čtvrtek 20. října 2016

Její anděl strážný - 9. kapitola


Marcus máchl křídly, zastavil se vysoko v chladném vzduchu nad temným městem Londýna daleko pod sebou.
Vznášel se na místě, mával křídly líným tempem, aby udržel pozici, a prohledával nesčetné množství blikajících pouličních lamp. Bylo to jako dívat se na podivnou novou verzi hvězd, co měl za zády.

Takto vysoko nedokázal rozeznat budovy a auta, byly to pouhé záblesky bílé a červené v temnotě. Vládlo ticho, obklopovalo ho a dávalo mu oddech od vřavy ve smrtelné říši. Nikdy nedokázal pochopit, jak mohli žít tak rychlým tempem, poletovali od jedné věci k druhé, cpali své život nesmyslnými úkoly, které plnily jejich krátké životy na Zemi. Pokud by byl smrtelník, bral by věci pomalu a dopřával by si každou maličkost, dával by jí čas, jaký by si zasloužila, takže by byl jeho život naplněný a smysluplný.
Pokud by byl smrtelník.
Jako anděl se nemusel bát o nedostatek času, i když nebyl nesmrtelný a mohl zemřít. Nebyl si toho vědomí po celý svůj život, kromě několika posledních dní s Amélií. Něco na ní ho nutilo být si vědom rozdílů jejich života, a jak lehce mohli zemřít. Pokud by Amélie umřela, její duše by prošla do jeho domény, připomněla by si svůj život a to, co sdíleli.
Pokud by on umřel, byl by okamžitě znovuzrozen tak jako byl teď kromě svých vzpomínek, zůstalo by mu jen vágní ponětí o předchozím životě.
Nepamatoval by si ji.
A to on chtěl.
S těžkým máchnutím křídel vystřelil k městu, prořezával chladný vzduch, který ho bičoval, a na poslední chvíli roztáhl křídla, sotva se zastavil od rozplácnutí se na zemi. Vzrušení, které jím proběhlo, ho přivedlo zpět k životu, krev mu kolovala v žilách a srdce bušilo. Zamával křídly a jemně dosedl u Einarova domu. Pak se díval na výšku bledé kamenné budovy s rozsvícenými okny v horním patře.
Byla Amélie pořád vzhůru?
Byl pryč hodiny. Poté, co vstoupil do Nebe a umyl se od krve, podal zprávu nadřízenému a těm dvěma andělům. Trvalo to déle než obvykle. Ptali se na démony, kteří zaútočili na Amélii. Nadřízený mu sdělil, že ten, kterého poslal do Nebe, spáchal při přesunu sebevraždu. Musel vydat hodně démonských sil, aby prolomil světlo, které ho drželo, a pohnout se tak, aby se zabil. Proč něco takového udělal? Jaké informace chránil?
Když Marcus zmínil, že se jeho křídla odmítla objevit, poslal ho nadřízený za lékaři na vyšetření. Výsledky byly neprůkazné a znovu navrhli, že to byl psychologický problém spíš než kletba.
Ani na vteřinu tomu nevěřil. Ne tentokrát. Byl celý zaměřený na létání, aby vzal Amélii někam do bezpečí, daleko od Londýna.
Když se křídla neobjevila a on klesl na střechu druhé budovy, změnil plány a rozhodl se jít místo toho za Einarem.
Proč by podvědomě zastavil křídla, když tím dal Amélii v ještě větší nebezpečí? Byla by ve větším bezpečí venku z města jen s ním. Démoni by měli těžší je pak stopovat. Teď se musel spolehnout na Einara, že je ochrání. Nebyl si jistý, jak dlouho potrvá, než je démoni najdou, ale muselo tu být něco, co mohl udělat, aby si koupil víc času. Mohl teď vzít Amélii? Znovu jeho křídla fungovala.
Za zády je zatáhl a stoupal po světlých kamenných schodech na verandu rodinného domu. Tentokrát Einar otevřel rychleji. Musel vycítit Marcusovu přítomnost a slyšet zprávu, kterou mu poslal, zatímco byl na cestě z Nebes. Alespoň, že jako padlý neztratil své síly.
Marcus shlédl na řezy na stehnech. Zapomněl se o nich zmínit během vyšetření, takže nebyly vyléčené a teď ho začaly znovu štvát.
Vstoupil do mramorového foyer a tiše následoval Einara po schodech, ve stejnou chvíli se snažil dát křídla pryč. Zamračil se, když vstoupil do tmavě rudé místnosti a Amélie tam nebyla.
„Kde je?“ Marcus si povšiml, že Taylor tu taky nebyla. Odešly někam? Stalo se něco? Jiskra paniky mu znovu rozjela srdce. Pokud po ní něco šlo, Einar s Taylor by ji ochránili. Nebyl důvod se bát, ale nedokázal se zastavit. Kdykoli pomyslel na to, co se stalo, a jak mohla být Amélie zraněná, zaplavilo ho nutkání vidět ji, nedokázal ho ignorovat.
„Spí.“ Einar pokynul Marcusovi, aby ho následoval, a posadil se na jednu ze dvou starožitných sedacích souprav, které byly naproti sobě přes obdélníkový dřevěný konferenční stolek. „Sedni si.“
Marcus tak učinil, vybral si sedačku naproti Einarovi a zamračil se. Měl divný pocit, že se Einar pokusí vytáhnout hodnosti v hierarchii a připomene mu, že byli skoro stejně staří, což zastíní jeho potřebu vidět Amélii.
„Nedívej se na mě tak.“ Einar se pohodlně opřel o gauč, černé tričko zapadlo do tmavého materiálu. „Vypadáš, že máš šíleně na spěch vidět Amélii… bojíš se o ni?“
Marcus se zachmuřil. „Samozřejmě, že ano. Je mou misí ji ochraňovat.“
Einar se vědoucně usmál. „Jen misí?“
„Co jiného by měla být?“
„Možná lžeš sobě, ale mě neoklameš, starý příteli.“
Marcus si vůbec nelhal, chtěl požádat Einara o radu, ale ne tváří v tvář. Bylo to trapné. Nemohl se odpoutat od situace tak lehce, jak by tomu bylo, kdyby spolu mluvili po telefonu nebo přes telepatii.
Nadechl se a schlíple seděl na gauči, zašklebil se, když se mu zbroj bolestivě tiskla do zad.
„Co mám dělat? Zašeptal spíš sobě než kamarádovi.
Einar se naklonil dopředu, loket položený na koleni a usmál se.
„Dělej to, co ti přijde přirozené. Není to žádná velká věda, Marcusi. Musíš mít pocit, že je to správné, ale pokud budeš následovat své city, slibuju ti, že to za to bude stát.“
Marcus zavřel oči, nebyl si jistý, jak to teď bylo.  Něco mnohem obtížnějšího v porovnání s žádnou velkou vědou, to bylo jisté. 
Amélie chtěla jeho a on ji z celého srdce, jen si nebyl jistý, jak postupovat, aby ze sebe neudělal naprostého hlupáka. Očekávala něco, co jí nemohl garantovat, a zatímco vášeň pro ni hořela uvnitř něj jako inferno, podněcovala touhu, kterou cítil, a pocity, které se objevily, jen když ji viděl nebo cítil, bál se, že nesplní očekávání. Pokud to posere, bude chtít s ním mít něco společného?
Malý kousek jeho srdce si přál, aby následoval příkazy vůdce po celou dobu, co je na Zemi, pak oslavovat svobodu na konci pracné mise a strávit čas se ženami, takže by věděl, jak potěšit Amélii.
„Nic takového si nemysli, Marcusi.“
Marcus vzhlédl, setkal se s Einarovýma hluboce hnědýma očima a pak pohlédl na krb na druhé straně pokoje. Neřekl nahlas nic, takže Einar musel přečíst strach v jeho tváři.
„Cítil by ses líp, kdybych ti řekl, že tě má ráda?“
Cítil, i když Marcus nechtěl vědět, jak to Einar zjistil. O čem mluvili, co odešel podat zprávu? Měl neodbytný pocit, že byl hlavním tématem konverzace, a podíval se zpět na Einara, pokoušel se vidět, jestli zmínil něco, co neměl. Einar se na něj hřejivě usmál.
„Amélie tě má ráda. Byla připravená bojovat s Taylor, když si prohlížela tvou kletbu.“
Opravdu? Zvedl obočí, už nedokázal zůstat nezaujatý. Naklonil se dopředu, aby zrcadlil Einara s lokty na nahých kolenou, uzavřel mezi nimi vzdálenost.
„Žárlivost je emoce, která není těžké u ženy odhalit. Mají tendenci nosit ji venku, aby ji kdokoli viděl. Amélii se nelíbilo, že se tě Taylor dotýkala, a vztek a bolest v její tváři mi to potvrdily. Má tě ráda, kámo, i když nedokážu pochopit proč.“
Z Einarova úsměvu se stal úšklebek. „Beztak jsi nedělal nic jiného, než ji od sebe odháněl.“
Marcus vrtěl hlavou, jak ho Einar dobře znal. Bojoval s pocity k Amélii, byl ve střetu s nimi a povinností a pokoušel se od ní udržovat vhodnou vzdálenost. Kousek po kousku se zmenšovala, s každou chvilkou, kterou spolu strávili, a teď měl pocit, že už dál takto nemohl. Potřeboval k ní být blízko a nejen, aby ji mohl ochraňovat.
„Co Nebe ví o tom, co se stalo?“ řekl Einar a Marcus byl rád za změnu téma.
„Víc než mi říkají, to je jisté.“ Spráskl ruce před sebou a zamračil se na ně. „Zopakovali, že musím být na pozoru a že můj konečný úkol ještě není splněn. Mám dál ochraňovat Amélii od démonů.“
„Věříš, že před tebou zadržují informace. Pochopitelné. Dokončil jsem několik misí, kde mi záměrně něco neříkali. Musíme mít na paměti, že není naší povinností se ptát, proč to tak dělají, ale poslouchat příkazy, které nám dají.“
Marcus si nebyl jistý, že mohl splnit příkazy, které mu v nedávné době dali. Svést Amélii? Alespoň uznali, že na to teď nebyl čas. Amélie věděla, kdo byl, a že byla v nebezpečí. Získal její důvěru bez toho, aby využil její city, a byl za to rád, protože to znamenalo, že to, co se mezi nimi teď dělo, bylo kvůli citům mezi sebou, ne protože měl příkazy.
„Kde je?“ řekl znovu, když Taylor vešla do pokoje, dávala si dlouhé černé vlasy do culíku.
„Spí.“ Taylor přešla k Einarovi a padla na gauč vedle něj s unaveným povzdechem.
 „Má toho za sebou hodně. Musíš dát jí dát body za to, že nezkolabovala nebo se nezhroutila. Musí být těžké pro člověka vstřebat všechny naše šílenosti a vyjít z toho jako rozumný člověk. Je silná.“
„Vím.“ Marcus se zamračil, chtěl vidět, kde byla, ale jediní lidé, na které se mohl obrátit, byli Einar a Taylor. Stočil tázavé zamračení k Einarovi. „Který je to pokoj?“
„Pokud je důvodem tvého zamračení to, že Amélii necítíš, pak se neboj. Je v bezpečí.“ Einar se zvedl ze sedačky a natáhl ruku k Taylor.
„Taylor ji poslala do spánku. Bude mimo radar jakékoli příšery, bez ohledu na sílu, dokud se nevzbudí.“
Taylor si za Einarovy asistence stoupla a Marcus ji následoval.
„Síly?“ Marcus se na Taylor podíval pro potvrzení. Přikývla.
„Můžu vytvořit prostor v lidských myslích, svět, ve kterém se mohou skrýt. Klesneš do této sféry a do jiné osoby, nechá tě to doslova mimo tento svět.“ Taylor se na něj usmála.
„Taky tě pošlu do hlubokého spánku, takže tě nebudou moct najít. Až budete oba mimo, uvidíme, jaké informace můžeme vymlátit z místních pobudů.“
Marcus s díky přikývl a následoval ji z pokoje. Když vstoupili do velké bledě zelené ložnice na dalším podlaží, zastavil se. Jedna lampa na nočním stolku osvětlovala pokoj a Amélii, která ležela pod tmavými přikrývkami na manželské posteli. Na jediné posteli.
Einar ho poplácal po rameni. „Je mimo. Nemusíš se bát.“
Marcus smetl jeho ruku a zamračil se na něj. Nebál se. Jen neočekával, že bude sdílet postel s Taylor, zatímco bude spát. Co když se Amélie vzbudí a on bude vedle ní ležet? Co udělá?
Vnitřnosti mu říkaly, že mohla udělat cokoli, co chtěla, a jemu by to bylo jedno tak dlouho, pokud by ji mohl znovu políbit, nebo možná víc. Toužil po kontaktu s ní víc než po čemkoli jiném. Mohl se zříct jídla a i létání, pokud to znamenalo, že se jí dotkne.
„Vysvléknout,“ řekla Taylor, ve skutečnosti ho vytrhla ze zamyšlení.
„Je to nutné?“ Podíval se na ně.
Einar pohlédl na Taylor, něco nevysloveného mezi nimi proběhlo a on přikývl.
„Ne, až do naha, ale bude se ti těžko spát se zbrojí.“
Marcus chápal, kam to vede, a něco by řekl, jestli jsou jeho podezření správná, ale důvod, že zbroj byla nepohodlná na spaní, byla pravda, sundal ji, položil na křeslo v rohu světlého pokoje. Když byl jen v tmavě modré bederní roušce, otočil se čelem k Einarovi.
Který se mračil na jeho nohy, přešel pokoj a natáhl ruku k řezům na stehnech. Marcus sevřel zuby proti bolesti, když se teplé zlaté světlo snášelo z Einarovi dlaně, hladilo jeho kůži a rány se pomalu uzavíraly. Nezůstalo po nich nic.
„Díky,“ řekl a pak pohlédl na postel a pak zpět na Taylor a Einara.
Na jejich tvářích viděl zlomyslnost, ale přešel k posteli, položil se na přikrývky na zádech vedle Amélie a dal hlavu na polštář. Cítil ji.
Její jemná vůně mu plnila hlavu, uklidňovala napětí a uvolňovala ho. Bylo hezké být tak blízko ní, tak dobré, že se chtěl natáhnout pod přikrývky a vzít ji za ruku. Místo toho si položil ruce na břicho a čekal.
Taylor se objevila nad ním, položila mu ruku na čelo. Část z něj očekávala, že to bude divný vtípek a že Amélie jen spala kvůli pozdním hodinám a všemu, čím si ten den prošla, ale když zíral do modrých očí Taylor, hlava byla najednou těžká a zamlžená.
„Spi, Marcusi,“ zašeptala, bojoval se zvedající touhou spát, pokoušel se zaměřit na ni a jeho misi. Měl by být venku a hledat s Taylor a Einarem démony, ne se skrývat v jiném světě. Oční víčka se zaklapla a on už neměl energii, aby je znovu zvedl.
Propast se pod ním otevřela a on do ní spadl, letěl po spirále dolů temnotou směrem chvějícímu se světlu daleko pod sebou. Pokusil se vzdorovat, ale teplo, které ho omývalo, byla až moc pohodlné a uvolňující, podrobovalo si ho a nutilo ho cítit se těžce.
Taylořin hlas zněl tiše temnotou, teplý s nádechem pobavení.
„Sladké sny, Romeo.“


16 komentářů:

  1. Moc děkuji za další skvělou kapitolku!!!♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad a korekci. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Vdaka za preklad a korektúru:-)

    OdpovědětVymazat
  4. Dakujem za dalsiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem pekne za preklad kapitoly kde ich to oboch poslali... budú tam konečne spolu?

    OdpovědětVymazat
  6. Dakujem velmi pekne za preklad

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji moc za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  8. Díky moc za překlad a korekci další kapitoly !!!

    OdpovědětVymazat
  9. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat