pondělí 17. října 2016

Nedocenitelná - 14. kapitola


Cesta zpět do Severní Dakoty zabrala téměř stejně dlouho jako ta na jih, akorát že teď jsem si v hlavě odpočítávala čas, který mi zbýval, než se O’Shea probudí a vyrazí za námi. Nebo přesněji za mnou.

Nejprve jsme zašli do nemocnice. Nešla jsem navštívit Giselle, jen jsem odchytila sestru, aby mě informovala o novinkách. Nemysleli si, že má prasečí chřipku – což už jsem věděla – a bylo rozhodnuto o domácí péči.
„Kdy to budou vědět?“
Sestra prohrábla papíry. „Vypadá to, že bychom měli mít vše zpátky do konce týdne.“
Poklepávala jsem na stolek a skousla si ret. „Do té doby si ji tu necháte?“
„Ano, konečný výsledek z jejího odběru stejně potrvá do té doby,“ řekla sestra, když dozněl bzučák. „Omluvte mě.“
Při zmínce o krvi jsem si přejela po stezích ovázaných měkkou bandáží.
Vyšplhala jsem zpět do džípu, otočila ho a vyrazila domů doplnit zásoby. Budu potřebovat svítilny, horolezeckou výstroj a provaz, a taktickou výstroj, abych jmenovala pár z nich. Téměř o tři hodiny později se objevilo v dohledu místo, které jsem nazývala domovem.
Když jsme zastavili na příjezdové cestě, natáhla jsem se po Indii a ucítila vzdálené bodnutí osamělosti a strachu, potom náznak zvědavosti. To bylo divné, a ne v dobrém slova smyslu. Pokud kdokoliv, kdo ji zadržoval, dráždil její zvědavost, mohlo by být těžší ji od nich odvést.
Velký dvoupodlažní dům potřeboval natřít, a byly tam části bílého plotu, které spadly, ale byl to stále ještě solidní dům, který více než plnil svoji funkci. Všechny ložnice byly v patře a z větší části jsem to tam přenechala Alexovi. Můj pokoj byl v přízemí spolu s kuchyňským koutem na jedné straně a jedinou koupelnou v domě na straně druhé.
Dům byl uvnitř chladný, vánek foukal skrz otevřená okna, udržoval vzduch v pohybu, když jsem byla pryč.
Alex zakňučel a přitiskl se mi k noze. To nebylo dobré znamení. Mávla jsem na něj, aby zůstal vzadu, přitiskla prst na ústa na znamení, že má být zticha a uvolnila dvě ostří ze svých bot. Šlo o to, že zbraně, zejména pistole, ne vždy fungovaly kolem nadpřirozena. Selhávaly, explodovaly a dokonce se rozpadaly bez zjevné příčiny. Nože a ostří na druhé straně vždy fungovaly, jak měly.
Plížila jsem se po domě, mé uši zachytávaly i ty nejmenší zvuky, závan vzduchu, zašustění oblečení. Dřevěné podlahy pod mými kroky ani nezavrzaly, ale napětí kolem mě stále rostlo. Někdo – nebo něco – bylo v domě. Jen jsem nevěděla co.
Pohlédla jsem přes rameno na Alexe, povytáhla jsem obočí a ukázala nahoru. Přikývl.
Kdokoliv, nebo cokoliv to bylo, byli nahoře. Sakra. Hýbala jsem se tak rychle, jak jen jsem mohla, aniž bych způsobila jakýkoliv hluk, začala jsem stoupat po lomeném schodišti. Vyhnula jsem se čtvrtému schodu; věděla jsem, že vrže. Těsně před odpočívadlem, které by mě vystavilo na dohled komukoliv, kdo byl nahoře, jsem se zastavila.
Zamravenčila mi kůže, věděla jsem, že jsem v průšvihu vteřinu předtím, než do mě udeřila vlna magie. Elektřina tančila po mém těle, modrá a jiskřivá, jak mě kouzlo přirazilo k protější stěně a rozpadlo se. První kolo pro Rylee a její schopnosti odrážet magii. Aspoň jsem nedostala plný zásah.
„Alexi, uteč!“ bylo vše, co jsem stihla vydechnout, než jsem byla přiražena znovu, tentokrát židlí, vyslanou na mě dalším kouzlem. Málokdy špatným hochům trvalo dlouho, než si uvědomili, že mě mohou raději rozmáčknout nějakým předmětem, než použitím samotné magie. Má hlava prudce udeřila do sádrokartonu se solidním zaduněním. Před očima mi kroužily černé kruhy; pokusila jsem se posadit a napoprvé selhala. Opřená o zeď jsem použila nohy, aby mě vytáhly nahoru. Alex mě přeskočil, vrčel a cvakal zuby, jeho srst byla vztyčená vzadu od spodní části krku až po huňatý ocas.
Kroky vyrazily dolů ze schodů, vetřelci se už víc nesnažili skrývat svoji přítomnost.
„Alexi!“ zasténala jsem a popadla ho za obojek. „Ven. Hned.“
Mé prsty se sevřely kolem obojku, jak se vlkodlak otočil a vyrazil zpátky dolů ze schodů a otevřenými předními dveřmi ven táhnouc mě za sebou. Tvrdě jsem narazila do schodů z verandy, jak běžel plnou parou do nejbližšího pole.
Pšeničné klasy mi mávaly nad hlavou, jak Alex běžel, mé tělo bezvládně poskakovalo, naráželo na každý vyčnívající kámen, který nám zkřížil cestu. Sakra, zítra budu samá modřina. Samozřejmě pouze za předpokladu, že ten, kdo se mě pokoušel zabít, to vzdá a odejde.
Záblesk modré se roztříštil nad našimi hlavami. Zjevně, ať to byl kdokoliv, ještě neodcházeli.
„Alexi, zastav,“ řekla jsem. Nemohli jsme jen utíkat. Smykem zastavil a lapal po dechu, třes ustal, jeho boky se otřásaly víc strachem než vyčerpáním. Jako vlkodlak měl víc než dost síly tahat mě okolo.
Ležela jsem tam ve špíně a hlavou se mi honily naše možnosti. Nebylo jich zas tolik. Přetočila jsem se na břicho a plazila se hlouběji do pšeničného pole. Alex se nahrbil a napodobil mě, jeho drápy se zarývaly do jemné suché půdy.
Pokud by se nám podařilo dostat se k zadní straně domu, měla jsem tam ve sklepě schované zbraně. Zejména vodní pistole, které fungovaly na čerpadlo a mohla jsem je naplnit slanou vodou – slaná voda dělala proti uživatelům magie hotové zázraky, blokovala jejich schopnost zaklínat. Měla jsem u sebe jen dvě ostří; byla bych blázen, kdybych se snažila čelit komukoliv, kdo byl v domě, jen s tím.
V půli cesty pšenicí jsem se přiblížila k zadní části domu, když se mi pramínek kouře stočil kolem nosu. Alex zakňučel. Zapraskání ohně, který zapálili, dolehlo k mým uším, stejně jako jsem zahlédla první známky plamenů plazících se k nám.
„Zmrdi,“ zasyčela jsem. Neměla jsem jinou možnost. Vyskočila jsem na nohy, bojovala s první vlnou závratě a sprintovala přes posledních sto stop[i] k zadní straně domu, Alexe těsně za patami.
Šíp modré elektřiny pohánějící kámen mě klepl do paty, když jsem se vrhala do úkrytu a roztočil mě ve vzduchu. Prudký dopad na zem mi vyrazil vzduch z plic, ale nezpomalila jsem, nemohla jsem, pokud jsem se z toho chtěla dostat živá.
Vítr silně foukal, hnal plameny přímo k domu rychlostí, u které jsem si nebyla jistá, jestli ji zvládnu porazit. Prudce jsem otevřela dveře do sklepa, protlačila Alexe dolů před sebou a zabouchla jsem je a zabarikádovala za námi.
„Do prdele se vším,“ zabručela jsem si pod nos, jako by to byl pro mě normální jev být napadená ve svém domě. Protože nebylo a z celé té věci jsem šílela. Co bylo horší, když jsem vzala v úvahu, jak vyděšená jsem byla, Alex vyletí každou vteřinou. Řeknu vám, mít panikařícího vlkodlaka v těsně uzavřeném prostoru není dobrý nápad, i když jste imunní.
Cvakla jsem vypínačem a zářivka se se zabzučením probrala k životu. Dveře do sklepa by nám koupily nějaký čas – pokud bychom měli štěstí, asi deset sekund před tím, než by je vyrazili z pantů.
Popadla jsem neprůstřelnou vestu; byla slabá, nejtenčí na trhu, aby bylo pro mě snadnější schovat ji pod oblečením. Nezastavila by kouzla, ale pomohla by ochránit mé tělo a to teď potřebovalo každou ochranu, kterou mohlo dostat.
Stáhla jsem tričko a vklouzla do zmíněné neprůstřelné vesty, zapnula ji a dotáhla, aby mi nesklouzla, poté jsem si natáhla zpátky tričko. Další přišla na řadu čerpadlová stříkací pistole – další z Millyiných dobrých nápadů. Naplnila jsem ji slanou vodou ze džbánu na mléko, který stál v rohu, zase jednou jsem dlužila své kamarádce. „Díky, Milly,“ zamumlala jsem pro sebe.
S otřesem se dveře do sklepa rozlétly dokořán. „Za mě, Alexi!“ vykřikla jsem.
Popadla jsem dlouhý meč ze zdi a čelila dveřím s oběma zbraněmi. Nic se nepohnulo. Dokonce i zvuk větru, jako by se utišil.
Klouzajíc, jako by měla kolečka místo nohou, zahalená postava se posunula dopředu a zablokovala světlo. Alex zakňučel a ustoupil dozadu. Tak nějak jsem toužila udělat totéž. Tvář té osoby nebyla zakrytá pláštěm, ale byla místo toho zkreslená nějakým kouzlem, nechávajíc tvář rozmazanou, jako když nastavíte TV králičí uši[ii] a všechno se rozptýlí po obrazovce. Záblesky očí, úst a uší se otočily na obličeji, nechal mě neschopnou získat jakýkoliv dojem, zda se jedná o muže či ženu.
Bizarní.
„Nepřijdeš pro tu dívku. Patří nám.“ Hlas byl monotónní, nic nenaznačující.
Naklonila jsem se dopředu na jeden z mečů. „No, to nemůžu udělat. Jak můžu vědět, jestli ji nezneužíváte, nebo hůř, nepřetváříte ji v další Marthu Stewartovou?“
Ticho. „Jsi drzá.“
„Jo, to už jsem slyšela jednou nebo dvakrát,“ řekla jsem, zřetelný tep na spodní části krku. „Víš co, nepřijdu si pro ni, pokud si tě můžu nechat svázaného ve sklepě a dělat si s tebou co chci. Myslím, že je to férová vý–“
Dveře se zabouchly a já se zasmála. „Opravdu? Zamknout mě v mém pokoji, protože jsem zlobila? To je to nejlepší, co zvládnete?“
Neslyšela jsem hned plameny, ne přes svůj smích. Pokrčila jsem rameny, ani trochu znepokojená. Byla tam druhá cesta ven vedoucí k padacím dveřím v kuchyni pod stolem. Proklusala jsem špinavou chodbou a vylezla po čtyř-příčkovém žebříku, popadla držadlo a otočila prudce doleva.
Alex zakňučel a já se zamračila. Opět jsem jím otočila, zapřela se ramenem do padacích dveří a znovu zatlačila. Nic.
„Alexi, pomoz mi,“ řekla jsem a cítila první náznaky paniky. Jak vůbec věděli, že tam jsou padací dveře?
Vlkodlak vyšplhal po žebříku vedle mě, jeho pohyby neohrabané a prostor těsný. „A teď tlač, kamaráde.“
Společně jsme silně zatlačili do dveří, jak se místnost plnila kouřem. Nebyly by to plameny, co by nás zabilo. Do prdele, do prdele, do prdele.
Dokonce, i když jsme oba tlačili ze všech sil, dveře se ani nehnuly; dřevo se ani neroztříštilo a nezlomilo. Zpevnili ho kouzlem.
Byly jsme v pasti.


13 komentářů:

  1. Děkuju moc za překlad. Neuvěřitelně jsem se na něj těšila

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji moc.. teď jsem jedním dechem přečetla všechny kapitoly.. fantastická kniha

    OdpovědětVymazat
  3. Dekuju moc, nemuzu se dockat pokracovani.

    OdpovědětVymazat
  4. Super !!! Díky moc za překlad a korekci další kapitolky !!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za pokračování po dlouhé době, ale přece za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za další kapitolu doufám že budou i další. Jsem zvědavá jak se z toho dostane.
    Knížka je opravdu zajímavá a moc se těším na další kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  8. Ahoj, moc dekuji za dalsi kapitolu :) Kdypak bude dalsi?

    OdpovědětVymazat