neděle 23. října 2016

Ohnivý král - 15. kapitola 2/3


Vetře mi, že dnes to bude zajímavé. Čeká vás trocha politiky, trocha romantiky (jak znám Katiyanu, nejsem si úplně jistá, zda to tak mám nazvat) a poměrně dlouhá část patnácté kapitoly.
Kikulka & WASPS

Další hodinu strávila pocházením po pokoji. Ani na střechu vylézt nemohla, protože si teď zrovna nevěřila, že by nespadla. Ruce se jí třásly a kromě toho nechtěla, aby ji některý z přihlížejících šlechticů zahlédl. Takový první dojem opravdu zanechat nechtěla.
Konečně přijel první z mnoha kočárů. Katiyana celou situaci zvědavě pozorovala a snažila se uhodnout, který šlechtic z kočáru vystoupí. Několik dalších kočárů následovalo za tímto, ale žádný nevypadal tak honosně. Ze svého pokoje bohužel nedohlédla do místa, kde cestující vystupovali, ale vyplížila se z pokoje, aby toho alespoň co nejvíc zaslechla. K jejímu zklamání neslyšela nic a tak se vrátila zpět. Opět pozorovala, jak přijíždějí další hosté. Během první hodiny jich přijelo sedm, ale další nebyli v dohledu.
Někdo zaklepal na dveře a ona k nim utíkala, aby je otevřela, než si uvědomila, že by měla pouze zavolat. „Vstupte.“
Alma strčila hlavu dovnitř. „Za hodinu bude svačina. Sejdou se tam všichni.“
„Další hodina?“ zasténala a hupsla zpět na postel. „To čekání mě zabíjí. Už to chci mít za sebou.“
„Čas plyne rychle a svačina tu bude, co nevidět. A domnívám se, že budete každou minutu z toho nenávidět.
„Asi máš s největší pravděpodobností pravdu,“ souhlasila.
„Možná by vám Lian mohl dělat společnost, pokud se ho zeptáte,“ navrhla Alma předtím, než vyklouzla ze dveří.
Katiyana potichu zaklela a přemýšlela, jestli je to opravdu tak očividné.
S dalším povzdechem složila hlavu do dlaní. „Teď by ses měla zaměřit na získávání spojenců, ne na nějakého střeleného chlapa,“ zamumlala.
Znovu někdo zaklepal. „Dále,“ zavolala, naštvaná sama na sebe. Zlost jí od úzkosti nepomohla.
Právě naopak.
Očekávala, že znovu uvidí Almu, proto se rozhodla vyhrabat z postele.
„Jste naštvaná?“ zeptal se jeden velmi neženský hlas. Katiyana zalapala po dechu a celá nesvá si dala ruku za krk.
„Jago, ne… jen jsi mě překvapil,“ bránila se, sklouzla z postele a uhladila si sukně.
„Klid, dítě. Jen jsem ti donesl trochu čaje. Myslel jsem si, že by mohl přijít vhod.“ Mezi tím, co zavíral dveře, se snažil vybalancovat podnos, který kromě konvice obsahoval i hrníček s podšálkem a cukřenkou.
„Aha,“ vypadlo z ní. Poznávala tu vůni bylinek na uklidnění. „Děkuji ti. Měl jsi, jako vždy, pravdu.“
Zasmál se, položil podnos na stolek a nalil jí šálek. Vděčně ho přijala, užívajíc si teplo, které sálalo přes tenký porcelán. „Je to znát, že jsem přesně tohle potřebovala?“
Jago pokrčil rameny a usmál se. „Podle mě jste byla jen trochu… rozptýlená.“
To nebylo slovo, které očekávala, že uslyší. Zamračila se. „Myslel jsi spíš, že jsem se cítila nepohodlně, ne? Nebo možná, že jsem vypadala strnule?“
„Ne, myslel jsem rozptýlená. Možná i trochu roztržitá. Vaše království vás teď potřebuje, další věci mohou počkat.“ Význam slov byl ostrý, přesto je však pronesl lehce a usmíval se při tom.
Nicméně Katiyana nad tím prohlášením přimhouřila oči a položila šálek. „A to má znamenat co?“ To, jak se na něj dívala, prozradilo, jak nepříjemné jí tohle téma bylo. Zbytek tváře zůstal beze změny.
„Chtěl jsem tím říct, že by bylo nejlepší, aby vás viděli jako silnou vůdkyni, ne jako zamilovanou holku.“
Žaludek se jí při těch slovech stáhl tak, že hrozilo, že by jeho obsah mohl vyjít ven. Přesto, na obličeji nadala nic znát. S temně rudou, která se jí vhrnula do tváří, nic dělat nemohla. Jediné štěstí bylo, že se zbarvily vždy - ať už se zlobila nebo se cítila nepříjemně.
„Víš,“ začala tiše a on s sebou škubl, když slyšel, jakým tónem to říkala, „že nejsi první z personálu, který mi připomněl můj neexistující milostný život? Myslím, že by bylo nejlepší, kdyby to v budoucnu už nikdo nezmiňoval.“
I přes veškerá očekávaní, jeho tvář ozdobil úsměv. „Ano, přesně tak.“ Vstal a poplácal ji po rameni. „Bezpochyby si od nich nenecháte nic líbit a budete jim vzdorovat, kdyby se o něco pokusili.“
„Já… Cože?“ zeptala se zmatená z celého tohohle rozhovoru.
Znovu někdo zaklepal a to už málem nahlas zaklela.
„Ne, ne,“ varoval ji Jago, hrozil jí prstem. „Klidná, sebevědomá, vyspělá.“
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Lian. Oči se mu zúžily, když si všiml léčitele. „Je všechno v pořádku?“ zeptal se. Jeho hlas zněl divně. Na něj.
„Dobře, fajn,“ zamručela a strkala Jaga směrem ke dveřím, než řekne něco podobně trapného před králem.
„Klidná, sebevědomá, vyspělá,“ zopakoval přes rameno, jak byl tlačen z místnosti.
„Jasně, budu na to pamatovat,“ odsekla a zabouchla za ním dveře.
Lian stál nešikovně blízko u dveří, takže když se otočila, vrazila mu přímo do hrudi.
Chytil ji za loket, aby nespadla, srdce jí burácelo v hrudi. Zhluboka se nadechla a vytáhla ruku z jeho sevření. „Děkuji.“
„Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“ zeptal se znovu, když se kolem něj prohnala.
„Jsem. Jago mi jen donesl čaj, než se se všemi setkám.“

„Aha,“ řekl divným tónem hlasu, který nedokázala zařadit. „Mohla jsi mě požádat, abych ti přinesl čaj.“
Dlouze se na něj dívala a vyhodnocovala, co právě řekl. „Nemohu žádat Slunečního krále, aby mi nosil čaj. Nejsi ničí sluha,“ ušklíbla se.
„Nejsme přátelé?“ zeptal se tiše, aniž by se jí podíval to očí. „Určitě bych mohl své kamarádce donést čaj.“
Ruce, co měla v bok, si musela založit na hrudi, aby neviděl, jak se jí třásly. Proč zrovna teď musel být tak klidný a laskavý? Raději by se vypořádala s vrčícím a soptícím Lianem. Alespoň by ji jeho přítomnost nezauzlovala vnitřnosti.
Náhle si uvědomila, že stále čeká, až mu odpoví, a ona tam jen stála a mlčela jako idiot.
„Kamarádi, samozřejmě,“ řekla s úsměvem, který i jí připadal příliš široký.
Jeho vlastní trochu uvadl, ale natáhl k ní ruku.
Podívala se na něj celá zmatená.
Povzdechl si. „Mohu tě alespoň doprovodit?“
„Ach,“ vydechla. „Ne, umím chodit. Nejsem žádný culící se idiot.“
Zavřel oči. Sledovala, jak se snaží ovládnout svůj dech. „Samozřejmě, že nejsi. Je to jen součástí dobrých mravů nechat se doprovodit.“
„Zvládnu to sama,“ prohlásila pevně.
Bez dalšího slova jí pokynul ke dveřím.
Jak zamířila dolů po schodech s Lianem za zády, hlasy hostů nabraly na síle. Zastavila se před uděláním dalšího kroku. Lian zastavil také. „Dokážeš to,“ povzbudil ji.
Panika chtěla převzít vládu nad jejím tělem, princezna ji odstrčila do ústraní a zamířila dolů dlouho chodbou. Hlasy a cinkot nádobí s každým krokem sílily.
Hned za dveřmi panika vyhrávala, převzala kontrolu. Katiyana ztuhla, kolena se jí třásla natolik, že to vypadalo, že se jí každou chvíli podlomí a ona skončí na zemi.
Lian se postavil vedle ní a znovu jí nabídl rámě. Jeho tvář byla bez výrazu, oči měl však vlídné. Po chvíli přijala nabídnutou paži a snažila se nesvírat jemnou látku jeho rukávu. Lian druhou rukou přešel prsty po té její a upravil ji tak, aby byl jeho rukáv v bezpečí. Pak se k ní naklonil a zašeptal.  „Narovnej se, hlavu vzhůru a úsměv.“
Učinila tak, ale stálo ji to mnohem větší úsilí, než předpokládala, a nechala se uvést do korunního sálu.
Všude okolo byla elegantně oblečená šlechta. Dámy ve třpytivých robách, muži v kabátech z nejjemnějšího hedvábí, všichni tito lidé upíjeli ze skleniček šumivý sekt. Služebnictvo mezi nimi proplouvalo se stříbrnými podnosy plnými různých pochutin.
Když vstoupili, upřelo se na ně několik pohledů, ale Valanka s Caliou byli první, kteří k nim přišli, aby je pozdravili.
„Liane,“ pozdravil jej srdečně podáním ruky král. Lian ji přijal a vládce svou pozornost přenesl na Katiyanu.
Valankovi oči zajiskřily, když se sklonil k princezně, aby ji líbnul na tvář a zašeptal: „Stůj zpříma, má drahá.“
Napřímila se a odstoupila kousek od Liana, aniž by uvolnila paži z jeho sevření. Calia přistoupila blíž, každého z nich políbila na tvář a mrkla na ni. „Bude to v pořádku.“
Zdvořilé zakašlaní se ozvalo zpoza nich a dostalo očekávanou pozornost. Všichni se obrátili na aristokraticky vyhlížející ženu, která stála bokem. Stříbrné vlasy měla vyčesané tak vysoko, což vyvolávalo dojem, že nemohou být její vlastní. Nesla se takovým způsobem, že bylo znát, že na všechny pohlížela z vrchu. 
Katiyanu překvapilo, jakým vřelým hlasem prohlásila: „Ach, Liane, nečekala jsem, že tě tu uvidím! A s takovým půvabným doprovodem!“
Lian se usmál a sklonil hlavu. „Královno Mae, už je to spoustu let, co jsem vás viděl naposledy.“
„To je,“ souhlasila, očima stále zkoumala Katiyanu. „Jsem ráda, že tě vidím, abych ti osobně mohla popřát upřímnou soustrast nad ztrátou tvého otce.“
Princezna cítila, jak Ohnivý král vedle ní ztuhl. Upevnila sevření kolem jeho paže, aby mu dala najevo, že je tu s ním.
„Děkuji vám,“ řekl, když se trochu uvolnil. Jeho hlas však nesl stopy jeho zármutku.
Její jestřábí, čokoládové oči přešly ze zkoumání Katiyany, na jejich spojené ruce až konečně k Lianově tváři. „A hodláš mi představit svůj doprovod?“
„Obávám se, že nejsem natolik poctěn, abych byl jejím doprovodem, spíše je mou povinností ji uvést místo jejího otce. Mohu vám představit princeznu Katiyanu?“
Ostražité oči královny Mae trochu roztály. „Princeznu Katiyanu? Je mi potěšením se s vámi setkat. Obávám se, že mi není znám váš původ nebo kdo je vaším otcem.“
Tato otázka byla tak přímá…. Katiyana se musela zhluboka nadechnout, než odpověděla. „Mým otcem je král Kenan, který vládl Lesnímu království, dokud ho má nevlastní matka Sula, nezavraždila.“
Královna Mae zalapala po dechu a hodila do sebe obsah skleničky, již držela v ruce. Její zvědavé oči opět zkoumaly novou známou. „Nemožné,“ zašeptala královna, hledajíc náznak lhaní v Katiyanině obličeji. „Jeho dcera utekla a za pár let zemřela při porodu.“
Hněv, který v ní okamžitě vzplanul, dodal princezně odhodlání, jež tolik potřebovala. Narovnala se a hrdě zvedla bradu. „Nikdy bych svého otce nezneuctila takovýmto způsobem. Sula se mě snažila zabít v tu noc, co zemřel můj otec. Ale mně se s pomocí služebnictva podařilo uniknout. Jen díky laskavosti mnoha cizích lidí jsem dnes naživu.“
Lidé se kolem nich začali shlukovat, ale Katiyana nespouštěla z královny oči. Ta žena zkoumala každý centimetr princezniny tváře, každý detail jejich vlasů. Královnina tvář pomalu zbledla. Vztáhla třesoucí se ruku a pohladila Katiyanu po tváři. „Na mou duši,“ zašeptala stará žena, zastrkávajíc pramen vlasů princezně za ucho, „jsi to opravdu ty.“ Slzy se jí zaleskly v očích. Katiyana málem přepadla, když k ní ta žena vykročila, aby ji vzala do náruče.
Lian princeznu jemně popostrčil, dávajíc jí najevo, že by bylo vhodné, aby nechala královnu ji obejmout. Když se Mae odtáhla, její tvář už nebyla bledá a široce se usmívala. „Tolik se podobáš své matce. Jsi stejně tak krásná jako ona.“
„Já…děkuji,“ zamumlala Katiyana a náhle si uvědomila, že na ně všichni zírají. Královna ji chytla za ruku a táhla ji k davu. „Pojď, drahá, ať tě všichni vidí. Tolik jsme naříkali, plakali, když jsme přišli o takový drahocenný poklad, jako jsi ty, mé dítě.“
Zpanikařila. Rychle se ohlédla přes rameno, kde Lian přikývl. Vzápětí přiložil svou hřejivou ruku na její záda a pobízel ji v pohybu vpřed. Přikývla též, znovu se nadechla a nechala se vést.
Lidé kolem štěbetali, zábava byla v plném proudu. Přesto všechno, neznámá dívka se stala novou atrakcí a všichni hořeli zvědavostí – chtěli zjistit, kdo to je.
„Královno Tamere, pojďte sem k nám, musím vám někoho představit,“ zavolala královna Mae.
Přišla k nim další šedovlasá žena, s vlasy rozpuštěnými sahajícími až po pás jejích smaragdových šatů. „Tohle je princezna Katiyana, Kenanovo dítě.“ Představila ji všem královna Mae.

Několik hostů zalapalo po dechu ale královna Tamere se jen usmála. „Vždycky jsem se divila, kam jste zmizela.“
Její slova princeznu zarazily. „Vy jste nevěřila tomu, co o mě prohlašovala macecha?“
„Sula?“ odfrkla si královna. „Nevěřila bych té čarodějnici, ani kdyby mi řekla, že obloha je nahoře a květiny rostou kořenem dolů.“
V davu se ozvalo několik souhlasných zamručení, ale byli tam i tací, kteří se obávali špehů v davu, a raději svou reakci zakryli nebo prostě mlčeli.
Hubený muž asi ve středních letech se zlatou korunou se zapojil do konverzace. „Jestli je to pravda, tak kde jste po celé ty roky byla?“
Tuhle otázku Katiyana očekávala, ale i tak se při těch slovech napjala. Nemohla zradit své přátele. „Žila jsem v lesích se skupinkou lidí. Věděli, že jsem sirotek, ale neměli tušení, kdo vlastně jsem. Žila jsem plna strachu a hněvu mnoho let.“
Přišel k ním další aristokrat a bylo jasné, že princezně nevěřil. Na hlavě se mu třpytila jednoduchá stříbrná koruna. Zdálo se, že byla příliš malá, stejně jako jeho kabát, z nějž mu vyčuhovalo zápěstí. „To nemůže být pravda. Princezna, co se schovává v lese? A když už, čeho chceš nyní dosáhnout? Tvému království vládne Sula. Pochybuji, že ho předá své nevděčné dceři, která ji opustila v den, kdy pohřbívali jejího manžela.“
Zlost směřovala k zuřivosti, ale ona to měla pod kontrolou. Použila ho na spálení svých nejistot a k posílení své sebedůvěry. „Nikdy bych nezradila svého otce ani, když byl na živu, natož po jeho smrti. A jeho království patří jeho lidu, ne Sule. Kdyby ho nezavraždila, země by stále měla starostlivého vládce, někoho, kdo o ně pečoval. Namísto toho žijí ve strachu, chudobě a špíně.“
Nepříjemný příchozí se poškrábal na bradě. „Nikdo se s tebou o tomhle hádat nebude. Takže to je ten důvod, proč ses vrátila z toho dřevorubeckého zapadákova?“ Zasmál se nad trefným označením, které vymyslel, ale nikdo jiný se k němu nepřidal.
„Trůn je právem můj a hodlám si ho nárokovat. Lidé potřebují domov, jídlo a práci. Mám v úmyslu jim to poskytnout.“
Král se smál, až se za břicho popadal. Muž vedle něj, jeho mladší verze, se zamračil.
Katiyana zvedla bradu. „Obávám se, že neznám vaše jméno,“ řekla chladným hlasem.
„Ty, holčičko, máš tu čest se osobně setkat s králem Olafem, vládcem Stříbrného trůnu.“ Jeho záchvat smíchu postupně ustal a nahradil ho vypočítavý pohled. Měřil si ji jako kus dobytka.
Ignorujíc urážky se princezna narovnala a otázala se. „Králi Olafe, mám vaši podporu v mém poslání za záchranu mých poddaných?“
Znovu se poškrábal na bradě. „Taková holčička jako ty? Ne. To, co potřebuješ, je manžel. Nech ho, aby zahnal Sulu a vládl tvému malému královstvíčku.“
Muž vedle něj, patrně jeho syn, zaúpěl a zavrtěl hlavou. Odmítal komukoli z přítomných pohlédnout do očí.
„Christophere, předstup.“ Neochotně ho mladík poslechl. „Dovolte, abych vám představil svého syna, dědice Stříbrného trůnu. Možná bys měla větší šanci, kdybys-“
„Kdybyste hledala podporu tamhle u toho krále v rohu,“ dokončil za něho Christopher a střelil po otci naštvaným pohled.
„Ne, ne. Chtěl jsem říct s vhodným manželem. Můj syn je naprosto nezadaný.“
Skrz zaťaté zuby princ procedil. „Ne, to nejsem.“
Král Olaf si povzdechl a Katiyanu ovanul zápach s jeho úst. „Proč se pořád držet stranou kvůli té ušmudlané holce? Zmizela před lety, ani její rodina o ní nic neví.“
I když jí srdce před chvíli uhánělo jako splašené, teď vynechalo úder. Ušmudlaná holka (Cinder girl – možná vám bude jasné, jak vznikla Cinderella=Popelka)? Odešla před lety? Jistě nemohli mluvit o Cidře.
Rychle se vzpamatovala, aby na sobě nedala nic znát, a zaměřila se na hádku, která jí právě probíhala před očima.
„Ano, jistě, otče. Jsem si jistý, že jsi s tím neměl vůbec nic společného,“ obviňoval ho Christopher.
„Samozřejmě, že ne.  Ale proč by sis měl brát nějakou holku umouněnou od popela, když se můžeš oženit s pravou princeznou?
„Takže mi věříte?“ přerušila je Katiyana.
Olaf ji přejel pohledem. Snažila se neotřást, nad tím hrozivým pohledem plný antipatie. „Věřím. Viděl jsem tvou matku a otce. Nemohla bys být potomkem nikoho jiného.
„A podpoříte mě?“ naléhala.
Všichni se naklonili blíž a netrpělivě očekávali odpověď.
Král se rozhlédl a vychutnával si pozornost. Odkašlal si. Rozpřáhl ruce. „Jestli to znamená svrhnout Sulu, jsem pro. Ale aby další království mělo královnu, která vládne na vlastní pěst? To nikdo z nás nepotřebuje.“
Trvalo ji několik vteřin, než jí došel význam jeho slov. Než ale mohla protestovat, pokračoval. „Mám pro tebe lepší nabídku, která pro tebe bude vhodnější, než zachraňování zbytků tvého rozpadlého královstvíčka. Provdej se za mého syna,“ máchnul rukou ke Christopherovi, „ a my tě přijmeme do našeho rodu. Porodíš dědice a pak třeba prodiskutujeme otázku tvého království.“
Katiyana nevěřila, že to co opravdu vyšlo z jeho úst, bylo řečeno. Bylo to něco, na co pouhé „ne“ nestačilo. Byl to výsměch.
A pohled na ostatní ženy v místnosti, dokonce i na většinu mužů, jí dokázal, že nebyla jediná, kdo má problém tomu uvěřit.
„Ty, králi Olafe, jsi nechutný příklad lidské existence. Z celého srdce lituji tvoji ženu a jsem vděčná, že tvůj syn s tebou zjevně nesdílí tento názor.“
V místnosti bylo hrobové ticho. Dokonce i služebnictvo ustalo v jakékoliv činnosti, již právě vykonávali. S otevřenou pusou pár z nich dokonce upustilo podnos, který třímali v ruce.
Olaf zrudl, až to pěkné nebylo. Ústa mu zkřivil nenávistný škleb. „Holka potřebuje muže, který nad ní bude vládnout pevnou rukou, ne břímě, které přináší království.“
Než se Katiyana vzpamatovala, Olaf před ní ležel na zemi a držel si nos, z kterého tryskala krev. Lian se tyčil nad králem. Hruď se mu prudce zvedala. Zuřil.
Alma, jež se objevila z čista jasna, mu položila ruku na rameno a střelila po Katiyaně pohled plný obav. Princezna však mlčky zírala na Ohnivého krále, jak bojoval se svým temperamentem.
Valanka po boku s Caliou vykročil vpřed a vzal Katiyanu za ruku. Nedotkl se Liana, ale stál mu po boku. „Stojíme za princeznou Katiyanou a budeme ji plně podporovat při její cestě za trůnem, kterým jí právem náleží,“ řekl. Jeho hlas byl tak chladný a tvrdý, až princezně přeběhl mráz po zádech. „Každý, kdo ji podporovat nebude, je vítán v zemi krále Olafa.“
Hrozba byla všem jasná.
Nikde v okolí se ale nenašel nikdo, kdo by se zlobil nebo měl nějaké námitky.
Princ Christopher zamával na dvojici bohatě ustrojených šlechticů. „Ošetřete ho a vezměte ho domů,“ rozkázal šeptem.“
Když se Olaf pokoušel zvedat z podlahy, obrátil svůj hněv na něho.
„Mlč, otče. Jste opilý. Modlete se, abych byl schopen napravit škody, které jste tady napáchal. A taky ty v našem království. Vezměte ho,“ vyštěkl na muže.
Olaf byl odvlečen a hudba opět začala hrát. Služebnictvo se vzpamatovalo, zvedlo podnosy a pokračovalo v roznášení šampaňského.
Lian se konečně podíval na Katiyanu, která stále stála jako opařená. Oči měl až děsivě tmavé, ale neuhnula. „Můžu s tebou mluvit?“ zamumlala a znovu přejela dlaní po jeho paži.
Cítila, jak se pod jejím dotekem uvolňoval a vedla ho ven do zahrady.
Vzduch byl chladný. Šli však tak daleko, aby si byla jistá, že je nemůže nikdo slyšet. Pak spustila. „Musíš se naučit ovládat svoji výbušnost!“ zakřičela na něho.
Oči se mu rozšířili překvapením, ale ona svůj útok nezastavila. Naopak si neodpustila ho s každým slovem bodnout prstem do hrudi. „Právě sis udělal nepřítele, právě jsi mi udělal nepřítele, protože se nedokážeš ovládat!“
Lian zavrčel a popadl její ruku do své. „Nenechám nějakého lumpa s tebou takhle mluvit.“
Katiyana se zamračila. „Chystáš se uhodit každého, kdo mě nebude mít rád? Mohu ti říct, že takhle nezískám žádnou podporu, jen bandu, kteří se budou bát. Podpora ze strachu je ale něco, co nechci.“
„Je to lepší než nic,“ zavrčel.
Vytrhla ruku z jeho sevření. „Podle tvého mínění bez zastrašování nemám šanci na žádnou podporu? Tak tak je to?“
Jeho vztek vyprchával, teď však byl zmatený. „To není to, co jsem řekl.“
„To je přesně to, co jsi řekl,“ odsekla. „Bez tebe nejsem nic. Myslíš si, že bych měla vládnout, protože ty řekneš, že tomu tak bude? Protože se ti to hodí?“ Všechny události dnešního dne v ní vyvolaly tak silnou emoci, že chtěla prchat. Utéct a vylézt na nejbližší strom. Ukrýt se.
Lian vycítil její zděšení. Popadl ji přesně ve chvíli, kdy udělala krok zpět.
Napřáhla se, aby se bránila. Ohnivý král svěsil hlavu, padl na kolena a uvolnil stisk. Přesto její ruce nepustil. „Nesnesu, když tak o tobě někdo mluví. Rozzuřilo mě to a nechal jsem, aby můj vztek převzal kontrolu nad mým počínáním. Omlouvám se.“
Zvedl se vítr a zavanul k ní jeho vůni. Odvrátila hlavu, snažila se racionálně uvažovat. „Liane, prosím vstaň,“ řekla tiše.
Sice se postavil, ale nepohlédl jí do očí. Nakonec mu musela pomoc a zvedla mu bradu, aby mu viděla do očí. „Nechci tvou omluvu. Chci tvé přátelství, podporu. A abys ve mně věřil.“
Smutně se usmál. „Máš to všechno. Vždycky. I když se chovám jako osel.“
Katiyana si odfrkla. Pak se rozhlédla, jestli je někdo náhodou neslyšel. „No, tak to bylo snadné. Budu toho po tobě chtít moc, když bych tě požádala, aby ses přestal chovat jako osel?“
Lian se zasmál a přitáhl si ji k sobě. „Ano, ale pokusím se.“
Náhle je přerušilo zašustění v křoví. Na okraji růži stála Alma a tvářila se opravdu podezřívavě. „Navrhovala bych vám oběma, abyste se vrátili dovnitř. Liane, ty máš co žehlit. A vy, Katiyano, vy byste se měla osvěžit.“
S tím odešla. Ještě se ohlédla, aby se ujistila, že ji princezna následuje.

Pokoušela se s ní udržet krok a následovala Almu dovnitř jinudy, než kudy s Lianem do zahrady vešla. Dveře se za nimi okamžitě zabouchly. „Musíš ho ovládat jinak než takhle,“ zasyčela Alma.
Katiyana udělala krok zpět zaražená dívčinou prudkostí. „Já? Nemůžu ho přece ovládat!“
Alma zavrtěla hlavou a otřela si čelo. „Možná jsem nepoužila to správné slovo. Nesmíte dovolit, aby mu jeho vztek ukradl to nejlepší, co v něm je. Praštil toho muže pro vás. Všichni vědí, že je vzteklý, ale i když si to ten král zasloužil, tak nemůže mít Lian reputaci vládce, co se není schopen ovládat.“
Katiyana stála v šoku. „A co mám jako dělat?“
„To netuším,“ řekl mužský hlas za ní. „Ale musíte na to přijít a to rychle.“
Obrátila se a uviděla Benneta. „Proč zrovna já?“
Pokrčil rameny. „Proč vy a ne všichni ostatní? Nemám ponětí. Ale jste to vy. On je na okraji propasti. Nikdy jsem ho takového neviděl.“
„Propast? O čem to mluvíš?“
Alma se postavila vedle Benneta. „V některých ohledech je stejný, jako býval. Ale v jiných je ještě horší. Vím, že jste pozorovala Ledového krále a poznala, že jeho prokletí je zlomené. Za to může Calia. A vy musíte něco takového udělat pro našeho krále.“
„Ale Lian není prokletý,“ argumentovala Katiyana, snažíc se najít v téhle konverzaci smysl.
„Jeho hněv otráví všechno, čeho se dotkne. Teprve teď, když jste tu, se zdá, že to slábne. Občas.“
Princezna se upřímně zděsila, když viděla, jak Alminu tvář pokrývají slzy. Bennet ji ovinul paži kolem ramen a přitáhl si ji k sobě.
„Chci krále zpátky. A jestli existuje nějaká možnost jak dostat ven toho muže, co se skrývá uvnitř…“ Odmlčela se a zabořila tvář do Bennetovy náruče. Pohladil ji po vlasech, než ji pevněji objal.
Nakonec řekl něco, co konečně dávalo smysl. „Mohl by být s vámi šťastný, ale vy to nevidíte, že ne? Nemůže pokračovat v tom neustálém zuření, nakonec ho to bude sžírat, až spálí všechno dobré v něm. Prosím, pomozte mu.“ Jeho vlastním tělem otřásaly vzlyky. Katiyana spěšně přikývla, protože nechtěla, aby takový nebojácný muž jako je on, brečel.
Slabě se usmáli a trochu se uklidnili. Bennet odvedl Almu pryč, takže zanechali Katiyanu samotnou. A že měla nad čím přemýšlet…
Mohl by k ní Lian cítit to, z čeho samu sebe podezřívala, že k němu začíná cítit? Potřeboval ji k něčemu jinému, než jen k pomstě?



20 komentářů:

  1. Děkuji moc za překlad.Petra

    OdpovědětVymazat
  2. Vdaka za nádherné pokračovanie:-)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za překlad a korekci !!!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za skvělý překlad!!!♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za pokračování. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za skvělý překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Ja ty dva zboznuju!! :) Diky moc za pokracovani :D

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za další kapitolu. :-) Renča

    OdpovědětVymazat
  9. Dakujem za dalsie pokracovanie :)

    OdpovědětVymazat
  10. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat