čtvrtek 6. října 2016

Její anděl strážný - 7. kapitola


Amélie prošla tmavými Londýnskými ulicemi jako ve snu, vzdálená od světa kolem sebe s roztříštěnou pozorností. Jednou půlkou byla otočená směrem dovnitř, když se snažila pochopit všechno, co se stalo, a udělat si v tom pořádek. Ta druhá půlka byla zaměřená na Marcuse, který šel blízko vedle ní s rukou pevně svírající její, klidný a silný. Bez otázek šla s ním, spoléhala se na něj, že jí pomůže pochopit věci, které viděla, a co se jí to dělo.

Nelhala, když řekla, že mu věřila. Bojoval kvůli ní a doufala, že to znamená, že byl na její straně. Té víry se držela, využívala to, aby udržela svůj malicherný strach z Marcuse na uzdě. Neublížil by jí. Slíbil, že ji ochrání, a přesně to udělal, a ona s ním byla v bezpečí.
Lidé je na přeplněné ulici míjeli, chodili mezi pozdně nočními obchody a místy, které neznala. Nikdy z nich se na Marcuse ani nepodíval, což ji vedlo k tomu, jestli mohli vidět to, co ona.
Viděli nádherného muže v modré zbroji, která byla tvarovaná svaly, bojovníka potřísněného krví a ponurého vzhledu?
Nebo viděla to, co bylo v odrazu výloh?
Normálního Marcuse.
Toho, kterému hloupě propadla.
V jeho odrazu vypadal, že má na sobě bledou košili a tmavé džíny, byl oblečený, jako kdyby měl jít ven na něco normálního, jako byla hospoda nebo uvolněná večeře v restauraci.
Bylo to kouzlo? Nikdy v něco takového nevěřila, ale bylo těžké popřít možnost něčeho dalšího.
Ty příšery, které Marcus zabil, byli jako démoni z pohádek, jeden zmizel kvůli jasnému bílému světlu a Marcus si mihnutím oka oblékl brnění. Všechno další se v tuto chvíli zdálo možné, i když se tak docela nedokázala přimět k tomu, aby uvěřila, že to bylo skutečné.
Pomalu se na něj podívala.
Pokud by to bylo kouzlo a lidé, kteří je míjeli, viděli Marcuse tak jako ona, když se na něj podívala do výlohy, proč to neviděla i ona, když se na něj podívala?
Když na něj zpříma pohlédla, byla tam zbroj, sotva pokrývala svalnaté tělo a dvě smrtelně zakřivené stříbrné čepele visící mu od pasu dolů, které se pohybovaly zároveň s ním, jak šel. Jeho kroky byly cílevědomé a úmyslné.
Amélie se neptala, kam šli.
Od té doby, co odešli ze střechy druhé budovy, byl Marcus tichý a zamyšlený, jeho ruka svírající její, neúprosná. Byla za to ráda. Bylo to její kotvou v bouři zmatení a vichřice emocí uvnitř ní. Držela se toho, bála se, že se tomu vzdá v případě, že znovu všechno zešílí. Tak dlouho, jak bude držet jeho ruku, jeho dlouhé štíhlé prsty budou pevně uzamčeny mezi jejími, bude v bezpečí.
Marcus by ji ochránil.
Jeho oči se krátce setkaly s jejími, pak mrkl a znovu se zaměřil před sebe do dálky. Ta obava, která v nich byla po skoku ze střechy, tu pořád byla a otázka ji pořád pálila na jazyku, toužila být řečená.
Co čekal, že se stane?
Bylo tu tolik dalších věcí, na které se ho chtěla zeptat. Byl dobrým mužem? Ublíží jí? Jeho varování se k ní vrátilo a ona ho nemohla ignorovat. Říkal jí, ať se drží dál od něj, a že pro ni nebyl dost dobrý. Proč?
Čím byl?
„Tudy,“ zašeptal tak tiše, že ho sotva slyšela a pak se s ní otočil k nádherné ulici lemované stromy.
Bledá pouliční světla ozařovala chodník, osvětlovala drahá auta a úzké přední zahrady řadových domků. Ušli dlouhou cestu z jejich sousedství a jí se na nohou začaly dělat puchýře už před hodinou, ale neřekla nic, protože nechtěla odtáhnout pozornost Marcuse ke svým zakrváceným botám, ale teď se zastavila. Nemohla udělat další krok.
Marcus se zastavil s ní, cítila na sobě jeho oči, když zvedla nohu a třela si ji skrz tenký materiál. Pustil její ruku a ona se pro ni natáhla, nechtěla ho nechat odejít, ale on se jí vyhnul a přikrčil se před ní s jedním kolenem na chodníku, jakoby ji žádal o ruku.
Opatrně ji vzal za kotník, sundal jí botu a položil si nahé chodidlo na tvrdé stehno. Jeho teplo se vsáklo do ní, zírala na dlouhý řez přes jeho svaly jen milimetry od jejího chodidla, cítila uvnitř vinu, že dělala rozruch kvůli pár puchýřům a bolavým místům, když byl on zraněný.
Rána na jeho stehně byla hluboká, silné údolí, které vypadalo černě v pouličním osvětlení.
Krev kolem uschla, ale měl tam vlhké skvrny, které se leskly a značily místa, kde se mu rána znovu otevřela.
Odtrhla pohled a sledovala Marcuse, jak se dotýkal špičky její boty, kterou držel, a pak se podíval na její druhou.
„Co se stalo?“ Podíval se na ni a na moment se cítila jako Popelka, když před ní držel střevíček. „Máš krev na botách.“
„Ta věc… když jsi…“ Co to říkala? Chtěla to říct jemně pro případ, že si to prostě představovala. Oči se jí vrhly k jeho hrudní zbroji a zhluboka se nadechla. Nebyla šílená.
„Odseknutá hlava… já… já si myslím, že jsem byla v šoku.“
„Nechtěl jsem, aby se tohle –“ Zarazil se a ona přikývla, viděla zbytek slov v jeho očích a cítila je v srdci. Chtěl ji ochránit a nechtěl, aby se jí tohle stalo, ani ne taková maličkost, jako byly zakrvácené boty. Usmála se, aby ho uklidnila a dala dolů nohu z jeho stehna, pak si poklekla před něj a opatrně se natáhla. Ztuhl i s dýcháním, kdy se ho dotkla na stehně blízko zranění. Z nějakého důvodu, když se ho dotkla, dala prsty na zakrvácené tělo, to všechno bylo skutečnější.
Marcus byl zraněný a všechno to byla její chyba.
„Měli bychom s tím jí k doktorovi,“ řekla nepřítomně a pak se jí vize rozmazala, zamračila se.
Vyjasnila se, když zamrkala, horké slzy jí tekly po tvářích. Prsty se jí třásly a síla znovu opadala, nechala ji slabou a se strachem. Zvedla hlavu, podívala se mu přímo do očí, tiše ho o něco žádala. Nebyla si jistá, co potřebovala. Ujištění. Komfort. Jeho sílu? „Marcusi…“
Byla v jeho náruči dřív, než jí znovu zabušilo srdce, čelo tiskla k jeho krku, tváří odpočívala na tvrdých okrajích jeho zbroje.
Spony kožených řemínků přes ramena, které držely hrudní a zadní část ji bodaly do obličeje, ale jí to nevadilo.
Zkolabovala, podvolila se tlačící vlně emocí uvnitř váhy všeho, co se stalo.
Vždycky byla silná, schopná, ta spolehlivá, na kterou se všichni obrátili během smutku, ale tady v jeho náruči, tou ženou být nemohla.
S měkkým hlazením a slibem, že ji udrží v bezpečí, které jí mumlal do tváře, odryl její sílu v srdci a nechal ji třesoucí se mu v náruči, bál se, že je bestie dopadnou a ona bude znovu v nebezpečí.
Držel si ji blízko, rukama jí třel záda, odnášel vzlyky, když se dávala znovu dohromady a pomalu nacházela sílu a odhodlání čelit jakémukoli šílenství, které sestoupí na její svět.
„Ššš, Amélie. Brzo budeme v bezpečí. Už to není daleko.“ Jeho slova byla čirou útěchou pro její duši, odháněla pryč temnotu, obtočila mu paže kolem krku, zády byla k vnitřní části jeho stehna a zahákla mu prsty za zadní plást zbroje.
Utáhl kolem ní paže, delikátně si ji přitáhl blíž a ona ho vdechla. Voněl po plechovém pachu krvi a špíně, ale pod tím vším mohla stále cítit vůni vody po holení, což ji poslalo zpět do jejich chvíle v bytě. Plnilo ji to teplem a štěstím, dokud už se víc nebála. „Udržím tě v bezpečí. Slibuju.“
Řekl to tolikrát a ona mu celým srdcem věřila. Tady v jeho náruči bylo jediné místo, kde se cítila v bezpečí.
Marcus jí pomohl na nohy a ona si odkašlala, zatahovala slzy. Oči se jí rozšířily, když jí nazul botu, jeho pohyb jemný a starostlivý, a pak se zvedl na nohy. Usmál se a ona byla ráda, že to bylo tentokrát skutečně, a pak mávl rukou, kde se z čista jasna objevil kapesník.
Kouzlo.
Podal jí ho a ona si ho vzala, osušila si slzy a otřela nos, takže nevypadala až tak hrozně. Žaludek se jí přetočil, když se na něm objevila krev. Dotkla se nosu, bála se, že krvácí.
Marcus jí vzal kapesník a otřel jí tváře a nos.
„Omlouvám se. Příště odvedu lepší práci.“
Příště? Doufala, že tohle bylo jedinkrát, ale díky Marcusovi to znělo, jako by tomu ještě nebyl konec. Půjde po ní ten chlápek z uličky? Ochrání jí Marcus, kdyby ano?
Dotkla se tváře.
Marcus ji taky pohladil po tváři na střeše. Stříkla na ni nějaká krev během boje? Žaludek se jí přetočil a ruce se roztřásly, když se podívala na hrudník, bála se, že uvidí šmouhy krve značící ji, stejně jako byly na něm. Nic.
„Měli bychom si pohnout. Můžeš chodit?“
Amélie zakroutila nohou. Bylo to lepší po tom odpočinku, ale nebyla si jistá, jak daleko dojde, pokud ji začnou znovu bolet. Vyklouzla z bot a držela je v levé ruce. Chodník byl teplý od slunce a vypadal dost čistě a navíc to bylo lepší, než kulhat na jejich konečný cíl.
Přikývla.
Marcus ji vzal znovu za ruku, vklouzl prsty mezi její, proužky z jeho zbroje předloktí se jí otíraly o kůži a rozešli se podél elegantních gruzínských domů.
Nelhal o vzdálenosti. Ušli sotva sto metrů, než se zastavili před krásnou čtyřpatrovou kamennou budovou. Otevřel jí černou kovovou bránu a vedl ji vzhůru po cestičce ke kamenným schodům a verandě.
Třikrát zaklepal na široké černé dveře a pak se posunul vedle ní.
Nikdo neotvíral.
Amélie vrhala pohledy po ulici a říkala si, že ta monstra nepřicházejí, když se jí nervy vyostřily.
Byli v bezpečí. Marcus znovu zaklepal. Po minutě už chtěla začít klepat taky, když se objevil stín v okénku vedle dveří. Široká postava skoro zaplnila dveře, když vykročil a podíval se oběma směry po ulici, než se bohatě hnědé oči usadily na Marcusovi.
„Obdržel jsem tvou zprávu.“ Udělal krok zpět do jasného mramorového foyer domu, jeho boty těžce dopadaly na bílo černou kostkovanou zem. „Pojďte dovnitř.“
Marcus přikývl a vstoupil, vzal ji s sebou a udělal krok na stranu, aby dovolil tomu muži zavřít dveře. Amélie zůstala zastrčená za Marcusem, nebylo si jistá, co si má myslet o tom cizinci. Vypadal silněji než Marcus, neměla v plánu ošálit se normálností jeho vzhledu. Marcus také kdysi vypadal normálně.
Mužovo vybledlé černé tričko objímalo objemné svaly, bylo natažené přes silné paže a modré džíny byly napnuté přes svalnatá stehna. Pokud byl jiný, stejně jako Marcus, dokázal by ji Marcus ochránit pře tímto mužem, kdyby to bylo potřeba?
„Tohle je ta žena?“ Muž nahlédl přes Marcuse, aby se na ni koukl.
Amélie zacouvala za Marcuse, vyhýbala se mu. Kdy mu Marcus řekl, že přijdou? Od útoku nikomu nevolal. Věděl, že se to stane, a už dopředu ho varoval?
Chtěla vidět jeho tvář, takže ji mohla přečíst a vědět, jestli ano, ale to znamenalo přestěhovat se do otevřeného prostoru. Pokud by to udělal, ten muž by na ni zíral a ona nebyla v náladě, aby na sebe nechala zírat.
„Plachý tvor, co?“ řekl muž a v ní se zakroutil vzdor.
Amélie vyšla zpoza Marcusova stínu a zírala na muže. Marcus jí položil ruku na rameno, přitáhl si ji do náruče a pak jí vklouzl rukou kolem pasu. Ten pocit posílil její odvahu.
„Prošla si hodně věcmi, Einare. Nech ji být. Vím, že po tobě žádám příliš a nebyl to můj úmysl přivést ji po útoku sem. Neměl jsem na výběr.“
„Stalo se to znovu?“ řekl muž jménem Einar s rychlým pohledem na ni.
Marcus přikývl.
Amélie se zamračila. Co se stalo znovu? Ten útok nebo něco jiného? Podívala se na Marcuse kvůli vysvětlení, ale on se od ní odvrátil, zaměřil se na druhého muže.
„Pojďte nahoru, necháme Taylor, ať se podívá.“ Einarův hluboký hlas se odrážel halou.
Marcus ho následoval k elegantnímu dřevěnému schodišti naproti dveřím ve foyer. Amélie je následovala, zaměřila se na své bosé nohy a běhouny, když je následovala po úzkém obdélníkovém schodišti. Taylor? Měl ten chlap za přítele muže?
V jeho očích bylo teplo, když to jméno řekl, hluboká náklonnost, kterou se nepokoušel skrýt. Zírala mu na záda, když se plahočila po schodech nahoru.
Prameny jeho hnědých vlasů mu vypadávaly z krátkého culíku na zátylku, stáčely se mu kolem uší. Marcusovy černé nepoddajné vlasy se mu pásly na šíji taky, nebyly dost dlouhé na to, aby je mohl stáhnout do culíku, ale dokázala si je představit delší, líbilo se jí to. Přestala tak přemýšlet nad touto situací a cizím prostředím kolem sebe.
Její chvilka klidu se roztříštila, když vstoupili do velkého elegantního salonu na druhém patře.
Tmavý starožitný nábytek a olejové malby, které zdobily tmavě rudé stěny, nepasovaly k muži, který je do tohoto pokoje přivedl, ale masy zbraní kolem gauče, křesel a dokonce i velkého dubového stolu, ano. Všude, kam se podívala, byly zbraně, meče, luky a nože.
Co za pomoc chtěl Marcus od tohoto chlapa a od toho, kterého nazýval Taylor?
Marcus se pohnul na jednu stranu.
Amélie se na místě zastavila.
Taylor vůbec nebyl muž.
Krásná štíhlá žena oblečená od hlavy až k patě v úzkých přiléhavých černých šatech podobných Einarovi kráčela k nim, klepala vysokými podpatky po leštěné dřevěné podlaze.
Dlouhé lesklé tmavé vlasy se jí kroutily kolem obličeje, což propůjčovalo mléčný vzhled a jasné modré oči.
Amélie nastavila bradu a s výzvou napřímila tvář.
„Co se děje?“ řekla Taylor a letmo políbila Einara na tvář, než mu obtočila paži kolem ramen a podívala se Marcusovým směrem.
 „Romeo říkal, že jsou nějaké problémy. Už jsem se začala chystat.“
Romeo? Nezaujatý pohled na Einarově tváři jí napověděl, že to byla přezdívka, která se mu nijak zvlášť nelíbila.
Amélie neměla na Taylor nijak zvlášť pár dalších věcí. Jmenovitě to, že opustila Einarův bok a mířila k Marcusovi, smyslný úsměv měla zaměřený přímo na něj.
„Musím vědět o aktivitách démonů ve městě. Hlavně o všech s černou kůží a těch, kteří si dokáží vytvořit zbraně,“ řekl Marcus a Taylořin krásný obličej se změnil v zamyšlený.
Amélie se podívala přes pokoj na Marcuse. Zbláznil se ve stejnou chvíli jako ona? Démoni? Znovu si prohlédla všechny zbraně a pak Marcuse a rozhodla se, že démoni vypadají jako rozumné vysvětlení pro to, co se dnes stalo.
Vždycky byla ohledně nadpřirozenosti skeptická, ale Marcus zabil dvě příšery s ohnivýma rudýma očima a ostrými zuby přímo před ní. Démoni byli skuteční. Tihle lidé je jasně znali a Marcus od nich přišel získat víc informací o svých nepřátelích. Což bylo šílené.
Taylor vypadala opatrně a pohrávala si s jedním z nožů připoutaných k bokům pod pažemi. Každý nůž měl na konci kroužek, o kterém Amélie předpokládala, že se tak té nádherné ženě je podařilo rychleji tasit.
„Taylor?“ řekl Einar a ona zavřela oči.
„Znám je,“ zašeptala a nervózní okraj vstoupil do jejích modrých očí, když je zaměřila na Marcuse.
„Andělé.“
Marcus s Einarem vykročili směrem k ní.
„Pekelní andělé? Myslel jsem, že mají lidský vzhled,“ řekl Marcus a Taylor přikývla.
„Normálně ano… ale to není jejich pravý vzhled. Ve skutečnosti mají černou kůži s rudýma očima a ostrými zuby většími než lidské a můžou si vytvořit předměty stejně jako vy, chlapci. Hádám, že jim ta část zůstala z toho, jak byli andělé.“
Pro Amélii bylo těžké držet krok s konverzací. Andělé. Pekelní andělé, ale měla podezření, že nebyli někdo, kdo jezdil na motorkách. Zhmotnit věci tak, jak mohli Einar s Marcusem.
Marcus jí vytvořil kapesník na ulici a změnil čepel u pasu za věc, vytvořil kopí. Nadpřirozené síly. Do čeho se to dostala?
„Šli po Amélii. Potřebuju tu chvíli zůstat ne na dlouho. Jen dokud nezjistím, že je to bezpečné a můžeme se znovu přesunout. Potřebuju vědět, že je v bezpečí.“ Marcusova slova zahřála její srdce, chtěla, aby viděl, jak moc ji ovlivnil.
Udělala krok kupředu a všichni se k ní obrátili.
Taylor přes ni přejela rychlým hodnotícím pohledem a pak se ohlédla na Einara.
„Nezmínil jsi smrtelnou ženu ve zprávě ‚Marcus má problém.‘
„Mohla bys ji považovat za zdroj problémů.“ Einar zvedl kuš.
Améliiny oči se rozšířily, uzamkly se na zbrani a pulz jí raketově vystřelil. „Počkejte.“
Zvedla ruku a Marcus udělal krok dopředu směrem k Taylor a Einarovi, vložil se, mezi ní a ně.
„Nikdo ti tady neublíží, Amélie,“ řekl bez toho, aby se na ni podíval, a Einar si hleděl své kuše, omluvný pohled mu vstoupil do tmavě hnědých očí, když ji sklonil.
„Neměl jsem v úmyslu tě střelit. Jen jsem ji kontroloval před dnešní hlídkou.“
Nebyla si jistá, jestli má cítit úlevu, nebo ne. Záplava adrenalinu způsobená myšlením nad dalším útokem, ji strhla.
„Co se to sakra děje?“ Amélie se přesunula dál do pokoje, vzdorovala strachu a rozhodla s mu čelit bez ohledu na to, jaké šílené návrhy chrlili.
Byl to Marcus, kdo promluvil.
„Jsi v nebezpečí.“ Měkký tón jeho hlasu by ji měl utěšit, kdyby mu nevisela na každém slově.
„V nebezpečí?“ Otočila se čelem k němu. Teplo v ledově modrých očích ji trochu uklidnilo, ale ne dost, aby se chvění v jejím těle zastavilo.
Pomyšlení na to, že byla pořád v nebezpečí, přivedlo všechno zpět a nebyla si jistá, že byla dost silná na to, aby čelila víc příšerám, se kterými Marcus bojoval, natožpak s něčím horším. Šli by další démoni po ní? Proč? Co udělala, aby si to zasloužila? Její život už byl tak dost zlý.
Marcus se přesunul blíž a vzal ji znovu za ruku, prsty jí tiskl do dlaně a palec měl jemně položený přes její kloubky, a přikývl.
„Mou misí je tě chránit, Amélie, a bylo to od té doby, co ses narodila…“ Jeho zaváhání změnilo krev v dunění a dech v zadrhávání.
Nebyla si jistá, co čekala, že řekne, ale slova, která opustila jeho smyslná ústa, na ni padla jako tuna cihel a tlaková vlna odnesla pryč její strach, nechala po sobě jen prázdno.
„Jsem anděl.“
Amélie na něj několik vteřin zírala, čekala, že řekne, že to byl vtip a nic z toho nebylo skutečné, nebo dokonce, že to byl hrozný sen, až byla v mdlobách, když byla přepadena, ale nic z toho se nestalo.
Zasmála se.
Jeho výraz zůstal smrtelně vážný.
Tohle nebyla pravda. Tichý hlas uvnitř ní říkal, že byla a že to bylo skutečné, a měla by to radši začít akceptovat, nebo nepřežije cokoli, co se na ni hnalo. Marcus byl andělem poslaným, aby ji hlídal a chránil, aby ji udržel v bezpečí před monstry, které po ní šli.
I když se to zdálo nemožné.
Podívala se na Einara a Taylor, doufala, že zahlédne humor v jejich tvářích, takže by se Marcus vzdal a řekl jí, že si dělá srandu, ale jejich výrazy zůstávaly kamenné.
Anděl.
„Pokud jsi anděl, kde máš křídla –“ Obličej jí opadl, když do ní udeřilo jejich vrhnutí se ze střechy v celé své plné kráse. Tak nějak to hrozně dávalo smysl, což se jí nelíbilo, protože to znamenalo, že už dál nemohla popírat, co jí říkal, a musela přiznat, že tenhle celý šílený scénář byl pravdivý. „Kvůli tomu jsi vypadal znepokojeně.“
Marcus od ní odvrátil hlavu.
Očekával, že poletí, když vyskočil ze střechy, a to se nestalo.
„Myslel jsem, že už ses zbavil kletby.“ Einarův hlas byl v tichém pokoji hlasitý, i když si Amélie myslela, že to sotva zašeptal.
Marcus zavrtěl hlavou, sklonil bradu a zíral na zem, sklíčenost pronikla z něj do ní. Kletba? Zastavilo něco jeho křídla před objevením se? Proč tomu vůbec začínala věřit?
Vzpomněla si na dvě škvírky v zadní části jeho modro stříbrné zbroje a zírala mu na hrudník. Bez přemýšlení se k němu přesunula a dotkla se škvír v zadním plástu, přejížděla po nich prsty až dovnitř. Byly dost široké, aby se tam vlezly tři její prsty, pokud ne víc. Konečky prstů přejela po Marcusově kůži, ostře se nadechl a zavřel oči. Zamračila se na jeho brnění a fragmenty tetování, které viděla. Nebylo to tetování?“
„Chceš, abych se podívala?“ řekla Taylor a Marcus přikývl.
Amélie neochotně ustoupila, dala Taylor prostor, když kolem něj chodila, a pak udělala další krok vzad, jak si začal Marcus odepínat hrudní zbroj.
Žárlivost se vařila a syčela uvnitř ní, když odstranil zadní a hrudní plást, odhaloval svoje tělo a pak je položil na nejbližší starožitné křeslo.
Einar se na ni podíval, naklonil hlavu na stranu, odvrátila pohled, hrozilo, že se jí červeň nahrne do tváří. Nechtěla, aby naprostý cizinec viděl, jak je nervózní při pohledu na Taylor tak blízko Marcuse.
Bolelo, když se Taylor pořád přibližovala, její jemné prsty následovaly krásný spletitý design šedomodrých křídel na lopatkách, stejně jako to chtěla udělat Amélie v jejím bytě. Třpytila se, jako by kolem nich procházela vlna světla. Amélie na Taylor zúžila oči, už ji nezajímalo, jestli se Einar díval.
Teplo se jí v hrudi rozvířilo k životu, vztek, který se srazil s žárlivostí a naplnil její mysl touhou odtrhnout Taylor od Marcuse, aby ji zastavila od dotýkání se něj.
Amélie byla tak zaměřená na Taylor, že povyskočila, když se stříbřitě modrá křídla vytáhla z Marcusových zad a roztáhla se po pokoji až skoro k její tváři. Vánek převál přes její kůži, stočil její tmavé, po ramena dlouhé vlasy a bledě modré šaty.
Zírala na Marcusova křídla místo na Taylor, očima těkalo po každém peříčku, vstřebávala každý kousek. Byla nádherná. Dech se jí zadrhl v hrdle a protékala v ní bázeň. Takhle se cítili praštění lidi, když byli svědky zjevení anděla?
Byla teď jedním z nich?
Věřící.
Marcus se k otočila, když Taylor poodešla, Amélie neslyšela, co si říkali. Zírala na něj, byla ohromená jeho krásou, dojatá z pohledu na něj. Anděl.
Neuvěřitelné.
Stál před ní, nahá hruď se zvedala a klesala s každým jeho nádechem, opálené paže zakrvácené z boje a široká bledá křídla za zády. Nikdy nebyla svědkem něčeho tak vnitřně mužného a okouzlujícího. Nedokázala najít hlas, aby mu řekla, co sítí, jak vždycky věděla, že byl jiný, příliš pohledný, aby byl z tohoto světa, a příliš dobrý, aby to byl pouhý smrtelník, a jak celým srdcem věřila, že bez ohledu na nebezpečí před sebou ji ochrání.
Taylor se znovu přesunula do zorného pole, přejížděla mu rukama zezadu po křídlech a Marcus zavřel oči, jakoby si užíval její dotek. Amélie se odvrátila, tma mazala světlo, které měla v srdci, kradlo teplo a nechalo ji ledově chladnou. Byla pro něj misí. To bylo všechno. Kvůli tomu jí říkal, aby se držela dál. Nemohl se zaplést se smrtelnicí.
Byla Taylor také andělem?
Amélie se pro sebe zasmála, jak se cítila rozdrcená, a pokoušela se bojovat s bolestí způsobenou pomyšlením na to, že ji Marcus neměl rád. Sotva ho znala. Nebylo jí podobné, aby se tak emocionálně zapletla s někým, s kým sdílela jen polibek nebo dva.
Ale co za polibky to bylo.
Ohromující.
Odstrčila vzpomínky stranou, hořkost zaplavila její jazyk, jak jí srdce bolelo, a pokoušela se přesvědčit, že byla v pořádku. Nemohlo jí to ublížit. Bylo lepší, když to skončilo teď, dá se dohromady, než aby ze sebe dělala debila, když věřila, že pro něj ty polibky něco znamenaly. Nebylo pro Marcuse nic víc než jen mise.
Bože, tolik moc to bolelo, až nemohla dýchat, potřebovala odejít z pokoje, takže by nikdo neviděl slzy v jejích očích.
Udělala krok vzad ke dveřím, doufala, že vyklouzne bez toho, aby si někdo všimnul. Nedá jim to potěšení z toho, že ji budou vidět brečet. Najde si nějaké tiché místečko, dá se dohromady a pohřbí pocity v srdci. Pak se vrátí a zjistí, co se to sakra děje. Další ucouvnutí a byla dost blízko dveřím, aby se mohla hnát pryč.
„Někdo ti určitě chtěl ukradnout schopnosti,“ řekla Taylor a oči tmavovlasé ženy blikly k Taylor.
„Kvůli ní?“
„Nevím.“ Marcus se pohnul od Taylor.
Amélie se na něj odmítala podívat, byla zaměřená na dveře za zády a únik. Přišel blizoučko k ní, vzal do dlaní tváře a zvedl jí hlavu, nemohla se vyhnout jeho pohledu. Zamračil se, měla pocit, že něco hledá, nebo se jí pokouší podívat do srdce.
Zavřela ho tím, že zaklapla oči.
Vydechl a pak ji pohladil po líci.
Amélie nesnášela, že teplo, kterým ji hladil, prozradilo, jak ji tělo zrazovalo, zrudla touhou, stejně jako se to stalo, když se líbali.
„Amélie,“ zabručel a ona chvějivě otevřela oči a pohlédla do jeho. Znovu v nich byla bolest, potemnila jeho podivné stříbřitě modré zorničky, měla dojem, že odráželi všechny její pocity. Tmavé obočí spojené v zamračení, přejížděl jí palcem po tváři, mazal vlhkost pod jejíma očima. Znovu si povzdechl a ji naplnila hluboká touha vzít do dlaní na oplátku jeho tváře.
Chtěla mu vzít z očí bolest a chtěla, aby zase on vzal bolest z jejího srdce.
„Musím podat hlášení o tom, co se stalo. Budeš tu beze mě v pořádku? Nebudu pryč dlouho. Slibuju.“
Amélie si nebyla jistá, jak na tom bude, až ji tu nechá s dvěma cizími lidmi. Neměla vůbec náladu na společnost. Její hlava a srdce teď kvůli němu byly ve válce a ona se s tím nedokázala vypořádat ve stejnou dobu, co se bude pokoušet přijít na to, co se dělo, a na všechny šílenosti, které viděla a slyšela. Chtěla se posadit na jednu tmavou pohovku v přeplněné místnosti a zírat do blba, dokud se všechno nevsákne a neudělá si v tom jasno.
A chtěla, aby po celou tu dobu byl s ní Marcus.
Chtěla kolem sebe znovu cítit jeho náruč, a aby jí řekl, že bude všechno v pořádku a že se v něm plete, že k ní něco cítí.
Chtěla, aby jí zase políbil, protože pak by věděla, že to, co se mezi nimi minulou noc stalo, nebyla lež, a ona nebyla jediná, kdo něco cítil.
I když ten pohled v jeho čích říkal, že to tak nebude. Zdůraznil ‚musím.‘ Zatímco ji zahřálo, že ji nechtěl opustit, vědomí, že se ji chystal opustit, ji zchladilo.
„Co se děje?“ Nemohla ho nechat odejít bez toho, aby se něco dozvěděla. Nebyla si jistá, na co se ptala. Co se mezi nimi děje, nebo co se děje ve světě, a proč to zahrnulo i ji?
Zavřel oči, povzdechl si a pak se na ni znovu podíval.
„Vím jen to, že je mým osudem tě chránit.“ Pohladil ji po tváři, prsty cestoval dolů na čelist a pak klesl rukou k boku.
„Pokusím se od svého nadřízeného zjistit víc. Ti muži z dneška mě měli zastavit. Jednoho jsem poslal na výslech. Třeba Nebe ode dneška už bude vědět, co s tebou chtěli udělat.“
Usmál se a bylo v tom tolik smutku, že ho chtěla držet za ruku, aby ho uklidnila.
Jasné světlo jako to, co obklopilo démona střeše, sestřelilo i na něj, srdce vynechalo úder, než jí narazilo do žeber. Natáhla se pro něj, bála se, že mu světlo ublíží. Zavřel oči, zaklonil hlavu ke stropu a pak zmizel. Paprsek vybledl, nechal za sebou jen její rozmazané vidění.
„Co to sakra bylo?“ Udělala krok dopředu na místo, kde stál Marcus, a vzhlédla stejně jako on. „Je zraněný?“
Einar zakroutil hlavou, když se na něj podívala. „Je to jen ten nejvýhodnější způsob, jak cestovat do Nebe. Beru to tak, že Marcus použil něco takového na démonické anděly?“
Amélie nepřítomně přikývla, byla zaměřená na poslouchání Einara a pokoušením se přijít na to, co se stalo s Marcusem. Opravdu šel do Nebe? Vypadalo nemožně, že opravdu mohlo existovat. Všechno z toho bylo neuvěřitelné a stěží uvěřitelné, ale už dál nedokázala popírat, že to bylo skutečné. Andělé. Nebe. Bůh a Ďábel. Peklo. Všechno z toho byla skutečné.
„Nebe vyslechne Pekelné anděly a Marcus možná zjistí, proč si z tebe udělali cíl. Možná bude chvilku pryč.“
To se jí nelíbilo. Pohledem přejela přes pokoj k místu, kde stál Einar blízko nízkého stolku zaplněného zbraněmi. Pulz jí ve spáncích bušil, strach vyhrožoval, že znovu vykoukne s hnusnou hlavou, když se dívala ze zbraní na Taylor a zpět k Einarovi. Marcus řekl, že s nimi bude v bezpečí. Doufala, že to byla pravda.
„Proč se neposadíš?“ Taylořin měkký a uklidňující tón vůbec nepomáhal zklidnit Améliin rostoucí strach.
Jen Marcusův bezpečný příchod to mohl udělat.
Shlédla na pravou ruku.
Nepodařilo se jí ho dotknout. Chtěla to. Nelíbil se jí smutek v jeho očích. Kdykoli tak vypadal, chtěla ho držet a říct mu, že bude všechno fungovat a že se přes to dostanou.
Jeho zbroj byla z křesla pryč. Amélie k němu přešla, posadila se a stočila se do klubíčka. Držela si kolena blízko hrudi a zírala na dřevěnou podlahu.
O chvilku později zvedla hlavu a podívala se přes pokoj na Einara a pak na Taylor.
„Takže, kde jsou vaše křídla?“


17 komentářů:

  1. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci dalšího pokračování !!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad a korekci.

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem pekne za super preklad a teším sa na pokračovanie kto je vlastne Amelie??...

    OdpovědětVymazat
  4. děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za novou kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  7. Vďaka za preklad a teším sa na ďalšie pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za ďalšiu kapitolu

    OdpovědětVymazat