobnou spalujícímu žáru proudícímu mými žilami. Ten pocit byl tak nepříjemný, že jsem se otřásla a přivolala ještě víc své magie. Nevěděla jsem proč, ale chtěla jsem druhou dívku spálit svou magií Ohně hned teď víc, než kdy co jiného.
Stáli jsme na opačných stranách stolu a hleděly na sebe.
„Nech mě být,“ řekla nakonec Eira, „a já nechám být tebe.“
„Až mi dáš ten náhrdelník,“ odsekla jsem. „Dej mi ho. Hned.“
Zavrtěla hlavou. Znovu mi řekla ne.
Nikdo mi nebude říkat ne – zvlášť tahle, tahle holka. Můj vztek se rozhořel ještě víc, byla jsem rozezlená na nejvyšší míru. Zaklonila jsem ruku dozadu, přitáhla ještě víc magie a vrhla po ní žhavou ohnivou kouli.
Eira vykulila oči a uskočila stranou. Moje ohnivá koule narazila do zdi za její hlavou. Ozval se alarm – stejné poplašné zvonění jako pokaždé, když jsem použila vevnitř v domě příliš velké množství magie.
Eira se po mě ohlédla přes rameno, otočila se a rozběhla se k zavřeným dveřím na opačné straně pokoje,
„Ne, to ne,“ zasyčela jsem a rozběhla se za ní.
Chytila jsem ji za látku šatů na zádech zrovna, když už sahala po klice. Eira se otočila a ruku mi odstrčila. Kopla jsem ji a obě jsme spadly na podlahu a s ječením se tam převalovaly. Eira chtěla, abych ji nechala, a já jsem se dožadovala jejího náhrdelníku.
Ozvaly se těžké kroky a dveře se s prásknutím otevřely. O chvíli později mě nějaké ruce od té holky odtáhly. Snažila jsem se osvobodit, ale ruce mi držely paže pevně přitisknuté k tělu. Zvedla jsem hlavu ke svému otci, který mě držel.
„To stačilo, Mab,“ řekl rozezleným tichým hlasem. „Dost!“
Nijak jsem se nebála, ale odporovat otci jsem raději nezkoušela. Přikývla jsem.
„Eiro, zlatíčko, není ti nic?“ ozval se něžný ženský hlas.
Dovnitř spěšně vešla žena a klesla na kolena vedle Eiry a pak jí pomohla na nohy. Vypadala stejně jako Eira – světlé vlasy a velké modré oči, za kterými číhalo modré světlo. Živel Ledu, uvědomila jsem si, stejně jako Eira.
A v tu chvíli jsem nenáviděla matku stejně jako dceru.
Zhoupla jsem se na špičkách, ale můj otec mě zadržoval rukou, skoro jako by věděl, co jsem chtěla udělat – že jsem toužila popustit uzdu své magii Ohně a spálit ty dvě na popel.
Eiřina matka popadla svou dceru za ruku a otočila se k mému otci.
„Myslím, že bychom měly jít,“ řekla. „Díky za tvou…pohostinnost, Marcusi.“
Po chvíli můj otec přikývnul. „Já děkuji, že jsi přišla, Elizabeth.“
Pokynula mu a pak se zadívala na mě. Zamyšleně přivřela oči a pak vzala svou dceru za ruku a vyšly z místnosti. Eira se na mě přes rameno podívala a já jsem ještě před tím, než zmizely za rohem, zachytila poslední zablýsknutí jejího náhrdelníku.
To bylo poprvé, co jsem se střetla s Eirou Snow – ale ne naposled.

#

O tři dny později jsem od otce dostala vlastní náhrdelník. Roztrhla jsem papír, odklopila víko krabičky a podívala se, co je vevnitř na bílé výstelce. Tucet zlatých paprsků spojených dohromady kolem velkého rubínu.
„Tahle runa se jmenuje sluneční žár. Je to symbol ohně.“ Řekl můj otec pyšně. „Nechal jsem to udělat speciálně pro tebe. Tak co říkáš, není mnohem hezčí, než ta hloupá sněhová vločka, kterou jsi chtěla?“
„Ano,“ zašeptala jsem a hladila přitom špičkami prstů lesknoucí se zlato. „Tenhle je mnohem hezčí.“
Otec přikývnul, zjevně spokojený s mojí odpovědí. Pomohl mi náhrdelník zapnout a pak ustoupil, abych se mohla prohlédnout v zrcadle nad toaletním stolkem.
Rudé vlasy, černé oči a teď ten krásný náhrdelník kolem krku. Ve světle dopadajícím oknem to vypadalo, jako by se zlaté paprsky opravdu třepotaly a tvořily na mém krku ohnivý kruh.
„Je úžasný, miluju ho.“ řekla jsem a s úsměvem se obrátila k otci.
Vrátil mi úsměv s jiskrou magického ohně v očích. „To jsem rád.“
Nechal mě v pokoji samotnou, abych se mohla v zrcadle prohlédnout ze všech úhlů. Můj otec měl pravdu. Sluneční žár byl mnohem krásnější než ta hloupá sněhová vločka.
O tolik…divočejší – a silnější. Stejně jako moje magie Ohně byla mnohem lepší než jakákoliv magie Ledu.
Ale ani tak jsem nezapomněla na roztržku s tou holkou. Dovolila si mi říct ne. Ponížila mě před mým otcem.
Jednou, přísahala jsem si, jednou bude runa Eiry Snow moje – nebo ji jí rovnou roztavím na tom jejím pěkném krčku.


#

12 komentářů: