pátek 28. října 2016

Pavoukova Nemesis - 1. část


Milí čtenáři,
dnes nás čeká další pokračování úžasné série o Pavoukovi. Doufám, že vás potěší jak tento poměrně dlouhý příběh, tak další díl série, kterým budeme pokračovat.
Užijte si čtení a dejte nám vědět, jak se vám povídka líbí.
Paty

Ta děvka odmítala zemřít.
Nezáleželo na tom, co jsem všechno vyzkoušela, jak usilovně po ní moji muži pátrali, koho jsem na ni najala, vražedkyně známá jako Pavouk prostě odmítala zemřít. Dnes v noci znovu utekla z léčky, kterou jsem na ni nastražila, a nejen to, ještě mě přitom dokázala zesměšnit.
Nesnášela jsem být pro smích. Nesvědčilo to obchodu – a co bylo důležitější, neodpovídalo to představě, kterou jsem chtěla v lidech vzbuzovat.
Do Vánoc už zbývaly jen dva dny a já jsem stála na starém Ashlandském vlakovém nádraží. Vlastnila jsem to tam – a můj pozemek byl doslova pokryt mrtvými těly.
Policie už byla na místě, okolí bylo zalité blikajícími modro – červeným světly, která jasně ozařovala různé typy odstavených vagónů na lesklých stužkách prorezivělých kolejnic. Místo bylo ohraničené žlutou policejní páskou nataženou mezi vagóny.
Vždycky mě udivovalo, že se s tím vůbec unavovali, když už bylo po všem. Mí muži byli mrtví. Ohraničení místa činu jim k ničemu nebylo a žádné důkazy tam beztak nezůstaly. Pavouk na místě činu nikdy nic důležitého nenechal.
Jen tu zatracenou runu.
Dnes byla nedbale načrtnutá ve štěrku, jako kdyby tam hrabalo kuře. Malý kroužek a osm tenkých linek. Pavoučí runa. Symbol trpělivosti.
Zírala jsem na tu značku u svých nohou, ruce sevřené v pěst a z konečků zaťatých prstů mi stoupaly pramínky kouře. Nic bych neudělala radši, než se natáhla po své magii Ohně a uvolnila horké pulzující vlny jednu za druhou, dokud by celé tohle proklaté místo nelehlo popelem. Jenomže to jsem nemohla – ne když se to tu hemžilo novináři.
Ukázali se zástupci všech místních médií. Televizní a rozhlasoví moderátoři se tísnili se svými mikrofony a kamerami na vyznačeném místě za žlutou páskou a snažili se urvat nejlepší záběry koronerových lidí, kteří nakládali chladnoucí těla do aut a jakékoliv komentáře od kohokoliv, kdo by byl ochotný je poskytnout. A to si lidé o mně mysleli, že jsem ztělesněné zlo. Ale ani náhodou jsem nebyla jako ti zatracení novinářští supi. Jistě, zabíjela jsem lidi pro peníze, z rozmaru, pro potěšení, nebo jen proto, že jsem mohla, ale nikdy jsem to nenatáčela ani nezveřejňovala.
Pár reportérů si všimlo, že se dívám jejich směrem a vzali to jako výzvu k tomu, aby na mě začali pokřikovat.
„Slečno Monroe! Mab! Můžete nám říct, co se stalo? Je pravda, že Pavouk pozabíjel několik lidí z vašeho bezpečnostního oddělení?“
Otázky reportérů se slily v jednolitý šum, jako kdyby kolem bzučel roj včel. Přezíravě jsem od nich odvrátila pohled a znovu se zaměřila na runu ve štěrku před sebou. Zamyslela jsem se nad tím, co mi poslední dobou vrtalo v hlavě téměř neustále – proč pavoučí runa? Proč si ze všech symbolů, které byly k dispozici, vybrala něco tak prostého a jednoduchého?
Ta runa mě dráždila, neustále mě popichovala. Věděla jsem, že ji nevidím poprvé, ale nemohla jsem si vzpomenout, kdy a kde to bylo poprvé, a komu patřila. Nejspíš někomu, koho jsem zabila, protože kdykoliv jsem s Pavoukem vedla telefonický rozhovor, mlela něco o odplatě. Kdo to ale mol být? Už dávno jsem přestala počítat všechny ty blázny, co se mi kdy postavili do cesty, a já je následně zabila. Hlavou Ashlandského podsvětí jsem se rozhodně nestala díky své plachosti a stydlivosti, ale díky bezohlednosti a dravosti, které mě stavěly na samý vrchol potravního řetězce. A samozřejmě také díky své magii Ohně.
 I teď jsem cítila, jak ve mně doutná síla, jako bych měla žíly naplněné lávou a ne krví. Existovaly i jiné druhy síly, - Vzduchu, Ledu a Kamene, nebo jejich ubohé odvozeniny jako kov, nebo voda - ale žádná z nich se nemohla vyrovnat pocitu, jaký jsem měla z Ohně, připraveného k použití těsně pod povrchem mé mléčné pokožky, tím nejbrutálnějším, nejbolestivějším a nejvynalézavějším způsobem, jaký byl možný.
Vločky kroužící vzduchem v chladné prosincové noci po kontaktu s mými měděnými vlasy jen syčely a měnily se v páru. Občas jsem slýchala, že jsem jedna z těch lidí obdařených magií, kteří ji neustále nevědomky vyzařují, a dávají tak ostatním najevo, jak moc jsou s nimi nespokojeni. A zrovna teď by mi nic neudělalo větší radost, než předvést Pavoukovi svou nespokojenost a jak se nevyplácí protivit se Mab Monroe.
Ještě jednou jsem očima prozkoumala runu u svých nohou. Pavoučí runa měla zjevně vyjadřovat její profesionální jméno, ale měla jsem pocit, že tam musí být ještě něco. Runa pro ni musela představovat něco osobního, a kdybych přišla na to, co to je, pak bych věděla, proti komu stojím – jak se s ní co nejlíp vypořádat. Ze zábavného hlavolamu se stával úkol s nejvyšší prioritou.
Na štěrku za mými zády zaskřípaly kroky, ale neotočila jsem se. Věděla jsem, kdo to je. Existoval jediný člověk dost statečný – nebo natolik pošetilý – aby se ke mně přiblížil po tak potupné porážce. Vlastně jakékoliv porážce.
O chvíli později vedle mě zastavil Jonah McAllister. V bezvadném černém obleku pod vlněným svrchníkem nezapřel svoje právnické povolání. Pod světly blikajících aut se jeho stříbrné vlasy zabarvovaly střídavě do chladné modré a do krvavě červené. Jeho vlasy vypadaly nad vyhlazenou tváří neurčitého věku divně. Kůži na obličeji měl tak napjatou, že mu zřetelně vystupovala horní část lícních kostí.
„Oficiální součet jsou čtyři mrtví obři a samozřejmě taky tady LaFleur,“ řekl Jonah s náznakem lítosti v hlase. Nejspíš proto, že od té doby, co se objevila v Ashlandu, mu poskytovala velmi osobní služby.
„LaFleur,“ zamumlala jsem znechuceně. „Nikdy jsem ji neměla najímat. Uměla tak akorát mlít pantem. Zbytečně vyhozené peníze.“
Pohled se mi od runy stočil k mrtvé ženě vedle. Předtím vypadala s tím svým uzlem lesklých černých vlasů pozoruhodně. Teď měla její bledá pleť voskový nádech a zelené oči byly doširoka rozevřené šokem, bolestí a náznakem strachu.
Elektra LaFleur. Zdánlivě nejlepší nájemný vrah, jaký se dal za peníze získat, obdařená elektrickou magií, kterou tak ráda používala k uškvaření svých obětí. Najala jsem ji, aby přijela do Ashlandu, vystopovala a zabila Pavouka – až na to, že podle kaluže krve pod jejím tělem to byl úkol nad její síly.
„No, aspoň že nic dalšího neshořelo,“ řekl Jonah.
„Ne, Jonahu,“ vyštěkla jsem. „Jak by taky mohlo, když už to tu zapálila posledně. Nebo jsi zapomněl, jak dopadlo staré depo?“
Ukázala jsem prstem ke zbytkům ještě doutnajícího zdiva. Před pár dny se sem Pavouk vplížil pro dívenku, kterou jsem nechala unést, abych měla páku na jejího otce. Na odvrácení pozornosti založila požár a ve výsledku ze starého depa nezbylo nic, než hromada suti a popela.
Právník ztěžka polknul a ustoupil o krok dozadu. Přestože byly moje oči stejně černé jako jeho oblek, cítil z nich Jonah spalující žár mojí magie Ohně.
Otočila jsem se od něj a zvedla ze země něco, co tu za sebou Pavouk dnes večer nechal – bílou orchidej. Okvětní lístky byly chladné, měla jsem pocit, že držím v ruce krásně vytvarovaný kus ledu. Orchidej byla obchodní značka Elektry LaFleur, nechávala bílý květ u těl svých obětí stejně, jako Pavouk čmáral tu svou hloupou runu. Nájemní vrahové a ty jejich zatracené runy. Nikdy jsem nechápala, proč někdo cítí potřebu nechávat u svých obětí podpis. Vědomí, že je nepřítel po smrti by mělo být samo o sobě dostačující.
Aspoň já jsem to tak měla.
„A co uděláš s Briou Coolidge?“ zeptal se nakonec Jonah.
„Podle okolností. Co řekla tisku?“
Pokrčil rameny. „Že ji LaFleur unesla a zavřela do vagónu. Vyhrožovala jí mučením. Pak se ozvaly zvuky zápasu a neví nic, dokud se dveře znovu neotevřely. Coolidge tvrdí, že než se sebrala natolik, aby se odvážila ven, tak už byla LaFleur mrtvá a Pavouk pryč.“
„A věří jí to?“
Jonah znovu pokrčil rameny. „Souhlasí to s tím, co o Pavoukovi říkali jiní očití svědci, ale mám pocit, že si nechává něco pro sebe. Ví, že jsi za ní LaFleur poslala ty.“
Teď byla řada na mě, abych pokrčila rameny. „Je mi srdečně jedno co ví nebo komu co říká. Na mě nemůže. Nikdo na mě nemůže. Tohle město mi patří.“
Podívala jsem se přes nádraží. Bria Coolidge seděla v otevřené sanitce, kde jí záchranáři právě měřili krevní tlak a ošetřovali rány na obličeji. Poblíž stál její kolega Xavier a kontroloval ji pohledem, zatímco mluvil s nadřízeným důstojníkem. Byl to jeden z mála Ashlandských policistů, kteří nebyli na mé výplatní listině. Věčná škoda. Vypadal mnohem odolněji a schopněji než velká většina těch, co jsem zaměstnávala.
Coolidge byla celkem hezká, s hustými světlými vlasy a modrýma očima, ale jako obvykle mě zaujal její náhrdelník. Jemná práce z magického stříbrného kovu ve tvaru prvosenky.
Viděla jsem ho na ní už dřív, když se naše cesty poprvé zkřížily. Vlastně jsem jí nikdy neviděla bez něj. Ale dnes jsem z něj z nějakého důvodu nedokázala spustit oči. Prvosenka. Symbol krásy.
Pak jsem se nad těmi symboly zamyslela. Nad všemi, které jsem dnes večer viděla. Napřed LaFleuřina orchidej, pak pavoučí runa a teď Coolidge a její prvosenka.
Po pár vteřinách vyvřely vzpomínky na povrch jako horká láva a najednou jsem si vzpomněla na jinou dívku - a na jiný náhrdelník.


#

11 komentářů:

  1. Moc děkuji za skvělý překlad!!!♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji :-) těším se na pokračování :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za pokračování serie. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Skvele. Dakujem a tesim sa na dalsiu knihu.VV

    OdpovědětVymazat
  5. Perfektní !!!Díky moc za překlad a korekci !!!!

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat