čtvrtek 13. října 2016

Její anděl strážný - 8. kapitola


Taylor se začala smát. Nebyl to divný chichot, nebo plaché zasmání. Byl to plnohodnotný smích.
„Nemám křídla. Hlupáčku. Jsem démon.“

Amélie se zaklonila v křesle, zkoumala blíže tu ženu. Nevypadala jako ti démoni, které viděla na střeše, ale oni taky vypadali původně jako lidé.
„Není jako oni,“ řekl Aidan, jakoby mi četl myšlenky, a ona se na něj podívala. „Co se týče mě, byl jsem anděl.“
„Byl?“
Teď bylo na Taylor, aby se posunula kupředu. Stoupla si blíž k Einarovi a vzala ho za ruku. Krátce se setkal s jejím pohledem, nabídl jí oslnivý úsměv.
„Můj Romeo teď nemá žádná křídla. Byli jsme tak trochu v nemilosti, protože Nebe nemá rádo vztahy mezi démony a anděly.“
„Jsi padlý?“ Teď slyšela už Amélie všechno. Einar byl padlým andělem. Co dalšího ji tady čekalo? Anděl smrti? Gabriel z Bible? Samotný Ďábel?
„Svým způsobem.“ Einar poplácal Taylor po ruce a ona přikývla, jakoby pochopila tichou zprávu.
„Udělám čaj. Nejspíš se ti bude hodit. Najdu ti taky něco teplejšího. Tenhle starý dům může být pěkně chladný dokonce i v létě.“ S tím Taylor odešla.
Amélie čekala, až zmizí kroky na schodech, než stočila pozornost k Einarovi, který byl zaneprázdněný odklízení zbraní z nábytku a dávání je na velký dubový stůl blízko krbu.
„Kam zmizel Marcus?“
Einar přestal uklízet, na chvilku se zastavil a pak přešel přes pokoj a posadil se na gauč vedle jejího křesla. Zhluboka se nadechl, povzdechl si a pak si projel dlouhé blonďatě hnědé vlasy, zamyšlení se mu lesklo v hnědých očích.
Ukázal na strop.
„Do nebe?“
Když přikývl, Amélie vzhlédla, představovala si noční oblohu nad střechou rodinného domu. Nebo opravdu existovalo a padlý anděl jí to potvrdil. Pokud by měla psychiatra a řekla mu o několika posledních hodinách jejího života, řekl by jí, že se zbláznila. Část z ní si pořád myslela, že zešílela.
„Nechci znít hrubě, ale nevěřím v Boha ani Nebe nebo cokoli nadpřirozeného… opravdu… takže tohle je docela pěkný nášup.“
Einar se usmál. „Ani když tomu zíráš do tváře?“
Představa Marcuse oblečeného ve zbroji s jeho roztaženými bledými křídly, jí střelila myslí.
To nebyl salonní trik.
„Byl jsi v Nebi?“ Amélie už znala odpověď, ale slyšet to říct Einara by jí pomohlo na dlouhé cestě za svrhnutí poslední nedůvěry.
Přikývl. „Hodně krát. Dokonce jsem byl v přítomnosti samotného našeho Pána.“
Amélie polkla. Mluvil o Bohu? To bylo až moc až příliš rychle. Zadržela otázku, která jí vyskočila na špičku jazyka, a zúžila pozornost na současnou situaci.
Odtlačila myšlenky na vesmír, vyšší síly a skutečnost, že lidé měli pravdu, když věřili, že byli sledováni.
Dívala se na svá kolena. Někdo ji určitě hlídal. Marcus tu pro ni byl celý život. Viděl všechno, co udělala. Tváře jí zrudly ohněm. Bože, doufala, že opravdu neviděl všechno. Není divu, že se s ní nechtěl dát dohromady.
„Chápu, že musí být těžké to všechno vstřebat,“ řekl Einar záměrně uklidňujícím tónem a dotkl se jí ruky.
„Marcus měl přísné rozkazy, aby se ti neodhalil, nebo jsem si jinak jistý, že by něco zmínil, než by se to dostalo takto daleko.“
„Co myslíš tím, dostalo takto daleko?“ Pohled na Einarově tváři mi napoví, že mluví jejich vztahu, spíš než o Marcusově misi ji ochránit.
„Marcus tě od narození hlídal. Vždycky tu pro tebe byl.“
Amélie se zamračila. Ignoroval její otázku.
„Tak, kde byl, když jsem si procházela peklem kvůli mámině smrti a všem těm bastardům… proč mě před nimi neochránil?“ Slzy se jí dostanou do očí, ale zamrká, není ochotná drolit se pod tíhou bolesti a strachu, který ji naplnil, kdykoli pomyslela na matku.
Zabilo ji, když se jedno ráno před třemi lety probudila kvůli telefonnímu hovoru od otce, který jí říkal, že byla matka během loupeže u nich doma zabita.
Od té doby měla pocit, že její život se pomalu plouží do odtoku, připraven sklouznout v zapomnění skoro okamžitě.
V poslední době přemýšlela víc a víc nad její matkou a hroznými věcmi, které se děly ve světě, a že nikdy si nenajde ve světě svou cestu a nebude šťastná.
Věci šli před skoro třemi týdny z kopce, když s někdo vloupal do přízemního bytu. Všechno, co cítila, když její matka umřela, se vrátilo v plné síle. Strach. Bolest. Už se ve vlastním bytě necítila v bezpečí a bála se, že pokud bude spát v ložnici, někdo se vloupá dovnitř a ona nebude schopná uniknout. Pokud se vzbudí a televize bude pryč, zpanikaří. Měla hrůzu ze smrti.
Pokud na ni dával Marcus pozor, když matka umřela, proč neudělal něco, aby ji zbavil bolesti, nebo ji ochránil od toho, aby se to vůbec stalo? Pokud byl anděl, proč nemohl vzít všechen strach a bolest pryč?
„Nejsme vševědoucí. Nemůžeme vidět budoucnost a vědět, co se stane, nebo změnit minulost. Marcusova mise byla tě ochránit bez ovlivňování tvého života. Sledoval tě z Nebe. Když jeho nadřízený trval na tom, že je nutné hlídat tě ze Země, poslali tam Marcuse.“
Nedali v tom Marcusovi na výběr?
Možná se v něm pletla. Nebyl odtažitý proto, že šla z jedné špatné zkušenosti do druhé, nebo protože byl anděl. Zůstal odtažitý od všech, protože tu nechtěl být.
Nechtěl jít na Zem.
Kam ji to stavělo?
Marcus byl posledních několik dní s ní jiný. Neudržoval si svou vzdálenost, jak to dělal s ostatními.
Shlédla na kolena, přála si, aby jí tyto věci říkal Marcus, takže se ho mohla ptát na otázky, které ji pálily. Dotkla se rtů, zavzpomínala na jejich polibek a zamračila se. Bylo to pro něj opravdové?
Einarův pohled se jí zanořil k puse, ale nedokázala dostat myšlenky o Marcusovi ven, aby se na něj pak mohla podívat
Ten polibek pro ni byl opravdový.
„Jak blízko ses dostala k Marcusovi?“ Einarův tón byl tichý a zvědavý, sondoval pohledem.
Amélie se na něj podívala skrz řasy, prsty pořád spočívala na rtech. Zdálo se, že je to všechna odpověď, kterou Einar potřeboval, protože se zamračil a pohlednými rysy mu přešel záblesk překvapení.
Povzdechl si, zaváhal a pak promluvil ještě měkčím hlasem.
„Marcus se nikdy o smrtelníky nezajímal, nebo o tento svět… a nikdy… zabil by mě, kdybych to zmínil.“
Nemohl se zastavit zrovna teď. Chtěla vědět, co jí nemohl říct. Vina, která se na něm projevila, říkala, že to bylo zajímavé.
„Co mi neříkáš? Neodpověděl jsi mi na mou dřívější otázku a teď mi nechceš zase o něm něco říct… chci to vědět. Prosím? Pokud víš něco, co mi dá hlavu popořádku a zastaví od explodování, jak se na všechno pokouším přijít, pak mi to řekni. Jsi anděl. To znamená, že máš být dobrý a milý k lidem.“
Ušklíbl se, jakoby vůbec neměl v popisu práce být milý na lidi, a chtěl jí to připomenout. Vzala si do hlavy, co jí řekl o Marcusovi. Marcus neměl rád lidi. Měl rád ji?
„Prošel jsem si s Marcusem stejnou pozicí. Byli jsme zrozeni ve stejnou dobu a od té doby jsme přáteli. Marcus vzácně navštívil Zem a po celou dobu byl, no… on nikdy… nebyl… co vím, se ženou.“
Amélie na něj se širokýma očima zírala.
Pokud to znamenalo to, co si myslela, pak by byl Marcus na Einara určitě naštvaný, že jí toto řekl.
„On nikdy…?“ Taylořin hlas se ozval ze dveří, na což se Amélie i s Einarem rozhlédli. Taylor vypadala stejně šokovaně jako Amélie.
Vešla do pokoje a položila tác s čajem na konferenční stolek před gauč, kde seděl Einar, a pak se na něj zamračila, jakoby říkal něco šíleného.
„Z toho, co jsem o vás nashromáždila, jste vy kluci plní vášně… jak nikdy nemohl s nikým být?“
Einarovy tváře se zbarvily a podivně se na Amélii usmál. „Má pravdu.“
Plní vášně. Marcus ji určitě líbal, až byla bez dechu, a ten způsob, jakým ji připnul ke zdi a naplnil jí mysl tisíci sprostými scénáři.
Pomalu se začínala mračit, jak přemýšlela o uběhlých několika dnech a jak Marcus přecházel od toho, že k ní byl vřelý a otevřený a uzavřený a ledový.
„Marcus je nejvíc loajální a čestný anděl, se kterým jsem se kdy setkal, a celý život sloužil Nebi –“
Amélie Einara odřízla. „Nikdy nemiloval.“
Zachvění jí sjelo po páteři.
Marcus se vyhýbal lidskému kontaktu a několikrát se kolem ní choval divně, hlavně poté, co ho políbila. Oči se jí prudce rozšířily. Ach Pane. Odporně ho tlačila kupředu, bez přemýšlení mu navrhla, aby ji uspokojil, a pak jí řekl, že musí vzít věci pomaleji.
Tváře jí zaplály.
Nebyla to její chyba. Ten chlap vyzařoval sexappeal a vášeň a jí ani jednou nepřišlo na mysl, že by nikdy neměl partnerku.
„No, sakra.“ Taylor padla na gauč na druhou stranu od Einara.
„Tohle je pro mě nové.“
„Ani slovo, Taylor.“ Einar se na ni zamračil a ona začala trucovat, než přikývla.
„Fajn. Nebudu ho s tím štvát. Stejně si myslím, že mi to zabere celou noc, abych to vstřebala.“ Modrý pohled jí sklouznul na Amélii a šibalsky se usmála.
„Beru to tak, že jsi ho ještě nezbavila panictví?“
Amélie zabořila tvář mezi kolena, tváře měla opařené rudě.
„Ne.“
Proč se jí tohle dělo?
„Já nevím,“ řekla kolenům a pak se v křesle opřela. Zaklonila hlavu a zírala na strop.
„Nevypadal nezkušeně, když mě políbil.“
„To vůbec nevadí. Pokud je takový jak můj Romeo, co se týče vášně, zažiješ divoké rodeo bez ohledu na zkušenosti.“
Koutkem oka zachytila, jak se Einar jasně červená.
„Něco jsem řekla?“ Taylořin hlas byl zlomyslný.
Einar explodoval v tirádu, jak je nevhodné mluvit o takovýchto věcech, a Taylor se bránila skutečností, že zrovna prohlásil, že je Marcus nejspíš panic. Amélie naslouchala jejich hádce, využívala ji jako rozptýlení od svých myšlenek, ale Marcus se do nich vplížil zpátky.
Nezajímalo ji, jestli byl zkušený nebo ne. Nikdy předtím nebyl se ženou, což znamenalo, že byla jeho prvním polibkem. Soudě podle jeho reakce si to užíval a chtěl včera večer víc.
Nejen minulou noc.
Byly tu chvíle i tento večer, kdy měla pocit, že ji políbí, a kdy byl k ní jemný, skoro něžný, a kvůli němu měla pocit, že mu na ní záleží.
Příště až ho uvidí, zeptá se ho na otázku, která ji pálila v srdci.
Byla pro něj víc než jen mise?



15 komentářů: